Madagaskar na cestě z ráje

Madagaskar lze vnímat podle vnitřního vyladění buď jako tropický ráj, nebo jako peklo, kde jsou deštné lesy, obývané všemi těmi lemury, chameleony, tropickými žabkami a ptáky, bezohledně káceny, páleny a ničeny. Začal bych možná z jiného konce: nikde jsem neviděl tolik miminek, batolat a dětí jako tam. Celá polovina všeho obyvatelstva je mladší osmnácti let, v rodině je průměrně pět potomků. Z jistého hlediska na Madagaskaru nebylo nikdy tak dobře jako dnes: skoro všechny děti, hlavní životní radost a pýcha Malgašů, zdárně dorostou, všichni mají co jíst, byť někteří jen tak tak.

Luxus v mezích možného

Všichni mají střechu nad hlavou - kdo nemá domek, může si postavit chaloupku z klacků, hlíny a slámy za dvě odpoledne nepříliš usilovné práce. Celý ostrov je pokryt mobilním signálem a umí-li někdo psát jen málo, může místo dopisů kamarádům alespoň volat. Laciný čínský textil je všude k dostání a, světe div se, skoro všichni kojenci mají patentní plenky Pampers. Že je tam z našeho hlediska bída, zmatek a korupce? Ale nebylo to tak na Madagaskaru odevždy? Ve srovnání třeba se stalinským Ruskem je tam přímo ráj - stát sice nikomu nic nedá, ale také se o nikoho nestará a nikoho nebuzeruje - co si kdo vydělá či urve, to má. Nevraždí se tam, loupí jen místy a nevydatně, nikdo nikoho nemučí, a pokud snad, jen občas a málo. Všichni září veselostí, optimismem a klidem. Větší děti pracují, aby se uživily, někdy dost těžce. Je-li zlým snem tropického pedagoga vidět vláčet náklady dítě, které by mohlo studovat vysokou školu, je zlým snem toho našeho vidět graduovat ty, jimž bychom nesvě řili ani odnesení kufru.

Ve statistikách čítáme, že 80 % Malgašů je nezaměstnaných. Tomu jest rozumět tak, že jen dvacet procent jich má nějakého zaměstnavatele - ti ostatní jsou venkovští samozásobitelé s kouskem pole a pár slípkami. Právě tady je kámen úrazu: půda je neplodná a po vyklučení a vypálení lesa rodí políčko jen pár let, než se změní v lepším případě v eukalyptové houští, v horším v rudou polopoušť, na které už se nenapase ani koza.

VoilĂ monsieur, un lémur!

Populace roste a původní lesy mizejí jako sníh na slunci, už jich zbývá jen něco pod deset procent plochy ostrova - vesničky a samoty se zakusují stále hlouběji do hvozdů, i do chráněných území chodí vesničané na ryby, raky a dřevo a pasou v nich krávy. Na lemury a spol. slušně řečeno .... pes. Hodí se snad k tomu, aby byli v rezervacích poloochočení za tučný bakšiš ukazováni turistům: "VoilĂ monsieur, un lémur!"

Za každou umlklou cikádu se rozezvučí jeden nový kompaktní disk. K chodu madagaskarské ekonomiky nedílně patří spalování lesů a nedá se s tím nic dělat. Jak jsem už několikrát psal, k chodu evropské ekonomiky nedílně patří spalování lidí, kteří se v procesu budování lepších zítřků vůbec nenarodí, a nedá se s tím nic dělat. Na rozdíl od Madagaskaru Evropa lesem naopak zarůstá, je otázkou, kdy na odlehlých místech vznikne zase nová divočina s medvědy a vlky - do lesa nikdo nechodí, jsou tam klíšťata a není tam monitor. Ač to vypadá poměrně utěšeněji, obávám se, že více perspektiv má Madagaskar.

Jistě, může se to nějak zaseknout a země se dostane na haitskou cestu, z níž není zřejmě úniku, ale možná už napřesrok tam Číňané přeloží v rámci outsourcingu nějaké fabriky. Započne průmyslová revoluce, tak asi jako v Evropě v roce 1830. I madagaskarská populace tu dobu připomíná a mnohokrát jsem si na ostrově na Bídníky Victora Huga vzpomněl. Tak se dostanou Malgaši zvolna na naši dějinnou trajektorii. Obávám se, že před námi leží perspektivy mnohem méně, ač jsem se po návratu domů cítil skoro jako v ráji.

AUTOR: Stanislav Komárek
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je biolog a filozof.