Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Válka o naftu se přesune do Ameriky

22.09.2012  |  zdroj: EKONOM  |  193× přečteno      vytisknout článek

ropaRopy bude i v budoucnu dost. Bude ale drahá, protože se bude dobývat z asfaltových písků a olejových břidlic.

Benzin u českých pump za 40 korun za litr a cena ropy ve výši přes 100 dolarů za barel. Co to znamená? Jediné: nafta a benzin pohánějící světovou ekonomiku jsou nedostatkovým zbožím. A proč je jich málo? Příčiny jsou dvě. Tou první je rostoucí spotřeba a vyčerpanost ropných polí, včetně těch nejbohatších v Saúdské Arábii. Druhou pak napjaté vztahy mezi Západem a některými blízkovýchodními státy v čele s Íránem. Rostoucí rivalita dvou největších dovozců ropy a ropných výrobků USA a Číny (v loňském roce 576 versus 328 milionů tun) navíc připomínají, že se o tuto surovinu nejen tvrdě bojovalo, ale stále bojuje. O tom, že nejde jen o minulost, vypovídá třeba americká snaha udržet si nadvládu nad oceány i čínské pokusy prosadit se jako námořní velmoc alespoň u asijských břehů. Oběma mocnostem jde o přístup k ropným ložiskům a ochranu přepravních tras.

Přesto se možná stratégové připravují na války, které už nebudou. Situaci mění ohromná ložiska nekonvenční ropy. "Tu se dříve nevyplácelo těžit, ale s růstem cen běžné ropy a nástupem nových technologií to přestává platit," říká Ekonomu geolog Václav Cílek.

Kromě zemí kolem Perského zálivu a Ruska se proto ropnými centry stávají Kanada a zejména Venezuela. A protože v USA mají zase ohromné zásoby olejových břidlic, z nichž se tekuté palivo dá také vyrobit, začíná se v boji o energii psát nová kapitola. Zápas o ropu se přesune z Blízkého východu na americký kontinent. Spolu s tím bohužel platí, že ačkoli paliva do automobilů a rozmanitých zařízení se spalovacím motorem, kterých je už kolem miliardy, bude dost, rozhodně je pryč doba, kdy benzin a naftu bylo možné pořídit lacino.

Sedm sester

Už druhá světová válka ukázala, jak je ropa důležitá pro vedení bojových operací i chod hospodářství závislého čím dál více na automobilové dopravě. Klíčový význam měla ropa hlavně pro Američany. Jejich ekonomika byla nejsilnější a na ropě nejzávislejší. Americké naftařské firmy navíc poznaly, že se na Blízkém východě dá těžit podstatně levněji než doma, například v Texasu. Prezident Franklin D. Roosevelt neponechal nic náhodě. Když se na jaře roku 1945 smrtelně nemocný vracel ze spojenecké konference v Jaltě, sešel se se saúdským králem Ibn Saúdem a nabídl mu obchod, který se nedal odmítnout. "Za privilegovaný přístup Američanů k ropným zdrojům své země dostal nabídku vojenské podpory jak proti vnějšímu útoku, tak vnitřnímu odporu vůči své stále ještě nepevné vládě. Britové a Francouzi se rázem ocitli mimo hru, dominantní pozice získaly čtyři největší americké naftařské společnosti," uvádí politolog Oskar Krejčí.

S rozpadem koloniálních říší přišel požadavek na spravedlivější dělení zisků mezi těžařskými společnostmi a místními vládami. Krátce po válce Venezuela prosadila poměr 50:50 a vzor si z ní vzaly i mnohé arabské státy.

Ještě větší problémy vyvstaly se snahou převést ropný průmysl do národních rukou. Poprvé v Íránu, kde premiér Mohammed Mossadek, demokrat a nacionalista, prosadil znárodnění Anglo-Iranian Oil Company, předchůdce dnešního BP. Poválečná Velká Británie byla slabá a obranu západních ekonomických zájmů musely za Londýn a později za celou Evropu převzít USA. Vlády obou zemí a zejména jejich tajné služby připravily operaci Ajax. Tu na místě řídil prezident CIA Kermit Roosevelt, vnuk někdejšího prezidenta Theodora Roosevelta a pozdější viceprezident americké Gulf Oil. Mossadek byl svržen, o íránskou ropu se začalo starat nové mezinárodní konsorcium, v němž kromě prozápadního íránského šáha rozhodovaly britské a nově americké firmy.

Americký zájem o ropu po celém světě rychle rostl i proto, že prezident Dwight Eisenhower v 50. letech prosadil stavbu strategických dálnic, což znamenalo impulz pro rozvoj automobilismu. Navíc bylo nutné odepsat sovětskou ropu, která zprvu proudila jen do zemí, kde vládli komunisté. Ve zbytku světa ale panovaly americké společnosti Exxon, Chevron, Mobil, Gulf a Texaco nad většinou ropných zdrojů Blízkého východu, které doplnily ještě britský BP a britsko--nizozemský Royal Dutch Shell.

Pro jejich dominanci se vžil pojem nadvláda "sedmi sester". V každé ropné zemi vznikla speciálně vytvořená společnost, v níž si tyto sestry rozdělily majetkové podíly, a tím zisky. Mocný kartel byl sice těžkopádný, měl ale pro Západ jednu velkou výhodu. Na dlouhou dobu totiž zajistil nízké a stabilní ceny. Stejné společnosti byly jak hlavními producenty, tak spotřebiteli, protože ovládaly i přepravu a vlastnily rafinerie a sítě benzinových pump. Stály za nimi i západní vlády, nízké ceny paliv byly motorem hospodářského vzestupu. A hlavně v USA, které i nyní celosvětově spotřebovávají třetinu tekutých paliv v dopravě.

Reakcí na tuto převahu byl v roce 1960 vznik Organizace států vyvážejících ropu (OPEC), která se ale prosazovala jen pozvolna. Mluvilo se sice o spolupráci, ale za ní se vedl boj, který měl někdy i podivné konce. Politolog Krejčí připomíná, že například v roce 1963 pomohly americké tajné služby v Iráku svrhnout vojenskou vládu, která usilovala o znárodnění tamního ropného průmyslu. K moci nastoupila strana Baas a začala kariéra Saddáma Husajna.

Ropná krize

Symbolickým se stal rok 1970, kdy USA vytěžily nejvíce ropy a jejich produkce pak už jen klesala. Ve stejné chvíli země OPEC rozhodly o tom, že většina zisků z ropy - nejméně 55 procent - bude zůstávat doma. A že ropná pole i jejich infrastruktura budou bez ohledu na protesty z Evropy a USA znárodněny. Nůž na krk položily Západu o tři roky později, když se USA a jejich spojenci postavili na stranu Izraele v jeho válce s Egyptem a Sýrií. OPEC na USA a Nizozemsko uvalil ropné embargo, snížil těžbu a v Iráku hned zestátnili ropná zařízení Exxonu a Mobilu. Vypukla tak první ropná krize - cena ropy se reálně zdvojnásobila a v důsledku toho poprvé v poválečné době poklesl v USA hrubý domácí produkt. Druhá krize vypukla v roce 1979, protože islámská revoluce v Íránu dočasně vyřadila zemi z dodávek. Dopady na USA už nebyly tak drtivé, přesto se však tamní ekonomika musela vypořádat s vysokou inflací.

V té době americký prezident Jimmy Carter prohlásil, že pokus získat kontrolu nad Perským zálivem bude chápán jako útok na životní zájmy USA a že bude třeba i vojensky odražen. Jeho doktrína platí dodnes a podle amerického experta na ropu Michaela Klara byla rozšířena na další ropné oblasti, například na západní Afriku.

Američané ale nezaznamenali jen neúspěchy. Jejich hlavním spojencem zůstal saúdský král. Výměnou za slib ochrany ropných zdrojů před arabskými sousedy i Izraelem se navíc Rijád zavázal přijímat za svoji ropu jen dolary, což nehledě na rozpory s Washingtonem převzaly i ostatní země OPEC.

Vznikl tak petrodolarový systém, jenž zajistil poptávku po amerických dolarech, který trvá dodnes. To po předchozím upuštění od zlatého standardu pomohlo oživit chřadnoucí ekonomiku, za silný dolar toho bylo možné mnoho koupit, navíc po světě vzrostl zájem o vládní dluhopisy. Američané mohli žít nad poměry a ještě utrácet ohromné částky za zbrojení.

Ropa urychlila pád komunismu

Saúdové si se Západem podali ruce vícekrát. Přes ropu, respektive přes její ceny, se totiž vedla i studená válka mezi USA a SSSR. Mnozí američtí experti s odkazem na slova Johna Poindextera, poradce prezidenta Ronalda Reagana pro národní bezpečnost, tvrdili, že zásadní roli při výhře nad Moskvou hrál pokles cen ropy. Ta a na ní cenově navázaný zemní plyn představovaly dvě třetiny sovětského vývozu do zemí OECD, a prudký pokles cen v polovině 80. let minulého století snížil příjmy v tvrdé měně - a tím i ekonomickou a sociální stabilitu SSSR.

Podle historika Petera Schweizera tehdejší ředitel CIA William Casey tajně se Saúdy dojednal snížení cen ropy, které sovětské vedení donutilo k dohodám s USA, jež za pár let vedly k likvidaci bloku socialistických zemí i samotného SSSR.

Podle jiných je to umělá konstrukce, která měla zveličit zásluhy Washingtonu na boji s komunismem. Ceny ropy měly jít dolů v důsledku poklesu poptávky po benzinu. V Evropě i v USA se začalo šetřit a na silnice vyjely automobily s nižší spotřebou. Tak či onak mezi lety 1981 a 1988 klesly ceny ropy z 38 na 15 dolarů za barel, tedy na méně než polovinu.

Konec bipolárního světa boj o ropu vyostřil. V roce 1990 Američané a jejich spojenci při operaci Pouštní bouře vytlačili iráckého diktátora Husajna z Kuvajtu. Ten by jinak spojil ve svých rukou čtvrtinu světových zásob ropy, a mohl by Západu diktovat podmínky. "Naše země nyní dováží téměř polovinu své spotřeby ropy a může být postavena před velké ohrožení své ekonomické nezávislosti," zdůvodňoval intervenci tehdejší prezident USA George Bush starší a dodal, že o americkém způsobu života se nevyjednává. Do akce se zapojila i jindy váhavá Evropa, protože svoji spotřebu z poloviny kryje z blízkovýchodních zdrojů.

Po pádu komunismu měly americké firmy zájem o ruskou ropu - její zásoby sice nejsou tak velké jako arabské, přesto je Moskva druhým největším producentem i exportérem a je na ní závislá východní polovina Evropy. Příznačný byl souboj o ropný kolos Jukos. Původně šlo o státní firmu, nad níž převzal kontrolu miliardář Michail Chodorkovskij. To ještě Kremlu nevadilo, když však začal jednat o prodeji kontrolního balíku akcií Chevronu a ExxonMobilu, skončil podnikatel ve vězení a jeho společnost v bankrotu.

K tvrdému ruskému postupu přispělo, že ve správní radě Chevronu dlouho seděla americká expertka na východní Evropu (a nakonec i ministryně zahraničí USA) Condoleezza Riceová. Zajímavostí je, že po ní Chevron dokonce pojmenoval tanker o výtlaku 135 tisíc tun. Úvahy o provázanosti naftařských zájmů, politiky a armády vlastně potvrdilo i to, že loď po letech přejmenovali - ve chvíli, kdy americká média začala kritizovat spojení prezidentské rodiny Bushů a lidí z jejich okolí s ropným byznysem.

Výsledkem střetu byl i fakt, že Evropská unie začala více spoléhat na ropu od Kaspického moře, která proudí ropovodem z Baku do tureckého Ceyhanu. Čtvrtinu své spotřeby touto cestou kryje i Česká republika.

Většina importu ropy ale jde po moři. A tak americká námořní flotila hlídkuje nejen v Perském zálivu, ale i v dalších místech, jako jsou Suezský kanál, průliv Báb al-Mandab mezi Jemenem a Eritreou, u Bosporu a také v Malackém průlivu. Jenomže přítomnost americké maríny v Malackém průlivu mezi Malajsií a Sumatrou, kudy prochází asi třetina po moři dopravované ropy, se vůbec nelíbí Číně. Její ekonomika by do 15 let mohla objemem překonat americkou a Peking pro ni zoufale shání naftu a benzin. "Čína za 10 let může spotřebovávat dvojnásobné množství ropy než nyní USA," soudí Steven Kipits, analytik společnosti Douglas-Westwood. To při klesajících zásobách může přitvrdit konkurenci. Nervozitu zvyšuje i čínské zbrojení na moři, hlavně pokud jde o letadlové lodě a ponorky.

V posledních letech roste podíl ruských dodávek ze Sibiře, oblast Perského zálivu a zejména Afriky je ale pro Peking důležitější. S pádem Muammara Kaddáfího sice Čína prohrála v Libyi, úspěšně však proniká do afrických ropných států, jako je třeba Nigérie, kde Peking investoval 24 miliard dolarů do těžby a do rafinerií. Z Afriky už také dováží skoro tolik ropy jako USA.

Čína udržuje nadstandardní vztahy s protiamerickým Íránem, ještě větší význam ale má její přímý průnik do západní sféry vlivu v podobě letošní dohody se Saúdskou Arábií. Státní firmy obou zemí Aramco a Sinopec do roku 2014 postaví za osm miliard dolarů mamutí rafinerii v Yanbu na břehu Rudého moře. Opět jde o součást systematického plánu na budování společných petrochemických podniků se zeměmi OPEC.

Písky a břidlice

Přesto je možné, že dříve, než se rozhoří nové konflikty, ropa dojde. Superložiska, která dodávají na trh její většinu, byla bez výjimky objevena už v 60. letech minulého století a vůbec největší, saúdskoarabský Ghawár, už v roce 1948. Zásoby, kterými před svými akcionáři šermují naftové společnosti, rostou hlavně díky kouzlům s odhady už dříve odhalených zdrojů. I kdyby byl platný optimistický scénář, podle něhož se dá ještě vytěžit skoro 400 miliard tun ropy, bude to stačit - jak tvrdí geolog Václav Cílek - na nějakých 50 let.

Nahradit ji ale může ropa nekonvenční. Technologický pokrok umožňuje dobývat tekuté palivo například z ropných písků. Při jejich využití má dnes Kanada stejné zásoby uhlovodíků jako Saúdská Arábie. Ještě lépe na tom je Venezuela s asfaltovými písky na řece Orinoko.

Zkrátka nepřišly ani samotné USA. Na jejich území leží ohromné množství olejových břidlic. Ty obsahují kerogen podobný měkkému asfaltu. Už dnes se v USA čerpá velké množství břidlicového plynu, což je skvělé pro spotřebitele na celém světě: bez něj by byl klasický zemní plyn méně dostupný a stál by alespoň o 10 procent více.

Obecně ale platí přesný opak. Palivo z nekonvenční ropy je a bude dražší než dnes. "Poměr mezi energií nutnou k výrobě paliva z ropných písků a energií nově získanou vyjadřuje číslo 1:10, u amerických břidlic je to ještě horší," říká Ekonomu Cílek. Těžba navíc znamená velkou ekologickou zátěž, kanadskou provincii Alberta už teď hyzdí odpadní jezera, unikají tam skleníkové plyny a protesty zelených jsou tak na denním pořádku.

Výhodnější technologií se proto dnes zdá spíše zplynování a výroba elektřiny na místě. U olejových břidlic by dokonce bylo nejefektivnější vybudovat u dolů jadernou elektrárnu, protože uhlovodíky se z nich musejí vymývat horkou párou. Navíc se žádné z břidlicových ložisek, která se rozkládají hlavně ve vnitrozemských státech Wyoming, Utah a Colorado, nemůže opřít o tradiční infrastrukturu budovanou kolem ropných nalezišť po desítky let.

Karibik místo Perského zálivu

Jisté je, že pokud dojde k posunu od ropy k těžbě olejových písků a břidlic, zcela se změní energetická geopolitika. Svět přestane být závislý na Blízkém východě. Američané budou mít břidlice, a navíc ropné písky v zemích v blízkém okolí. V Rusku a hlavně v muslimském světě v dohledné době zbudou jen zrezivělé těžní věže. Pro Evropu a Japonsko se tolik nezmění, vlastní zdroje mít nebudou a jejich tankery jen budou muset plout k jiným ropným terminálům, tentokrát na západní polokouli.

A co Čína? Možná se nakonec spokojí se svými zásobami uhlí, ale ty jí asi stačit nebudou. V budoucnu její tankery zamíří do Karibiku. Už nyní si systematicky buduje pozici v ropné mocnosti budoucnosti, ve Venezuele. Ta pohonnými hmotami splácí Pekingu 40miliardovou půjčku. V čínském hledáčku je i Kanada. Ta se zatím se sousedními USA dokázala pohádat ohledně stavby ropovodu Keystone XL z Alberty do Mexického zálivu. A mluví o diverzifikaci exportu, protože jak v Obamových USA, tak v Evropě si myslí, že výroba paliva z ropných písků stále ještě zůstává ekologicky příliš náročná. Co když však ve Washingtonu oživí Monroeovu doktrínu o tom, že "Amerika patří Američanům"?

Existuje i úplně jiná představa vycházející z toho, že spalování fosilních paliv je technologie 19. století, která dávno beznadějně zastarala. Třeba americký futurolog George Friedman předpovídá, že po polovině našeho století štafetu převezmou sluneční elektrárny na oběžné dráze kolem Země. Jako správný Američan věří, že prim v kosmické energetice bude hrát právě jeho země.

AUTOR: Josef Pravec

1973
V tomto roce vypukla první ropná krize - cena ropy se reálně zdvojnásobila a v důsledku toho poprvé v poválečné době poklesl v USA hrubý domácí produkt.


Nekonvenční ropu se dříve nevyplácelo těžit, ale s růstem cen běžné ropy a nástupem nových technologií to přestává platit.

Václav Cílek
geolog

Čína za deset let může spotřebovávat dvojnásobné množství ropy než nyní USA.

Steven Kipits
analytik


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
Ekologický oskar
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist