Jak se to jen může stát?

Náš velký vzor a soused, Německo, řeší v poslední době problémů celý přehršel. Nejenže kancléřka Angela Merkelová stopla budoucnost atomové energie v této zemi, a to tak, že ani velké koncerny se nebudou zabývat výrobou konstrukčních celků atomových elektráren. Ale co čert nechtěl, jakási americká studie zjistila, že větrné elektrárny, na které německá energetika sází, jsou ekologickou pohromou pro své okolí. Mávání dlouhých listů bije ptactvo. Navíc prý lopatky víří vítr kolem sebe a především v noci se může měnit teplota v okolí turbíny až o několik stupňů Celsia. A to působí na mikroklima v okolí. Kromě toho jsou známy případy, kdy některým lidem v okolí vadí infrazvuky o frekvenci několika hertzů, které se šíří od větrníků zemí. Jsem zvědav, co na to řeknou ekologové? A dokážou vybrat metodu menšího zla? Atom, nebo větrníky? Zřejmě mají zatím dost peněz od sponzorů, takže zatím mlčí. Nebo mlží?

V technických projektech mají Němci také smůlu. V tomto čísle si můžete přečíst článek o nově otevíraném letišti v Berlíně. Termín zahájení jeho provozu měl být plus minus načasován na dobu, kdy vyjde i toto číslo Technika. Chtěli jsme být aktuální - a ejhle! I v takové zemi s precizním řízením všeho se tak nestane! Z důvodu nezkolaudovaného protipožárního letištního systému se odkládá jeho otevření na konec září nebo dokonce až na začátek října! To je opravdu mrzuté a v sousední zemi neslýchané! Chápu ovšem složitost plánování a návaznosti termínů a věřím, že i takové obrovské investiční celky, kde na sebe navazují termíny jednotlivých prací snad na minuty či hodiny, se mohou vymknout kontrole. Ale že zrovna v Německu...?

Co z toho plyne? Není to z mé strany žádný výsměch opuštění dosud slibně se vyvíjející atomové linie Německa nebo to, že bych nepřál sousedům větrníky, nebo - nedej bože - že bych měl radost z toho, že otevření berlínského letiště se zpozdí o čtyři až pět měsíců!

Vůbec ne! Jen chci sdělit, že technologicky dokonalé věci někdy zklamou na úplných prkotinách, které se projeví až v okamžiku, kdy dojdeme do bodu zlomu, od kterého není cesty zpátky. Atomovou energií se Německo zabývat nebude, i když já věřím, že se k ní (rádo) jednou zase vrátí. Větrníky nikdo kosit nebude, i když nejsou tak ekologické, jak se zdálo a jak se o nich dosud povídalo. A megaprojekt za megapeníze končí na špatném načasování prací i s meganástroji, které slouží k synchronizaci prací.

Není to opravdu jednoduché, i když i u nás bychom našli spoustu nepovedených projektů, kterými Němce zcela překonáváme! O nich raději nepíšu, protože u nás nejde většinou o to, že by se něco neočekávaně nepovedlo, ale jde o to, že se to nepovedlo plánovaně a někdo si přitom ještě řádně namastil svou kapsu. Některé naše projekty mi totiž připadají, že jsou stavěny od počátku tak, aby si někdo na nich pořádně přilepšil. Jinými slovy, okradl nás všechny.

To je jeden z malých rozdílů mezi námi a Němci.

Někdy mi z toho zůstává až rozum stát - a i proto jsme zařadili do tohoto čísla článek o tom, jak dobře dokážeme u nás mrhat penězi. Vyhazujeme je oknem, opravujeme znovu už opravené nebo nové věci. Je to ale o to horší, že jde většinou o mrhání peněz nás všech - daňových poplatníků. Je to taková malá hra typu dávej - ber, u nás přivedená do dokonalého stádia: naval - ukradni!

Milan Loucký,
šéfredaktor Technik
milan.loucky@economia.cz