Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Jihlavské podzemí

12.04.2009  |  133× přečteno      vytisknout článek

Pod celou středověkou zástavbou města Jihlavy se rozprostírá rozsáhlá síť podzemních chodeb,

výklenků, slepých větví a na některých místech rozšířených prostor tvořících, místnosti i celé sály. Tyto chodby se z pod domů stáčí i pod ulicemi a náměstí, mnohonásobně se větví a dělí i lomí, takže nezvalý návštěvník zde může snadno zabloudit.

Celá síť chodeb je 25 km dlouhá, o celkové ploše 50000 metrů čtverečních. Kdy si, před zavážením chodeb stavebním odpadem a před zahájením zpevňovacích prací byla délka chodeb patrně větší,některé starší prameny uvádí až 56 kilometrů chodeb.

Též jejich plocha musela v té době být podstatně větší. Jihlava by se tak řadila za Znojmo na druhé místo v rozsahu podzemního labyrintu. Délka chodeb není všude stejná, kolísá od pár metrů až po dvousetmetrovou spojovací chodbu. Původně byly chodby široké dva až dva a půl metru, vysoké 1,8m - 2,6m Při sanačních pracích se ovšem profil chodeb snížil, někde až na polovinu. Podzemní prostory byly odvětrávány ventilačními komíny, které byly tří různých typů. Buď byly čtvercové, velké, cihlami obezděné,nebo malé ,cihlami neobezděné. Třetím typem byly ventilační 20 cm široké kruhové komíny. Všechny tyto typy ventilačních komínů lze spatřit v obou okruzích, zpřístupněných pro veřejnost. Na po vrchu byly ventilační komíny kryty kamennou čtvercovou dlaždicí, nebo kulatou vypouklou deskou, vždy však širokou 60 cm. Tyto desky byly zasazeny do dlažby náměstí a ulic Uprostřed nich byl kruhový otvor, z bezpečnostních důvodů překrytý křížovým nebo hvězdicovým želízkem Poslední takovéto krycí dlaždice můžeme spatřit na Masarykově náměstí před bývalou kavárnou Passage, na Jakubském náměstí a v ulicích Kosmákova a Mrštíkova Ostatní krycí dlaždice byly při předláždění ulic a náměstí odstraněny a většina ventilačních komínů byla zasypána štěrkem nebo zalita asfaltem.

Tím v chodbách došlo k přerušení cirkulace vzduchu, což mělo za následek změnu klimatických podmínek podzemí. Na mnoha místech začala stoupat vzdušná vlhkost, dosahující zde nyní 95 %, rovněž teploty se změnily, nyní kolísají v zimě i v létě od 8 oC do 12 oC. V některých chodbách se začaly hromadit plyny Chodby byly původně dlážděny cihlami nebo podlahu tvořila dusaná mazná hlína.

Púvodní podlaha s ostokovým ?labem Pod takovouto starou podlahou vedl původní odtokový žlab, po stranách zpevněný i překrytý plochými kameny. Těmito žlaby odtékala veškerá voda z pozemních prostor, ať již vysrážená na stěnách chodeb, nateklá za dešťů ventilačními komíny, nebo pocházející z podzemních studní a reservoárů. Odtokové žlaby ústily do tzv. kanalizačních chodeb, jež jsou široké 60-70 cm a vysoké 1 - 1,7m. Ty tvořily jakousi dobovou kanalizaci, ovšem ne na odtok splašků, čemuž slouží dnes. Chodby tohoto typu ústily, do hradebních příkopů, kde bylo jejich vyústění opatřeno dubovým šoupětem, jež bylo možno v případě obležení města zcela uzavřít. Poslední z těchto šoupat se dochovalo až do roku 1951, kdy bylo zničeno při výstavbě Znojemského mostu přes údolí Koželužského potoka Tyto kanalizační chodby plní na mnoha místech svoji funkci dodnes, štoly jsou pouze zpevněny a napojeny na novodobou kanalizaci.

V chodbách třetího patra odtokové žlaby chyběly, voda zde stékala volně po podlaze na nejnižší místo, kde byly vyhloubeny vsakovací jámy. V nich se voda shromažďovala a samovolně prosakovala z chodeb po skalních puklinách.

