Geologie a hydrologie Slavkovského lesa

Oblast je tvořena třemi morfologicky výraznými celky: karlovarským masivem na severu a severovýchodě, Slavkovským lesem (centrální část) a Tepelskou vrchovinou (část východní a jihovýchodní). v severovýchodním cípu sem zasahují okrajové části Doupovských hor (Šemnice). Jižní hranice je tvořena výrazným poklesem podél tzv. mariánskolázeňského zlomu, ve východní části sem svým okrajem zasahují materiály Sokolovské pánve budované v tzv. oháreckém synklinoriu.
V oblasti Tepelské vrchoviny převládá tzv. mariánakolázeňský metabasický komplex tvořený převážně amfibolity, místy diority až gabry. Zvláště výrazný je pruh hadcových hornin od Mariánských Lázní k Nové Vsi.
Oblast Slavkovského lesa je tvořena převážně žulovými horninami. Zhruba jde o dva typy granitoidů: jednak starší žuly tzv. horského typu, druhý typ je mladší tzv. krušnohorský typ. Karlovarský masiv je geologicky mnohem složitější těleso. V oblasti je tvořen převážně žulami obou uvedených typů. U Sedlečka a Šemnice jsou již zastiženy neovulkanity Doupovských hor.

Slavkovský les je nevysoké, silně zarovnané pohoří, vybíhající k západu klínovitě do úhlu, sevřeného jihozápadní. částí Krušných hor, Smrčinami a Českým lesem. Na severu, západě a na jihu je morfologicky dobře charakterizované a osamostatněné, na východě je hranice neurčitá. Na severu je hranicí údolí Ohře, respektive pokleslý terén Sokolovské pánve, proti němuž je blok pohoří ohraničen zlomovými liniemi. Jen v širším okolí Lokte je morfologická hraníce méně výrazná a Ohře se tu zařezává mohutnými meandry přímo s hluboko do podkladu porfyrovité žuly loketské. Na západě a jihozápadě spadá pohoří strmými, až 200 m vysokými zlomově podmíněnými svahy (Mokřina Milíkov Podlesí Úboči Kynžvart) k východnímu okraji neogenní chebské pánve, respektive dále na jihozápad do tachovského průlomu. Výrazné a vysoké svahy se táhnou ještě dále k východu směrem k Mariánským Lázním. Východní hranice proti Tepelské vrchovině je neurčitá. Vymezení Slavkovského lesa proti Karlovarskému pohoří tvoří údolí říčky Teplé Nad zarovnanou parovinou vyčnívají nevýrazné, ale rozsáhlé výšiny, většinou silně zalesněné vrcholy a vyvýšeniny, z nichž nejvýraznější jsou Lesný 982,7 m (Judenhau), Lysina 981,4 m, Kružný 862,8 m, Ovčák 897,9 m, Kamenná hora 793,7m (východně Podlesí), Kozák 747 m ( vsv Milíkova). Nejodolnější horninou vůči erozi se jeví hadec. Parovina Tepelské vrchoviny má průměrnou výšku 600 - 700 m n.m., je tedy proti niveau paroviny Slavkovského lesa relativně snížena o 100 m.

V oblasti je více význačných mineralogických výskytů. Nejznámější jsou greisenové pně v okolí Horního Slavkova a Krásna s bohatou mineralizací: hlavní minerály jsou kassiterit, wolframit, molybdenit, Lislídy, topaz, apatit, fluorit, stannin, zvláštností je karfolit a množství vzácných oxydačních minerálů. Z význačných nálezů ještě zaslouží zmínku fosforečnany, vzácnější rudní minerály emplektit, stannoidit, nově popsaný lebník, hematit aj.), Horní Slavkov byl znám i výskytem stříbrných rud (Argentin, ryzí Ag aj.). Podobné mineralogické složení, obvykle chudší, mají i ostatní greiseny oblasti Prameny, Kladská, Litrbachy, Sklenný vrch.
Známé byly výskyty stříbrných, kobaltových, vizmutových, niklových, olověných a zinkových rud. Hlavními minerály zde byly galenit se sfaleritem, stříbro a argentit, vzácněji proustit a pyrargyrit (Litrbachy, Prameny, Michalovy Hory). Další význačnou lokalitou je pegmatitové těleso u Lázní Kynžvartu, dnes již odtěžené, které je známo výskytem mnoha zajímavých minerálů: beryl, zirkon, cyrtolit, zajímavá parageneze fosfátů (triplit, tryfilin, fosfosiderit, abblygenit, apatit a další nepřesně popsané, jako ferrisicklerit apod.). Velmi vzácným nálezem je fluellit (jediná lokalita v ČR). V oblasti antimonových rud (Boněnov) je významný výskyt chapmannitu (tři lokality v ČR), nejvíce na dole Michal, již mimo oblast. Zde je třeba se zmínit o vzácných nálezech z nefelinitu Podhorního vrchu, kde je v hrubozrnných částech výskyt minerálů krystalovaných do dutin, které se jinde objevují jen jako mikroskopická součástka nebo tmel horniny: nefelin, melilit a sodalit. Ze zeolitů je zde ještě zajímavý výskyt krystalovaného gismondinu.
Velmi známá jsou dvojčata. orthoklasu (tzv. karlovarská dvojčata) od Lokte a Karlových Var, kde se nachází v žulovém eluviu. V kvartérních sedimentech je zajímavý pouze kassiterit v náplavech některých potoků.

