Proces mýcení

To, co biologie označuje za "pastevní les", můžeme vidět ve Středomoří i různě jinde po světě skoro na každém kroku. Když se dostanou pastýři do kdysi neobývané lesnaté krajiny, nastane velmi brzy kácení a vypalování, aby bylo více volného místa pro jejich stáda. Jsou to většinou lidé prostí, nejen bez ekologického vzdělání, ale také bez technologického vybavení a umanutosti, takže vyklučí tu kousek, tam kousek, ale poměrně dost stromů zůstane ještě stát, zvláště těch velkých, na které si se svými sekerkami netroufli.

Po několika desetiletích, či spíše staletích uvidíme přesně to, po čem touží srdce milovníků turismu i krajinomalby - sem tam stojí sukovitý a bizarně rozeklaný dub-velikán, pamětník starých časů, navíc nestíněný žádnými dalšími spoluduby, takže na paloučku či skalce krásně vynikne. Fotoaparáty cvakají a paleta romantického malíře se třísní barvami tlačenými z tub. Bedlivější pozorovatel však vidí, že žaludy visí na jeho posledních ratolestích nadarmo.

I když nepadnou za oběť žádnému z vepřů či ptáků, žádná budoucnost jim nekyne. Jakmile vyklíčí, spasou malé semenáčky, svou nejoblíbenější pochoutku, kozy. Většímu stromu sice uškodit nemohou, ale vzniku těch malých zabrání s naprostou pravidelností. Za dalších několik století, až poslední trouchniví obři s rachotem padnou, se dříve zelená krajina změní v cosi na způsob polopouště - vynikajícího kozího sýra se však vyrobilo na vozy.

Tento obraz mi vždycky vytane, když se ozývá nářek nad tím, že v naší společnosti - v politice, kultuře, vědě a kdoví v čem ještě - je nedostatek výrazných osobností a ty navíc postupně stárnou a odcházejí ze scény. Je dobře si připomenout, že většina z nich zažila své "formativní roky" za minulého režimu a jeho rozmanitých protivenství, v extrémních případech až za jeho mřížemi. Není to náhoda či přísně lokální anomálie - i v Německu tomu tak bylo a dnes výraznými personami nehýří. Pádu nacismu a komunismu věru není co želet, je ale dobře si uvědomit, že vyrůstání v pluralitní společnosti středoevropského typu s její spoustou zpětných vazeb není právě cestou, jak se nějak výrazně profilovat.

Daň za absenci zjevných protivenství je vysoká a postmoderní éra si nežádá nejen mučedníků, ale vůbec ani někoho, kdo by nějak vybočoval z chumlu těch, kdo sice touží po "originalitě", ale netuší už, co to vlastně obnáší - pozvolna splývá s křiklavostí či výstředností.

Společnost přerostlých dětí, které "mají právo" na to či ono a za jejichž tenkou škraboškou je ke spatření hlavně směs infantility a rozmrzelosti, klepe dosti hlasitě na dveře. Dobře ji znám ze své druhé vlasti, Rakouska, kde fenomén nastoupil o pár let dříve. Dosažení srovnatelné míry malichernosti je už otázkou měsíců, ne let. Společnost našeho typu nemá, jak známo, něco jako iniciaci k dospělosti, v tradičních společnostech často bolestivou, nepříjemnou a vyžadující mobilizaci odvahy a vůbec "celého člověka" - to, co se dnes zdokonaluje, není on sám, ale podpůrné technologie. Je ostatně málo vděčné se o nějakou zásadní špičkovost snažit tehdy, když je vždy postavena na roveň s kvantitativními ukazateli - počtem získaných hlasů, citovaností, vychýlením ručičky potleskoměru, prodejností atd.

Duchovní a duševní kozy bedlivě obcházejí svěřenou pláň a hledají, který nesmělý výhonek by mohly bezbolestně a nenápadně odkousnout. Za to nabízejí mnohé - klid, mír, zvonění masmediálních zvonců a obžernou hojnost nejen zmiňovaného kozího sýra, ale všech produktů, na které si jen můžeme vzpomenout.

AUTOR: Stanislav Komárek
AUTOR-WEB: www.ihned.cz