Slupky od brambor...

Posledních minimálně čtyřicet let není ve vyspělém, ale místy už i ve třetím světě problémem hlad, nýbrž naopak přebytek potravin. Zdálo by se, že blažené jsou doby, které mají hlavní problémy s obezitou a odbytem nadprodukce. Málokdo ale myslí na podivnou časovanou bombu, která pod dnešním zemědělstvím tiká. Nemám tím ani tak na mysli možnost vyčerpání ložisek fosfátů, což je problém, o němž se na rozdíl od fosilních paliv příliš nediskutuje a který se nedá vyřešit vlastně žádným "alternativním" způsobem. Mnohem přízračnější by byl kolaps zemědělství v celých regionech v případě nějaké rozsáhlejší války či účinné blokády. Málokdo má dnes ještě na zřeteli, že za poslední světové války vyráběly tisíce a tisíce německých zemědělských usedlostí relativně dost potravin prakticky "z ničeho": v zásadě bez nafty, umělých hnojiv, pesticidů či použití elektřiny - také to nebyl hladomor, na co nakonec nacistická říše zkolabovala, byť potravin byl nakonec velký nedostatek a byly přísně rozdělovány. Kupodivu nepatří k obvyklému mediálnímu instrumentáriu malovat dnes k tomuto tématu katastrofické scénáře. Zamysleme se ale nad tím, jak moc je dnes zemědělství závislé na všech možných produktech, jak málo lidí se mu vlastně věnuje a v jak specifických podmínkách se musejí pěstovat či chovat dnešní vysokoprodukční kultivary a plemena zemědělských rostlin a zvířat. Pro nadšence, kteří se holedbají, že by se v případě zmatků či konfliktů zmocnili osiva a dobytka a stali se samozásobiteli, je jenom dobře poznamenat, že z dnešních sofistikovaných osiv by jim při tradiční technologii pěstování vyrostlo sotva co a vysokodojivá mléčná kráva by si ze zapřažení do pluhu, pokud by někde nějaký byl, odnesla nejspíše stresový šok a smrt. Tradiční variety hospodářských zvířat a plodin, sice málo výnosné, ale odolné proti řadě chorob, nedostatků i nepřízním klimatu, prakticky vymizely a jejich udržování "na malý plamínek" v záchovných chovech či semenných bankách by při nějakém náhlém společenském zvratu bylo málo platné.

Při dnešní vysoce vyvinuté a levné dopravě vždy automaticky počítáme s tím, že na místo bude, nejspíš letecky, dopravena nějaká obchodní zásilka či v horším případě humanitární pomoc, celkem lhostejno, zda vyrostlá na americkém Středozápadě, v Austrálii, či v Argentině. Dokud jsou ohniska konfliktů jen malá a dobře přístupná, zajisté to jde, ale umí si někdo představit, co by do dvou let nastalo třeba v Evropě, odříznuté blokádou od zdrojů nafty a s vybombardovanými chemickými závody? Zatím není, kdo by něco podobného provedl či chtěl, ale vidíme do budoucnosti? Potíž je ta, že při větší technologické pokročilosti, jakkoliv křehké a na mnoha vnějších faktorech závislé, se už nedá vrátit k ranějším stadiím věcí - ve společnosti i v přírodě. Pták je nepochybně ve své teplokrevnosti a schopnosti létat mnohem impozantnější než třeba mlok - ale v zimě nemůže na půl roku ztuhnout a zase se probudit a utržená končetina mu nedoroste. Je štěstí, že Evropská unie přece jen nenechala vlastní zemědělství úplně odumřít a většinu polí zarůst novým divokým hvozdem. To by sice přilákalo rysy a medvědy až na periferii Prahy a z ekonomického hlediska by bylo mnohem efektivnější dovážet obilí a maso za cenu značně nižší, než se zde vyprodukuje. V případě sebemenší komplikace by však bylo možno vyrazit tak nejvýš na kořínky a lesní bobule a nejsem si jist, zda pověsti o poustevnících a jejich dietě lehce nenadsazují. Náš komplikovaný civilizační ekosystém, připomínající v něčem deštný prales s rychlým obratem živin a celkovou křehkostí vůči zásahům zvenčí, by byl mimořádně snadným terčem. Polopoušť na rozdíl od něj tak snadno přemoci nelze - vypálíte ji a po dešti se znovu zazelená. Dnes možná nevíme, jaký nízkotučný sýr a jakou biorukolu bychom si pro své kypící zdraví koupili. Kdyby však "čas oponou radikálně trhnul a změněn svět", mohlo by se snadno stát, že bychom ještě rádi prosili o slupky od brambor...


AUTOR: Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof