Energetika a vodní hospodářství Libanonu

Zásobování elektřinou je v Libanonu dlouhodobým problémem. Aktuální produkce 1500MW (částečně doplňovaná importem ze Sýrie) je daleko za dnešními potřebami (v létě 2012 odhadováno na 2500MW), přičemž je předpoklad 7%ního růstu poptávky každý další rok. Právě zvýšení produkce elektřiny je jednou z hlavních priorit vlády premiéra Mikatiho. Bezprostředním cílem její energetické strategie je zvýšit využitelnou kapacitu na 2200MW, a to cestou urychlených oprav a obnovy zastaralých elektráren, modernizace přenosové soustavy a co nejrychlejší výstavby nového zdroje, což bude stále doplňováno dovozem. Do roku 2015-6 pak má být podle plánů zvýšena využitelná kapacita až na 4000MW. Vláda na základě kalkulace Světové banky odhaduje, že jen v roce 2009 činily přímé ztráty libanonské ekonomiky způsobené nedostatkem elektřiny 2,5 mld. USD.

Dlouhodobé neřešení problému deficitu elektřiny v zemi souvisí (kromě mnoha dalších aspektů) i s tím, že náklady prakticky všech libanonských elektráren na výrobu 1 kWh (nyní 20-35 centů podle toho, zda elektrárna používá mazut či diesel) jsou výrazně vyšší než konečná prodejní (vládou stanovená) cena (aktuálně 9 centů) - to přitom nejsou vzaty v úvahu náklady na distribuci. Tyto neúměrně vysoké výrobní náklady souvisí mj. s tím, že elektrárny počítaly s využitím plynu z Egypta, ten ale přes Izrael a Sýrii do Libanonu zatím neteče v potřebném množství a elektrárny tak používají topný olej nebo ještě dražší diesel. S každou další připojenou kapacitou tak paradoxně dramaticky rostou výdaje státu na vyrovnávání tohoto cenového deficitu. Současný vládní plán počítá s tím, že s budováním nových zdrojů poroste důvěra spotřebitelů ve stabilitu dodávek (během letní špičky byli spotřebitelé odkázáni na generátory i 10-12 hodin denně!) a vláda bude moci postupně ceny zvyšovat. Jde sice o mimořádně citlivou záležitost, paralelně se snižováním nákladů populace a firem na zajištění dodávek elektřiny z alternativních zdrojů by ale i významné zvýšení ceny elektřiny mohlo být veřejností akceptovatelné. Během odstávek opravovaných elektráren pak má být potřebná kapacita generována několika pronajatými plovoucími elektrárnami (obdobně jako byla tato zařízení využita v Iráku či nedávno na Kypru).

Po bouřlivých diskuzích uvnitř vlády a následně v parlamentu tedy v září 2011 schválil libanonský parlament zákon o elektřině, který vládní strategii zastřešuje. V jeho rámci by mělo v nejbližší době dojít k investicím 1,2 miliardy USD do výstavby nových projektů, které přinesou do sítě dodatečných 700 megawatt, stejně tak se předpokládá modernizace několika starších elektráren. Spuštění plánu znamená příležitost i pro české subjekty, které by na řadě souvisejících projektů mohly participovat (ve spolupráci s libanonskými partnery) .

Pokud jde o konkrétní projekty, které plán zahrnuje, v 1. fázi bude poptávána především výstavba nové 700MW elektrárny s kombinovaným cyklem, podporující pokud možno využití různých paliv (hybrid multi-fuel solution), na což se počítá s investicí 750-875 mil. USD. Původně se uvažovalo i o tom, že by tato elektrárna mohla využívat uhlí (a existuje i povědomí, že technologie nabízené českými subjekty jsou v tomto směru zcela špičkové a nijak více znečišťující než např. elektrárny plynové), protesty místních a údajně ze zahraničí podporovaných "zelených" sdružení ale vedly k tomu, že vláda bude poptávat technologii využívající plyn a topný olej. Představa vlády je, že investor by následně elektrárnu i nějakou dobu provozoval.

Zajímavé pro české firmy mohou být dva projekty na rehabilitaci starších elektráren Zouk a Jieh, též bezprostředně připravované v rámci 1. fáze plánu. Kapacita každé z nich by se mohla zvýšit o 100 MW a vláda na tuto část počítá s investicí 180-200 mil. USD - půjčka z mezinárodních zdrojů.

Přímo ze státního rozpočtu pak mají být financovány upgrady elektráren Deir Amar, Zahrani, Tyr a Baalbek. Na tyto projekty hodlá vláda vydat cca240 mil. USD.

Do obnovy a posílení přenosové soustavy a regionálních rozvoden vláda v následujících třech letech investuje dalších650 mil. USD (250 mil. z rozpočtu, zbytek hodlá získat mezinárodní půjčkou).

Další velký vládní projekt, kde nejsou čeští dodavatelé bez šance, je prodloužení odbočky plynovodu Arab Gas Pipeline z Tripoli do jiholibanonského Tyru.

Pokud jde o zpracování ropy, projekty na obnovu rafinerií v Tripoli (Beddawi) a Zahrání, poškozené během občanské války (a Zahrani i během konfliktu Izraele s Hizbulláhem v r. 2006) nebyly dosud dokončeny. Zahrání je tak mimo provoz a Tripoli operuje pouze částečně (resp. stále drží cca 700 zaměstnanců, produkce je ale téměř nulová).

V souvislosti s potenciálně enormními podmořskými zásobami plynu v oblasti, kde dosud nebylo ukončeno vytýčení sporných mořských hranic s Izraelem a Kyprem (resp. jde o výlučné ekonomické zóny od hranic odvozené), usiluje libanonská vláda o mezinárodní potvrzení svých teritoriálních nároků. Konkrétní kroky Izraele směřující k udělení licencí a brzkému zahájení těžby ve vodách nárokovaných si Libanonenm vedlo k dalšímu nárůstu napětí ve vzájemných vztazích.

Pozn.: Podle mezinárodní praxe se ve stykových oblastech mají dohodnout všechny země, jichž se záležitost týká. Libanonská strana si tak již před časem vyjednala dohodu s Kyprem, ta se však ani po několika letech nedočkala ratifikace v libanonském parlamentu. V závěru roku 2010 pak byli libanonští politici doslova zaskočeni informací, že Kypr si vyjednal vlastní dohodu s Izraelem, která několik referenčních bodů posunula oproti libanonsko-kyperské dohodě o stovky mil, a to v neprospěch Libanonu. V důsledku by Libanon přišel o podstatnou část nárokovaného podmořského území právě s potenciálními zásobami plynu.

c) Vodohospodářství

Libanon má nesmírné zdroje vody, ale nedostatečný systém pro její zadržování, distribuci a hospodaření s jejími odpady. Důsledkem toho trpí občasnými nedostatky vody. Údajně až 85 % všech zdrojů podzemní vody je znečištěno (mj. v zemi neexistuje jediná významnější čistička odpadních vod). Významné problémy v čistotě vody vznikly z divokého zemědělství v údolí Bekáa, z neřízené činnosti kamenolomů v horách a z neřízených skládek komunálního odpadu.

Ministerstvo energetických a vodních zdrojů prezentovalo poč. r. 2012 nový desetiletý plán hospodaření s vodou pro. Plán předpokládá hlavně výstavbu přehrad (včetně malých horských přehrad k zadržování vody, zavlažovací projekty, úpravy tras řek a jejich údržbu a budování vodních elektráren. Budou vyhlášeny tendry i pro privátní sektor na úpravy znečištěné vody a na výstavbu přehrad.

V Libanonu fungují 4 vodohospodářské správy (Bejrút a pohoří Mt. Lebanon, Tripoli, Jih a údolí Bekáa), již řadu let se ale odkládá jejich privatizace.

ZDROJ:Businessinfo.cz