Mezi gorilami, pygmeji a Brnem

Když mi bylo dvacet, dala bych všechno, abych mohla jet do Afriky a zkoumat lidoopy. Pět let jsem na to šetřila. Obětovala jsem soukromý život. A sen jsem si splnila," říká Klára Petrželková. Toho času opět v pralese Středoafrické republiky. Zkoumá zde gorily nížinné. Zatímco donedávna se řešilo, jaké zákeřné nemoci mohou lidoopi přenést na lidi, dnes už vědci míří opačným směrem: jak ochránit gorily před nemocemi lidí.

Šimpanzi, šimpanzi!

Do Afriky putovala Klára Petrželková poprvé díky profesoru Michaelu A. Huffmanovi z univerzity v Kjótu. Zabýval se sebemedikací u lidoopů - tito tvorové ve volné přírodě totiž prokazatelně využívají léčivé rostliny, aby se zbavili parazitů - a přivedl mladou vědkyni z Valašska do Tanzanie. Vydala se za šimpanzi na ostrov Rubondo.

Rubondo je jedno z mála míst, kde se podařilo na konci šedesátých let navrátit šimpanze ze zajetí zpět do volné přírody. Desítka vypuštěných zvířat se stala zajímavým objektem zkoumání vědců z celého světa. Klára Petrželková na ostrov dorazila v roce 2003.

"S náladou pod bodem mrazu, promoklá, poštípaná od nějakého neznámého hmyzu mířím se Simonem domů. Příšerně to klouže. Přemýšlím, proč tuhle práci vlastně dělám, jsem na Rubondu už víc než měsíc, a šimpanze jsem viděla prozatím jedenkrát... Najednou je slyšíme. Sokwe, sokwe (šimpanzi, šimpanzi), vzrušeně šeptá Simon. Rychle se orientujeme a vyrážíme, musí být blízko. Plazíme se po břiše mezi liánami. Máme štěstí, během několika minut vidíme samici ve větvích stromu... A další jsou nablízku. Simon zahlédl Kiparu, alfa samce... Pomaličku se přibližujeme a najednou vidím, jak zpoza stromu kouká hlava. Kipara pomalu šplhá na strom a důkladně si mě prohlíží: Zase nějaký divný běloch. Jsem v transu..." Takhle si to tehdy zapsala do deníku.

"Samoléčitelské" schopnosti primátů se jí ale nepodařilo studovat. Šimpanzí populace na Rubondu, která dnes čítá třicet až čtyřicet jedinců, nikdy nepřivykla přítomnosti člověka. Tudíž i možnosti zkoumat zblízka jejich život zůstaly velmi omezené. Bioložka tehdy získala grant a začala se věnovat studiu jejich potravního chování a také šimpanzím parazitům. V roce 2006 se dokonce stala zcela odpovědnou za celkový chod výzkumu šimpanzů i za materiálně technické zabezpečení tamního tábora. Určitý čas zde byla jedinou trvale žijící běloškou. Pak však Rubondo opustila.

Gorily v ohrožení

Další cesty ji zavedly do Ugandy. V oblasti Kalinzu studovala symbiotické nálevníky, kteří žijí "v míru" v těle šimpanzů. "To trvalo jen jedno období deště a jedno období sucha, potom už jsme rozjeli výzkum goril nížinných ve Středoafrické republice v chráněných oblastech Dzanga-Shangha," měří africkým časem Petrželková.

Dzanga-Sangha je část druhé největší pralesní oblasti na světě a je domovem největších populací pralesních slonů, buvolů, goril, šimpanzů a antilop bongo. Právě v tomto málo přístupném ráji od roku 2007 působí i Klára Petrželková za Ústav biologie obratlovců společně s českými vědci a studenty z Akademie věd, Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, Karlovy univerzity v Praze a Zoo Liberec. Do mezinárodního programu Primate Habituation Program Češi přispívají výzkumem infekčních onemocnění goril nížinných.

Tento druh gorily byl dosud přehlížen oproti "slavnějším" gorilám horským. "Zatímco goril horských dnes pomalu přibývá, počty goril nížinných výrazně klesají, a proto již byly zařazeny mezi kriticky ohrožené druhy," vysvětluje bioložka. "Mnoho tlup žije mimo národní parky a tam je ochrana nulová."

Dvě skupiny v Dzanga-Sangha již přivykly přítomnosti člověka (jsou tzv. habituované), a proto v oblasti kvete ekoturistika. Turisté zaplatí poplatek a mohou strávit hodinu s gorilami. Peníze park používá pro lepší zabezpečení a ochranu před pytláky, kteří například gorily loví na maso, i pro pomoc místním komunitám. Dvě další skupiny lidoopů si na lidi teprve přivykají.

Na tyto čtyři tlupy a další zcela nehabituované skupiny o osmi až šestnácti jedincích se zaměřují čeští vědci. Když do lokality přišli, nikdo zdravotní stav goril nesledoval. Přitom s jejich častějšími kontakty s blízce příbuznými lidmi velmi vzrostlo riziko vzájemného přenosu chorob, což může mít pro populace lidoopů fatální následky.

Nejvíce je ohrožují respirační nemoci přenášené kapénkami. V oblasti proto pracují i výzkumné týmy z USA či Německa, trénované na invazivní zásahy, třeba aplikaci antibiotik právě v případě onemocnění dýchacího ústrojí nebo na odběr materiálu z uhynulých lidoopů v případě vypuknutí nebezpečné nákazy. Doménou práce českého týmu je dlouhodobé monitorování parazitů i symbiotických organismů v zažívacím traktu goril. Klára Petrželková si pochvaluje spolupráci s kolegy parazitology, především s týmem profesora Davida Modrého z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně: "Já znám hostitele, oni parazity, jen tak se dá dosahovat výborných výsledků." A ty český tým opravdu má, jak potvrzují mimo jiné publikace v renomovaných mezinárodních vědeckých časopisech.

Lidé pralesa

Jakkoli se Klára Petrželková cítí být hlavně vědcem, nenechává ji chladnou ani osud místních lidí. Ostatně práce vědců by bez nich a jejich stopařského umu a znalostí pralesa nebyla vůbec myslitelná. Pygmejové BaAka, polokočovní lovci a sběrači, původní obyvatelé pralesa, žijí stejným způsobem života jako před tisíci lety. "Jen oni dokážou gorily vystopovat. Mají obrovské znalosti všech rostlin a živočichů a v pralese jsou skutečně doma."

Ale lidé BaAka jsou také utlačováni a diskriminováni jinými etniky, která dnes v oblasti žijí. Jejich zdravotní stav je bídný, dožívají se průměrně pouhých čtyřiceti let, přístup k lékařské péči nemají veškerý žádný.

Český tým tak sleduje nejen zdraví lidoopů, ale také lidí. Prvotní zájem byl, aby se zamezilo přenášení parazitů z lidí na gorily. Lidé BaAka byli parazitů plní. Nejen to. "Když se běžně setkáváte s tuberkulózou, malomocenstvím a jinými závažnými nemocemi, když vidíte, že dítě umře na banální zánět středního ucha, protože doktor není a nejsou ani peníze na něj, pak už si nemůžete jen hledět své práce. Lidi prostě vždycky budou důležitější než gorily."

Klára Petrželková tak kromě vědeckého bádání shání peníze na zdravotní péči a lékaře pro místní lidi. Spolu s se Světovým fondem na ochranu přírody a německými kolegy organizuje prodej tradičních BaAka náhrdelníků vyráběných vesničany, v Česku jsou k dostání v liberecké zoo. "Jsem tady kvůli vědě, ale nedá mi to. Samozřejmě, možnost pomoci místním je omezená. Tenhle problém by bylo třeba řešit celostně, ne jen po kapkách. Ale už dávno si nemohu myslet, že zachráním celý svět."

Když Klára Petrželková vypráví o domorodcích napadených parazity a umírajících na tuberkulózu, nemůže posluchače nenapadnout, že stejné nebezpečí hrozí i křehké evropské ženě... "Když jste horolezec, riskujete, že spadnete. Když pracujete v Africe, musíte počítat s tím, že chytnete nemoci, které by jinde nehrozily. Prostě se brodím v bažinách, všude je spousta hmyzu a žiji v jednom táboře s lidmi, kteří parazity mají. Člověk se jen musí chovat pozorně."
Sama již čtyřikrát prodělala malárii, ale pochvaluje si: "Nikdy mne nemuseli evakuovat, nikdy jsem se nedostala do válečného konfliktu."

I přesto, že se jí občas zdá, že v Africe je více doma než v Česku, a přesto, že život mezi přírodními a šťastnými lidmi a hlavně milovanými lidoopy v pralese jí navždy učaroval, připouští: "Mezi námi a Afričany vždycky zůstane určitá propast. Z mnoha důvodů některé naše myšlenkové pochody oni nemůžou pochopit a naopak. To není špatně, to tak je." Právě proto, jak dodává, "jsem při své práci v Africe pokorná. Čím dál tím víc."

Klára J. Petrželková
(* 1976)

Vyrostla ve Vsetíně, studovala Přírodovědeckou fakultu na Masarykově univerzitě v Brně, obor systematická zoologie a ekologie. Doktorát získala v oboru ekologie.
Nyní je jejím domovským pracovištěm Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR v Brně. Pracuje též v Zoo Liberec.
Zabývá se ekologií parazitů primátů, ochranou lidoopů a monitorováním jejich zdravotního stavu ve volné přírodě.
Jezdí rekreačně na koni - v Kouřimi u Brna má ustájeného buďonovského koně Fotona a koně plemene Paint Horse jménem Keks Talent.
Žije střídavě v Brně a v Africe. Je svobodná.

Mezi řádky
Mladá štíhlá žena, na krátko ostříhaná, s korálky na krku i na rukou, obklopená dvěma psy. To byl první vjem redaktorky Evy Bobůrkové, když navštívila primatoložku Kláru Petrželkovou v Ústavu biologie obratlovců Akademie věd v Brně. Jak takhle křehká žena může trávit dlouhé měsíce v africké divočině, mezi pygmeji, tedy přesněji mezi lidmi BaAka, v pralese prolezlém havětí, při honbě za gorilami? Pomyslela si v duchu. Ale tahle otázka z její mysli vyvanula ihned, jak Klára Petrželková začala vyprávět. Je zvyklá tvrdě pracovat a schopná pro své sny mnohé obětovat. Přitom o malárii, kterou prodělala už čtyřikrát, se sotva zmíní. To pro ni není vůbec důležité.

AUTOR: Eva Bobůrková