Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Cena ministra životního prostředí

04.02.2000  |  182× přečteno      vytisknout článek

Jejími nositeli nejsou pouze osobnosti, které svým celoživotním dílem či výrazným počinem přispěly ke zlepšení životního prostředí?

Cena ministra životního prostředí je udělována od roku 1994. Jejími nositeli nejsou pouze osobnosti, které svým celoživotním dílem či výrazným počinem přispěly ke zlepšení životního prostředí, ale získaly je například i nevládní ekologické organizace, časopisy, škola a průmyslový podnik. Do této doby bylo předáno 42 ocenění. V roce 1999 získali Cenu ministra: Prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc., prof. PhDr. Jan Keller, CSc., Ing. Jaroslav Stoklasa, CSc., Tomáš Škrdlant, Ing. František Urban, Asociace Brontosaura spolu s Hnutím Brontosaurus, Český geologický ústav. Prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc. Po absolvování Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy v roce 1961 pracoval v oddělení hygieny obecné a komunální OHS Poprad, v roce 1967 obhájil disertační práci zaměřenou na problematiku působení arzenu na člověka v důsledku spalování uhlí s extrémně vysokým obsahem tohoto prvku. Později se zabýval beryliem a dalšími toxickými kovy. V letech 1967-1972 byl vědeckým pracovníkem Ústavu hygieny, v letech 1973-1986 pracoval jako odborný asistent Katedry hygieny - obecné a komunální hygieny LFH UK. V roce 1980 obhájil doktorskou disertační práci a od září 1986 se stal vědeckým pracovníkem Ústavu tropického zdravotnictví ILF Praha. V listopadu 1990 nastoupil jako přednosta Ústavu hygieny a epidemiologie 1. LF UK Praha. V roce 1991 byl habilitován a 1. prosince 1993 se stal profesorem pro obor hygiena. Profesor Bencko je autorem a spoluautorem 160 odborných a vědeckých publikací, členem pěti mezinárodních vědeckých společností, místopředsedou redakční rady odborného časopisu Central European Journal of Public Health a členem redakčních rad dalších tří mezinárodních časopisů. Od roku 1971 byl dočasným poradcem Světové zdravotnické organizace, v letech 1990-1992 působil jako poradce Federálního výboru pro životní prostředí. Od roku 1993 je konzultantem Výboru pro hrozby moderní společnosti NATO. Od prosince 1998 byl jmenován předsedou komise pro obhajoby doktorských dizertačních prací v oborech hygiena a epidemiologie, nauka o zdravotnictví. Hlavními předměty zájmu jsou biologický monitoring a hodnocení vlivu znečišťujících látek na člověka (toxické kovy a polyhalogenové uhlovodíky), nepříznivé účinky znečištění prostředí na zdraví člověka včetně problematiky odpadů, výfukových plynů a epidemiologie novotvarů. Profesor Bencko obdržel řadu ocenění - například v roce 1997 v Baden-Badenu International Institute for Advanced Studies in System Research and Cybernetics. Cenu ministra životního prostředí získal za celoživotní dílo v oblasti rizikových látek a zdraví člověka. Prof. Jan Keller, CSc. Po ukončení studia historie a sociologie na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně v roce 1979, kdy získal diplom z obou oborů, obhájil v roce 1980 na katedře historie téže fakulty doktorskou práci na téma Pojetí feudalismu u Maxe Webera. Od roku 1982 působil jako odborný asistent na katedře sociologie FF UJEP v Brně. V roce 1987 obhájil kandidátskou práci na téma Teorie sociálního jednání na katedře sociologie FF UK v Praze. Po obhájení habilitační práce na téma Civilizace úředníků byl od dubna roku 1992 jmenován docentem pro obor sociologie na FF Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1994-1997 působil jako externí přednášející na několika moravských i českých vysokých školách, pravidelně vystupoval v cyklu přednášek o sociálním státu pořádaných pod záštitou profesora Gaďourka Mezinárodním politologickým ústavem Právnické fakulty MU v Brně. Od ledna 1998 působí jako docent na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Profesor Keller se zabývá problematikou teoretické sociologie, sociologie byrokracie a oblastí lidských hodnot ve vztahu k problémům životního prostředí. V oblasti hodnot ve vztahu k životnímu prostředí participoval na grantu Grantové agentury, jejímž výstupem byla kniha Hodnoty pro budoucnost (Keller, Gál, Frič) a je