Stěny průchozích chodeb byly na místech, kde erozí narušená hornina hrozila sesuvy, zpevněny cihlovými pásy. Ke zpevnění došlo pravděpodobně ve druhé polovině 17 stol, jak nám o tom svědčí letopočet 1655, vytesaný do cihlového pásu v chodbě, směřující od radnice k morovému sloupu Bohužel, dnes již nápis spatřit nelze, neboť byl koncem 60 let zničen při sanačních pracích. Staré cihly, jimiž bylo zpevnění provedeno, mají poněkud jiné rozměry, než ty dnešní Měří 32xl6x6 cm, čili jsou takové nízké a ploché a velice tvrdé.

Třetím typem chodeb jihlavského historického podzemí jsou tzv. chodby únikové, jimiž bylo možno při obležení Jihlavy nepřátelskými vojsky opustit město, neboť ústily až daleko za hradebními příkopy. Vedly kdysi na všechny světové strany, ale do dneška je možno projít po celé délce pouze pět takovýchto chodeb. Z nich nejznámější je tzv. Švédská úniková chodba, vedoucí na Heulos ze zpřístupněného Starého okruhu.

Na mnoha místech podzemí lze dojít k podzemním středověkým studním, jež byly hloubeny jednak vedle vstupního schodiště, kde tvořily jakousi vodní kapličku, nebo ve výklencích, odbočujících z hlavních chodeb Nad takovýmto typem studní byla vyražena šachta až do sklepních prostor, kde byl umístěn vrátek s okovem. Jiné studny byly hloubeny uprostřed podlahy chodby, takže zároveň sloužily jako nepříjemná past na případného nezvaného návštěvníka podzemí. Studní lze pod městem napočítat 221.

Jedna z mnoha studní jihlavského podzemí Dnes je voda z těchto studní, mající stabilní teplotu 5oC, sice křišťálově průzračná, obsahuje však vysoké procento dusičnanů. Také je nasycena množstvím minerálních solí, takže je k pití nevhodná. V období 1. republiky soukromá sodovkárna v ulici U mincovny brala ještě tuto vodu na výrobu limonád právě z jedné takové studny v podzemí.

Množství podzemních studní bylo v průběhu 19 a 20 stol zasypáno a jak se při sanaci podzemí zjistilo, jsou tyto studny pokladnicemi středověké keramiky.

Do podzemních prostor je možné sestoupit z domovních sklepů většiny budov v historickém jádru města. Prohloubené sklepní prostory, nacházející se 2 až 4m pod zemí, tvoří první patro, z něhož vede schodiště do druhého patra v hloubce 5 - 7m, pod některými významnými měšťanskými domy a paláci je v hloubce 10 - 14m raženo i patro třetí, někde i čtvrté. Nejhlubší patra však zpravidla bývají zatopena vodou. A jak hluboko pod povrch chodby dosahují v nejnižším místě? Je to 22m pod povrchem. Naprosto přesný původní rozsah podzemního labyrintu není znám, ve středověku žádné plány zhotoveny nebyly, a pokud ano, tak se nedochovaly do našich časů. Rovněž ani jeden z 66. jihlavských kronikářů o rozsahu a lokalizaci chodeb nepsal. 0 první souborný plán celého podzemního bludiště se pokusil v předválečném období jeden jihlavský německý stavitel, jenž nesčíslněkrát sestoupil do podzemních prostor a podrobně je zmapoval. Za války, nebo těsně po ní, byl však již skoro dokončený soubor plánů beznadějně ztracen. Po válce nebylo jihlavské podzemí nijak plánovitě zkoumáno a na mnohé propojení jednotlivých úseků náhodně přicházeli mladí kluci z různých part, hledající v podzemí romantiku a dobrodružství. Teprve v roce 1964, při přípravě sanace, bylo podzemí přesně změřeno a zmapováno brněnskými kartografy, pod vedením E. Myšky. Tento soubor plánů v měřítku 1:1000 a 1:200 se stal základem dalších zaměřovacích prací v 70tých a 80tých letech.

Mnohý návštěvník jihlavského historického podzemí si jistě položí otázku, proč vlastně toto dílo vzniklo, jaký důvod vedl naše předky k tak nákladnému a pracnému dílu? Pokusme se tedy na tuto otázku odpovědět...

Jihlavští historikové se dlouho domnívali, že podzemní chodby jsou zbytky starých dolů na stříbro. Tyto názory mají svůj podklad v zápisech v městských knihách z 16 století. Zde je uvedeno, že rudné štoly byly hnány až pod město. Například u letopočtu 1528 je napsáno, že Vincenc Schlegel, usedlík v Jihlavě, razil jámu s chodbou, která vedla pod klášterem sv. Kříže do města. Roku 1540 zase vedl štolu proti dominikánskému komplexu J. Štefl, a za bývalým Studentským mlýnem kutal v těsné blízkosti města v letech 1540-1542 Ondřej Slávek.

Ovšem při geologickém průzkumu podzemí v 1 polovině 60tých let bylo zjištěno, že rulový ostroh, na němž je historické jádro města postaveno, neobsahuje ani zlomek stříbronosných rud. Těžko by tehdejší horníci, kteří dokázali pomocí proutku nalézt i dva centimetry silnou rudnou žílu, provozovali těžké a zajisté nákladné dílo, aniž by měli jakoukoliv naději na sebenepatrnější výtěžek.

Také poloha podzemních chodeb se dismetrálně odlišuje od tvaru klasických štol. Tyto byly daleko užší, nižší a různě křivolaké, podle tvaru a směru rudné žíly. Rozhodně nikdy nebyly zpevňovány cihlovými pásy, vždycky v nich bývala použita výdřeva. Na druhé straně je však pravdou, že podzemí nemohl nikdo jiný než havíři vyhloubit. Chodby jsou vyrubány velice dokonalou a odborně vedenou technikou, takže vše svědčí pro havíře, kteří velmi často zůstávali z různých důvodů bez práce a mohli být měšťany využiti k hloubení podzemních chodeb pod Jihlavou.

Jiní staří historikové zase tvrdili, že podzemní prostory byly raženy pro vojenské účely. Avšak nikde ve starých záznamech není ani zmínky o tom, že by vojsko bylo prostory nějak využívalo. Vyjímku tvoří pouze období Švédské okupace Jihlavy v letech 1645 - 1647 za třicetileté války. Je však skutečností, že v případě válečného ohrožení nebo obležení města využívalo podzemní chodby civilní obyvatelstvo. Měšťané mohli chodbami libovolně procházet z domu do domu, i když město oblehateli odstřelováno z děl. Přenesli tak veškerý městský život z povrchu pod zem. Proto možná chodby tvoří tak rozsáhlou síť pod celým středověkým jádrem města, se vstupy do každého význačnějšího měšťanského domu.

Podívejme se nyní do historie a pokusme se zrekonstruovat staré události středověké stavební parcely, zvané městiště, bývaly velice úzké. Dosahovaly šířky od pěti do deseti metrů. Dům, který na takovéto parcele vyrostl, měl nouzi o prostory. Zabíral totiž pouze přední část městiště, zadní tvořily dvory se stájemi pro hospodářské zvířectvo a kolnami pro povozy. V přízemí domu byla boční síň, sloužící jako řemeslnická dílna, nebo kupecký krám a zadní komora, využívaná coby výměnek nebo obydlí chudších nájemníků. Domy tehdy byly pouze jednopatrové, patro obýval majitel domu i s čeledí. Když došlo k zaklenutí průjezdního dvora, vznikl v přízemí tzv. "mazhaus", v němž se čepovalo pivo. Nad ním vznikla další obytná místnost, sloužící k pronájmu, neboť lidí ve městě přibývalo a volná stavební půda uvnitř hradeb byla vzácná a tudíž drahá.

Z tohoto nástinu vyplývá, že majitel domu, ať již kupec nebo řemeslník, musel skladovat své zboží v nevelké sklepní místnosti, nalézající se pod boční síní. Ale s rozvojem řemesel a obchodu požadavky na skladovací plochu stoupaly. Proto si majitelé domů nechali prohlubovat stávající sklepy směrem pod mazhaus, z něhož potom vedlo do sklepních prostor nové schodiště Tím přestala být využívána šachta se schodištěm do sklepa, umístěná před průčelím domů. Když se později začaly razit podzemní chodby, sloužily tyto šachty pro vytahování narubaného materiálu Po skončení ražby byly tyto šachty před průčelím domů uzavřeny klenbou a nahoře zasypány. Proto také, až na vyjímky, nikde v podzemí na středověkou šachtu nemůžeme narazit.

Když opět stoupal požadavek po skladovacích prostorách, zaměstnali majitelé domů havíře, kteří počátkem 14 stol přišli o práci v dolech, a ti razili ze sklepů další schodiště do dalšího patra, směrem do ulic nebo pod náměstí. Těmito pracemi vznikalo zárodečné podzemí, tehdy pod každým domem samostatné. Zpočátku mělo jednotný tvar, půdorys tvořil jednoramenný či dvojramenný kříž. Takovýto tvar byl velice funkční. Střední chodba od schodiště byla průchozí, rozrážky do stran sloužily jako skladovací prostory. Pro tuto teorii svědčí tvar většiny vstupních částí podzemních chodeb, jež v devadesáti procentech vychází ze tvaru kříže. Pod domy, v nichž byl hostinec, se razilo i tzv. zadní podzemí, vedoucí pod dvorní trakt. Zde byl totiž požadavek na skladovací prostory daleko větší než u ostatních měšťanských domů Zadní podzemí se v průběhu dalších století již zpravidla nevyvíjelo, zůstalo v podobě původní tzn. zárodečného podzemí. Vyjímku tvoří pouze rohový dům Masarykovo nám č.8 / U mincovny 2, kde se z původního zadního podzemí vyvinul Svatojakubský okruh. Rovněž ve veřejnosti zpřístupněné části Starého okruhu je vstupní chodba vlastně zadním podzemím dnes již neexistujícího domu, v němž byl Stubikův hostinec. I toto zadní podzemí se časem vyvinulo do nám, všem důvěrně známého tvaru. Teorie zde popsaná platí pro domy, patřící bohatému městskému patriciátu. Chudší majitelé si nechali razit pouze tzv. lochy Ty byly vertikálně v úrovni podlaží sklepní místnosti, nebo šikmo sestupovaly bez schodiště mělce pod tuto úroveň. Tvarově to byly rovné, 10 m dlouhé chodby, někde esovitě prohnuté. Na několika místech v ulicích kolem hradeb měly lochy tvar otevřeného písmene V nebo L.

Ve druhé etapě vzniku podzemí, jež trvala přibližně od konce husitských válek (1436), bylo zárodečné podzemí postupně rozšiřováno. Především byly prohlubovány střední chodby a rozrážky, tvořící tvar kříže. Kde měly chodby tvar dvojramenného kříže, bývala ramena příčnou chodbou propojována do čtvercových i obdélníkových obchůzek. Z ramen potom vybíhaly i další nové chodby, takže jednotlivé podzemní prostory pod různými domy se začaly svým tvarem od sebe navzájem lišit. Při ražbě těchto nových chodeb občas docházelo nechtěně ke spojení dvou i více sousedních podzemních systémů v jeden průchozí celek.

V této době rovněž vznikaly v podzemních prostorách studny, sloužící jako zdroj pitné vody obyvatelům domů nad nimi stojících. Jelikož se v 15 stol stále válčilo, dostaly chodby i úkrytový a obranný charakter. Proto v průběhu 16. stol byly plánovitě raženy různé další chodby, které byly slepé a obchůzky, sloužící pro dezorientaci nepovolaných návštěvníků.

Jelikož se ve druhé etapě vzniku podzemí tyto prostory značně rozšířily, nestačilo již původní odvětrávání ze sklepních místností a v chodbách se zřejmě začaly hromadit plyny. Proto bylo nutno do chodeb vyrazit systém ventilačních komínů, odvětrávající podzemí samovolně průvanem. Jestli se ventilační komíny razily z povrchu do chodeb nebo z podzemí na povrch, nevíme. Rovněž zatím není známo, jakým způsobem se razily kruhové komíny o průměru pouhých 20cm.

Obsazením Jihlavy švédským vojskem za 30ti leté války začalo třetí období budování jihlavského podzemí. Švédové, kteří měli obavu, že Jihlavu ve svých rukou dlouho neudrží, začali od roku 1646 město horečně opevňovat. Původní hradební systém se jim zdál nedostatečný, proto zbourali domy na předměstí a zbudovali předsunuté pásmo hvězdicových valů s baštami, pod nimiž byly po celé délce podzemní kasematy. Rovněž bašty byly s městem spojeny podzemními chodbami.

Po skončení třicetileté války roku 1648 byla sice všude v Evropě bída a nedostatek pracovních sil, ale přeživší obyvatelstvo bylo hrůzami uplynulé války tak vyděšeno, že již počátkem 50let začala v podzemí zase činnost. Zbývající samostatné úseky byly krátkými spojovacími chodbami napojeny na další systém chodeb, takže vznikl ucelený labyrint pod celým vnitřním městem, se vstupy z každého domu, spoustou pastí pro nezvané návštěvníky a množstvím únikových chodeb. Jihlavské podzemí se tak stalo součástí obranného systému jihlavské městské pevnosti. Chodby byly pečlivě udržovány a v místech, kde byla hornina narušena erozí zpevňovány cihlami. Svědčí pro to tvar i barva cihel, plně se do této doby hlásící.

Třetí patra jihlavského podzemního labyrintu byla ražena pouze pod domy nejmajetnějších měšťanů. Datovat jejich vznik však spolehlivě nejde, zřejmě však vznikala v průběhu celých staletí ve druhé a třetí etapě. Nyní je většina těchto chodeb zaplavena vodou a nebo jinak neprůchodná, takže nelze podle jejich tvaru vysledovat zákonitosti vzniku. Co se týče kanalizačních chodeb, ty byly raženy teprve tehdy, když bylo potřeba z podzemí odvádět větší množství vody, tzn. až po vzniku podzemních studní a ventilačních komínů.

K poslednímu vzniku podzemních chodeb, majících za účel propojování jednotlivých úseků, došlo v šedesátých letech našeho století při sanaci podzemí. Aby se práce usnadnily, a aby byl zajištěn stálý a plynulý odtok vody, aby bylo možno později chodby kontrolovat, došlo k ražbě několika chodeb, spojujících sanované úseky. Tak vznikla spojovací chodba mezi okruhy Rychta a Divadlo, dále Divadlo - Grand, některé spojovací chodby přímo v okruhu Grand I, hlavní tah pod západní stranou náměstí, spojení Elektra - Železářství a mnoho dalších. V této době vznikly i odvodňovací chodby Iksačka a chodba od Divadla na náměstí Svobody. Na závěr tohoto článku se podíváme na některé letopočty, mající vztah k podzemí Prvním datem je 5. a 6. srpen 1328, kdy bylo v Jihlavě zemětřesení, jež vlastně umožnilo rychlý vznik podzemí. 0 tom je ale podrobněji psáno v článku Lidé v podzemí.

Již na počátku husitských válek posloužilo jihlavské podzemí jako bezpečný úkryt pokladu Sedleckého kláštera. Když roku 1421 hrozilo vyplenění kláštera husitským vojskem, nechal opat poklad odvést do německé, protihusitské a hlavně na svou dobu velice opevněné Jihlavy. Zde byl po celou dobu válečných střetů ukrýván a v Jihlavě po něm zbyla památka, jíž se právem pyšní Okresní archiv. Jde o překrásně iluminovaný opis Zbraslavské kroniky.

V zápisech rejstříků městské sbírky daní je mezi lety 1430 - 1442 uváděn poplatník, povoláním "lochner". Dnes již český ekvivalent tohoto termínu není znám, avšak podzemním prostorám bývalo lidově říkáno "lochy". Tudíž se lze domnívat, že šlo o živnostníka, jež se zabýval budováním podzemních prostor pod městskou zástavbou. Řemeslo lochner bývá v rejstřících uváděno pouze u jednoho poplatníka. Proto je zřejmé, že to byl podnikatel, který sám chodby nerazil, ale zaměstnával námezdní dělníky, jež vykonávali vlastní práci.

V roce 1523 se několik podnapilých žen jihlavských kloboučníků rozhodlo smažit koblihy. Podařilo se jim však ukápnout vodu do rozpáleného tuku, z čehož vznikl oheň. Jelikož tehdy vál prudký vítr, rozšířil se požár brzy po celém městě. Popelem lehlo tehdy 90% všech domů. Chudší lidé, kteří neměli patřičné množství peněz na opravu svých příbytků, si nechali v podzemních místnostech vystavět nouzová topeniště a zde potom bydleli skoro třičtvrtě roku.

0 pár let později k letopočtu 1529, nám kronikář zanechal zprávu o zločinu, který měl vztah k podzemním chodbám. Tehdy se kterýsi platnéřský tovaryš zamiloval do své mistrové, jež jeho lásku opětovala. Aby se zbavili starého mistra, zabili jej a tělo zakopali hluboko v podzemí. Chodby byly tehdy velice frekventované, takže byl zločin brzy odhalen a oba pachatelé se na mučení plně doznali a byli souzeni podle jihlavského práva. Rozsudek nad nimi vynesený byl velmi krutý, jak bylo tehdy zvykem. Byli naloženi na hnojný vůz, se kterým se kat pro výstrahu ostatním projížděl městem. Když dojeli k domu, kde byl zločin spáchán, byli oba trháni rozžhavenými kleštěmi. Poté byli převezeni na šibeniční vrch, kde byla žena zaživa zahrabána a probodena ostrým kůlem, muži pak byly zpřelámány údy a byl vpleten do kola.

Když byla Jihlava 13. března 1529 obsazena švédským vojskem, chtěl okupační velitel města, plukovník Samuel Osterling zabavit městský archiv a odeslat jej jako válečnou kořist do Švédska. Městský písař Jan Rock však městské písemnosti odmítl vydat a ukryl jej kdesi v temnotách jihlavského podzemí. Tak bezpečně uloženy v truhlicích, přečkaly listiny a městské knihy nebezpečné období a byly nám zachovány až do dnešních časů.

Začátkem září 1647 císařské vojsko oblehlo Jihlavu a snažilo se jí získat ze švédských rukou zpět, což se podařilo až 8. Prosince. Po celou dobu se švédští poslové dostávali z obleženého města se zprávami právě díky chodbám, které ústily daleko za městem.

Za vlády císaře Josefa II došlo roku 1783 ke zrušení jihlavské městské pevnosti. Význam chodeb jako součást opevňovacího a obranného systému tak odpadl. Rovněž jako skladovacích prostor jich přestalo být, mimo hospod, využíváno a tak zájem o ně polevil. Přestaly být udržovány a leckde docházelo k sesuvům. Část chodeb byla dokonce využita při budování novodobé kanalizace jako stoky.

Za napoleonských válek se několik jihlavských měšťanů obávalo drancujícího vojska a tak veškeré své klenoty a peníze uložili do podzemí. 19. listopadu 1805 byla Jihlava skutečně francouzským vojskem maršála Bernadotta obsazena, ale k drancování nedošlo. Zato zde vypukla epidemie cholery, při níž údajně tito lidé zemřeli, aniž komu sdělili, kde poklad ukryli. Pokud je tato legenda pravdivá, čeká poklad na svého nálezce dodnes, s největší pravděpodobností v některé tehdy zazděné chodbě. Když v 19. Stol. došlo k průmyslové revoluci, nastal příliv venkovského obyvatelstva do Jihlavy. Bylo potřeba prvně stavět domy a rozšiřovat stávající. Aby se stavby příliš neprodražovaly, byl stavební odpad navážen do podzemních chodeb. K dalšímu narušení podzemí docházelo při výstavbě novodobého vodovodu a při plynofikaci města. V 19 stol se rovněž množily krádeže, kdy poberta vnikl do domu podzemím. Proto majitel domů rozdělili zazdívkami v chodbách ucelený podzemní labyrint do množství menších lokálních úseků. Těmito zásahy byl přerušen systém odtokových žlabů a chodby se začaly plnit vodou. Voda pak způsobovala erozi horniny a i když byl později odtok vody znovu pracně obnoven, klenby chodeb již neměly tu pevnost jako dříve.

Na sklonku 19. stol. se odehrál příběh, který má vztah k podzemním chodbám pod bývalými Velkými kasárnami. Jakýsi vojín Cak pěšího pluku se vrátil ze zábavy v restauraci Na slunci v poněkud podnapilém stavu. Vru chodeb kasáren bývalého kláštera si spletl cestu a místo do kasáren zamířil k podzemním chodbám. Jejich labyrintem se dostal až pod kostel sv. Ignáce, kde s hrůzou zjistil, že se nalézá v hrobce. Pohled na mumifikovaná těla mnichů způsobil, že vojín hrůzou vystřízlivěl a zděšen se vrhl zpět do chodeb. Tam však opět zabloudil a cestu do kasáren našel až druhý den ráno.

Armády se týká i další příběh, který se odehrál za I. republiky. Když se v bývalé kavárně Apollo začaly ztrácet záhadným způsobem lahve nejlepšího uherského vína, zjistil majitel po dlouhém pátrání, že jeho sklep má přímé spojení podzemní chodbou se sklepením pod kasárnami. Vojáci pronikli do napůl zatopených podzemních chodeb, vypůjčili si v prádelně necky a podnikli dlouhou plavbu až do prostor pod kavárnou. Tam objevili sklad vína a zdarma si vylepšovali těžký vojenský život. Kavárník instaloval do chodby mříž a od těch dob se mu již víno neztrácelo.

V období I. republiky docházelo k dalšímu přerušování chodeb, což ještě více narušilo ucelenost původního labyrintu. Bohužel, některé chodby byly zazděny bez záznamu o prováděných pracích, a tak dnes již nikdo neví, kde tyto chodby navazovaly na nám známý labyrint, ani kam vedly.

Za německé okupace byly na některých místech chodby přeměněny v protiletecké kryty, které potom jako kryty CO (civilní obrany) sloužily až do roku 1989. Jedná se o lokality pod kostelem sv. Ignáce, radnicí nebo Lověnou. Na sklonku války měli Němci strach z partyzánů, a tak docházelo k zazdívání mnoha vstupů z chodeb do domů, hlavně tam, kde majitel domu byl aktivní nacista.

Po válce nebyl zpočátku o podzemí žádný zájem. Po komunistickém převratu, když začala studená válka, počítalo se s využitím chodeb pro úkryty civilního obyvatelstva. Proto se rozsah chodeb utajoval a vniknutí do podzemí bez povolení bylo trestné. Vojenští kartografové v 50. letech pořídili nové situační plány podzemí, jež byly uloženy na vojenském velitelství a na krajské správě bezpečnosti.

Roku 1956 došlo na tehdejší Jednotný národní výbor množství žádostí, aby alespoň malá část chodeb byla zpřístupněna pro širokou veřejnost a byla tak využívána v rámci turistického ruchu. Městští funkcionáři s tím souhlasili, nechali vyčistit a upravit část podzemí pod Krajskou lidovou knihovnou a instalovat zde elektrické vedení. Od sezóny 1957 byly zahájeny prohlídky na necelém kilometru chodeb. V roce 1962 bylo velice deštivé jaro, což mělo za následek další zatopení chodeb vodou. Tentokrát byla hornina narušena erozí natolik, že bylo ohroženo celé historické jádro města. Množství domů, převážně v jižní části centra, sedlo v základech, v Husově ulici se propadaly nákladní automobily a vlivem propadnutí klenby se zřítilo průčelí domů 28 a 30. Proto bylo rozhodnuto provést zpevňovací práce.

Podzemí bylo nejprve zmapováno skupinou kartografů z Ústavu kartografie a geodézie Brno, vedené ing. E. Myškou a přípravné práce zakončil geologický průzkum, při němž byly rovněž zkoumány všechny čelby výklenků a chodeb, kde se hledaly neznámé nebo dávno zapomenuté chodby. Od listopadu 1965 se konečně započalo se sanací, prováděné oproti prvotnímu předpokladu, betonáží. Sanační práce trvaly do roku 1971 a vyžádaly si náklad přes sto milionů korun. Profil chodeb se snížil na polovinu původního a byla zničena historická hodnota asi 95% všech tehdy známých chodeb.

Roku 1969 dostoupila sanace až k useku zpřístupněnému veřejnosti a prohlídky musely být proto zastaveny. Jelikož se počítalo s opětovným zpřístupněním chodeb tohoto úseku, byla část chodeb v délce cca 200m nalézající se pod Okresní knihovnou, ponechána v původním stavu, pouze na několika místech došlo ke zpevnění vyústění výklenků do průchozí chodby betonovými pilíři. Ale původní, cihlami dlážděné podlahy byly zničeny obetonováním. Rovněž byl vytvořen nový systém odtokových žlabů. Tyto chodby nám dnes dokumentují, jak kdysi vypadalo celé jihlavské podzemí.

Od roku 1973 byly zahájeny práce na budování kolektorové sítě. Ta se bude skládat ze základních chodeb a distribuční sítě Jedná se o nově ražené podzemní chodby, které povedou hlouběji než historické podzemí, přibližně 16 - 22m pod povrchem. Sem budou svedeny veškeré inženýrské sítě v centru města, tzn. voda, plyn, kanalizace, kabely apod. Po dobudování kolektorů již nebude potřeba v centru města kopat, neboť v případě havárie dojde pracovník údržby pohodlně až na patřičné místo. Práce provádí firma Unist, ale je omezena nedostatkem finančních prostředků.

V období tzv. "normalizace" mezi lety 1970 - 1989, nebyl ze strany státních úřadů o podzemí a chodby zájem. K obnovení provozu v bývalém prohlídkovém okruhu již nedošlo, do chodeb byly sváděny vývody odpadních vod z obytných domů. Soubor plánů jihlavského podzemí byl přísně utajován. Veškeré fotografie historického podzemí z období před sanací chodeb uložené ve fotoarchivu Muzea Vysočiny vzaly v této době za své. Zbyly pouze žalostné zbytky.

Položením základního kamene v roce 1978 začala výstavba obchodního domu Prior Projekt počítal s podzemními skladovacími prostorami, pro to bylo nejprve nutno na staveništi vyhloubit patnáctimetrovou jámu Byla hloubena až pod historické podzemí, a jelikož pod bývalým Kreclem byla hlavní křižovatka chodeb, došlo k přerušení vstupů do některých chodeb, kam od těch dob nelze vstoupit.

Začátkem 90. let postihla i Jihlavu vlna toxikomanie mládeže. Brzy se skupinky těchto asociálních živlů začaly scházet v podzemních chodbách, kde je tehdy nikdo nerušil. Party byly tvořeny pěti až sedmi mladistvými, které vedl zkušený toxikoman. Sociální nebezpečnost tohoto jevu dosáhla takové úrovně, že se záběry z podzemních feťáckých doupat spolu s místností Hl objevily i v televizním pořadu "Maják". Ještě dnes je možno na mnoha místech v podzemí spatřit, kam až může klesnout lidská důstojnost v touze po prchavém okamžiku zdánlivého štěstí, vyvolaných vlivem vdechování výparů různých těkavých látek.

Dne 29. června 1991 došlo ke slavnostnímu znovuotevření prováděcího okruhu jihlavského historického podzemí pod Okresní knihovnou. V roce 1991 - 1993 probíhala intenzivní nová fotodokumentace podzemí prováděná geologem Muzea Vysočiny a členy Jihlavského netopýra.

Posledním neblahým zásahem do jihlavského historického podzemí je výstavba nového Horáckého divadla. Po zbourání staré scény bylo nutné vyhloubit jámu na základy nové budovy a jevištní techniku. Tím došlo opět ke zničení podzemních chodeb s místností H6. Chodby byly zničeny v délce 47m. Rovněž byla zničena kanalizační chodba s nesanovanými stěnami v rostlé skále, táhnoucí se od hlavní chodby napříč staveništěm směrem na východ k Heulosu.

V neděli 9. ledna 1994 prasklo dopoledne v Benešově ulici vodovodní potrubí, následně se propadla vozovka a vznikla jáma, do níž by se vešel celý trolejbus. Potrubí v ulici bylo ještě původní z roku 1895. Voda z prasklé trubky si našla cestu do podzemí, které v tomto prostoru před bývalými hradbami není zmapováno ani sanováno. Voda spolu s vyplavenou zeminou se dostala do Koželužského potoka, takže vzniká otázka, kudy tekla a jaké jsou v této části podzemní prostory a v jakém jsou stavu.

Na odboru Správy majetku MěÚ Jihlava vzniklo od 1. Února 1994 oddělení, které se zabývá správou podzemních prostorů. Vedoucím tohoto odboru je p. Pavel Šikíř, provozním technikem p. Jan Šustr.
Podzemní chodby jsou i přes porušení jejich historické hodnoty sanací velice důležitou technickou památkou, kterou je potřeba chránit…

ZDROJ: Jihlavský netopýr


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist