Z rozkladové komise MŽP

k § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 218/2004 Sb. a zákona č. 349/2009 Sb.

Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 25 Cdo 3837/2011-121 ze dne 28. srpna 2013
dovodil, že jestliže jednou z významných funkcí lesa je těžba dřevní hmoty, může každý
vlastník důvodně očekávat zisk z této činnosti; je-li jeho vlastnické právo zákonem
omezeno právě v této oblasti, náleží mu odpovídající náhrada bez ohledu na to, že již v
době, kdy se vlastníkem stal, tu omezení bylo a on o něm věděl.

Podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů, se tedy poskytuje finanční náhrada i tomu, kdo získal pozemek do
vlastnictví nebo uzavřel nájemní smlouvu k pozemku v době, kdy omezení z titulu
ochrany přírody již existovalo. Takto se nahradí újma subjektům, které nárok řádně a
včas uplatnily počínaje dnem nabytí účinnosti ustanovení § 58 odst. 2, kterým bylo
poskytování náhrad za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření zákonem č.
218/2004 Sb. založeno (tj. od 28. 4. 2004).

Odůvodnění:
Zákonem č. 218/2004 Sb. bylo do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOPK"), vloženo nové znění ustanovení § 58, které
založilo režim náhrad za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření za stanovená
omezení ve prospěch ochrany přírody a krajiny. Podle původního znění § 58 odst. 2 ZOPK
vznikl nárok na úhradu újmy těm vlastníkům nebo nájemcům pozemků, kterým vznikla nebo
trvala újma v důsledku omezení z titulu ochrany přírody.

Výkladovou komisí ministra životního prostředí byl ve věci charakteru újmy dle § 58 odst. 2
ZOPK přijat výklad publikovaný ve Věstníku MŽP pod č. 2/2006. Tímto výkladem bylo
odmítnuto poskytování finanční náhrady těm subjektům, které pozemek zemědělsky či
lesnicky nevyužívaly (a kterým tedy vznikla "hypotetická újma"), a vlastníkům pozemkům,
kteří nabyli pozemek, resp. nájemcům, kteří získali užívací právo k pozemku až poté, co
vzniklo omezení v důsledku ochrany přírody.

Zákonem č. 349/2009 Sb. bylo do § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vloženo ustanovení,
podle kterého nárok na finanční náhradu "trvá i v případě převodu nebo přechodu
vlastnického práva nebo práva nájmu". V důsledku této novelizace byl výklad č. 2/2006
zrušen (Sdělením sekretariátu rozkladové komise publikovaným ve Věstníku MŽP č. 2/2010).

Výklad č. 2/2006 byl i po jeho zrušení nadále aplikován v případech žádostí o náhradu
uplatněných před nabytím účinnosti novely č. 349/2009 Sb., tj. těmto žádostem nebylo
Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR vyhověno. Z tohoto důvodu se zejména Lesy ČR,
s.p., obrátily se svými nároky na soud. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 25 Cdo
3837/2011-121 ze dne 28. srpna 2013 konstatoval oprávněnost státního podniku žádat o
náhradu újmy a zároveň i oprávněnost žádat o náhradu újmy subjekty, které nabyly pozemky
s již existujícím zákonným omezením.

Citace z výše uvedeného rozsudku: "Zákonné omezení hospodaření v lese je omezením
vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu a právě ustanovení § 58 odst. 2 zákona o
ochraně přírody, které bylo s účinností od 28. 4. 2004 do zákona včleněno, zajišťuje za ně
náhradu, jak ji ostatně garantuje i čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (podle
tohoto ustanovení je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu). Jestliže jednou z významných funkcí lesa je
těžba dřevní hmoty, může každý vlastník důvodně očekávat zisk z této činnosti; je-li jeho
vlastnické právo zákonem omezeno právě v této oblasti, náleží mu odpovídající náhrada bez
ohledu na to, že již v době, kdy se vlastníkem stal, tu omezení bylo a on o něm věděl. Výjimku
z ústavně zaručené nedotknutelnosti vlastnictví nelze totiž vykládat tak, že by se Listinou
předvídaný kompenzační prostředek vztahoval jen na ty subjekty, jejichž vlastnictví bude
omezeno teprve následně po přijetí této ústavní či zákonné úpravy, a že by z možnosti náhrady
byli provždy vyloučeni ti, kdo byli ve výkonu svých vlastnických práv omezeni již před přijetím
právní úpravy řešící důsledky společensky odůvodněného zásahu do rozsahu vlastnického
práva.".