nositelem grantu zaměřeného na vydávání základních přehledových prací z oblasti sociologických disciplín. V rámci této knižnice s názvem Základy sociologie, které je prof. Keller koordinátorem, vycházejí od roku 1995 v Sociologickém nakladatelství Praha přehledové monografie. Hlavními předměty odborného zájmu jsou obecná sociologická teorie, sociologie organizace, současná francouzská sociologie, historická sociologie, sociální aspekty ekologie. Profesor Keller postupně absolvoval tři šestiměsíční studijní pobyty na katedře sociologie Univerzity v Bordeaux, na katedře historie v Aix-en-Provence a na katedře moderních dějin pařížské Sorbonny. V roce 1992 působil jako člen francouzsko-českého výzkumného týmu vedeného profesorem A. Tourainem. Je členem Pedagogickovědecké rady Institutu sociologických studií UK v Praze a členem předsednictva Slovenské sociologické společnosti v Bratislavě, členem Společnosti pro trvale udržitelný život a členem Fondation pour progres de l´homme v Paříži. Profesor Keller je autorem deseti knih (Úvod do sociologie - 1992, Nedomyšlená společnost -1992, Až na dno blahobytu - 1993, Dvanáct omylů sociologie - 1995, Přemýšlení s Josefem Vavrouškem - 1995, Sociologie byrokracie a organizace - 1996, Šok z ekologie - 1996, Sociologie a ekologie - 1997, Abeceda prosperity - 1997, Naše cesta do prvohor - 1998) a šesti vysokoškolských skript. Spolupracuje rovněž s Českou televizí jako scénárista výchovných pořadů pro mládež. Cenu ministra životního prostředí získal za soustavnou popularizaci principů trvale udržitelného rozvoje v širokém společenskovědním kontextu. Ing. Jaroslav Stoklasa, CSc. Po absolvování Vysoké školy věd hospodářských v Praze v roce 1950 vystřídal několik zaměstnání včetně dělnických. V roce 1963 pracoval v Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV, v roce 1969 nastoupil do Kabinetu teorie architektury a životního prostředí ČSAV, v letech 1971-1989 působil v Ústavu krajinné ekologie ČSAV, kde byl od roku 1978 vedoucím oddělení antropoekologie. V roce 1990 přešel do Prognostického ústavu ČSAV a stal se předsedou Komise prezidia ČSAV pro otázky životního prostředí, současně zastával funkci poradce tehdejšího ministra životního prostředí Bedřicha Moldana. V letech 1991-1992 byl zaměstnán jako poradce federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. Po odchodu do důchodu se začal věnovat zpracovávání ekologicko-ekonomických expertíz. Inženýr Stoklasa napsal přes 120 odborných a vědeckých publikací, účastnil se domácích i zahraničních konferencí a seminářů na zahraničních univerzitách. V letech 1980-1990 spolupracoval s IIASA Laxenburg a byl členem Československého výboru pro spolupráci s IIASA, v 1984-1989 byl členem pracovní skupiny Vienna Centre. V letech 1992-1993 přednášel na Přírodovědecké fakultě UK katedra životního prostředí - ekonomika životního prostředí, antropoekologie. Od roku 1991 je členem direktorátu International University for Bio-Environment Athény. Inženýr Stoklasa je zakládajícím členem a členem výboru Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV od jejího založení v roce 1978, v roce 1983 spolupracoval na ?tajné zprávě o stavu životního prostředí v ČSSR?, v letech 1976-1989 byl členem Komise prezídia ČSAV pro otázky životního prostředí, v letech 1975-1989 člen ediční rady Rady pro životní prostředí vlády ČSR. V letech 1980-1991 byl členem organizačního výboru EKOFILMu, postupně přešel na práci ve festivalovém výboru a v roce 1998 se stal předsedou jeho výběrové komise. Od roku 1992 pracuje v Ediční radě Ministerstva životního prostředí jako její předseda či místopředseda, je zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný život a členem jejího čestného předsednictva. Je místopředsedou Sdružení pro ochranu přírody a krajiny v oblasti Slapské nádrže, členem Správní rady Nadace VIA, členem Ediční rady časopisu NIKA. Cenu ministra životního prostředí získal za soustavnou iniciativní činnost a metodickou pomoc při tvorbě a zpracovávání zásadních materiálů z oblasti životního prostředí a materiálů Ministerstva životního prostředí. Tomáš Škrdlant Po absolvování filmové režie na katedře FAMU v roce 1966 se věnoval převážně dokumentární televizní tvorbě z oblasti sportu a motorismu, kde mohl snáze nacházet problémová témata bez politického kontextu ? například dopink, ekologické dopady individuálního motorismu, osobní automobil jako společenský fetiš. Od roku 1990 se věnuje autorské dokumentární tvorbě. Hlavním tématem jsou širší souvislosti krize životního prostředí ? ve filmech Ekologie baroka - 1990, Krajina nikoho - 1992, Jádro věci - 1992, Otázky před potopou - 1992, Temelínské pochybnosti - 1993, Popel na hlavu - 1993, Je energie českého venkova obnovitelná? - 1994, Hotel Svět - 1996, Genius Loci - 1998, Magická moc energie - 1999. Dalšími náměty a tématy jsou otázky sociální (Kdo je chudý a kdo bohatý - 1994), psychologické (Zrcadlové bludiště duše - 1992, Člověk člověku - 1995), problémy postižených dětí (Jako z jiného světa - 1994, Maminky a miminka - 1996), vztah ke smrti (Okno do duše umírajících - 1996). V roce 1996 vydal Tomáš Škrdlant knížku s názvem Demokracie přírody ? ekologická hra systémových podobností. Jeho filmy byly přihlášeny do různých soutěží a festivalů - na EKOFILMu obdržel dvě ocenění - v roce 1997 Cenu Ministerstva životního prostředí za film Hotel Svět a v roce 1999 cenu za scénář k filmu Genius Loci. Cenu ministra životního prostředí získal za netradiční šíření ekologických myšlenek prostřednictvím filmových projektů. Ing. František Urban Po ukončení Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Praze v roce 1961 pracoval v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ve Zvolenu. V roce 1965 složil zkoušku pro odborné lesní hospodáře a dále pracoval v oblasti hospodářské úpravy lesů. V roce 1966 přešel do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích, kde měl na starosti problematiku týkající se maloplošných chráněných území a druhové ochrany rostlin a živočichů. V letech 1967-1969 dálkově studoval odbornou biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, v letech 1971-1973 absolvoval postgraduální studium Lesní hospodářství, tvorba a ochrana přírody a krajiny na VLÚ VŠZ v Kostelci nad Černými Lesy. V letech 1990-1996 pracoval na Ministerstvu životního prostředí, kde vybudoval odbor ochrany přírody a významně se podílel na tvorbě zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhlášky, zasloužil se o přistoupení České republiky k několika mezinárodním úmluvám na ochranu přírody, o vyhlášení dvou národních parků a dalších chráněných území. V únoru 1996 přešel do Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. Od března 1999 je zaměstnán v Agentuře ochrany přírody a krajiny v Praze. František Urban přednášel v 70. letech na PEF VŠZ v Českých Budějovicích, v 80. letech vedl externě seminář o ochraně přírody na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, v letech 1993-1995 externě přednášel ochranu přírody na Stavební fakultě ČVUT v Praze, od roku 1994 přednáší externě ochranu přírody na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Přednáší pro veřejnost, je vedoucím diplomových prací studentů několika fakult různých vysokých škol. Je dlouholetým aktivním členem Českého svazu ochránců přírody. V roce 1993 byl zvolen v Ženevě členem prozatímního byra Úmluvy o ochraně biodiverzity (CBD), v roce 1994 na I. konferenci smluvních stran byl znovu zvolen a do II. konference v listopadu 1995 pracoval jako viceprezident. V lednu 1994 jej Generální shromáždění Světového svazu ochránců přírody (IUCN) v Buenos Aires vybralo jako člena Rady IUCN a v říjnu 1996 na I. Světovém kongresu ochrany přírody v Montrealu byl v této funkci potvrzen. Na I. řádném zasedání Rady v dubnu 1997 byl zvolen viceprezidentem IUCN. František Urban je členem několika našich i zahraničních vědeckých a odborných společností, pracuje v redakčních radách několika časopisů. Popularizací ochrany přírody se zabýval v Českém rozhlase, v Mladém světě, píše do časopisů, zabývajících se ochranou přírody (NIKA, Živa, Ochrana přírody, Šumava). Spoluautorsky se podílel na knize Příroda na Šumavě (Cháběra a kol.) a dalších. Cenu ministra životního prostředí získal za celoživotní vysoce profesionální činnost ve prospěch životního prostředí, zejména za osobní přístup při zakládání a formování Národního parku Šumava a za dlouhodobý přínos v mezinárodní spolupráci při ochraně životního prostředí. Český geologický ústav Český geologický ústav byl založen právě před 80 lety jako Státní geologický ústav České republiky. Do roku 1939 spadal pod resort Ministerstva veřejných prací a výkon jeho činnosti byl typický pro státní geologickou službu. V době druhé světové války byla jeho činnost v rámci Protektorátu Čechy a Morava značně redukována a organizace několikrát změnila i svůj název. V roce 1945 došlo k obnovení plné činnosti a v roce 1950 byl zřízen Ústřední ústav geologický s působností na celém území státu. V roce 1990 byl ústav začleněn do resortu Ministerstva životního prostředí a následně přejmenován na Český geologický ústav. V rámci resortu a v souladu s obecným trendem došlo k posunu činností do oblasti životního prostředí; k sestavování geologických a odvozených účelových map, ke zpracovávání studií zranitelnosti životního prostředí a vlivu těžby na životní prostředí, k analýze geologických rizik. Současně se pokračovalo i v regionálním geologickém výzkumu často ve spolupráci se zahraničními organizacemi. Nedílnou součástí práce Českého geologického ústavu je i stále se zvyšující posudková činnost pro orgány státní správy na všech úrovních, v poslední době zejména při hodnocení postupů likvidace starých ekologických zátěží. Cenu ministra životního prostředí získal za soustavnou výzkumnou a vědeckou práci v geologických vědách se zřetelem na ochranu geologických objektů, hospodárné využívání přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí. Hnutí Brontosaurus a Asociace Brontosaura Na konferenci OSN ve Stockholmu v roce 1972 vyhlásilo UNESCO následující rok Mezinárodním rokem ochrany životního prostředí. V Ústavu krajinné ekologie ČSAV vznikl nápad využít myšlenek konference a zapojit děti a mladé lidi do péče o životní prostředí, ve kterém žijeme. V lednu 1974 vznikla Akce Brontosaurus, se známým logem kreslíře Jiránka a s heslem Brontosaurus to nepřežil. Byla připravena jako jednoroční, ale změnila se na časově neomezený program výchovy k ekologickému myšlení a jednání. Prvořadou sférou působení se stala oblast péče o zeleň a krajinu, ochrana vod, půdy a ovzduší, problematika odpadů. Již v roce 1974 se pod hlavičkou Brontosaura konaly pobytové víkendové i prázdninové akce v terénu, ale jejich rozvoj nastal až v roce 1978 díky iniciativě Mladého světa, který tuto formu činnosti začal organizovat jako Prázdniny s Brontosaurem. Brontosauří aktivita se začala projevovat v řadě oblastí, z nichž mnohé existují dodnes, například festival filmů s tématikou životního prostředí Týká se to také tebe, písničkový festival Cantata natura, propagační Ekostan, soutěž Hledáme dokonalé projekty. Po roce 1989 se Hnutí Brontosaurus osamostatnilo a v lednu 1990 proběhla v Brně první konference, na které se rozhodlo také o nové organizační struktuře. Vznikly hospodářsky zcela samostatné základní články a byla zvolena Rada Brontosaura, která zastupuje hnutí jako celek a koordinuje jeho činnost mezi Valnými hromadami. První z nich se konala na podzim roku 1990 v Litvínově. Ukázalo se, že některé základní články kromě ekologické výchovy se také angažují v působení na státní orgány, zabývají se odbornými problémy, zřizují informační centra pro veřejnost. Druhá Valná hromada se konala v listopadu 1991 v Pardubicích, kde se Hnutí Brontosaurus snažilo najít své postavení mezi zelenými organizacemi. Členové se rozhodli pro návrat k původním aktivitám, tedy k víkendovým akcím pro veřejnost a k pořádání táborů na pomoc životnímu prostředí. V roce 1992 na Valné hromadě v Kralupech nad Vltavou došlo k odchodu několika členů a odštěpení některých základních článků Hnutí, kteří pak založili Asociaci Brontosaura. Na další Valné hromadě v Lipníku nad Bečvou v roce 1993 byl ustanoven nový typ členství v Hnutí, a to členství rodinné. Na Valné hromadě v roce 1994 byl přijat systém organizátorských kurzů včetně organizátorské metodiky. V současné době má Hnutí Brontosaurus 41 základních článků se sídly v jednadvaceti okresech a 1090 členů. Cenu ministra životního prostředí získalo Hnutí Brontosaurus a Asociace Brontosaura za 25 let práce v oblasti environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy a za popularizaci environmentální problematiky.


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist