Recyklace z jiného úhlu pohledu

Nedávno jsem po dlouhé době objevila v sámošce sešity z recyklovaného papíru. Koupila jsem si hned tři, jednoduše proto, že recyklaci ráda podpořím a už několik let marně přesvědčuji zdejší papírníky, že nákup recyklovaných výrobků se i za vyšší cenu vyplatí nám všem.
Se širokým úsměvem jsem u pokladny dokonce vysekla pochvalu za to, že jako jediný obchod v širokém okolí recyklované sešity prodávají, avšak paní prodavačka mne odbyla slovy "mně ta recyklace nic neříká, já na to nejsem...". Škoda. Nejen pro ni, ale především pro její děti a vnoučata, potažmo pro nás všechny.

Pod slovem recyklace si většina lidí představí třídění odpadu, sběr papíru a nošení plastových lahví do kontejnerů, ti zběhlejší snad i třídění skla na tmavé a čiré, možná ještě tak výkup barevných kovů.
Recyklace však obnáší mnohem víc; vždyť význam výrazu re-cyklovat značí opětovné uvedení již použité a obnovené věci znovu do užitečného oběhu. Neznamená to ovšem vždy jen to, že sebraná druhotná surovina musí nutně projít nějakým továrním technologickým procesem, který ji navrátí do znovupoužitelného stavu; jakousi soukromou recyklační jednotkou můžeme být všichni - každý sám za sebe.
Naše babičky tento proces zvládaly velmi dobře, jen tomu neříkaly recyklace, ale šetrnost. Věci se ještě před pár lety nevyhazovaly, nýbrž dědily, přešívaly a mnohde dokonce záplatovaly, dokud jen trochu držely pohromadě.
Moje babička opakovaně (a dokonale neviditelně) štepovala ponožky, mimo jiné i proto, že velmi dobře věděla, kolik práce a trpělivosti je potřeba na upletení jediného nového páru - očko po očku, řádku po řádce, hladce a obrace, ze sebemenších zbytků vlny (která tehdy nebyla vždy snadno k mání). Nám dětem, s neustále se kluboucími palci a patami od nekonečného lezení po zemi, dokonce vypodložila již unavené šlapky ponožek podrážkami ze starých tepláků. Hřálo to na nohy a měkce to měnilo podlahu v zábavnou klouzandu... Z "odrostlých" punčocháčů udělala podkolenky, z podkolenek ponožky, z ponožek ťapky. Nebyla chudá, pouze skromná a šetrná. Tak třeba z čisťounkého, leč už sepraného polštářového sypku udělala sáčky na luštěniny, jindy kusy starého povlečení proměnila v utěrky a kapesníky, z okrajů prořídlého froté ručníku ušila žínku, z vysloužilé košile se zrodil pytlík na cvičky nebo nákupní taška, z vlněné sukně vznikl sedák a bavlněný páseček šatů dosloužil jako ramínko či poutko. Babička zužitkovala prostě každý sebemenší pevný kousek dosluhujících oděvů i zbytky textilií, její trpělivé ruce vykouzlily z věcí na vyhození něco docela nového a užitečného.
Teprve po mnoha desetiletích jsem si uvědomila, jaká to byla dokonalá domácí recyklace, a jak přirozenou a důležitou výbavu jsem dostala touto výchovou...

I v kuchyni byli naši předkové zvyklí vše zužitkovat a ze zdánlivého odpadu (pro nás dnes relativně neupotřebitelného) stvořit dokonalý pokrm. Třeba čalamáda vznikla původně z odřezků, slupek a vrchních listů zeleniny (které se dnes vyhazují - v lepším případě do kompostu), no a výtečný čaj z vlastnoručně nasbíraného šípku a jablečných slupek, zbylých po strouhání jablek do štrůdlu, si jistě mnozí pamatujeme dodnes. Nejeden hvězdný šéfkuchař dokonce znovu objevuje kouzlo lahůdek ze zbytků od neděle, jakými jsou kupříkladu šťouchané brambory s kyselým zelím, grenadýrmarš či uhlířina. Jen jim přidělí světový název a moderní talířový design... a pak už jen sbírá uznání gurmetů.

Přešívky, uhlířiny a čalamády dnes u mnoha lidí vzbuzují spíše úsměv na rtech - vždyť proč by opravovali, látali a přemýšleli nad odpadem, když se za pár korun dá pohodlně pořídít nová věc, že? Životnost věcí se zkracuje na nejnutnější (záruční) dobu a nutí nás tak pořizovat si stále nové hmoty. Že se ale právě takto mnozí dostávají do nekonečné a těžko kontrolovatelné spirály spotřebních nároků, důkladně masírováni reKlamou na nové a nové krátkodobé spotřební nepotřebnosti, a podezřele snadnými půjčkami s krátkozrakým odkladem splátek pak neodvratně kloužou do dluhů z nešetrnosti, už jen málokomu dojde.
Jeden čerstvý oficiální dopis penzijního fondu dokonce začíná větou (cituji): "...finanční odborníci varují, že pro zachování současné životní úrovně i v důchodu je nutné si naspořit vlastní peníze a nespoléhat na penzi od státu...". Přestože si takovým pochybně navyšovaným "spořením" rozhodně nemíním šroubovat částky na své spirále (a vyživovat rostoucího molocha byrokracie), děkuji pánům odborníkům za fundované potvrzení mé letité domněnky, že nejspíše budeme muset hodně šetřit, zeskromnit se a pracovat až do skonání. Jinými slovy - jednoznačně vysvětlili, že je nejvyšší čas začít vědomě dále a více praktikovat šetrnost, potažmo tedy začít ještě více recyklovat. Znám osobně řadu lidí, kteří se snaží(me) dobrovolně a z vlastního svobodného rozhodnutí neprohlubovat propast mezi chudobou a bohatstvím ve světě. Nezvyšováním nároků a skromnějším životním stylem (při zachování současného, už neviděného blahobytu) lze dosáhnout mnohem větší spokojenosti, neboť věci a touhy nás šťastnými neučiní...
A nejen to. Rozhodně nebudeme chtít jednou vysvětlovat svým vnoučatům (stejně jako mně ta sámošková "Nyklová"), že nám recyklace kdysi nic neříkala a tedy oni budou muset kvůli naší hlouposti a aroganci žít své životy na hromadách našich odpadů !

Nemyslím, že bych si chtěla oblékat záplatované oblečení, ale klidně si to potřebné (kromě bot) pořídím v second-handu, kam marnivé dámy z ciziny odkládají velmi použitelné kousky většinou jen proto, že se jim už nelíbí. Klidně přešívám, jak mne to naučila babička. Klidně dělám ze starších věcí nové, použitelný (a velmi relativní) "odpad" ráda a často recykluji tím, že do něj vkládám své přidané hodnoty a tak jej opět pozdvihnu do dalšího života, často mu dokonce dávám novou funkci. Dělám to už dlouho a často se mé re-cyklované věci líbí, vždy ještě dobře nějakou dobu slouží...

ZDROJ: http://reflexnidoteky.blogspot.cz/2010/11/recyklace.html