Svět po konci světa

21. prosince 2012 - očekávané datum konce světa - se blíží. My v apokalypsu nevěříme, proto jsme se zeptali čtyř výrazných osobností, co se bude v nejbližších dvaceti letech dít.

PF 2032

Letošní konec světa přeskočíme - zažili jsme jich už pár a na žádném nebylo nic zvláštního. Mnozí z nás se nicméně na 21. prosince pro jistotu důkladně připraví. Druhý den nás bude bolet škopek, budeme bloudit bytem, zívat, vařit kafe, hydratovat, marně hledat ibalgin. Pustíme si thriller, komedii. Něco s Travoltou, se Salmou Hayek, Seanem Pennem. Budeme se válet v peřinách. Dvaadvacátého bude totiž sobota, pokud bude.

Úroveň informací, pravda, není a nebude valná. Nějaký kolaps může někde klidně proběhnout, a my se o něm nedozvíme. Pro příklad může sloužit letošní hurikán Sandy. Dokud to dělá "bum, bum" a "húúú", jsou weby plné fotek, a jakmile voda ustoupí, nestojí jev dál nikomu za půl slova. Kdo chce vědět, zda New York ještě existuje, ať se mrkne na Google Earth.

S podobnou lenivou familiárností budeme přijímat zprávy, že nám nad hlavou roztál ledovec, proto ta vedra, zimy, tornáda, ozonové díry, málo jídla, voda v ulicích. Že na Chomutovsku vypukla občanská válka, policejní vyjednavači ji však mají pod kontrolou. Navíc nejde o válku, jen o běžnou výměnu názorů mezi gangy. Po světě se sem tam válčit bude, na tom nikdo nic nezmění, protože ani nechce.

Mezitím poběží další sety Ano, šéfe! Zdeněk Pohlreich bude už jenom poulit oči nad katovým šlehem po bejingsku. Megastadion Sparty na pražské Letné se propadne, neb se při stavbě bude šetřit deficitními surovinami. Letná tím pádem přestane tvořit přirozenou dominantu bývalého hlavního města (Evropa bude mít jen dvě až tři hlavní města, což bude bohatě stačit). Každopádně budeme nuceni oprášit ruštinu, jelikož dvě třetiny populace budou hovořit právě tímto jazykem.

Turistika z módy nevyjde, to bude pořád stejné. Davy rozveselené mládeže budou lineárně proudit zakonzervovaným centrem, protože když je to tu baví v současné chvíli, nemůže je to tu přestat bavit nikdy. Cestovky je budou dovážet turbodmychadlem přímo na Staromák, sami by jej totiž v té změti skladů, přivaděčů, gigamarketů, Karlštejnů, aquaparků a rozoraných jam, která bude rovnoměrně pokrývat území státu, v životě nenašli.

Mezitím budou probíhat další konce světa, jeden takový, druhý makový. My jim však podle hesla "co je v domě, není pro mě" nebudeme přikládat váhu.

Pravda je, že bez řádného konce nemůže nastat kloudný začátek, čili to ani jinak dopadnout nemůže - za dvacet let budeme dál bloumat bytem, zívat, hledat ibalgin. Pustíme si thriller, komedii. Filmy sice budou k dispozici v holografické kvalitě (můžete ležet ve vaně - biják se řítí kolem vás), jenže na ně bude mít jen pár bossů, my ostatní budeme sjíždět v předražených holobytech staré dobré blu-ray disky. S ruskými titulky of course, české nebudou v nabídce. Čeština bude tou dobou už jen hrubou směsicí okrajových dialektů.

Tou je ostatně už teď, takže jak říkám - žádné změny, které by stály za řeč, neproběhnou.

AUTOR: Emil Hakl
spisovatel

Souboj muže s algoritmem

Pokud tento text čtete na papíře, a ne na nějaké obrazovce (a je celkem jedno, jestli počítače, nebo mobilu), pak o vás nejspíš platí následující. Buď jste a) starší 60 let, nebo b) vzdělaní a inteligentní, přičemž sami sebe vidíte jako společensky odpovědného jedince. Ovšem nejpravděpodobnější je, že platí obojí.

Ale za dvacet let? Nedá se vyloučit, že ty dvě dekády přežijete. Nedá se vyloučit ani to, že budete v dobré kondici (vy i noviny), ale to jedině za předpokladu, že celá civilizace projde nějakým převratným vývojem. A to v pozitivním, nebo i negativním smyslu. Nejpravděpodobnější však je, že v dnešní podobě už papírové noviny existovat nebudou.

Avšak kdo tvrdí, že ví, jak budou média v roce 2032 aspoň přibližně vypadat, je buď cestovatel v čase, nebo podvodník. To se prostě nedá. My pamětníci se můžeme v myšlenkách přenést do roku 1992 a zkusit si představit, jak bychom asi byli úspěšní s prognózou dneška.

Na druhou stranu je pravda, že média se za posledních dvacet let změnila asi víc než za předešlé půltisíciletí od vynálezu knihtisku. A v určitém smyslu je ta hlavní proměna hotova, takže se nedá vyloučit, že ten další vývoj už tak převratný nebude.

Ta hlavní změna netkví zas tolik v nových technologiích. Ty ostatně měnily média celé dvacáté století. Rádio, televize, a dokonce i první roky webu přinesly jen jinou podobu téhož. Ta hlavní změna spočívá v nás, v tom, jak média konzumujeme a jak změnila náš život. Že se z "přednášky" stala "konverzace", které se - nejen prostřednictvím dnes tak módních sociálních médií - zúčastňujeme všichni.

Informace přestaly být omezeně dostupnou komoditou, ale staly se něčím jako vzduch, který nás obklopuje. Stejně jako vzduch mohou být někdy zkažené a nedýchatelné, nebo naopak čerstvé a voňavé, ale v naprosté většině času je konzumujeme nevědomě a automaticky. Nepotřebujeme média, aby informace "vyráběla", ale aby nám doručila ty správné a potřebné. Média v dnešní podobě čeká boj o přežití. Není to boj muže proti muži, ale - v nadsázce řečeno - muže s algoritmem.

Algoritmus, pod kterým si dnes pro zjednodušení můžeme představit Google, ale v blízké budoucnosti to může být Facebook nebo i jiná firma, jejíž jméno zatím neznáme a která třeba ještě ani nebyla založena, je dnes největším konkurentem kterékoliv mediální firmy. Je to algoritmus, který dokáže spočítat, jaké informace chceme a potřebujeme. Má nás přečtené líp, než známe my sami sebe, a je to do určité míry fascinující, ale zároveň hrůzostrašné.

"Stará média" byla byznysem, ve kterém byly produktem informace. Někdy natištěné na papír, jindy odvysílané v éteru nebo i zobrazené na webové stránce. "Nová média" s informacemi neobchodují. Co tedy prodávají a na čem vydělávají? Snadná otázka. Chcete jejich produkt vidět? Podívejte se do zrcadla. Jsme to my.

Záleží jen na nás, jestli to akceptujeme. A to také rozhodne, jak budou média vypadat za dvacet let. Není vůbec podstatné, jestli budou vynalezeny ještě rychlejší procesory, tenčí tablety nebo se - ať nejsme troškaři - například vyřeší přenos myšlenek. Tou nejdůležitější a vlastně jedinou otázkou je, zda vyhraje algoritmus. Nad médii i nad námi.

AUTOR: Miloš Čermák
publicista, expert na média a internet

Globalizace nestojí za to

Co znamená dvacet let měřeno tempem vývoje současného světa? Je to hodně, anebo málo? Z pohledu historie málo. Jenomže doba jako by se zrychlovala. Za necelých padesát let mého dosavadního života byla zeměkoule vypleněna; možná polovina jejího bohatství navždy ztracena. A na druhou stranu: naše věda a technologie tolik pokročily. Jsme schopni neuvěřitelných věcí; hledíme do dálek vesmíru i do hloubek mikrosvětů.

Ale bude vůbec ještě hlavní motivací našich bádání touha po poznání? Obávám se, že nikoliv. Vědu čeká stejná komercionalizace, jaká už potkala sport. I nadále se tedy dočkáme pozoruhodných výsledků a výkonů, možná ještě pozoruhodnějších, než jsou ty dosavadní. Motivací k jejich dosažení však bude už jenom zisk, marketing a touha po vítězství. Který miliardář si založí vědeckou stáj jako první?

Dvacet let ale přece jen není tak mnoho. Pokud nedojde k úplnému zhroucení našich civilizačních struktur (což nelze vyloučit, ale osobně se domnívám, že se to tak brzy nestane), je namístě mluvit spíše o narůstajících trendech.

Tím současným je volný trh a globalizace. Názor, že odbourání obchodních bariér, společný trh, liberalizace, bezhraničnost... jsou pro lidi a lidstvo dobré, dnes převládá mezi ekonomy i politiky. Věřím, že během příštích dvaceti let se tato převládající víra ztratí.

Globalizace nepřinese víc štěstí, ale právě naopak: přinese stupňující se tlak a pocit vlastní nejedinečnosti, bezvýznamnosti, bezcennosti. Uvědomíme si, že to, co získáváme, totiž nové trhy, za to nestojí. Zprostředkovaně, skrze levnější dovoz, totiž přijdeme o vše, co nám bylo vlastní.

Důsledně vzato by v globalizovaném světě měl každý region nalézt uplatnění jen v tom, v čem je celosvětově nejlevnější. A kromě toho: svět s osmi miliardami lidí bude příliš složitý na to, aby byl rozumně a předvídatelně řiditelný.

A tak za dvacet let budou úvahy o cílené stavbě bariér a zdí už zcela legitimní. Možná budeme zvažovat stavbu Velké evropské zdi, která sice evropskou civilizaci nezachrání, ale umožní jí alespoň delší dožití. Možná už budou vznikat ostrovy a ostrůvky hospodařící na bázi vlastní soběstačnosti. Možná se ukáže, že obyvatelé takových ostrovů si sice nemohou dovolit iPhony, zato jsou jejich životy plnější.

Další dělicí čáry budou vznikat i na základě sociálního postavení: ostrovy ekonomické elity zcela odtržené od života běžných lidí. V budoucnu to však budou muset být náležitě opevněné ostrovy - zabezpečené proti vyplenění.

Pro čtenáře, který by snad nabyl dojmu, že si právě přečetl vizi škarohlída nepřejícího budoucím generacím prosperitu a štěstí, je asi namístě dodat, že zde nevyjadřuji svá přání. Mým skutečným přáním je budoucí lidský svět, v němž nejvyšší hodnotou by byla touha po poznání.

Proč jsme se narodili, proč jsme dostali vědomí sebe samých, jestli jsme jediní ve vesmíru a k čemu je naše prchavá existence. Takové otázky bych si přál slýchat i v budoucnu od svých dětí.

AUTOR: Martin Vopěnka
spisovatel a jaderný fyzik

Konec i začátek zároveň

Právě jsem se doslechl názor potomka slavného mayského rodu Xiů. Jeho praprapředek založil mayské město Uxmal na Yucatanu v sedmém století. Jeho předkové společně s Itzy a Cocomy také vládli Lize Mayapánu, kterou iniciovali sami Xiové, v letech 907-1441. Jeho předkové vládli také v posledním mayském městě Maní až do příchodu Španělů.

Když se jej zeptali, co se bude dít letos 21. prosince, usmál se a tichým hlasem řekl: "...no, nic..." a pokračoval: "Ano, vstoupíme do nové doby, která bude mít svůj nový vývoj a možnosti, ale příroda bude stejně pokračovat ve svém přirozeném vývoji a my sklidíme pouze to, co jsme zaseli. Nový věk bude darem nových možností a nových inspirativních setkání."

Je velký rozdíl mezi námi a například dávnými předkolumbovskými civilizacemi. My jsme si nastavili před sebe nikdy nekončící pokrok, který jsme si zakonzervovali jako posvátnou krávu naší technické civilizace. Neustálá cesta vpřed vzhůru nás všechny honí v jakémsi nekonečném kruhu pod tlakem neustále nových cílů. Jen dosáhneme jedné mety, vyhoupne se na obzoru další a my jako chrti vypuštění z řetězu se ženeme dál.

Není čas se zastavit, posedět, poklidně se rozhlédnout po světě, neboť ten, kdo stojí chvilku opodál, ztratí tempo a není prostě "in". Jde však o pouhou materiální honbu, ze které se jakékoliv duchovno dávno vytratilo. Je to jen prachsprostá chamtivost, hrabivost mít stále víc a víc a vlastnit stále nové a nové "hračky" alias nové výdobytky naší technické civilizace.

Není na ní vlastně už nic civilního. Je to obluda, která nás organizuje a pohlcuje. Žije si svým životem a my jsme jen její sekundanti. Hloupí sekundanti, kteří jí vše věří a slepě za ní kráčí. Kam? Jistě na tuto třetí základní filozofickou otázku "kam kráčíme" nejsme schopni odpovědět, anebo to raději ani nechceme znát.

Vstoupíme do obrození Země? Nejdříve však musíme obrodit sami sebe. Doufám, že nový galaktický prostor, kam vstoupíme a kde budeme "dlít" několik tisíciletí, nám "vnutí" chovat se jinak než dosud.

Všichni cítíme, že jsme jakoby na konci s dechem. Jediná cesta je cesta naslouchání své duše, tedy pochopení, že světem nehýbe materiálno, jak se mnohdy zdá, ale duchovno. To je totiž to, co zůstává navždy. Materiálno se objeví a zase zmizí. Nechtějme tedy zmizet, ale zůstat navždy. Kdo pochopí, ten zůstane.

Nový hvězdný prostor, zcela jinak uspořádaný, než jsme byli dosud zvyklí, by k tomu měl napomoci. Jak říká potomek slavného mayského rodu Xiu: "Nový věk bude darem nových možností." Bude darem další, ale jiné cesty naší civilizace, která svým zdánlivě nekonečným a stále rychlejším vývojem stále vzhůru musí nutně narazit.

Nelze nekonečně pokračovat v drancování světa jen pro naše zvyšující se konto. Doufám, že lidé s novým věkem pocítí soucit s naším světem, s přírodou a pochopí, že Země není jen pro získávání jejich materiálního bohatství.

Doufám, že přijde prohlédnutí, katarze, což se stává zpravidla, když už nelze dál. Cítím kolem sebe stále větší a větší množství lidí, kteří myslí a soucítí se světem a chápou posvátnost naší existence v posvátném souznění s Matkou přírodou a v harmonické pohodě, čemuž dávají přednost před sprostou chamtivostí.

P. S.: Mezitím letos došlo k zajímavým nálezům v mayské lokalitě Xultún v Guatemale. Byl zde objeven nejstarší záznam mayského kalendáře. Podle archeologa Davida Stuarta se zde vyskytuje časový údaj 17 baktunů, tedy čtyři baktuny po údajném konci světa. Podle něj to je jasný důkaz, že konec 13. baktunu 21. prosince 2012 není jen konec jedné éry, ale současně i počátek nové.

AUTOR: Mnislav Zelený Atapana
antropolog

Přečtěte si

2012 - Mayové, jejich civilizace a zánik světa
Miloslav Stingl

Cestovatel, etnolog a spisovatel se vydává za tajemstvím indiánských měst a pyramid.

Ve dvorech slunce
Brian D´Amato

Román spojuje atraktivní téma konce světa, určené datem mayského kalendáře, s napínavou zápletkou a vědeckým výkladem fenoménu.

Apokalypsa 2012
Kurt-J. Heering, Jo Miller

Podle mayského kalendáře skončí 21. 12. 2012 svět. Co bude potom? Autoři se kriticky staví k pavědeckým teoriím o konci světa a důkladně se věnují Mayům.

Chaos Point 2012 and Beyond: Appointment with Destiny
Ervin László

Maďarský filozof tvrdí, že se nacházíme na kritické křižovatce dějin a na pokraji civilizačního kolapsu.

Konec světa ve filmu

2012
Hollywoodský film (2009) německého režiséra Rolanda Emmericha o konci světa využívá proroctví a odehrává se v Číně. V hlavní roli John Cusack.

Ztraceni (Lost)
Americký televizní seriál z roku 2004. Na pustém ostrově ztroskotá letadlo. Kromě běžných pasažérů v něm cestovala i skupina vědců, kteří se snaží odvrátit konec světa.

Nostradamus 2012
Americký dokument z roku 2009 se opírá o Nostradamova proroctví, nechybí ale ani mayský kalendář a další teorie.

Armagedon
Za osmnáct dní Země přestane existovat, protože se srazí s asteroidem velikosti Texasu. Záchranu má na starosti parta drsných naftařů v čele s Brucem Willisem.

Konec světa už tu byl aneb Potopa světa podle moderní vědy

O potopě světa nereferuje pouze bible - podobná událost se objevuje v příbězích mnoha kultur, například v sumerském Eposu o Gilgamešovi. O velké potopě se zmiňují také indiánské legendy ze Severní i Jižní Ameriky či lidová vyprávění z Havaje a Číny. Všechny příběhy o velké vodě jsou si velmi podobné, odborníci z toho vyvozují, že popisují jednu velkou katastrofu či sérii katastrof, které se udály na konci zatím poslední doby ledové, tedy přibližně před 8000 lety.

Dříve se předpokládalo, že biblickou potopou světa byly míněny záplavy na Eufratu a Tigridu.
Nové výzkumy ale naznačují, že potopa přišla ze Středozemí v době oteplování a tání kontinentálního ledovce. Tehdy se hladina Středozemního moře začala zvyšovat a slaná voda se přelévala přes šíji Bosporu. V jednu apokalyptickou chvíli se Bospor protrhl a obrovská vlna vtrhla do dnešního Černého moře, které v tu dobu bylo zřejmě malým sladkovodním jezerem. A co víc - v jeho okolí pravděpodobně žila zemědělská civilizace. Následné záplavy ji smetly z povrchu zemského; odhaduje se totiž, že voda mohla zaplavit až 110 000 kilometrů čtverečních (zhruba rozloha Bulharska)!

Co by mohlo způsobit zánik světa?

Václav Hořejší,
profesor imunologie

"Lidstvo může například postihnout vskutku katastrofální epidemie. Mluvíme o extrémně nakažlivé mutaci smrtelného mikroorganismu, která by měla potenciál v krátké době zahubit stamiliony, nebo dokonce miliardy lidí. Šíření takové nákazy by podpořila i nynější velká mobilita lidí.

Na druhé straně, dnešní globální organizační možnosti a vědecký pokrok by asi dokázaly i takovou extrémně nebezpečnou epidemii výrazně omezit a získat tak čas k nalezení účinných léků a vakcín.

Vyhubit se ale můžeme sami v důsledku tzv. "efektu čarodějova učně" (nazvaného podle známé pověsti), kdy třeba i nechtěně rozpoutáme nějaké mocné destruktivní děje.
Dobře známá je historka o tom, jak Edward Teller před otestováním první vodíkové pumy provedl výpočty, které bezpečně prokázaly, že tento výbuch neodstartuje řetězovou reakci, do které by se zapojily veškeré vodíkové atomy na Zemi. Co když ale někdy v budoucnosti v podobné situaci bude výpočet chybný? Co když nějaký zdánlivě bezpečný experiment odstartuje globální zkázu?"

Ivan Rynda,
sociální ekolog

"Nedávno jsem slyšel výborně podložený referát, který v důsledku globálních poruch klimatu předpovídal snížení počtu obyvatel na Zemi do konce tohoto století na jednu miliardu. To by byla nepochybně záchrana světa - a těch pozůstalých. Nemyslím, že by se scénář musel naplnit tak katastroficky: do hry naštěstí vstupuje řada dalších proměnných včetně naší reflexe a rozumných opatření.

Člověk je s jistotou současnou nejvýznamnější geomorfní silou, především pro rychlost, s jakou vytváří nová rizika, jimž se příroda nedokáže včas přizpůsobovat - nebo se přizpůsobí tím, že člověka vytěsní. Troufám si proto tvrdit, že je-li nějaká příčina "konce světa" pravděpodobná, jsou to přezíraví pitomci.

Finanční a ekonomická krize, již naživo zakoušíme, není ničím jiným než postupným kolapsem neudržitelné podoby globální ekonomiky, jež se hroutí vlastní vahou. Naštěstí to začínají chápat i stále početnější ekonomové, a krize zatím nenabyla podoby katastrofy."