Jak se dobře toulat

"Panebože, mě ta záda přestala bolet!" Pronesla s údivem kamarádka Martina po celodenním sobotním výšlapu, který začal a končil na Výrovce v Krkonoších. Nebe bez mráčků, pěkných 30 stupňů a za námi bylo ten sobotní večer 26 km. Pravda, většina z toho byla hřebenovka, ale i tak, v největších srpnových vedrech roku 2012 to byl slušný výkon. Jenomže to zdaleka nebyl ten nejdůležitější moment naší srpnové krkonošské pouti. Znovu jsem si v tom srpnovém horkém dnu potvrdila transformativní sílu kombinace chůze, čerstvého vzduchu a přírody kolem, kterou už rok objevuji při "provázení" svých klientů. Ten srpnový den jsme s Martinou obě zažily na vlastním potem promáčené kůži, svalech, psychice a emocích prožitek naprostého uvolnění, pohody a štěstí.

CO BYLO TENTOKRÁT JINAK

Především jsme šly pomaleji, než obvykle chodíváme a díky tomu jsme si postupně začaly tu cestu úplně jinak užívat, vidět, všímat si víc detailů - kamenů, stromů, rostlin, oblohy, větru, lidí kolem. Daleko častěji jsme se zastavily, posadily a jen tak odpočívaly, natáhly se do trávy a nechaly čas časem a jen tak byly, existovaly, dýchaly, dívaly se kolem sebe. Tady a teď, v horku, na cestě mezi skalami, vodou a horkem vybělenou oblohou, horami a nedohledným obzorem.

Jezdíme s Martinou do Krkonoš pěkných pár let a společné putování jsme vždy využívaly i k řešení a probírání svých životních, pracovních i soukromých situací, problémů, hledání nových nápadů. Vždy to pro nás obě byla terapie i fyzický odpočinek, jen jsme trochu méně braly do hry jako společníka přírodu a svět kolem nás. Tentokrát jsme okolní skály, potoky, borůvky, stromy, ptáky a vše kolem nás záměrně vnímaly jako partnery a součást naší cesty. A najednou ten prožitek, zážitek i výsledek z našeho putování byl naprosto odlišný. Ptáte-li se, jaký, odpovídá se na to docela těžko. Možná hlubší, celistvější, duchovnější a pravděpodobně tohle všechno dohromady

JE TO PROSTÉ

Co se děje při chůzi a v přírodě na čerstvém vzduchu s našim myšlením, vnímáním, emocemi, psychikou i tělem, to jsou neuvěřitelné věci. Je to tak jednoduché, tak prosté a možná proto dáme často přednost něčemu složitějšímu, nějakému specialistovi, novému relaxačnímu programu, antistresovým pomůckám, přístrojům... Nějak jsme zapomněli, že jsme součástí toho všeho kolem nás a že v přírodě, a nikoli v přístrojích a mezi stěnami budov (ať jsou jakkoli moderní a ekologické), najdeme ten největší zdroj energie i odpočinku. Zapomínáme, že tělo a psychika, náš vnitřní svět a vnější svět jsou propojené nesčetnými vlákny. Zapomínáme, že to nejlepší pro naši schopnost tvořit, hledat nové nápady, řešit složité problémy, zapeklité životní situace, trable, traumata a stresy je prostě jen vyjít ven, pořádně se nadechnout a jít. Všímat si toho stromu, kolem kterého procházím, přivonět k listí, které už pomalu voní jarem nebo podzimem, vnímat barvu oblohy i zelené trávy (mimochodem právě na zeleň se v lidském oku specializuje nejvíce z cca 6-7 milionů čípků naší sítnice).

PATŘÍME DO PŘÍRODY

Vždy to tak bylo a my dnešní "moderní" lidé nejsme jiní než ti, co byli před námi, jen se necháváme uvěznit v námi samými vytvořeném světě plném uzavřených budov, technických zařízení, notebooků, mobilních telefonů... tlakem termínů, důležitých úkolů, cílů, které musí být naplněny, nároků na náš čas, energii. Bolí mne za krkem, záda, přibírám na váze, bolí mne hlava? No ale já ještě přece musím dokončit tenhle e-mail, vypsat zadávací dokumenty, zavolat... Neumíme vnímat sami sebe, odlišit co je a co není důležité.

Opravdu nepřeháním a znovu mi to potvrdil zážitek z minulého roku, z projektu zaměřeného na zvládání stresu a prevence vyhoření, který jsem spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi realizovala pro desítky zaměstnanců call centra jedné mezinárodní firmy. Zhruba třetina pracovníků call centra ve věkové skupině do 30 let měla problémy s tím se předklonit při cvičení k zemi, udělat čtyřikrát relaxační cviky ze sestavy "Pěti Tibeťanů", zadýchávali se a fyzicky se pohybovali minimálně. Odpočívali a stres z náročných telefonických hovorů odreagovávali většinou u cigarety, kávy nebo jídla. Bohužel nejen v práci, ale i doma.

CHOĎTE, FUNGUJE TO!

I krátká procházka venku, v parku, lesíku nás dokáže zklidnit a naplnit energií a co teprve toulání se krajinou po delší čas. Stačí dvě tři hodiny volné chůze a už dochází k významným změnám v našem tlaku, tepu, zklidňuje se dýchání, okysličuje se mozek a v přirozené chůzi dochází k naprosto přirozené synchronizaci obou hemisfér - což je relaxující a energetizující současně. Jiné prostředí, jiné podněty - příroda kolem nás ztiší a připraví na nové vnímání toho, co řešíme, o čem přemýšlíme. Pokud odoláme tlaku být neustále "na příjmu" a vypneme své mobilní miláčky a dopřejeme si skutečně nerušený pohyb v tom obrovském prostoru oblohy nad námi, můžeme se úplně jinak soustředit, přemýšlet, uvědomovat si souvislosti, které nás v uzavřeném prostoru a v sedě na sebepohodlnější židli napadnout nemohou. Porovnejte to s tím, co víte o NLP (neurolingvistické programování), které mimo jiné také využívá prostor, místo a jejich změny, připočítejte harmonizace levé a pravé hemisféry v chůzi, kdy zcela přirozeně kombinujeme levou ruku a pravou nohu (a samozřejmě naopak).

NOVÉ POSTŘEHY A TVOŘIVOST

Tvořivost můžeme definovat jako schopnost vybočit z vyjetých kolejí, vystavit se novým podnětům. A to vše nám příroda vždy nabízí. Nejen že nás venku v přírodě začnou napadat úplně jiné věci, ale krajina přestane být kulisou, stane se spolutvůrcem, účastníkem naší cesty, dává další podněty, mluví k nám a s námi.

Jste unavení? Choďte! Nevíte kudy kam a co dříve? Pronásledují vás noční můry? I ty se dají rozchodit. Nechte cíle v práci a jen tak jděte, neplánujte si v kolik hodin tam máte být, prostě jen jděte, nespěchejte, když máte chuť si odpočinout, tak si sedněte na skálu nebo lehněte do mechu. A začnou se dít zázraky. Když si k tomu přizvete zkušeného průvodce, umožní vám to navíc naplno si prožívat svou situaci, ponořit se do řešení, problému, bez starostí o cokoli jen relaxovat, žít. Těším se, že se spolu někdy a někde "projdeme".

AUTOR: Ivana Feliciani (Hospodářová)
ZDROJ: HUMAN RESOURCES MANAGEMENT