Průměrné roční teploty jsou podle místa, od méně než 5° C v nejvyšších, po 7° - 8° C v nejnižších polohách, převážná část území 5° - 6° C. Průměrné roční srážky od více než 900 mm, po méně než 650 mm, převážně okolo 700 mm. Délky vegetační doby tj. období s průměrnou denní teplotou vyšší než 10° C (od méně než 120 dní po více než 140 dní, zcela převládá 120 až 140 dní) a s tím spojené průměrné teploty vegetačního období t. duben až září (od méně než 10° C po více než 13° C, převážně průměrně 12° C) a průměrný úhrn srážek ve vegetačním období (od více než 500 mm po méně než 350 mm, nejvíce 350 400 mm).
Průměrná doba slunečního svitu v roce kolísá mezi 1600 až 1800 hodinami s relativní hodnotou osvitu okolo 35 %.
Převládají větry západní (Karlovy Vary 23,6 %, Chodov 21 %, Mariánské Lázně 19,1 % a severozápadní (12,5 %, 21,7 %, 16 %), zatímco nejnižší četnost vykazují větry jižní (4,1 % , 2,6 %, 4,5 %).

Z půdních typů je nejrozšířenější hnědozem, řazená do širšího okruhu hnědých půd, která se svými subtypy dosahuje plošného zastoupení cca 65 %. Pseudogleje asi 15 %, gleje do 10 %. Na zbývající ploše cca 10 % se vyskytují převážně drobnější lokality podzolů rankerů a syrozemě, ale i souvisleji rozšířené hořečnaté rendziny na hadci, naplavené půdy a hluboké rašelinné půdy (hloubka rašelinné vrstvy minimálně 50 cm, ale místy dosahují mocnosti až několika metrů!).
Půdy typu pseudoglejů a subtypy oglejených půd jsou charakteristické střídavým zamokřováním a vysycháním půdního profilu, způsobené silným kolísáním hladiny spodní vody. Gleje a rašelinné půdy patří k typům trvale podmáčeným se stabilně vysoko položenou hladinou spodní vody. Důležitým znakem je půdní druh, který spolu s druhem a množstvím skeletu ovlivňuje především fyzikální vlastnosti půd. V oblasti zcela převládají půdy hlinitopísčité až písčitohlinité. Dosti rozšířené jsou i půdy hlinité a jílovitopísčité, pouze zřídka se na specifických stanovištích vyskytnou i půdy jílovitohlinité či jílovité, stejně jako půdy organické (rašeliny) či skeletovité (skály). Rozdíly v půdních typech i druzích se projevují nejen ve složení vegetačního pokryvu (přirozeného), ale i v odolnosti půd proti poškození nepříznivými vlivy, možnostech hospodářského využití, stupni obtížnosti zpracování a dalších faktorech.

Vodní systém Slavkovského lesa obsahuje staré, místy i starotercierní prvky. Větší část vodních toků je však původu mladšího. Hydrologicky patří Slavkovský les převážné do povodí Ohře. Jen nepatrná část (jižní) pohoří ve východním okolí Kynžvartu, odkud stékají potoky směrem do údolí Kosího potoka a Kamenného potoka, má odtok směrem k Mariánským Lázním do povodí Mže. Nevýrazné rozvodí obou povodí tvoří hřeben Loveckého pahorku a Králova kamene u kóty 878,1 m n.m. východně Kynžvartu. Výjimečnější rozvodí, mezi povodím vlastní Ohře a povodím Teplé, tvoří pásmo nejvyšších vrcholů a plošin táhnoucích se z okolí Staré Vody a Kynžvartu k severu přes Lesný (982,7 m n.m.), Lysinu (981,4 m n.m.), Hvězdici (843,6 m n.m.) k Rozhledům (845,4 m n.m.) severně Pramenů, Zaječí vrch (Hasentanz, 831,5 m n.m.) jižně od Čisté směrem ke Krásnu a odtud východním okolím Krásna a Horního Slavkova na kótu 722,8 m n.m. severně Bošířan, Jelení vrch (643,3 m n.m.) a Vysoký hřbet (597,5 m n.m.) směrem k Doubí.