zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Lesní fantasy

13.10.2012
Les
Lesní fantasy

Tomáš Vorel se znovu pustil do lifestylového filmu. Usmiřuje životní alternativy a zlepšuje pověst myslivců.

Únikovou strategii z hektického, stále ještě poměrně raného českého kapitalismu nabízel na přelomu tisíciletí režisér Tomáš Vorel uštvanému městskému intelektuálovi ve své ekoagitce Cesta z města. Návrat k přírodě, tradičním hodnotám prodchnutým filozofií nového věku byl lékem na stres společně s bezinkovkou a zahozením mobilu do hnoje. Teď režisér přichází s volným pokračováním Cesta do lesa. Nejen jeho hrdinové, ale i sám Vorel ušel v mezidobí kus cesty - jako režisér i agitátor. Slevil ze zápalu, s nímž kázal životní bio alternativu, i ze sklepácké poetiky. Cesta do lesa vede přes vděčný myslivecký kolorit a snahu o nalezení smířlivého kompromisu. Možná i proto, že dospěl k závěru, že kapitalismus, na jehož kritiku taky dojde, není zase tak špatný. Že se s kapitálově silnou firmou v zádech přece jen točí lépe.

Vorlova novinka navazuje na osudy hrdinů Cesty z města - programátora Tomáše Hanáka a jeho spiritualistické múzy Báry Schlesingerové. Mají rodinu, žijí na vsi, topí dřevem, za večeři děkují modlitbou matce Zemi a pracují lokálně. On vyměnil job za práci v lese, ona "léčí intelektuální vystresované magory" z města houbičkami a konopím. Jejich patnáctiletá dcera (Anna Linhartová) běhá jako divoženka po lesní svatyni. Mluví s jeleny a bojuje svůj ekologický boj se zemědělci a vegetariánský boj s myslivci, najmě hlavním hrdinou, adjunktem Ludvou (Tomáš Vorel ml.). Jinak se ale městská náplava sžila s vesničany, lesníkem Cvrkem (Jiří Schmitzer), sedlákem Papošem (Bolek Polívka) a jeho ženou (Eva Holubová).

Bez šípkové i bez zelí

Film se rozbíhá váhavě, jako by si režisér nebyl jistý, jestli je radno opustit epizodickou formuli Cesty z města, kdy na sebe vršil detaily berušek a chorošů a skečovité vesnické výjevy prokládal invazí nepřátelského města v podobě agresivního šéfa či partnerů obou dočasných renegátů.

První třetinu tak skládá z obrázkování přírodní idyly. Prostřihy na hvězdnou či červánkovou oblohu doprovázené meditativní hudbou rámují lehce schematická představení figur. Každé v jejím přirozeném prostředí. Hajní a divoženka v lese, sedlák na poli, alternativní rodina meditující v přírodě. Narýsují se odlišné filozofické tábory i životní styly, z jejichž podhoubí později vyrůstají více méně předvídatelné konflikty mezi vesnicí a městem a tušená smíření prostřednictvím mladé lásky. Postupně ale režisér najde pevnou půdu pod nohama v podobě mysliveckého folkloru, který mu je evidentně blízký. A to do té míry, že vedle Na samotě u lesa film občas připomene i poetiku Slavností sněženek, i když na hony vzdálenou od legendárního sporu "šípková-zelí".

Případná přitažlivost či zdroj iritace (záleží na diváckých pozicích) obou Vorlových filmů tkví do značné míry v tom, že redukují složitou realitu na svět jednoduchých pravd a pozorování. Svět, do něhož se vedle k přírodě vnímavých životních alternativ a připomenutí, že odpadky do lesa nepatří, vejde pelmel všeho, co může trápit současného "citlivého" občana. Cesta z města si brala naivně na paškál závislost na technologii ("computer nepodojíš"), škodlivost videoher a vysávající kapitalismus. Cesta do lesa zase okomentuje dotační zemědělskou politiku EU, rozpínavost "vrcholného kapitalismu", který se jako smyčka stahuje kolem vesnické idyly, i stírání národnostních hranic symbolizované sňatkem dcery sedláka s Vietnamcem. Vše podáno lidově, hospodsky.

O něco méně černobílé jsou ale naštěstí jednotlivé postavy. Vesničané nejsou nezkaženě hodní, na náplavu z města klidně zavolají policii. Město už není peklo (i když zlo reprezentuje byrokratka z protidrogového a zlo všech zel - právník) a houbičky nejsou odpovědí na vše. Síla je, říká Vorel, v koexistenci, v toleranci a v míře. Jeden svět si může brát z druhého. I když postavu ekologické divoženky Vorel utahuje za vlasy a nakonec se zjistí, že dobrý člověk stále ještě žije - kde jinde než na vesnici.

Nábor lesních adjunktů

Jako agitátor je režisér smířlivější, než býval. Agitace samotné se ale nevzdal. Jen si vybral jinou "dobrou věc" - myslivost a lesy, stále státní, ale kdovíkdy i ony spadnou do chřtánu nějaké korporace. Tytam jsou doby, kdy v Cestě z města stříleli myslivci Pražákům psy a pokutovali každou prkotinu. Teď maximálně vypouštějí pneumatiky, bojují s kůrovcem, opravují hájenku, mhouří oko nad lesním pychem a vysvětlují potřebnost honitby pro zdraví lesa. Jděte a přečtěte si, milí ekoteroristé, Tisíc let myslivosti.

Nejspokojenějšími diváky tak budou zástupci Lesů ČR, kteří film finančně podpořili. Za "své" peníze dostali dostatečně sympatickou komediální agitku o lesohospodářství, jež zlepšuje nevalný mediální obraz tuzemských myslivců. Lovu na potenciální lesnické adjunkty i diváky zdar!

Cesta do lesa

Režie: Tomáš Vorel,

Aerofilms, premiéra 4. října

AUTOR: Jindřiška Bláhová
AUTOR-WEB: www.ihned.cz

Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí