Náhrada újmy za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření

V srpnu roku 2013 byl Nejvyšším soudem ČR vydán rozsudek, který se překvapivě rozhodným způsobem vyjadřuje k některým otázkám souvisejícím s institutem náhrady újmy poskytované podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Zákonná úprava

Ustanovení § 58 zákona ve svém úvodu deklaruje, že ochrana přírody a krajiny je veřejným zájmem a každý je tudíž povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona. Zároveň však zakotvuje určité mechanismy pro náhradu újmy za ztížení hospodaření způsobené těmito omezeními.

Pokud vlastníku zemědělské půdy, lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže (popř. nájemci těchto pozemků) vznikne nebo trvá v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona nebo jeho prováděcích předpisů nebo rozhodnutí, závazného stanoviska nebo souhlasu vydaného na jejich základě, popř. též opatření vyplývajících z plánů ÚSES, má nárok na její finanční náhradu. Náhrada újmy se neposkytne za omezení vyplývající z opatření uložených v důsledku nesplnění povinností stanovených tímto zákonem nebo jeho prováděcími předpisy.

Nárok na náhradu újmy trvá i v případě převodu nebo přechodu vlastnického práva nebo práva nájmu. Nájemce pozemku může nárok uplatnit v případě zachovaného nároku vlastníka pozemku. Finanční náhradu však nelze poskytnout současně vlastníkovi a nájemci téhož pozemku (požádají-li o náhradu včas oba, poskytne se finanční náhrada pouze vlastníkovi pozemku).

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 3837/2011 ze dne 28.8.2013

Za pozornost stojí nedávný rozsudek Nejvyššího soudu, vydaný ve sporném řízení o náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření, kde žalobcem byl státní podnik Lesy ČR. Omezení mělo vzniknout nutností ponechat samovolnému vývoji les na území Národní přírodní rezervace Velký Špičák.

Nejvyšší soud vyřkl následující zajímavé závěry:

- Výslovně řekl, že zákonné omezení hospodaření v lese je omezením vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu a ustanovení § 58 odst. 2 zákona o ochraně přírody tudíž zajišťuje náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

- Dále soud konstatoval, že skutečnost, že Lesy ČR již v okamžiku převzetí pozemku do správy věděly o omezení plynoucím z režimu národní přírodní rezervace (zvláště chráněné území bylo v místě vyhlášeno již v roce 1987) neznamená, že za omezení hospodaření v takovém území nenáleží náhrada. Nejvyšší soud provedl úvahu, že jestliže jednou z významných funkcí lesa je těžba dřevní hmoty, může každý vlastník lesa důvodně očekávat zisk z této činnosti a je-li jeho vlastnické právo zákonem omezeno právě v této oblasti, náleží mu odpovídající náhrada bez ohledu na to, že již v době, kdy se vlastníkem stal, tu omezení bylo a on o něm věděl.

- K odůvodnění výše uvedeného soud uvedl, že výjimku z ústavně zaručené nedotknutelnosti vlastnictví nelze vykládat tak, že by se Listinou předvídaný kompenzační prostředek vztahoval jen na ty subjekty, jejichž vlastnictví bude omezeno teprve následně po přijetí této ústavní či zákonné úpravy, a že by z možnosti náhrady byli provždy vyloučeni ti, kdo byli ve výkonu svých vlastnických práv omezeni již před přijetím právní úpravy řešící důsledky společensky odůvodněného zásahu do rozsahu vlastnického práva.

Dále se soud vyjadřoval k aktivní věcné legitimaci státního podniku k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti s výkonem vlastnických práv k lesním pozemkům a porostům vůči státu. V této otázce odkázal na dosavadní judikaturu: zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené státem (podobně též rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4/2008), přičemž náhrada za omezení vlastnického práva odvozená od tvrzeného ušlého zisku je obdobným nárokem.

Bude více než zajímavé sledovat, zda se tyto názor y Nejvyššího soudu, v mnohém odchylné od dosavadní ustálené aplikační praxe, stanou normou anebo ojedinělým excesem ve výkladu ustanovení § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Autor: Mgr. Lucie Procházková, Ph.D.