Energetika Iránu

• Současná celkově instalovaná kapacita: 65 000 MW
• Celková produkce v roce 2010: 179,6 milionů kilowatthodin (kWh)
• Celková roční spotřeba v Íránu: 192,535 GWh, z toho produkce 34,5 % parní, 49,9 % plynové, 14,6 % vodní, 0,9 % dieslové, 0,1 % větrné a fotovoltatické elektrárny.
• Dle posledních informací chybí zemi v létě kapacita 3500 MW (většinou pro nízký stav vody v přehradách, kde jsou instalovány vodní elektrárny).
• Za rok 2010 bylo instalováno 7 000 MW nových kapacit a 548 km nového el. vedení.

Írán spolupracoval s Tureckem a v oblasti vodních elektráren dohodnul spolupráci na výstavbě dalších kapacit 400 MW a v oblasti plynoparních 600 MW.

V oblasti ekologicky výhodných elektráren plánoval Írán v roce 2009 výrobu celkem 670 MW, z toho 70 MW vyrobil ve větrných elektrárnách a zbylých 600 MW představuje výstavba nové elektrárny na biomasu v Mašhadu.

Íránská spotřeba elektrické energie rychle stoupá, cca o 10 % ročně. Země musí investovat řádově miliardy dolarů do rozvoje výroby a distribuce elektrického proudu. Celkem je do národní sítě zapojeno 51 tis. měst a vesnic (týká se všech vesnic nad 20 obyvatel).

Írán v roce 2010 využíval 63 plynových nebo paro-plynových elektráren a v plánu je dalších 12 nových elektráren do roku 2014 (oblast Ahwaz Ramin, oblast Zarand aj.) s tím, že ročně by měla přibývat kapacita kolem 10 % celkového instalovaného výkonu.

Celkem 38 distribučních center bylo již v zemi zprivatizováno a momentálně je velký tlak na výstavbu malých elektrických generátorů do méně rozvinutých oblastí. Požadavek je na realizaci až do výše 350 MW - licence na výstabu již byly jednotlivým zájemcům vydány.

Írán rozvíjí i alternativní zdroje výroby elektrického proudu, např. větrnou elektrárnu Binalúd v oblasti Chorásán a Oun ben Ali u Tabrízu (660kW), geotermální elektrárnu na severozápadě provincie Ardabíl, první fotovoltatickou elektrárnu v oblasti města Yazd (zde je již cca 20 % projektu hotovo). V plánu je též výstavba 600 kW elektrárny na biomasu ve městech Mashad a Shiráz.

Írán dokončil výstavbu elektrického vedení z Kermánšáhu do Iráku s kapacitou 400 kV a plánuje okamžité dodávky ve výši 200 MW do Íránu s tím, že tuto energii chce využít hlavně pro elektrifikaci šíitských posvátných míst v Iráku (Nadžaf, Karbalá). S postupující elektrifikací by měl export narůstat až na konečných 800 MW.

V této souvislosti je třeba se zmínit i o plánech Íránu na propojení své rozvodné sítě se Sýrií, a to právě přes Irák. Tento projekt ve výši cca 300 milionů USD byl již odsouhlasen oběma státy a nyní se realizuje íránskou státní firmou Tavanir.

Na základě čtyřstranných dohod mezi Íránem, Arménií, Gruzií a Ruskem byla propojena íránská elektrické rozvodná soustava se soustavou Arménie. Vzhledem k tomu, že arménská soustava je propojena jak s gruzínskou, tak s ruskou rozvodnou sítí, může nyní Írán dodávat, kromě již existujícího propojení přes Ázerbajdžán (v březnu 2004), také touto cestou elektrický proud do Ruska a tudíž i do Evropy. Momentálně exportuje přes Arménii elektrickou energii do Gruzie ve výši cca 50 MW a postupně hodlá export zvyšovat na 300 MW. Írán též podepsal v únoru 2009 dohodu o přímém propojení svojí sítě s ruskou a jejím sfázování, a to kabelem po dně Kaspického moře.

V lednu 2010 podepsal Írán s Gruzií dohodu o výstavbě dvou hydroelektráren, které budou zásobovat v Gruzii oblast řeky Khoobi, a rovněž tak celou íránskou provincii Ghafghaz. Jako další krok by mělo být v této oblasti, prostřednictvím gruzinské přenosové soustavy, realizováno přímé profázování s rozvodnou sítí Ruska.

Írán umožnil soukromým subjektům vstup do oblasti výroby elektrické energie. V oblasti Rúd-e-Shúr (jižně od Teheránu) byl dokončen první, druhý a třetí blok největšího soukromého projektu v Íránu. Tato plynová elektrárna, postavená na základě B.O.O. schématu, plánuje výstavbu celkem šesti bloků, každého o výkonu 264 MW, s pomocí německé firmy Siemens.

Soukromý íránský investor připravuje v Mašhadu výstavbu historicky první íránské elektrárny na výrobu el. energie z biomasy s kapacitou 600kV. Projekt měl být původně hotov v roce 2008, ale nabral dvouleté zpoždění. Stejný projekt začal v roce 2009 i v Šírázu.

Obdobná situace je i u výroby elektrické energie pomocí solární energie, kde soukromý investor staví elektrárnu v oblasti Jazd. Ta by měla fungovat v kombinovaném cyklu - dvou plynových turbín (každé o výkonu 159 MW), jedné parní turbíny o výkonu 132 MW a jedné solární jednotky o výkonu 17 MW.

Celkem alokoval Írán více než 1 miliardu EUR jako pobídky pro soukromý sektor v oblasti výroby elektrické energie. S pomocí soukromého kapitálu by měly být v tomto roce spuštěny do provozu celkem kapacity ve výši 2 500 MW (elektrárny v oblastech Ghenaveh, Zavareh, Kahnooj, Eslam Abad-e-Gharb a Yazd (1).

Ačkoli Írán privatizoval prakticky veškeré svoje distribuční centra (90 %) a část výroby (cca 30 %), zbylých 70 % výroby a 10 % distribuce zůstává soustředěno do státem vlastněné instituce Tavanir Organization (TO). Výstavba elektráren je realizovaná prostřednictvím organizace Iran Power Development Company (IPDC), kterou ze 100 % vlastní TO. TO je také plně odpovědná za provoz a výstavbu distribuční sítě.

V Íránu existují tři nezávislé distribuční sítě, které nejsou propojeny:

• hlavní íránská energetická distribuční síť zahrnující celý Írán s výjimkou vzdálených východních a jižních částí země. Tato síť používá napětí 440kV a 230kV.
• síť vybudovaná v provincii Chorásán - tato síť nezávisle na a/ pokrývá pouze východní část provincie Chorásán.
• síť vybudovaná v provincii Sístán - Balúčistán - tato síť nezávisle na a/ pokrývá pouze nejjižnější část provincie Sístán - Balúčistán.

Záměr Íránu je postupně tyto 3 nezávislé sítě sjednotit a přifázovat do jedné společné národní distribuční sítě.

Celkově cca 94 % populace má přístup do některé z výše uvedených distribučních sítí.

Írán elektrickou energii na jedné straně dováží (cca 1,5 GW za rok), na druhé straně ale i vyváží (cca 2 GW ročně). Vývoz je směřován hlavně do Iráku (do velkých měst na jihu země) a do Afghánistánu (do celé západní části země). Další vývoz směřuje do Arménie, Ázerbájdžánu, Pákistánu (z původních 100 MW na současných 1 tis. MW) a do Turecka. Od srpna 2004, kdy byla uvedena do provozu nová energetická linka s Turkmenistánem, dováží Írán cca 375 MW. V roce 2007 byla dokončena další linka Mašád-Sarakš (210 km) , která by měla sloužit k dovozu elektrické energie z Turkmenistánu v objemu cca 2,4 GW ročně.

Jaderná energie:

Rozvoj jaderné energetiky je na jedné straně nejvyšší deklarovanou prioritou politického vedení, na druhé straně panují vážné pochybnosti o civilním charakteru tohoto programu. Jaderná technologie je prezentována jako otázka národní hrdosti, projev velikosti a síly Íránu. Na druhé straně ekonomické argumenty pro tak obrovské investice jsou málo přesvědčivé, viz analogie s (ne)využitím bohatých ropných zásob. Tvrzení, že úsilí o soběstačnost v zásobování jaderným palivem (uzavření jaderného palivového cyklu) je motivováno snahou o zabezpečení spolehlivého zásobování pro budoucí jaderné elektrárny, je z ekonomického hlediska nepodložené. První jaderná elektrárna není ještě zcela dostavěna (Búšehr - s plánovaným výkonem 1000 MW a generálním dodavatelem ruským Atomstrojexportem). Stavba je ve značném časovém skluzu (v prosinci 2007 se začalo s navážením paliva - celkem 83 tun paliva v 8 dodávkách, dokončeno v únoru 2008, palivo je obohaceno na 3,6 % a je od ruského dodavatele TVEL. Vlastní spuštění bylo oznámeno na třetí čtvrtletí 2011 s tím, že elektrárna bude produkovat cca 50 % plánované kapacity a postupně bude najíždět na vyšší výkon (problémy s profázováním). Elektrárna však byla zatím spuštěna pouze na krátkou dobu na testovací provoz a následně opět odstavena. Důvody zpoždění jdou údajně na vrub počítačového viru Stuxnet, který napadl a zaviroval veškerou řídící počítačovou infrastrukturu elektrárny Búšehr.

Írán v minulosti připravil soutěž na výstavbu dalších dvou atomových elektráren, každé o výkonu 1 GW až 1,6 GW. Tendr na tyto dvě elektrárny byl zrušen, protože se nanašel žádný zájemce. Ruská strana deklaruje zájem vybudovat další atomové elektrárny, ale výhradně jako government-to-government projekty. V různých vyjádřeních však nejvyšší íránští představitelé tvrdí, že v brzké době započne Írán sám s výstavbou elektrárny v oblasti Darhowein v provincii Bušéhr. Írán, po trpkých zkušenostech s elektrárnou v Bušéhru nechce být závislý na žádném generálním dodavateli a snaží se o vlastní projekt. Hovoří se o změně orientace na méně výkonné zdroje - Írán počítá s tím, že bude nakupovat reaktory s Číny, která vyrábí reaktory o výkonu 0,75 GW v licenci Westinghouse s tím, že se nejprve vypracují projekty na "feasibility study" takovéhoto řešení a dodávky elektrárny. Veškerá jednání však skončila neúspěchem.

V dlouhodobém plánu ekonomického rozvoje se počítalo s vybudováním sítě cca 20 jaderných elektráren s celkovou kapacitou 20 GW. Časový horizont plánu byl v roce 2011 stanoven na 20 let (tj. každý rok jedna jaderná elektrárna).

Faktem zůstává, že Írán je jednou z mála zemí v regionu, která má dnes odpovídající vědecké i technologické kapacity pro rozvoj jaderné energetiky. V případě, že se podaří dosáhnout politického urovnání v současné "kauze MAAE", nebo dojde-li ve střednědobé perspektivě k pozitivnímu vývoji na vnitropolitické scéně, bude možné s Íránem počítat jako s perspektivním partnerem pro spolupráci v jaderné energetice.

Írán uvádí, že při současném vývoji spotřeby elektrické energie bude během příštích 10 let nucen zvýšit její výrobu dvojnásobně. To je jeden z hlavních důvodů, kromě uváděných enviromentálních problémů (za uplynulých 20 let vzrostly emise CO₂ trojnásobně), kterým Írán odůvodňuje potřebu výstavby dalších jaderných elektráren.

ZDROJ: www.businessinfo.cz, kráceno