Evropa těžbě z břidlic nepřeje

Ve Spojených státech si od plynu z břidlic slibují ukončení své energetické závislosti na Blízkém východě. Evropě by pak mohl přinést diverzifikaci zdrojů, a tedy například konec silové plynové politiky, kterou praktikuje ruský prezident Vladimir Putin.

Jak jinak by se například mohla vyvíjet aktuální situace kolem Ukrajiny, kdyby nebyla v dodávkách plynu závislá jen na Rusku, ale měla například možnost jeho levného dovozu z Polska. Není to krásná představa? Potíž je ale v tom, že mnohé naděje, které se vážou k těžbě z břidlic, mohou zůstat jen neuskutečnitelnými sny, a to platí - spíše než o USA nebo o Číně - především o Evropě. Z těžby břidlicového plynu se v Evropě totiž stalo velmi rozporuplné, až výbušné téma, kterého se politici začínají bát.

Velmi dobře to ve své nedávné přednášce o energetice a klimatických změnách na London School of Economics shrnul bývalý generální ředitel ropného gigantu BP John Browne. Země jako Velká Británie, Polsko nebo Francie mají potenciál produkovat velké objemy tohoto paliva - přestože skutečné zásoby budou známy až po rozsáhlém vrtném průzkumu. Browne navíc upozornil, že břidlicový plyn by mohl snížit zátěž životního prostředí, protože by se mohl používat v elektrárnách, případně i pro komunální energetiku (vytápění domácností, hromadná doprava) namísto uhlí.

Browne patřil ve svém oboru k prvním lidem, kteří uznali, jaký vliv má spalování fosilních paliv na růst globálních teplot. Ale přímo na jeho přednášce bylo dobře znát, že velká část publika v něm stále vidí nebezpečného těžaře - Browne působí jako ředitel společnosti Cuadrilla Resources, která vede průzkum ložisek břidlicového plynu ve Velké Británii -, který podceňuje rizika těžby plynu. Celou atmosféru, nejen na přednášce, ale obecně kolem břidlicového plynu v Evropě, ilustrovala slova Vanessy Vineové, která vedla kampaň proti vrtům firmy Cuadrilla ve vesnici Balcombe jižně od Londýna. Průmysl těžby břidlicového plynu je podle ní "ekovražedný".

Dobře koordinovaný odpor

Podle Johna Brownea tato "živá debata" ukazuje potřebu, aby firmy "rozptylovaly mýty o procesu hydraulického štěpení" a "hluboce se angažovaly v místních komunitách", kde zamýšlejí otevřít průzkum a případně následně těžbu. "Ještě nikdy jsem nezažil," dodává Browne, "aby se těžba nějakého uhlovodíkového zdroje rozvinula bez určitého typu odporu." Otázkou ale je, zda břidlicový plyn nenarazí na tvrdší, a především celoevropsky koordinovaný - díky internetu a sociálním sítím - občanský vzdor.

Ekologické skupiny, jako je Greenpeace, se stavějí proti vytváření nového energetického zdroje z fosilních paliv, zatímco místní uskupení se obávají, že by vrty narušily jejich životy a znečistily dodávky vody. Těžební firmy narážejí v terénu na kombinaci protestů a právních obezliček. Demonstranti v Balcombe využili v létě provizorního tábora jako základny k demonstracím proti vrtům firmy Cuadrilla, zatímco místní občané na radu větších ekologických skupin vytvářeli firmě právní a regulační překážky. V Balcombe již firmě Cuadrilla vypršelo povolení, ale aktivisté si založili tábor - vybavený i větrnou turbínou na výrobu elektřiny - u ložiska v Bartonu nedaleko Manchesteru, kde se k vrtům připravuje jiná firma s názvem IGas Energy. "Tohle bude sílit," varovala před časem Rachel Thompsonová, místní obyvatelka a členka protestní skupiny s názvem "Frack Off". A má pravdu, zástupci ropného a plynárenského průmyslu potvrzují, že odpor proti těžbě se z hustě osídlené západní Evropy už přelévá také do Evropy východní, kde se firmy původně domnívaly, že uspějí snáze - zčásti i díky touze tamních obyvatel vymanit se ze závislosti na plynu z Ruska.

Začátkem listopadu se například přípravy americké energetické společnosti Chevron na vrtání v zemědělské oblasti Pungesti v Rumunsku zdržely kvůli protestům místních obyvatel. Aktivistka Maria Olteanuová, která v hlavním městě Bukurešti funguje jako kontaktní osoba na lidi v Pungesti, tvrdí, že vesničané "bojují za své životy. Jsou si jistí, že dojde ke kontaminaci vody a půdy". V důsledku frakování podle ní "uhynou zvířata".

Olteanuová ovšem také potvrzuje, že lidé v odlehlých oblastech jsou dnes lépe obeznámení s problémy, které mají velkou publicitu - vědí například, že podle odpůrců vedlo frakování ve Spojených státech k znečištění vody. "Jsme velmi dobře napojení na evropskou a mezinárodní síť," říká Olteanuová.

Ačkoliv se situace v Evropě stát od státu liší, odpůrci frakování zaznamenávají úspěchy. V zemích jako Německo nebo Francie je frakování zakázané. Dokonce i ve Velké Británii, kde se vláda staví k těžbě břidlicového plynu příznivě, uplynuly více než dva roky od chvíle, kdy nějaká firma naposledy vytěžila frakováním kolektor břidlicového plynu. Ve východní Evropě sice některé národní vlády - například rumunská, polská nebo ukrajinská - vydaly souhlas, ale stále je zapotřebí přesvědčit lidi v místních komunitách. A ukázkou, jak rychle se situace mění, je týden staré rozhodnutí parlamentu v Bukurešti, který průzkum břidlicového plynu v Rumunsku pozastavil. Těžba naráží na odpor dokonce i v Polsku, přestože tam letní výzkum veřejného mínění ukázal silnou celkovou podporu těžbě břidlicového plynu. Ve vesnici Żurawlów v jihovýchodním Polsku nedaleko hranic s Ukrajinou místní farmáři několik měsíců blokovali zemědělskými stroji přístup k testovacímu objektu firmy Chevron.

Začátek konce

David L. Goldwyn, bývalý vysoce postavený představitel amerického ministerstva zahraničí pro oblast energetiky, který za finanční účasti firmy Chevron pořádal workshopy o břidlicovém plynu pro regulační orgány, zákonodárce a akademiky ve východní Evropě, tvrdí, že firmy, jako je právě Chevron, se ocitají v obtížné situaci. "Zatímco ještě jednají o licencích, nevládní organizace burcují místní opozici. Firmy se ještě ani neocitnou v terénu, a už tam probíhají protesty," upozorňuje Goldwyn. A má-li být těžba břidlicového plynu v Evropě vůbec akceptována, budou vlády podle Goldwyna "muset být o něco nápaditější v tom, jak se o tyto příjmy rozdělí".

Jednou z příčin, proč je odpor Evropanů silnější, než co zatím znají těžařské společnosti z USA, je fakt, že na rozdíl od Spojených států jsou ložiska nerostného bohatství ve většině zemí majetkem státu a místní obyvatelé často berou vrty spíš jako nepříjemnost než jako potenciální přínos. V Americe, kde lidé těžařům prodají nebo pronajmou vlastní půdu, jsou pak i oni sami na těžbě finančně zainteresováni. A tak zatímco v USA už vidíme reálný boom těžby plynu z břidlic, v Evropě možná právě sledujeme začátek jeho konce.

Autor: Stanley Reed
Autor je redaktor New York Times.