Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

... a budou padat vesnice

05.06.2006  |  zdroj: HN  |  129× přečteno      vytisknout článek

... a budou padat vesnice S kastelánkou zámku Jezeří Hanou Krejčovou procházíme sálem, kde hrál roku 1811 Beethoven. Když se vykloním ze zámeckého okna, praští mne do očí kráter hnědouhelného lomu ČSA, táhnoucí se až k obzoru. Ale zahlédnu i pár domů sousedních vesnic Černice a Horní Jiřetín, na něž si už zase brousí zuby majitelé Mostecké uhelné. Hana mi líčí, jak se jednoho z jejích šéfů zeptala: "Myslel jste na to, co vlastně po sobě v životě zanecháte? Když jen kvůli svým prachům chcete bourat vesnice, ničit lidem domov, zelenou oázu proměnit v hlubokou odpornou díru?" "Pulsující ekonomiku," odpověděl jí.


Před čtrnácti dny společnost Mostecká uhelná oznámila, že do dvou měsíců předloží obyvatelům Horního Jiřetína a Černic velkorysé nabídky a projekty, jež by jim umožnily "lepší život o kus dál". Zároveň jeden z majitelů firmy Petr Pudil v Hospodářských novinách prohlásil, že dostupného uhlí je málo a musí padnout vládní ekologické limity těžby, které již patnáct let chrání obě obce před zbouráním. Invaze těžařů, jež má vymazat z povrchu země téměř osm set domů a vystěhovat přes dva tisíce lidí, začala.
Nabídky pro majitele nemovitostí mají být takové, aby rozleptaly odpor nejzarytějších patriotů. "Přijdeme s projektem výstavby nové vesnice pro lidi z Jiřetína a Černic. Od těch, kdo by se do ní stěhovat nechtěli, nemovitosti odkoupíme. Za sumu o dost převyšující odhadní cenu," říká mluvčí společnosti Radek Stavěl. "Vyplatíme lidem i určitou kompenzaci za jejich ochotu opustit domy a místa, k nimž mají citové vazby."
Přesné částky Stavěl říct nechce. Zdroje z Mostecké uhelné ale uvádějí, že jen "citová" kompenzace každému majiteli by mohla jít až do miliónu korun.

S rypadly v patách
"Tak tím mě neoslní, nepůjdu ani za dva či pět miliónů," říká Hana Čermáková z Horního Jiřetína, když jí popisuji rýsující se nabídku těžařů. "Šla bych jedině, kdyby mi nabídli vilu v Jevanech," zažertuje a hned zvážní: "Tam totiž není uhlí. Tady je všude. Kamkoliv se vrtnete, doly vás dřív nebo později dostihnou."
Za komunistů ji doly dohnaly a vyhnaly třikrát. Poprvé se stěhovala s rodiči z rodného Janova, když se doslechli, že se chystá jeho likvidace. Vybrali si Most. Ani ve snu je nenapadlo, že by hnědouhelní "barbaři" obětovali těžbě starobylé královské město. "Neměli úctu před ničím. V roce 1966 jsme se stěhovali podruhé, zbourali krásné historické domy, bagrem vyhrabali i hřbitovy. Nacházeli jsme pak lidské lebky a kosti na smetištích," vzpomíná paní Čermáková.
Zoufale nechtěli do paneláku v "novém" Mostě, kde skončili jejich sousedé. Pořídili si barabiznu v Dolním Jiřetíně. Přes patnáct let ji zvelebovali. Ale v roce 1983 padla vesnice za oběť dolům Vítězného února. "Přece jen nám dali nějaké peníze. Koupili jsme jednopatrový baráček v Horním Jiřetíně."
Do větších úprav domu se tentokrát paní Čermáková s manželem pustili až po roce 1991, kdy Pithartova vláda přijala "nepřekročitelné limity" těžby. V území, jež má zůstat pro velkorypadla dolů tabu, se ocitly i Horní Jiřetín a Černice. "Uvěřili jsme, že štvanice končí. Že jsme v bezpečí. Manžel po šichtě dělal na domě, přistavěl patro pro děti," říká paní Čermáková.
Když loni premiér Paroubek prohlásil, že "Pithartovy hranice" mohou být zrušeny a o dalším osudu obou obcí se musí dohodnout obyvatelé Jiřetína s Mosteckou uhelnou, byl to pro Hanu Čermákovou šok. "Vláda, která tvrdila, že zaručuje naše právo na domov, nás předhazuje soukromým dravcům. K čemu je stát, který se vykašle na své občany?"
Zpočátku paní Čermáková chodila na každou akci, kterou pořádali odpůrci důlní invaze. Demonstrovala i před Úřadem vlády. Pak ji složil záchvat mrtvice, z něhož se těžce dostává. "Ale ten kus mozku, co mi zbyl, mně říká, že se to týká nejen nás Jiřetínských. Přece není možné, že si pár uhlobaronů dupne na vládu a na lidi a budou zase padat vesnice."
Paní Čermáková mě vede do zahrady plné borovic a smrků. Dva z nich s manželem zasadili, když se jim narodili kluci. Stromy rostou s nimi, teď už mají dobrých osm metrů. O kus dál trčí pahýly dvou borovic, které zasadila její matka. Vichřice je přeťala jen pár dní po její smrti. "Jak tohle mám vysvětlovat nějakým agentům uhelné společnosti?" ptá se.
Co ale, až ti agenti budou brázdit vesnicí a nabízet milióny? Až první sousedé podepíší smlouvy, jejichž platnost bude podmíněna souhlasem každého vlastníka ve vesnici s prodejem jeho nemovitosti? Až se hospody budou otřásat hádkami mezi dosud vzdorujícími a těmi, kdo chtějí prodat? Až se ve schránkách objeví anonymní výhrůžky...
"Lidé asi nakonec penězům a strašnému nátlaku podlehnou," říká paní Čermáková. A ona? "Mě odtud vynesou - asi rovnou do černý bedny."

Geologova třicetiletá válka
Co by se vlastně stalo, kdyby velkolom ČSA začal těžit na území obou obcí, přilíplých k úpatí Krušných hor? Již za komunistů někteří geologové označili dolování v téhle oblasti za hodně riskantní. Jen díky tomu přežily obě vesnice těžební šílenství, jemuž padlo za oběť přes sto severočeských obcí a městeček.
"Ve svazích nad Jiřetínem a Černicemi jsou tektonické poruchy mocné až několik desítek metrů," upozorňuje dr. Jan Marek z pražské Stavební geologie. "Povrchová těžba v těchto místech by mohla způsobit masívní sesuv horských svahů do těžní jámy. Otřesy po dopadu desítek miliónů kubíků horniny by pocítili v Litvínově nebo Mostě jako malé zemětřesení."
Doktor Marek ví, o čem mluví. Před třiceti lety si zřídil terénní pracoviště v opuštěné věži polorozpadlého zámku Jezeří, který se tyčí na skalním ostrohu v katastru Jiřetína. Žil tady skoro jako poustevník bez přívodu vody a tepla a zkoumal geologické poměry celého masívu. Přemluvil jednu těžební firmu, aby načerno vyrazila přes čtyři sta metrů dlouhou průzkumnou štolu z úpatí hor do skály přímo pod Jezeřím.
"V noci, když nerazili, jsme s několika podobnými zapálenci v podzemí zkoumali pukliny a další jevy. Výsledky potvrdily moje předchozí obavy, které vedení Severočeských uhelných dolů odmítalo akceptovat: pokud se velkolom dostane až k patě horského masívu, hrozí reálné nebezpečí, že dojde k náhlému zřícení skalního ostrohu se zámkem do těžební jámy."
Obdobné poznatky přinesly průzkumy svahů u Černic a Horního Jiřetína. Doktoru Markovi se o tom podařilo informovat veřejnost v ekonomickém pořadu České televize "Stojí to za to?". Vzápětí vypukl poprask. "Označovali mě za blouznícího osamělce a katastrofika. Zaměstnavatel se od mých závěrů distancoval. Sledovala mne policie, byl jsem dokonce zatčen a obviněn z vykradení dávno vykradeného zámku. A mezitím se velkolom neúprosně blížil k úpatí Krušných hor."
V roce 1987 se Janu Markovi a jeho spojencům podařilo dostat na Jezeří reformně naladěného tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta. Vzpomíná, jak na terase zámku generální ředitel dolů v neúplné hornické uniformě básnil o úspěších a světlých zítřcích uhelné těžby. "Ale když jsem pak já skončil svůj výklad, Hegenbart prohlásil, že si chce co nejdřív přečíst všechny moje publikace. Během další pochůzky už mě pořád držel za loket. Po jejím skončení mě posadil na jednu ze dvou židlí, které tam byly k dispozici, a na druhou si sedl sám. Řediteli SHD i skupině ministrů, kteří stáli kolem nás v půlkruhu, muselo být jasné, že je rozhodnuto."
Na jaře 1988 vláda vydala rozhodnutí, že pod zámkem Jezeří a pod dalším kritickým místem zůstane netěžený pás. Se skřípěním zubů se Severočeské hnědouhelné doly zastavily několik desítek metrů od hlavního krušnohorského svahu. A zachráněný zámek Jezeří se pro těžaře stal nenáviděným symbolem odporu.
"Nynější boj Mostecké uhelné o prolomení hranic těžby a zbourání vesnic je jen novým dějstvím tehdy prohraného zápasu," soudí Jan Marek. "Horní Jiřetín a Černice stojí těžařům v cestě k Litvínovu a k prostoru kolem chemičky, kde leží až 700 miliónů tun kvalitního uhlí. Než se k nim dostanou, museli by odtěžit pás pod Krušnými horami. To jim potrvá nejmíň deset let a přitom zasáhnou i hluboko do svahů hor."
Jan Marek si ale myslí, že dnešním soukromým majitelům Mostecké uhelné o uhlí vlastně ani nejde. "Je to byznys. Když prosadí likvidaci Černic a Jiřetína, mohou prodat svoje akcie za několikanásobně větší sumy."

Vybourané děti
Kastelánka z Jezeří Hana Krejčová a majitel jiřetínské stavební firmy Vladimír Buřt spolu chodili do základní školy v Albrechticích. Budova základky byla hned vedle exotického parku zámku. Od vesnice to trvalo pár minut k Dřínovské nádrži, větší než Máchovo jezero. Počátkem sedmdesátých let ale těžaři nádrž vypustili. Pak srovnali Albrechtice se zemí.
"Trauma, kdy dítěti zmizí v jednom okamžiku dům i kamarádi, v člověku někde zůstává," tvrdí Vladimír Buřt. "Dodnes mám před očima obrázek, jak projíždíme vylidněnými Albrechticemi autobusem a do zvířeného prachu se propadává odstřelený barák."
Vladimír se dostal s rodiči do Horního Jiřetína. Hana uvázla na sídlišti v Mostě. Po studiích ale odešla do Prahy a živila se jako herečka v muzikálech a operetě. Vystupovala i v Bídnících. "To už se blížila derniéra, když mě ovládl pocit marnosti. Co vlastně dělám v šoubyznysu? Já, holka ze zbourané vesnice, která ani neví, v jakém hromadném hrobě leží prababička. Dozvěděla jsem se, že hledají kastelána na Jezeří. Neváhala jsem, byl to návrat ke kořenům."
Tady znovu potkala Vladimíra Buřta, který dnes působí v jiřetínském zastupitelstvu. Nabídl jí, že jeho firma pomůže při opravách zámku. Pak sám začal na Jezeří trávit stále víc času. Jak říká, spojil je osud "vybouraných dětí".
Když v roce 2002 zaznělo naplno volání po zrušení limitů, pustili se Vladimír s Hanou do boje. Ve spolupráci s hnutím Duha rozjeli petici za zachování obcí. Buřt z pověření zastupitelstva organizoval obecní referendum, v němž přes devadesát procent lidí z Horního Jiřetína a Černic hlasovalo pro záchranu svých domovů.
"Premiér i hejtman si rozhodnutí o prolomení limitů přehazují jako horký brambor. Pořád opakují, že o budoucnosti vesnic musí rozhodnout jejich obyvatelé. Ale my už jsme přece rozhodli v referendu, tak co ještě chtějí?" říká Vladimír.

S vidinou zlé krve
Zámek Jezeří se znovu stal symbolem odporu, který, stejně jako tenkrát, těžaři i politici upřímně nesnášejí. Vládní zmocněnec pro severní Čechy Vlastimil Aubrecht dokonce veřejně prohlásil, že "pan Buřt by se měl z Jiřetína odstěhovat první".
Buřt i Krejčová si ale rychle uvědomili, co jim hrozí. Že je obratní stratégové z Mostecké uhelné budou líčit jako extremisty, kteří manipulují s občany proti jejich vůli. Pochopili to i někteří mladší obyvatelé v Horním Jiřetíně a Černicích. Také proto založili pracovní skupinu PRASK pro zachování obou obcí. Pořádají přednášky, vydávají měsíčník "Hojič," připravují internetové stránky "S.O.S. - přežití".
"Vedení dolů sází na starší lidi, kteří se sem přistěhovali po válce. Mnozí z nich nezískali vztah k tomuhle kraji, jeho přírodě, kultuře," říká člen PRASK, osmnáctiletý topenář Petr Dvořák. "Ale my jsme tady vyrostli, už takový vztah k domovu máme. Za komunistů se nikdo bránit bourání vesnic nemohl. My můžeme a musíme bojovat. I když to někdy strašně bolí, stojí to hodně času a energie."
Lze
ale vyčítat třeba starším lidem, kteří už nestačí na údržbu starého domku, obstarávání topení, že se budou chtít přestěhovat do nového?
"To je pochopitelné," připouští Vladimír Buřt. "Znám i lidi, kteří chtějí odejít, protože jim tady zemřel životní partner, chtějí utéct vzpomínkám. Ale také je tady sedm hospod, spousta krámků, stavební firmy, jejichž majitelé nechtějí ztratit kšeft, zázemí. Proč bych měl věřit nevyzpytatelným majitelům Mostecké uhelné s tajemnou kyperskou společností v pozadí, že se o všechny postará?"
Podle Buřta si ještě málo lidí uvědomuje, kolik zlé krve mohou nadělat peníze, které hodlá společnost vyplatit jednotlivým vlastníkům nemovitostí. Ne v každé rodině jsou vztahy takové, aby příslušný majitel a nejbližší příbuzní zvládli "porcování kořisti". Již dnes se také po vesnici šušká o lidech, kteří třeba vyčkávají s rozvodem, aby nepřišli o milióny spadlé shůry.
"Jeden z členů PRASK namaloval takový vtip: rohatý elegán podává vesničanovi smlouvu o prodeji a říká: Musíš podepsat, musíš. Čeká tě budoucnost, o které se ti ani nezdá. To je dost přesný," říká Hana Krejčová.

Odejdu třeba zítra
Jestli někdo hnul žlučí obráncům vesnice, pak to byl Karel Procházka, který bydlí přímo v centru Jiřetína. V Deníku Mostecka otiskl článek, v němž se ptá: "Proč vůbec protestujete?" Píše, že pro něj není problém se stěhovat, a dodává: "Demokracie neznamená, že budeme jenom proti všemu protestovat, ale musíme se také naučit jinak myslet, žít..."
Když zvoním u branky Procházkova úhledného, zrekonstruovaného domku, ochotně mě pouští dál. Na svém článku by nezměnil ani slovo. "Víte, já i moje manželka jsme celý život dělali na šachtě. Dodnes tam jsou kluci, které jsem učil jezdit na posuvné lokomotivě. A nechtěl bych se dožít, aby mně vyčetli, že kvůli mojí neústupnosti poklesla těžba a oni přišli o práci."
Pan Procházka bůhvíjak neprahne po stěhování. Koneckonců dům zvelebil vlastníma rukama. Ale kdyby to nastalo, nehodlá se zpěčovat. "Někteří Američané se stěhují za prací i několikrát za život. Tak proč bych si já neužíval důchod někde jinde? Když nám Mostecká postaví malý baráček se zahrádkou, můžu odejít třeba zítra."
Do Horního Jiřetína se přistěhoval v pětačtyřicátém, když mu byly dva roky. Tady vyrostl, chodil do školy. Sem si přivedl manželku Helenu až ze Slovenska. V domku se narodili a vyrostli jeho dva synové. To ho sem skutečně nepoutají žádné vzpomínky, rodinné vazby? "Ale domov, to jsou přece moji blízcí a ne nějaké místo," říká Procházka.
A co sousedé, lidé kolem? Nebude se mu stýskat po protější hospodě, jeho manželce po sousedském tlachání v krámku za rohem? "V té hospodě jsem nikdy nebyl a nakupovat jezdíme do supermarketu," odvětí vysloužilý horník.
Na rozdíl od pana Procházky bydlí Jiří Kovařovský v oprýskaném, podmáčeném domě. Hned za zahradou má šachtu. "Slyším stroje celou noc, cítím ten opar, co se nad doly vytváří. Dům mi praská, všechno se propadá."
Na pozemek mu často zatéká i z ucpané kanalizace. "Když jsem chtěl po obci, aby kanalizaci vyčistili, vykašlali se na mne. Jak potom chtějí přesvědčovat lidi, aby tady zůstali?"
Jen na nejnutnější opravu domu, který v Jiřetíně koupil před třemi lety, by potřeboval osm set tisíc. Takovou sumu nikdy dohromady nedá. Kdyby mu teď spadl do klína od dolů nový domek, bylo by to pro něj "vyloženě spásné řešení".
Odpor Jiřetínských proti bourání vesnice Jiří Kovařovský příliš nechápe. To uhlí tady prostě jednou je a dřív nebo později se podle něj stejně bude těžit. "Jenže za pár let to tady může vyvlastňovat vláda ve veřejném zájmu za cenu, obvyklou v okolí," uvažuje. "Ale teď můžeme na soukromé společnosti vytřískat co nejvíc. Tak na co čekat?"

Svůj domov nenajdou
Na rozdíl od Horního Jiřetína, který čím dál víc připomíná městečko, jsou Černice klasickou vesnicí o pouhých sedmdesáti domech. Na návsi zahradní hospoda, kde se v teplých podvečerech vesničané shlukují i s dětmi. Zastavují se tady skupinky i rodinky turistů na kolech a pokračují na zámek Jezeří. Hned u hospody má domek čtyřiasedmdesátiletá Stanislava Mádlová. Na okně září samolepka skupiny PRASK s nápisem: "Nehodláme zmizet z mapy světa."
Právě se vrátila z pravidelné projížďky na kole. Někdy dojede až do Horního Jiřetína. "Musím si nějak uchovávat fyzičku. A vzpomínky. Je to tak osvěžující projíždět místy svého dětství. Dneska jsem si vybavila, jak jsme do Jiřetína jezdili ke starému kolotočáři. Jednou nás posadil na řetízkový kolotoč, vybral peníze, odešel domů a nechal nás točit možná hodinu. Asi usnul. Bylo nám ukrutně špatně."
Paní Mádlová slýchá o zbourání Černic a Jiřetína víc než dvacet let. Už si s tím uvykla žít. Jako všichni kolem. "Jen se podívejte, kolik domů tady v Černicích svítí bělostí. A na dalších se pracuje. Bez ohledu na to, že se někde zase rozhoduje o nás bez nás, vylepšujeme, zkrášlujeme svoje domovy. To je naše odpověď, pádný důkaz našeho odhodlání."
Přistěhovala se s rodiči do Černic v roce 1946 a zažila poslední vlnu odsunutých Němců. Pak mnohokrát soucítila s neštěstím známých, kterým doly zbouraly střechu nad hlavou. "Ale to všechno se dělo po válce a za totality. Ve vykolejených dobách. Nerozumím tomu, proč bychom se měli proti své vůli stěhovat, když je mír a svoboda," kroutí stará paní hlavou.
Ano, je jiná doba. A ti, kteří chtějí její vesnici přestěhovat, nepřijdou s puškami ani policejním aparátem. Ale s kulantními nabídkami, o nichž nelze neuvažovat. Má vlastně paní Mádlová důvod jim nevěřit?
"Víte, jsem už tak stará, že ztráta Černic mne asi nepotká. Těm mladším možná pánové z dolů opravdu postaví nový dům, lepší starého. Ale život je příliš krátký na to, aby se pro ně stal skutečným domovem."

Stanislava Mádlová


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist