zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Dobrodružství za městem

21.07.2013
Příroda
Ekologická dovolená, cestování
Chráněná území
Dobrodružství za městem

Dobrodružství začíná tam, kde přestává být slyšet zvonek tramvaje, když se otáčí na konečné. A když u vás tramvaje nejezdí, tak přibližně v místech, kde už na střechách posledních domů neuvidíte televizní anténu. Za městem.

Pospěšte si, než úplně zmizí. Má už na kahánku. Na její místo se tlačí jiní. Výlet. Túra. Výšlap. Puťák. Vandr. Vycházka. Čundr. Tramp a trip. Pochod. Jenže tohle je výprava. Zrozena v meziválečných časech, v roce 1936, ve 24. kapitole knihy Boj o první místo:

Když hoši zasedli za dlouhý stůl, přisunuty teď doprostřed místnosti, začala vlastní schůzka. Sáli mluvil o poslední výpravě a vypočítával, kolik bodů na ní která družina v nějakých záhadných závodech získala. Přitom se zmiňoval o jednotlivých příhodách a hoši se smáli a přidávali své legrační poznámky. "A nyní se musíme dohodnout," řekl pak Sáli, "kam se vypravíme příští neděli." "Do Vlčích skal, do Vlčích skal," ozval se křik od druhého konce stolu. "Cestou tam se může krásně hrát na pašeráky."

"To je lépe jít do Žlutého údolí," navrhovali hoši z Medvědí družiny, "nebo na Měsíční kopec." Petr ani jeden z těchto podivných názvů neznal. Nebylo pochyby, že junáci mají svá vlastní jména pro různá místa. Mlčky seděl, pozoroval hochy a naslouchal jejich návrhům. Ale teď promluvil Viktor: "Navrhuji jít na louky u Zlatonosné říčky. Smí se tam jít jenom teď na jaře, když není vysoká tráva. Využijme toho." Někteří hoši se k Viktorovi přidali. "Ano - k Zlatonosné říčce - to je nejlepší. - Budeme se brodit a stavět přehrady..."

Na výpravy za město poslal mladé hochy spisovatel Jaroslav Foglar. A když byl v komunistické klatbě, převzal jeho štafetu v několika knížkách Miloš Zapletal. Na výpravě se nepočítají zdolané kilometry, na výpravě se nekupují vstupenky do zoo a na prohlídku zámků. Výpravy se nepodnikají daleko, za hranice země nebo na jiný kontinent. Výpravy se podnikají za město. Tam, kde jsou louky, potoky a lesy. A je-li tam za městem navíc opuštěný mlýn, skalní hrad nebo podivná hájovna s nervózně štěkajícím psem, tím lépe.
Výprava se podniká tehdy, když už člověk nemá ve městě stání.

Jirka Dražan se rozhodl, že to všechno snášel už příliš dlouho a že s tím teď skoncuje. Chce něco prožít, něco vzrušujícího a velikého a nemá nejmenší chuť se otravovat dlouhou chvílí a nudou v té jejich střízlivé ulici se zahrádkami před moderními činžáky, kde se nikdy nic zajímavého nepřihodí. Už se mu všechno zprotivilo.

Tak po dobrodružství za městem zatoužil hrdina další Foglarovy knížky Přístav volá. O půlstoletí později to ve městě nemohl vydržet Jonáš z vodácké skautské Sedmičky v Pardubicích. Miloš Zapletal popsal jeho pocity takto:

Od soboty do středy bylo u nás ve městě saharské počasí. Nebe vypálené do kovové modři, vzduch plný jemného písku, prachu a výfukových plynů, u každého zmrzlináře stometrová fronta.

Teploměr před lékárnou ukazoval v poledne jedenatřicet ve stínu a v noci slezl jen o pár stupínků, tak byly rozpálené kamenné zdi staré čtvrti. Když jste prošli Zelenou bránou na tiché Pernštejnské náměstí, uslyšeli jste praskot slunečních paprsků, bijících do střech a kostrbatého dláždění. Umíte si asi představit, jak se člověku v takových dnech sedí ve škole. Zvlášť když máte třídu na jih. Moje tělo sice sedělo za pátým stolkem u okna, ale můj duch právě volně bloudil Železnými horami, procházel se po písčitém břehu přehradního jezera, poslouchal tiché šplouchání vlnek a taky trochu plavčil v průzračné vodě.

Výprava si dodnes podržela své tajemství, vždyť na Wikipedii není o ní vyjevena celá pravda. Píše se tu, že výprava může být expedice, tedy cílená vědecky nebo jinak odborně zaměřená činnost. Dále též zájezd či výlet. To tedy rozhodně ne!

Výprava za město znamená uvařit si v přírodě čaj, vystřelit z vlastnoručně vyrobeného luku, pozorovat ostříže, jak svádí s poštolkou boj o myš, roztočit nad hlavou laso, usínat s očima upřenýma na hvězdy, vykonat dobrý skutek a zahladit po sobě všechny stopy, aby nikdo nepoznal, že se nějaká výprava konala.

Nepohoda nevadí

Toto je důležitá historická vsuvka, jež nastavuje základní pravidla pro všechny výpravy. Dne 27. dubna 1976 přišel na americký patentový úřad Robert Gore. Úředníkům předložil výsledky bádání, na kterém se podíleli také jeho otec Wilbert a Rowena Taylorová. Pod pořadovým číslem 3953666 zanesli do evidence expandovaný polytetrafluoretylen s mikroporézní strukturou polymerových vláken. Za čtyři roky zaťukal Robert Gore na dveře znovu. Bylo to 18. března 1980. Číslo 4194041 dostal vylepšený předchozí vynález, teď už upravený do podoby nepromokavé fólie. Dostal název Gore-Tex.

Tady je ukrytý půvab výprav. Jaroslav Foglar k nim vybízí v roce 1936. Nepromokavá a přitom prodyšná látka se rodí o čtyřicet let později! Není to přehnané staromilství, ale moderní vynálezy na výpravu nepatří. Tedy alespoň by jich nemělo být moc. Lehké stany s polyesterovým tropikem, boty s goretexovou membránou, skládací vařič na malé plynové kartuše, GPS navigace, nepromokavá bunda, energetické gely, to všechno výpravu ničí. Na výpravě se má vařit na ohni, sušit promoklá košile a cesta se hledá podle mapy a slunce. Protože to je výprava. Pobyt v přírodě za městem, v plátěnkách a s malým kapesním nožem.

A tehdy se Rikitan vážně zahleděl na oba hochy, nějak jinak než jindy, a pravil zvolna: "Dobře, hoši. Ale bude to dlouhá výprava a nepůjdeme na ni sami. Přiveďte ještě několik svých nejlepších kamarádů, kteří by šli s námi. Podnikneme tedy tuto neděli dobrodružnou cestu do kraje, kde nikdo z vás ještě nikdy nebyl. Nebudeme tam ovšem střílet tygry ani stopovat indiány, ale slibuji vám už napřed, že tam zažijete mnoho a mnoho nového a že se vám všem bude výprava líbit."

Noc s hvězdami nad hlavou

Rikitan to měl s hochy jednoduché, když s nimi ve třicátých letech vyrážel k Bobří řece, tedy Sázavě. Prostému přenocování v přírodě nebránila žádná pravidla přírodních rezervací a národních parků. Naše první chráněná krajinná oblast Český ráj byla založena až 1. března 1955, takže pokud si hoši vyjednali u Bobří řeky táboření s majitelem louky, měli vystaráno. Teď už je to s nocováním ve volné přírodě složitější, na území národních parků, přírodních rezervací a chráněných krajinných oblastí větší skupiny oficiálně tábořit nesmí. Pokud by někdo v následující skutečné příhodě spatřoval návod, jak na výpravě zbudovat tábořiště i tam, kde se to nesmí, pak je to podobnost čistě náhodná a nezamýšlená.

"Zdrželo nás přenášení lodí přes jezy a věděli jsme, že na tábořiště už nedoplujeme," vzpomíná jeden z členů skautské vodácké Sedmičky. Ano, toho oddílu, podle kterého napsal své dobrodružné knížky Miloš Zapletal.

"Padal soumrak a přistáli jsme u břehu, kde se tábořit nesmělo. Základ byl pro nás stejný jako vždycky: vyrýt velký travnatý drn pro ohniště a ráno po snídani místo prolít vodou z řeky a drn vrátit na původní místo. Všechny odpadky do pytle a odvézt na lodi pryč. A po sbalení stanů vzít pádla a s jejich pomocí postavit slehlou trávu. Pěkně ji listem pádla zlehka česat proti srsti, aby všechno vypadalo jako před naším příjezdem. Odplouvali jsme časně, slunce ještě ani nevyšlo, aby nás nikdo nemohl vysledovat."

Jiné to je s prostým přespáním pod širákem. Takový způsob přečkání noci nelegální není a lze se tak i dnes vrátit do Foglarových časů.

Výprava ale samozřejmě nemusí nutně znamenat nocování v přírodě. Foglarovi hoši a Zapletalovi kluci se nejprve vydávali na výpravy jednodenní, časně ráno pěšky nebo vlakem za město a se západem slunce už zase zpátky v městských ulicích. Teprve s přibývajícími zkušenostmi, když už dokázali zapálit oheň i v dešti, uvařit si čaj, najít suchý nocleh a ošetřit si potlučené koleno, začali se připravovat na výpravy s přenocováním. Už vás to láká za město?

Bylo velice chladno. Všechny domy byly ještě zavřeny a nikde ani človíčka. Vymotali se ze spleti uliček Staré čtvrti a vešli do nových částí města. Šli stále na východ, dlouhou rovnou ulicí, lesknoucí se v záři vycházejícího slunce. Byla tak dlouhá, že se její domy ztrácely na obzoru. Za tou ulicí někde daleko byly louky, lesy, potůčky a vrchy. A hoši šli dále vpřed, jeden mluvil přes druhého, všichni se smáli a šli tam daleko, až za onu čáru, kde se končící ulice dotýkala nebe, blíže k vycházejícímu slunci, neznámým příhodám vstříc.

Je trilobit živý?

Jaroslav Foglar posílal hochy na východ, ale ve skutečnosti s nimi on sám, jako vedoucí slavného oddílu Dvojka, mířil k západu. Častým cílem jednodenních výprav bylo pražské Prokopské údolí.

Za vysokým železničním viaduktem začínala divočina, jejíž obraz se objevil jak ve Foglarových knížkách, tak i ve filmu. V devatenáctém století tu Joachim Barrande našel zkameněliny trilobitů a po něm ve století dvacátém Jarka Metelka. Stalo se tak v příběhu Rychlých šípů nazvaném "V lomu":

Jarka Metelka: "Hoši, pojďte sem. Koukněte, co jsem našel. Asi nějaké prehistorické zvíře."
Mirek Dušín: "Myslím, že je to trilobit, ale druh vám přesně neřeknu. To v Hlasateli nestálo."
Rychlonožka: "Pusťte mě na to, já tomu urazím hlavu!"
Červenáček: "A himbajs, to je pěkné nadělení. Špehuje nás Bratrstvo."
Štětináč: "Co to tam máte?"
Jarka Metelka: "Báječné zvíře. Trilobita."
Bohouš: "Živýho?"

Od té doby to ví každý, včetně Bohouše. Živí trilobiti v Prokopském údolí nejsou. Přesvědčit se o tom můžete na jednodenní výpravě. Údolím vás provede naučná stezka a zpátky se můžete vrátit buď po zelené a žluté značce nebo vlakem. V místě, kde se spojuje Dalejské údolí s Prokopským, je bývalý lom, kterému se říká Červený nebo Opatřilka. Tady Foglar se svým oddílem často tábořil při vícedenních výpravách.

Na samém konci Dalejského údolí - v místech, které je na dohled od domů v Řeporyjích - leží vápencový lom, ve kterém se do seriálu Záhada hlavolamu natáčela velká bitva Vontů, při které po ráně kamenem do hlavy zemřel Robert Komour.

Sázava: Bobří řeka bez bobrů

Povinnou výpravou všech milovníků Foglara je návštěva Sluneční zátoky, dějiště knihy Hoši od Bobří řeky. Ostrý zákrut Sázavy se nachází asi tři kilometry jihovýchodně od Ledče nad Sázavou a nejbližší železniční zastávka Vilémovice je na pravém břehu řeky. Od ní vede žlutá turistická značka k mostu na levý břeh a přes malý les až na louku v ohbí řeky. Není to tu špatné, ale než se ze zátoky stalo poutní místo všech skautů, bývalo to tady hezčí. Asi tak jako ve 34. kapitole Hochů od Bobří řeky:

Byla to malá loučka, ze všech stran uzavřená. Její břeh, porostlý trávou, přecházel pomalu do písečného pásu. Na všech ostatních stranách od břehů až dozadu byl divoký les, místy s velikými balvany a skalkami a s ohromnými stromy, vyvrácenými od vichřic, které zde před mnoha jary řádily. Mezi těmito mrtvými kmeny vyrůstaly stromky nové, proplétaly se křížem krážem mezi ležícími velikány a vše dohromady dávalo spleť takřka neprostupnou. Loučka byla rovná a beze stromů, s nízkou trávou. Slunce ji zalévalo svou září a Rikitan pravil, že se tam slunce točí tak, že na ni od rána do večera nepadne stín.

Sluneční zátoka může ale posloužit jako výchozí bod vaší vlastní výpravy, třeba proti proudu Sázavy kolem peřejí Stvořidla až do Světlé nad Sázavou. A zpátky potom vlakem.

Stále živá Sedmička

Skutečným bedekrem pro výpravy do přírody jsou knihy Miloše Zapletala. Sedmička z roku 1976 a na ni navazující Ostrov přátelství, vydaný v roce 1983, líčí příhody ze skutečného 7. oddílu vodních skautů v Pardubicích. Některé věci jsou samozřejmě upraveny s literární licencí, například vodácká klubovna je umístěna do neurčité Vrbičkové zátoky u Labe. Oddíl přitom klubovnu několikrát stěhoval a poslední desetiletí má sídlo v bývalé hydroelektrárně na pravém břehu Chrudimky. Popisované zážitky ale skutečné jsou:

Do Úzkého jsme dorazili skoro za tmy. Kluci byli dost unavení, my dva s Chrostíkem úplně vyplivnutí. Když nás kapitán vyhnal z lodi, podklesávala mi kolena. Naštěstí si toho ve večerním šeru nikdo nevšiml. Ani by mi tak nevadilo, že mě bolí ruce, kdybych neměl příšerný hlad. Ten mě ničil nejvíc. Vytáhli jsme Hrocha na úzkou šíji. Byl jsem moc rád, že Halda teče nahoře a Labe dole. Kdybychom teď měli pramici vláčet do stráně, asi bych to nepřežil. Takhle jsme ji lehounce sešoupli po spadaném listí.

Několik kilometrů nad Pardubicemi proti proudu Labe je skutečně místo, kde se k sobě přibližuje řeka a umělý vodní kanál Halda. Ten se odpojuje z nedaleké říčky Loučná, široký je jen pár metrů a hluboký moc není, ale dá se po něm z Pardubic vyrazit na lodi proti slabému proudu a v Úzkém, kde je Halda asi o tři metry výš než Labe, spustit loď na řeku a po proudu se vrátit do Pardubic. Na lodi to je jednodenní výlet, spoustu času zabere proplouvání pod nízkými mostky, které si přes Haldu postavili chataři. Pěšky se k tomuto místu dostanete z centra Pardubic po červené značce od zámku.

Přátelství na Stříbrném jezeře

V létě pak Sedmička vyrážela do Železných hor ke Stříbrnému jezeru, kde měla tábor na Ostrově přátelství.

U Stříbrného jezera jsou senzační skály. A tajemné lesy. A nádherně zelené kopce. U nás doma jsou u řeky jen řepná pole a kukuřičné lány, a tak jsme horskou krajinu uměli ocenit! Nad ostrovem plují roztrhané mraky a mezi nimi probleskují modré hlubiny nebeské propasti. Vrch za jezerem se koupe v zlaté záři, jen tábor dosud leží ve stínu.

Železné hory jsou skutečně Železné, ale Stříbrné jezero je ve skutečnosti Sečská přehrada na Chrudimce. A Ostrov přátelství žádné vlastní jméno nemá, i když to je skutečný zalesněný ostrůvek pod vysokou skálou, na které stojí zřícenina hradu Oheb. Tady, vysoko nad přehradou, si okolí Sečské přehrady ještě udrželo svou romantiku.

Na protějším břehu to je podstatně horší, jedna chatová osada střídá druhou. Nebylo by ovšem spravedlivé přehradu hned tak zatracovat. Chataři obvykle celé léto prosedí na plastových židličkách a do okolních lesů se zas tak moc nevydávají. Na cestě kolem přehrady proto rozhodně nebudete o lidi zakopávat.

Z Ohebu se vydejte proti proudu Chrudimky. Chvíli půjdete lesem, pak musíte rychle překonat chatovou osadu Ústupky a po ní vás už zase čekají louky a lesy. U začátku vzdutí přehrady šumí rákosí, Chrudimka se tu divoce kroutí a vy budete vyhlížet místo, kde se nejlépe dostat na druhý břeh a vydat se zpátky.

V meandrech to nezkoušejte, mohli byste skončit po pás v bahně. Raději trpělivě dojděte až k místu, kde se říká Na Pilce. Tady je lávka, po které se dostanete na druhý břeh suchou nohou. Zpáteční cesta vede přes Klokočov, Hoješín a kolem starého židovského hřbitova k přehradní hrázi.
Pokud by vás snad dlouhá cesta unavovala, mějte na paměti Rikitanova slova. Kolem vás se toho děje tolik zajímavého a napínavého, že na únavu lehce zapomenete:

"Mějte raději otevřené oči," nabádal Rikitan. A skutečně, nikdo neviděl tolik jako on. Již zdálky jim ukazoval na protější stráni sysla, jak vylézá a opět se schovává ve své díře. Pod kamenem na skále objevil přilepené hnízdečko konipáska se čtyřmi vajíčky a hned kousek dále na louce plno prvosenek, modrých podléšek a pod mezí i divoké žluté macešky. Ukázal jim zvadlý vřes s loňskými kvítky a uschlou bílou pupavu. Hoši žasli nad jeho vědomostmi. A Vilík s Jirkou se jen pyšně usmívali a byli hrdi na svého Rikitana, jako by ho byli tomu všemu naučili oni!

Černá žena u Smědavy

Když se Miloš Zapletal přestěhoval z Pardubic do Liberce, změnilo se i prostředí jeho příběhů. Hlavním dějištěm se staly Jizerské hory. Chlapce, kterému v oddíle přezdívali Ježek, vyslal do Jizerských hor na táborovou stezku odvahy. Na výpravu po Jizerských horách jde táborník sám a nesmí po celou dobu nejen s nikým promluvit, ale ani ho nesmí žádný člověk zahlédnout. Na odchodu dostal Ježek kartičku s tímto textem:

"Všechno, co skutečně potřebujeme, můžeme celkem levně koupit, jen zbytečnosti jsou drahé. Opravdu krásné věci se neprodávají vůbec. Kdykoliv můžeme hledět na východ i západ slunce, na oblaka plující po obloze, na květiny u cesty. Také do síně noci, osvětlené pravými hvězdami, se žádné vstupné neplatí." Axel Munthe.

Dokud bylo slunce na obloze, šlo se Ježkovi dobře. Jenže s přibývajícím soumrakem se mu v hlavě stále silněji připomínala jedna dávná příhoda o hajném Pištorovi, který šel stejnou cestou jako teď on. Z Jizerky na Smědavu.

Když Pištora došel k rašeliništi, zahlédl před sebou štíhlou postavu, ženu oblečenou v černém. Přidal do kroku, ale smuteční postava vpředu také zrychlí. "Hej, teta!" křikne na ni. "Jdete na Smědavu?" Černá žena nic. "Počkejte, svezeme se spolu!" Černá žena se ani neohlédne. "Hrom do parohů," zaklel Pištora, "to by bylo, abych ji nedohnal." Rozběhl se a tu se žena v černém obrátí a začne pálit po hajném z revolveru. Pištora zná v horách kdekoho, ale tuhle tvář jaktěživ neviděl. Kulky hvízdají hajnému kolem hlavy. Na rozmýšlení není moc času, a tak sebou jedním skokem plácne do rašeliniště. Když se odváží vystrčit z mokřiny hlavu, Černá žena byla pryč. Jako by se po ní slehla země. Už nikdy ji nespatřil.

V krátké příhodě je ukrytá podstata výprav. Příhoda a tajemství dokážou i tu nejobyčejnější krajinu proměnit v místa plná dobrodružství. Dějištěm knihy je především severní část Jizerských hor, pás táhnoucí se jižně od Frýdlantu až pod Hejnice. Zapletalovu Stezku odvahy si můžete koupit v antikvariátu a vydat se podle ní v Ježkových stopách kolem Smědavy až do údolí Sloupského potoka.
Než se na výpravu vydáte, napište si na malý lísteček následující text Ernesta Thompsona Setona. Lístek pečlivě složte a dejte si ho do krabičky poslední záchrany. Bude se vám hodit pokaždé, když se soumrakem přijdou chmury nebo bude pršet a pršet a pršet.

Když věci vypadají nejčerněji, je ti štěstí nablízku, nabádajíc tě, aby ses pevně držel, zachoval klid a dobré srdce. Věz, že se vždy něco přihodí, co rozuzlí celou situaci. Vždy je ze všeho nějaké východisko a statečné srdce je najde! Věz, že nejsi nikdy poražen, dokud si to sám nemyslíš. A nebudeš-li si to myslet, nemůžeš nikdy podlehnout.

KDE SE SMÍ NOCOVAT A KDE TÁBOŘIT

CHKO
Na území chráněných krajinných oblastí (CHKO) je táboření zakázané. Přespání jednotlivce pod širákem ovšem možné je. V roce 2011 o tom rozhodl Městský soud v Praze. Tehdy se na něj obrátil Martin Hyťha. Přišlo mu paradoxní, že vláda na jedné straně povolí v CHKO stavět například dálnici, ale lidem, kteří přenocují pod širákem, dávají správci CHKO pokuty.
Hyťha usiloval o to, aby od vlády dostal pro svá přenocování stejnou výjimku jako stavitelé silnic. S žádostí nepochodil, a proto se obrátil na soud. Ten rozhodl, že na pouhé přespání není taková výjimka vůbec potřeba - pokud se člověk na výpravě bude chovat jako Martin Hyťha. Tedy nebude rozdělávat oheň, nebude stavět stan, rušit okolí a nenechá po sobě žádný odpad. Na skupiny už ale tento výklad zákona neplatí, ty pro případné přenocování souhlas CHKO potřebují.

Národní parky
Režim na území národních parků se řídí jejich návštěvním řádem. V NP Šumava např. vznikla síť nouzových nocovišť podél tzv. páteřní, červeně značené turistické trasy napříč Šumavou. Je jich celkem šest: Hůrka u Prášil, Poledník, Modrava, Bučina, Strážný a Nové Údolí a řídí se heslem "Přenocuj a jdi dál". Podmínky pro přespání jsou stanoveny provozním řádem, stan si tu postavit můžete:

Místo využijte pouze na jednu noc.
Nerozdělávejte oheň.
Veškerý odpad odneste s sebou.
Dodržujte klid.
Celoroční provoz od 18 do 9 hodin.

OSVĚDČENÉ HRY

Věděl to už Karel Němec, když chtěl dobýt severní pól. Jakmile výprava propadne trudnomyslnosti, je to špatné. Dobrá nálada je základ úspěšné výpravy. Na bolavé nohy dá zapomenout Slepý strážce, dlouhé čekání pod střechou při dešti zkrátí Foukanda. Doporučeno Foglarem, prověřeno stovkami výprav.

Slepý strážce
Na pařez položíme několik drobných věcí. Strážci zavážeme oči a postavíme jej dva kroky od pařezu. Úkolem hráčů stojících v kruhu okolo je získat nějaký předmět z pařezu. Strážce vyřadí hráče, který se prozradí hlukem, ukázáním ruky. Vedoucí kontroluje dodržování pravidel.

Foukanda
Rozsaďte se kolem stolu tak, aby na každé jeho straně seděl stejný počet hráčů. Každá ze čtyř stran stolu představuje jedno mužstvo, a to hraje jen samo za sebe, proti všem třem ostatním. Doprostřed stolu dejte pingpongový míček nebo kuličku ze zmuchlaného papíru. Pak na daný povel všichni hráči ze všech čtyř stran stolu začnou do míčku foukat ve snaze sfouknout jej kterémukoliv jinému na jeho straně ze stolu, a zabránit zase naopak, aby míček nebyl sfouknut ze stolu na straně jejich. Mužstvo, na jehož straně spadl míč ze stolu, dostává branku. Za branku se také považuje, když hráč ve snaze odfouknout řítící se k němu míček dotkne se jej na okraji stolu ústy, rukou, tváří či vůbec i jen celým tělem, přitištěným k okraji stolu. Při hře se sedí, hráči ani při největším vzrušení a při největším nebezpečí branky nesmí vstávat, nahýbat se nad stůl a čímkoliv se stolu dotýkat. Zápas trvá 5 minut.

SPOLKY PRO DĚTI

Junák
Ústředí: Senovážné náměstí, Praha 1
Počet členů: 45 000
www.skaut.cz

Skautská výchova ctí především tyto hodnoty: hrát fér, spolupracovat s ostatními, být ohleduplný k okolnímu prostředí a mít vztah k přírodě.

Liga lesní moudrosti
Ústředí: Senovážné náměstí,
Praha 1
Počet členů: cca 1150

Sdružení se zaměřuje na táboření a činnosti ve volné přírodě. Členové jednotlivých kmenů podnikají různé akce od přechodu Lužických hor přes pomoc postiženým a ekologické akce až po sjíždění řek ve Finsku.

Duha
Ústředí: Senovážné náměstí 24, Praha 1
Počet členů: 45 000
www.duha.cz

Ve více než stovce družin (základní oddíly) se děti zaměřují na turistiku a táboření, outdoorové sporty, deskové hry, amatérské umění a mezinárodní výměny.

Brontosaurus
Ústředí: Hvězdova 10, Brno
Počet členů: zhruba 1100
www.brontosaurus.cz

Hnutí zaměřené na ochranu životního prostředí, přírodního a kulturního dědictví je určeno převážně studentům středních a vysokých škol, zapojit se ale mohou i děti a jejich rodiče.

Turistické oddíly mládeže
Ústředí: Palackého 325, Roztoky
Počet členů: asi 9500
www.a-tom.cz

Takzvaní tomíci jsou úzce spjati s Klubem českých turistů, děti si mohou vybrat ze tří stovek oddílů. Kroužky jsou zaměřené na turistiku a táboření, organizují i letní táborové školy.

Mladí ochránci přírody
Ústředí: Koněvova 243, Praha
Počet členů: 3357
www.smop.cz

Cílem sdružení není vychovat "nadupané přírodovědce" či "fanatické ekology", ale každému přiblížit svět okolo nás (tedy i přírodu) s filozofií rovnoprávného vztahu k okolí. Sdružení pořádá letní tábory nebo Ekologickou olympiádu.

PIONÝRSKÉ TÁBORY

Touha vydat se za město do přírody je věčná, bez ohledu na panující režim. V době, kdy skauting byl zakázaný a jeho obnova byla v socialistickém Československu v nedohlednu, se stále používaly prověřené poučky z prvních skautských příruček. Jen jim bylo třeba dodat správný ideologický duch. Takto se s tím třeba vypořádala brožura Pionýrské tábory ROH (abeceda výchovných pracovníků), kterou v roce 1980 napsal Karel Polomis a ilustroval Zdeněk Machytka:

Výpravy do současnosti
Nedílnou součástí vycházek jsou i výpravy do minulosti a současnosti, které nejen ukazují památníky slavných dějin naší vlasti, ale naučí děti chápat souvislosti a dívat se otevřenýma očima na dějiny psané rukou pracujícího lidu. Není to jen husitské a lidové revoluční hnutí, období sdružování a bojů dělnické třídy, ale jsou to i události nedávných desetiletí, jako je odboj českého a slovenského lidu proti fašismu, Slovenské národní povstání, Květnové povstání českého lidu a osvobození Československa Sovětskou armádou.

Noční dobrodružství
Kousek níže, na malém skalnatém návrší, jsme si rozdělali malý oheň. V opojném prostředí noci nám vedoucí vyprávěl staré řecké báje vážící se k názvu jednotlivých souhvězdí. Vyprávěl nám o hrdinech dobývajících kosmos, o programu Interkosmos, na kterém se podílí naše republika a ostatní socialistické státy, a o našem prvním letci - kosmonautovi majoru Remkovi. Tisíce hvězd zářilo nad letní nocí, když jsme se vydali na výpravu do vesmíru.

POVINNÁ ČETBA PŘED VÝPRAVOU ZA MĚSTO

Ernest Thompson Seton:
Dva divoši

I když asi nikdy v životě nebudete vycpávat sovy a zřejmě budete chodit v kupovaných botách a nikoliv ve vlastnoručně šitých mokasínách, měli byste si příběhy dvou chlapců, Iana a Sama, přečíst. Hra na indiány jako průprava pro dospělý civilní život. Funguje to.

Jaroslav Foglar:
Hoši od Bobří řeky

Co kapitola, to nějaký nápad, jak si užít výpravu za město. I kdyby to mělo být jen na dohled od posledních domů, vždy je co dělat, co pozorovat a čím se zabavit. K tomu samozřejmě plnění dovednostních bobříků a nakonec letní táboření ve Sluneční zátoce.

Dr. Velen Fanderlik:
Skautská prakse

Sešitek, který se do doby, než byl skauting zakázán, dočkal několika vydání. Vejde se do kapsy a na 32 stranách jsou v černobílých kresbách shrnuty všechny základní poučky a dovednosti. Občas se dá sešitek stále ještě sehnat v antikvariátech.

Miloš Zapletal:
Sedmička

Skutečné příběhy chlapců z vodáckého oddílu v Pardubicích. Výpravy na lodích po Labi i Chrudimce, ale také do Železných hor nebo napínavé hry v městských ulicích. Kniha je také zajímavým pohledem do historie vodáctví u nás. Sedmička jezdila na vodu dávno před tím, než se Vltava u Českého Krumlova proměnila ve vodáckou dálnici.

Jan Mareš:
Tři orlí pera

Po Foglarových a Zapletalových knížkách další povinná četba pro všechny, kteří míří do přírody. Tři prosté a zároveň nesmírně náročné úkoly. Celý jeden den nepromluvit ani slovo. Celý jeden den nejíst. A nakonec čtyřiadvacet hodin strávit v přírodě o samotě, včetně přenocování. Knížka sama vybízí čtenáře, aby sbalil tornu a už už vyrazil.

Arthur Ransome:
Klub Lysek

Na lodi po vodních kanálech sem a tam, přitom přeplout jezero, vystoupit na ostrov a rozluštit nějakou záhadu. Přitom odhalit odsouzeníhodnou špatnost a všechno vydatně zapíjet zázvorovou limonádou. Kniha voní starou dobrou Anglií a nabízí dobrodružství, která lze prožít klidně i u českého rybníka.

AUTOR: Jiří Oulický

Zdroj: IN magazín

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí