Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Veronika Štědrá: Rýžováním zlata dnes nikdo nezbohatne

22.08.2005  |  zdroj: HN  |  1316× přečteno      vytisknout článek

Veronika Štědrá: Rýžováním zlata dnes nikdo nezbohatne Vzděláním geoložka, která jako pracovnice České geologické služby operuje především na Kutnohorsku. Ale taky prezidentka České asociace zlatokopů, viceprezidentka Světové asociace zlatokopů (World Goldplanning Association), trojnásobná mistryně světa v rýžování zlata. Za tím vším je jedno jméno: Veronika Štědrá.

Jak se člověk ze středních Čech vůbec stane zlatokopem? Žijete a pracujete mezi Prahou a Kutnohorskem, dokonce ani ne na březích zlatonosné Otavy...
Vstoupila jsem do soutěžního rýžování rovnýma nohama v roce 1991, a to částečně i prostřednictvím svého dnešního zaměstnavatele, tehdy Českého geologického ústavu. V Louňovicích pod Blaníkem pořádal mistrovství republiky a já k němu připravovala výstavu minerálů a ložisek zlata v Čechách. A když už jsem tam byla, tak kromě přípravy na mistrovství světa v šermu jsem si dopřála i soutěž v rýžování zlata. K překvapení svému i všech ostatních jsem vyhrála finále, které v té době ještě bylo společné pro všechny kategorie.

Pánev jste měla v ruce poprvé?
Ne, ale byla to moje první soutěž. Jinak jsem už rýžovala v terénu, protože jako studentka geologie jsem tuto metodu používala pro diplomovou práci a příležitostně pro vyhledávání těžkých minerálů v přírodě. Pro nováčka v geologii - a já tehdy po škole začínala - bylo vítězství docela povzbuzením, protože rýžování je dosud běžná prospekční metoda a mně dělalo dobře, že jsem v ní takhle uspěla i v konkurenci kolegů.
Kromě toho je geologie dnes bohužel trochu na okraji zájmu veřejnosti. Všichni sice chodí po zemi, po skalách, po písku a měli by o nich něco vědět, ale moje zkušenosti jsou spíš opačné - o horninách, minerálech a vůbec o Zemi lidé vědí méně než o žirafách. Soutěže v rýžování jsou dobrou a nenásilnou propagací našeho oboru, a také proto se ráda podílím dnes už hodně i na organizační složce těchto setkání.

Čím ten úspěšný soutěžní start pokračoval?
Ještě ten rok jsme jeli na mistrovství světa do Švédska, kde jsem vyhrála ženskou profesionální kategorii a Honza Kavalír z Kutné Hory byl v mužích profesionálech druhý. Což bylo neuvěřitelné, takový vstup na mezinárodní scénu nikdo nečekal. Naše entrée do soutěžního světa bylo skutečně bombastické, a nejen výsledkem. Přinesli jsme do hry také českou tradiční táborovou kulturu, zábavu, hudbu, schopnost se všude zařídit pohodlně, aktivnější přístup ke všemu okolo sebe, než bylo v této společnosti zvykem. Od té doby jsme my z Čech jezdili na všechna mistrovství světa a Evropy, a stali jsme se všude vítanou složkou.

Byly to dost atraktivní destinace?
Tenkrát ve Švédsku jsme si řekli: Za pár let je mistrovství světa v Dawson City na Aljašce a bylo by úžasné, kdybychom mohli jet. Po těch předlistopadových letech, kdy jsme cestovat moc nemohli, což si ještě velmi dobře pamatuju, to pro nás bylo něco neuvěřitelného. Mezitím jsme si vyzkoušeli světové soutěže ve Skotsku, Finsku, Rakousku a Francii.
Začátkem 90. let, kdy jsme se cizině otevírali, tady běželo pár tendrů na několik ložisek zlata. Je fakt, že tahle akce se později obrátila v mezinárodní ostudu a v hysterii kolem Kašperských Hor a Mokrska. Úplně se z nich vytratilo racionální jádro, rekreanti a zelení naprosto přehlasovali veškeré snahy udělat tam aspoň základní průzkum. A my jsme těchto firem mohli využít, protože byly ochotné nás alespoň symbolicky sponzorovat. Naše cesta na Aljašku se tedy zdála reálná a nakonec jsme tam na MS s partou asi třiceti lidí v roce 1996 odjeli.

Výsledek?
Po létech, kdy jsme v Evropě jezdili po různých soutěžích a pokaždé se nějaká medaile vezla domů, jsem v Dawson City ženskou kategorii vyhrála zase. František Hrala vyhrál mužskou a ještě tehdy desetiletý Jiří Morysek z naší skupiny zvítězil v dětech, málem jsme měli první místo i v družstvech. Takže jsme to na Aljašce takhle roztočili ve velkém, a dosud na tuto cestu všichni velmi rádi vzpomínáme.

Mimochodem, kolik rýžování nese? Myslím ve zlatě.
Nic. Soutěž je vlastně svět sám pro sebe, podmínky jsou připravené uměle, aby se dalo skutečně objektivně zhodnotit, jakou zručnost při vyrýžování zlata ze soutěžního štěrkopísku člověk předvede.
Je pravda, že podle stanov Světové zlatokopecké asociace se soutěž pořádá v místě, které se může pyšnit historií spojenou s těžbou zlata. To znamená, že pro všechny, kteří se soutěže účastní, platí privilegium dopřát si mimo hlavní program i rýžování na místních zlatonosných potocích, na nějakém "claimu", který někdo z pořadatelů nebo sponzorů poskytne. Ale najdete pár zlatinek, které máte do sbírky jako vzpomínku na to, že jste skutečně rýžovala na slavném místě. Narýžované zlato je pro nás památkou a sbírkovým vzorkem, určitě není určeno na zisk či k prodeji. Za těch pár dnů nikdo nestihne větší množství narýžovat, a ani to není smyslem cesty. Spíš si jedeme popovídat s lidmi, které celá ta léta po světě potkáváme, jezdíme za kulturou a historií neznámých koutů celého světa.

Takže Dawson City... Psal o něm Jack London, točil Charlie Chaplin, zemřel tam Eskymo Welzl...
Tohle je na tom vlastně to nejlepší. Soutěž trvá čtyři pět dní, ale my zájezd většinou pojmeme jako velkou cestu. Tenkrát jsme šli po stopách starých zlatokopů, nejdřív jsme udělali smyčku Aljaškou až k Circle City na Yukonu, pak jsme se vrátili na jih k moři, a ze Skagway jsme přešli pěšky přes Chilcootský průsmyk, asi čtyři sta kilometrů jsme na kánoích sjeli po Yukonu a vjeli po řece do Dawson City. Týden jsme tam byli součástí soutěží a připraveného programu, a pak jsme dalších čtrnáct dnů ještě cestovali kolem.

Co tam člověk najde z těch legendárních časů?
Duch pionýrů, jaký už není nikde jinde v Americe. Na Aljašce ještě přetrvává čistá forma soužití člověka s přírodou, která je hodně drsná a v převaze, takže všichni, kteří tam žijí, se strašně rádi potkávají s jinými lidmi, pokud přicházejí v míru. Nejsou tak přesycení lidským a civilizačním přetlakem jako my v Evropě. Výrazně tam pořád platí morální pravidla, ti lidé jsou přátelští a ke všem, kteří tam přijedou, velmi otevření. To byla jedna velká zkušenost.

A druhá?
Neuvěřitelné množství železného šrotu a vraků, které v údolích, kde se kdysi zlato těžilo, fyzicky přežilo z vrcholu zlaté horečky i dalších civilizačních vzmachů. V boomu osídlování tam lidé stroje a stavby natahali po kusech, smontovali, a po dosloužení už pak obrovská monstra nikdo neuklidil. Celý ten bohatý kraj v povodí Klondike, Bonanzy, El Dorada, Sulphur Creeku a mnoha dalších zlatonosných potoků je dodnes poznamenaný tehdejší bláznivou těžbou. Osady duchů tam zbyly i po jiných aktivitách. Něco příroda zakryla, ale nemá sílu zahladit stopy úplně, protože přírodní podmínky jsou tam kvůli poloze vysoko na severu velmi drsné.

Co na to stát? Ochranáři?
Nic, protože v těch bizarních pozůstatcích mnoho místních spatřuje technickou památku. Je to jejich jediná historie. Nevidí v tom škodu, ale základ jejich státnosti. Pionýrský počin. Zlatá horečka byla jediná doba, kdy nahoru na Aljašku masově přišli lidé a kraj za velmi pohnutých a tvrdých okolností osídlili. A navíc, poznamenané těžbou je asi tak každé sté údolí z těch mnoha tisíců, která tam jsou. Kdo si chce užít nerušené přírody, má bezpočet příležitostí jít do údolí vedle a tam se pást třeba půl roku.
Ta civilizace ovšem nebyla vázaná jen na zlatokopy. Na břehu Yukonu zbyla řada srubů, které pamatují dřevorubce zásobující parníky, kdysi jezdící mezi pobřežím, Nome, Dawsonem a nahoru pod Whitehorse. A aby se všechno tehdy dávno zprovoznilo a v neuvěřitelně náročných podmínkách udrželo při životě, bylo zapotřebí mnoha dalších sfér lidské činnosti. Tohle tam pořád prostě visí ve vzduchu, pořád s tím jsou lidé propojeni. Vědí, že jeden bez druhého prostě zahyne.

Zůstalo tam zlatokopectví jako profesionální řemeslo, nebo už to je jen romantika?
Samozřejmě, že se prezentuje hlavně jako turistická záležitost, "easy forma" pro volný čas a turistiku. Ale pak vidíte, jak se v údolích, kde ještě něco zbylo, pořád těží. Tahle těžba aluviálního čili rozsypového zlata z říčních štěrkopísků - i když se o ní mluví jako o těžbě v malém - je dnes podle neoficiálních údajů druhým největším zdrojem příjmů obyvatel na Aljašce, přičemž na prvním místě je těžba nafty. A člověk si uvědomí, jak to vlastně pořád tiše funguje a co je důležité pro osídlení.
A právě tito drobní těžaři, všichni ti dobrovolní vyděděnci, kteří tam někde na opuštěném místě půl roku v roce kutají zlato, zlatokopeckou soutěž v Dawson City tradičně podporují. Někdo dal peníze, někdo vybavení, někdo pět, deset gramů zlata jako cenu.

Jak taková soutěž vlastně vypadá?
Dost jednoduše, v podstatě jako třeba hokejové mistrovství. V prvním kole jsou soutěžící rozděleni do několika skupin, kterým se říká "heat". Z nich ti lepší postupují do dalšího kola. V semifinále už to jsou dvě skupiny po třiceti lidech a ve finále třicet lidí. Celkově se MS účastní mezi 300 a 700 soutěžících v několika kategoriích, jen tak pro srovnání s těmi sportovními akcemi ... Úkol je jasný. Každý dostane kbelík s pískem, do kterého mají všichni přimíchaný stejný počet zlatinek. Bývá jich tak mezi sedmi až dvanácti. Cílem je najít je a oddělit co nejrychleji.

V čem je fígl, který vede k vítězství?
V koordinaci pohybů. Naberete do pánve materiál se zlatinkami, vodu a podle druhu pánve kombinací střásání, kroužení a vymývání vyplachujete všechno přebytečné, kaly, hlínu, lehká zrnka a kamínky. Protože zlato je těžké, zůstane při vymývání opravdu až na dně pánve v čistém tmavém písku, tvořeném těžkými minerály. Fígl je v tom, najít rovnováhu mezi množstvím vody, kterou si naberete do pánve, a rychlostí a účinností pohybu. Když se všechen hluchý písek odseparuje, pak už jde o zručnost, jak rychle zlatinky vylovit a přenést je do průhledné tubičky, která se odevzdává porotě.
Jakmile člověk jednou zlato vidí, pozná ho už vždycky. Není to nic blýskavého ani mihotavého, ale zlatinky jsou opravdu žluté a těžké.

Jaký čas obvykle stačí na vítězství?
Liší se podle typu materiálu, ve kterém jsou zlatinky ukryté, ale bývá to od dvou do pěti minut.

A pánve? Jejich tvar, materiál? Pořád tradiční, nebo i do soutěží vstupuje moderna?
Bývá to u nás většinou jednoduchý konický tvar čínského klobouku, i když dnes se ve světových soutěžích používají nové, ploché pánve, podobné gramofonové desce.
Běžně se dnes pánve vyrábějí z laminátu, protože je odolný a tedy trvanlivý. Ale ve světě se po staletí vždycky využíval materiál, který byl po ruce v daném místě. V našich krajích ve středověku bývaly dřevěné, později železné. Třeba v Kanadě skutečně byly pánve odvozeny z těch kuchyňských, pověšených na batohu nebo u sedla. V Bolívii nebo Brazílii se vyráběly z mahagonu z tropických velikánů. Dřevěnými nástroji se rýžovalo i na Sibiři. Říkalo se jim "lotok", ale ve srovnání s těmi jihoamerickými byly zhotovené z užších kmenů o průměru zhruba dvaceti centimetrů, protože stromy tam nedorůstají do takové šířky. Důvod, proč sibiřští zlatokopové sáhli po dřevu, ačkoli železo pro ně nebylo nedostupné, je dost prozaický - k železným pánvím by jim za krutých mrazů přimrzaly prsty.
Japonci rýžovali s pomocí tradičního nástroje juri-ita, jakýchsi mělkých neciček, v nichž se písek proplachuje pohybem do strany, nikoli krouživým jako v kulatých pánvích. Číňané naopak využívali typický kuželovitý tvar svých klobouků a tuhle pánev, obecně zvanou "čínský klobouk", jsme zatím v soutěžích používali i my.

Proč zatím?
Skandinávci přišli s novým tvarem, kterému se říká "gramofonová deska" nebo také "formule". Tahle velmi plochá pánev byla na konci 90. let vyvinuta ve Švédsku speciálně pro soutěže a ve výsledcích způsobila revoluci. Dá se předpokládat, že se objeví další inovace tvarů závodních pánví i v budoucnu, což je vždy zajímavé zpestření samotných jinak mírně fádních soutěží.

Hledá se na soutěžích i něco jiného než zlato?
Není to běžné. Před třemi lety na mistrovství ve Francii pořadatelé připravili zábavné rýžování safírů, ale to byla výjimka. Třeba nyní, když jedeme do Jihoafrické republiky, by se nabízely i jiné drahé suroviny, ale to nechme na pořadatelích...

Vraťme se k mistrovstvím světa. Po Dawson City cestovala česká výprava na další atraktivní místo.
V roce 1998 jsme jeli do Kalifornie do Colomy. Což je místo, kde leží Sutterův mlýn, v jehož náhonu se našlo první zlato v Kalifornii a před sto šedesáti lety spustilo kalifornskou zlatou horečku. Dva roky nato byla založena Kalifornie. Původně území Kalifornie patřilo Mexiku, ale díky přílivu lidí a nové hierarchii i kapitálu měla najedou země sílu odtrhnout se. Takže i tady zlatá horečka postrčila dějiny a stát Kalifornie jí velkou měrou vděčí za svoji existenci. Těžko se tam tedy dnes někdo může na zlatokopy dívat skrz prsty.
A to se ohlížíme jen půl druhého století zpátky. Když se podíváme do českých zemí, do Francie, do Itálie, jsou historie osídlování také spojené s nálezy zlata. Jsou však posunuty až do polozapomenuté doby Keltů nebo Římanů. Letos v létě jsme byli například na mistrovství Evropy ve španělské Asturii. V Las Médulas v sousedním Leónu je zlatý důl, který založili Římané a jehož výtěžek kdysi velmi podpořil expanzi říše římské po Evropě i v Asii. Císař Augustus měl díky asturskému a leonskému zlatu sílu na ražbu nové mince - aurea - a na měnovou reformu. Kdyby ovšem dnešní firmy zlato těžily tak, jako tenkrát Římané, asi by se ochranáři přírody zbláznili.

Žádné ohledy k ní?
Ani v nejmenším. Kopec prostě postupně provrtali zaslepenými šachtami, zalili je vodou složitě přivedenou do speciálně připravených nádrží nad údolími, pod jejím náporem se písková stěna utrhla a kontrolovaně byla propláchnuta přes rýžovací žlaby. Když ze splavené horniny zlato vytěžili, vyvrtali další šachty, zalili je vodou - a tak dále. Kopec tvořený tercierními zlatonosnými slepenci doslova rozplavili do údolí.
Jistě, z určitého pohledu to můžeme považovat za dost neurvalé zacházení s přírodou. Ale pozdější dlouhé působení větru a slunce z těchto torz rudých skal dotvořilo fantastické skalní útvary, mezi kterými rostou staleté kaštany. Místo je široko daleko velkou turistickou atrakcí a samo o sobě úchvatné. Člověk vlastně vytvořil něco, co se proměnilo v krásu. Římské památky dnes také patří k pokladům evropské kultury. Je složité tyhle věci soudit jednoznačně.

Mluvily jsme o Aljašce, kde zlatokopectví pořád funguje. Jak je na tom Evropa? Je to tu už jen jakási závodnická exkluzivita, nebo v nějaké tradiční podobě kvete i tady?
Dokonce nečekaně kvete! U nás je zlato v těžké nemilosti snad u všech společenských složek s výjimkou pár šílených zlatokopů, ale ve Finsku, v Rumunsku, Bulharsku, Francii, Španělsku, Itálii, v dalších zemích je řada lidí, kteří se jím profesionálně zabývají. I když už ne s pánví, tím by si nikdo nevydělal. Ale prospektoři se spojují například se štěrkaři na velkých řekách a do technologického řetězu štěrkovny vsunou nějaké jednoduché separační zařízení, kterým zlato oddělují. O výtěžek se pak se štěrkařem podělí. Skutečně z toho mají deka až kila zlata a tím už se uživit dá.

Šlo by to i u nás třeba na Otavě?
Určitě ano, pokud by tam byla velkoobjemová provozovna, kde by se dalo postupovat tak, jak jsem říkala: vsunout do technologie separační zařízení.
Zlato v našich řekách pořád je, což se ukázalo nedávno po povodních, dokonce i na Vltavě. Při terénních úpravách břehů a dna bylo z "bedrocku" čili z říčního skalního podloží přemístěno na povrch obrovské množství koncentrovaného sedimentu, ze kterého byla řada lidí nadšená. Na břehu najednou našli vybagrované materiály bohaté na zlato, a pro nás, kteří jsme zvyklí na jeho nepatrná množství a zbytky, to byly velké nálezy.
Na podloží našich řek je zlata stejně jako kdekoli jinde, jenže velké toky jsou svázané pravidly ochrany přírody a zvyklostmi rekreačních oblastí, a ta pravidla jsou velmi přísná. Nikdo si tedy ani netroufne působit tam jako profesionální zlatokop v pusté Austrálii.

A že by jen před kuropěním zaběhnul, chvíli rýžoval a měl vystaráno?
To je dost naivní představa. Gram zlata stojí kolem pěti set korun, a do toho gramu se vejde zhruba pět až šest tisíc zlatinek, protože to jsou tenké plíšky maximálně do dvou tří milimetrů. Přičemž ta třímilimetrová už je docela velká a taky není všude. A teď si spočítejte: zlatonosné místo se leckdy hledá dva tři měsíce. Pak tam strávíte víkend a když máte velké štěstí, dáte dohromady třeba půl gramu jemného zlata.

Cožpak se nenajde něco většího? Slavné nugetky?
U nás špatně, protože opravdu nemáme šanci dostat se na dno náplavů řek. Po povodních se ve Vltavě a Sázavě sice občas něco našlo, i drobné nugetky kolem jednoho, půldruhého gramu, což už je opravdu výborné. Největší nuget z posledních let, o kterém vím, je právě ze Sázavy a váží zhruba tři a půl gramu. Řekněme větší hrášek.
Možná je tam toho tedy dost, ale není reálná možnost, jak se k nugetkům dostat a ani to vlastně není žádná radost, plahočit se někde mezi chatkami. Raději jezdíme někam, kde jsme sami, nikomu nevadíme a můžeme si rýžování spojit s příjemným cestováním a pobytem v přírodě.

Jste povoláním geoložka. Je to výhoda?
Spoléhat na to by bylo dost zrádné. Zlatokopové tvrdí, že "zlato je tam, kde se najde". Ani geolog si nemůže být jistý, že ho vždycky objeví v místě, kde by ho podle všech geologických zákonitostí čekal. Jistě, umím rozlišit materiály, které případnou přítomnost zlata indikují, ale někdy to prostě nefunguje.

Jak stará je vůbec myšlenka pořádat zlatokopecké soutěže?
První mistrovství světa se konalo koncem 70. let ve Finsku. Zrodilo se jako zábava lidí, kteří se zlatokopectvím dlouho živili. Jednou za čas se sjeli a zkusili si, kdo to s pánví umí pořád nejrychleji, protože v oblastech, kde se zlato těží, se už takhle většinou nepracuje. Všichni profesionálové dnes mají nějaké separátory nebo jakési vysavače, které se spustí do potoka, materiál se odsaje a pomocí odkalovače se z něj oddělí zlato. Mimochodem, ta zařízení po sobě nenechávají žádnou ekologickou škodu.
Soutěže se často konají v bývalých zlatonosných oblastech, dnes už opuštěných, takže nikomu nevadí, že je najednou rušno. Bývá to tam často jediné turistické lákadlo, aby lidé vůbec přijeli a zůstali aspoň po nějakou dobu. I když je to jen víkendová nebo prázdninová zábava, rozhýbe turistiku, obchod, život. Proto stát i místní úřady a organizace soutěže vítají. Týká se to Finska, Kanady, Aljašky, ale taky suchých oblastí Austrálie.

A české Kocáby?
Uspořádat mistrovství světa u nás byl náš dlouhý sen, a skutečně se nám v roce 1999 podařilo splnit si ho. Zlatokopecká soutěž je totiž takový zvláštní svět, spojený nejen s vlastním rýžováním, ale i s muzikou, zábavou, kulturními akcemi. Každý hostitelský stát, každé hostitelské místo se rádo předvádí, protože je to pro ně zároveň propagace vlastních tradic. Takže i mistrovství světa na Kocábě u Nového Knína mělo docela pestrý program, včetně průvodu historických osobností, country muziky, tancování a tak dále.
Nový Knín je vlastně středověké královské horní město, jedno ze čtyř v Čechách, ale vedle Kutné Hory, Jílového u Prahy a Kašperských Hor poněkud pozapomenuté. Knín kdysi dokonce statut města ztratil a právě těsně před konáním mistrovství světa ho získal zpátky. Byla to tedy velká sláva, starosta k nám byl velmi vstřícný, ve městě jsme při té příležitosti založili muzejní expozici, vznikly tři naučné stezky kolem Knína s hornickou tematikou... Lidi tyhle věci zajímají.

Co čeká české zlatokopy teď?
Počátkem srpna jsme se vrátili z mistrovství Evropy ve Španělsku, kde jsme ostatně moc nezazářili. Jedinou výhru si přivezla sedmiletá Adélka Krejcarová.
Poslední srpnový víkend pořádáme otevřené mistrovství republiky ve Zlatých Horách u Jeseníku a ve dnech 17. až 25. září budeme na mistrovství světa v Jihoafrické republice, kde po osmi letech ráda předám funkci viceprezidentky světové asociace mladším...

Cožpak "zlatokopání" nemá příjemnou budoucnost, která by vás těšila?
Po pravdě řečeno, první český zlatokopecký boom v soutěžích je už trochu za námi.
Když jsem mistrovství světa v Itálii vyhrála v roce 1997 potřetí, řekla jsem si, a dost, a teď už to beru spíš jako potěšení. Cíl uspořádat světovou soutěž na Kocábě jsme si v roce 1999 splnili. Jenže řada lidí ji už tehdy cítila jako vyvrcholení dvacetileté éry, která začala ještě hluboko za železné opony v roce 1979 na Otavě. Pro ně to bylo asi příjemné období, kdy se zlatokopáním od něčeho odreagovávali. Ale časy, kdy naše generace romanticky snila o Aljašce, jsou asi pryč. Dnešní generace, která může po světě jezdit jak chce, už v tom tolik vzrušujícího nevidí.
Ale myslím, že i ve světě se situace mění. Zlatokopectví, o kterém by si člověk mohl myslet, že je písní minulosti a přinejmenším v Evropě romantickým retro, se díky novým členům WGA vrací k dosud živému dobývání zlata v zemích třetího světa. Kupříkladu v Austrálii nebo Jihoafrické republice jsou aktivní zlaté doly, organizace soutěží se profesionalizuje, a amatérští nadšenci jako my mají problém udržet s tímto trendem krok.


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist