zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Slepičí les aneb nízkonákladový chov slepic

20.04.2013
Zemědělství
Slepičí les aneb nízkonákladový chov slepic
V dobách před průmyslovou revolucí bylo zrní příliš cennou surovinou na to, aby se jím celoročně, jak je dnes běžné, krmila drůbež. Úlohou slepic (a jiných domácích zvířat) bylo zužitkovat biomasu, která pro lidi nebyla jedlá, nebo byla těžko stravitelná a přeměnit ji do jedlejší, stravitelnější a chutnější formy, tedy do vajec a drůbežího masa. Ačkoli tato úloha, kterou slepice zastávaly v ekologii tradiční venkovské domácnosti, upadla dnes téměř v zapomnění, je důkazem toho, že je možné odříznout chov slepic od pupeční šňůry průmyslového zemědělství a napojit ho na lokální ekosystém. Tato možnost je o to lákavější, že její uskutečnění by znamenalo výrazné snížení nákladů na chov.

Chceme-li se dnes oprostit od nutnosti nákupu obilovin a krmných směsí a osamostatnit chov slepic, nemusíme jen kopírovat tradiční postupy našich předků, kteří nakonec na zimu museli drůbeži přece jen nějaké to zrní zajistit. (Na rozdíl od většiny současných chovatelů si ho ovšem zvládli vypěstovat.)

Hypoteticky existuje ještě jiný a přirozenější způsob napojení chovu drůbeže na lokální ekosystém: Slepičí les. Jeho výhodou je, že dokáže omezit každodenní pracovní vstupy, zvýšit ekologickou stabilitu chovného systému a vytvořit slepicím lepší podmínky k životu. Nevýhodou je, že v našich podmínkách zatím není ozkoušený.

Slepičí les

Slepice jsou svým původem lesní ptáci. Většina plemen kura domácího byla vyšlechtěna z kura bankivského, který se dodnes volně potuluje po lesích jihovýchodní Asie. Svůj lesní původ v sobě slepice nezapřou ani po tisíciletích strávených snášením vajec pro potřeby člověka. Chceme-li proto snížit náklady na krmení, slepičí les je jasnou volbou.

Základem krmného lesa jsou mimo oplocení, kurník a slepice především stromy, keře a pestrá směsice bylin, které zvířatům poskytují výživnou stravu po co nejdelší část roku. Promyšlenou kombinací všech těchto prvků lze vytvořit ekosystém, který může do jisté míry fungovat v bezúdržbovém režimu. Míra bezúdržbovosti nebude nikdy absolutní a bude závislá na kombinačních schopnostech designéra, na jeho znalostech a informacích, na lokálních podmínkách a na velikosti prostoru, který je k dispozici. I menší zablácené výběhy lze oživit několika keříky dřišťálu či jednou moruší.

Představte si pořádný výběh hustě osázený stromy, keři a trvalkami, jejichž bobule, listy, semena, lusky či květy slouží za pokrm pobíhajícím slepicím. V létě se slepice živí z několika statných moruší, jejichž plody postupně v průběhu června až srpna opadávají na zem a jsou výtečným zdrojem bílkovin nezbytných pro tvorbu vajec; tu a tam si uzobnou ostružinu či narazí na bobuli muchovníku. V průběhu září do hry vstupuje "podzimní krmný pás" složený z několika odrůd jabloní hustě podsázených jedlou houštinou. Ta je tvořena jednak keři hlošiny okoličnaté, která do půdy poutá dusík podporující růst jabloní a jejíž bobule jsou pro slepice vítanou pochoutkou a dále keři čimišníku stromovitého, jehož lusky obsahují výživná semena o velikosti hrachu. Zimní sektor slepičího výběhu tvoří vysoké stromy dřezovce trojtrnného, několik zimních odrůd jabloní a živý plot z rakytníků. Téměř půlmetrové lusky dřezovce začínají dozrávat v průběhu října a na stromě vydrží celou zimu až do jara. Jsou vydatným zdrojem krmiva v zimních měsících a na jaře. Podobně i oranžové bobule rakytníku vydrží na větvích celou zimu a pro slepice představují nesmírně výživnou stravu podporující růst a výkon ptáků. Jako doplněk stravy slouží plody pozdních odrůd jabloní, jako je třeba strýmka. Její plody zvané "kyseláče" zůstávají dlouho na větvích, po spadnutí na zem vydrží celou zimu i pod sněhem v poživatelném stavu a po roztátí jsou často ještě svěží.

Pod tlejícím listím, které se každý podzim vrství pod větvemi keřů a stromů, se daří nejrůznějším červům, žížalám a hmyzu, což slepicím zajišťuje důležitý zdroj bílkovin prakticky po celý rok. Čím více listí se pod stromy nahromadí, tím lépe pro roztodivné breberky a tím lépe pro slepice, které se mohou oddávat své nejmilejší činnosti, totiž hrabání.

Na některých místech jsou rozestupy stromů a keřů větší, aby pod nimi mohly růst kopřivy, kostival, čekanka, vojtěška, jetel, svízel, šťovík, pampelišky a řada dalších bylin, které slouží jako pastva pro drůbež. Bylinné patro je slepicemi využíváno po celý rok s výjimkou části zimního období, kdy rostliny nerostou a sníh k nim může zcela zamezit přístup. Většinu roku plní funkci nepřetržitého zdroje potravy a v krmném lese by měly mít své pevné zastoupení.

Nevýhodou je, že na rozdíl od dospělých stromů a keřů může dlouhodobější vliv slepic bylinné patro snadno zlikvidovat. Bezprostřední okolí kurníku je proto lepší na husto osázet stromy a keři. Bylinné patro musí být dostatečně rozlehlé a je třeba zvážit počet slepic, které ho mají využívat, aby se dokázalo samo obnovovat. Osvědčeným řešením je systém čtyř či šesti na sebe navazujících oddělených výběhů s mobilním kurníkem, jenž se mezi nimi celý rok postupně stěhuje.

Systém krmného lesa pro slepičí výběh se snaží napodobit bezúdržbové fungování přirozených ekosystémů. Slepice se živí v co největší míře hmyzem, plody, semeny a rostlinami, které samy najdou. V podobě trusu vrací živiny zpět do půdy, čímž stromy a keře přihnojují. Cyklus živin se tak uzavírá, ekosystém funguje s minimem vnějších vstupů.

Výběr plemena

U slepic rozlišujeme tři základní kategorie plemen: Plemena lehká (nosná), která se vyznačují vysokou snáškou vajec a malými přírůstky masa; plemena těžká (masná), která snášejí méně, ale vynahrazují to většími přírůstky masa; a plemena středně těžká (s kombinovanou užitkovostí), která obstojně snášejí a hodí se i na chov pro maso. Obecně platí, že lehká plemena více létají, zatímco těžká plemena se spíš drží při zemi. Na to je třeba myslet při oplocování výběhu.

Pro účely nízkonákladového chovu je asi nejdůležitější vlastností shánčlivost slepic, tedy jejich schopnost shánět si vlastní potravu ve volném výběhu. Nejvíce potlačenou shánčlivost mají těžká plemena. Lehká plemena jsou poměrně soběstačná a dokážou si nasbírat spoustu potravy samy. Pro slepičí les jsou tedy nejlepší volbou. Hned po nich následují plemena středně těžká a nejméně vhodná jsou plemena těžká. Průmyslové brojlery bych vůbec nedoporučoval, neboť byli vyšlechtěni pro dobré zužitkování krmných směsí a rychlý nárůst svalové hmoty v podmínkách velkochovů a lze u nich tudíž očekávat spíš potlačenou shánčlivost.

K obzvlášť vhodnému plemeni pro nízkonákladový chov v českém prostředí patří naše národní "slepičí rasa", jejíž historie sahá až někam do časů Karla IV. a možná i dál. Česká zlatá kropenka (nebo jen "češka") je velmi skromné a otužilé plemeno, které nese i v zimním období. Patří k lehkým plemenům. Není náročná na chov, zachovala si unikátní zbarvení, které ji maskuje proti dravcům a ve volném výběhu si dokáže sehnat velkou část své denní dávky sama i bez slepičího lesa. Má-li výběh dostatečně velký, od jara do podzimu je v obživě soběstačná bez nutnosti přikrmování.

Kombinace tohoto plemene se systémem slepičího lesa logicky znamená zaměřit se především na zimní produkci - tedy na stromy a keře, jejichž plody dozrávají pozdě na podzim, jsou trvanlivé a opadávají v průběhu zimy a na jaře (dřezovec, rakytník, odrůdy jabloní jako strýmka nebo panenské české).

Ochrana před predátory

Divoce žijící potkani, kuny, tchoři, lišky, norci, mývali a velcí draví ptáci vybírají vajíčka, napadají kuřata či slepice a mohou vybít i celé hejno. Pro venkovní volný chov tak představují někdy zcela zásadní problém.

Jeden z principů permakultury říká, že máme upřednostňovat biologické zdroje před zdroji mechanickými či dokonce chemickými. Zkusme tedy nejprve zvážit možnosti, které nám nabízí biosféra.

Ideálním řešením by bylo využití bojových plemen slepic, která by odrazila každý útok nepřítele. Tato plemena však byla vyšlechtěna pro kohoutí zápasy, tedy pro krvežíznivý boj ve svých vlastních řadách a jiným zvířatům se příliš bránit nedokážou. Proto tudy cesta nejspíš nevede. Pro šlechtitele je to ale výzva:-)

Naštěstí nám předkové odkázali nejen bratrovražedné kohouty, ale i jiná zvířata vycvičená k boji s predátory. Existují plemena psů, která byla po tisíciletí šlechtěna za účelem hlídání hospodářských zvířat včetně slepic. Například nádherný pyrenejský horský pes spolehlivě uhlídá před útoky zvenčí hejno volně rozptýlené drůbeže. Jakmile nějaká slepice začne vydávat nezvyklé zvuky, ihned k ní přiběhne, aby zahnal případného vetřelce. Pes si navíc vyznačuje své teritorium, což mnohé šelmy respektují.

Vzrostlý slepičí les je sám o sobě přirozenou ochranou před útoky shora a poskytuje dostatek úkrytu před dravými ptáky. Provedeme-li design tak, že pro bylinné patro vyhradíme dlouhé úzké pásy mezi stromy, pro dravce bude mnohem obtížnější trefit se do mezery a ulovit pasoucí se slepici.

Na internetu jsem našel údajně velmi účinný typ, jak se vypořádat s potkany. Jedná se ovšem o strategii, která hraničí s řešením mechanickým. Do železného sudu nastražíme jakékoli maso a necháme potkany, aby do něho přes noc nalezli. Potom sud zavřeme a necháme jeden až dva týdny stát. Protože potkani se při nedostatku potravy navzájem požírají, zůstane časem v sudu jen jeden nejsilnější jedinec. Toho pustíme zpátky do přírody, aby likvidoval ostatní potkany.

Pokud jde o mechanická řešení, základem je dobře utěsněný kurník, v němž se slepice na noc zavírají. Velká část živočichů nebezpečných pro slepice, jako jsou potkani, kuny, tchoři, lišky či sovy, loví v noci. Proto má smysl na noc kurník zavírat. Dobře oplocený výběh nebo elektrický ohradník mají rovněž svůj význam. Dále lze použít nejrůznější pasti, jestřábí koše (ty jsou ale nelegální) apod., podle toho s jakým zvířetem máme potíže. Proti dravým ptákům se doporučuje natáhnout do výběhu v pravidelných odstupech (cca 60 - 90 cm) vlasec.

Chemická řešení, kam spadají především různé typy jedů či postřiků, mohou zamořit zahradní ekosystém a jeho okolí toxickými látkami. Je proto lepší se jim vyhnout. Osobně považuji za nejúčinnější biologická řešení v kombinaci s dobrým kurníkem, který se na noc zavírá.

Poznámka na závěr: Tento článek byl veden snahou shromáždit pro případné zájemce o soběstačný chov slepic užitečné informace do uceleného celku. Článek je ovšem hypotézou. Dalším logickým krokem by měla být fáze testování získaných informací v konkrétních podmínkách. Nedávno jsem například zjistil, že naše slepice ani po dvou dnech o hladu nezačaly žrát semena dřezovce trojtrnného, která jsem jim přinesl z olomouckého parku.

ZDROJ: http://www.potravinovezahrady.cz/

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí