Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Senegalský deník II.

14.04.2005  |  157× přečteno      vytisknout článek

Originální reportáž pro EnviWeb z měsíčního pobytu v Africe.

V Senegalu jsem se podruhé ocitla po třech měsících od předchozí výpravy, mezi 14.2-9.3.2005. Tento deník vznikl jako pokračování deníku z první výpravy pro ty z vás, kdo jste natolik zvědaví, že se chcete o této zemi a námi stráveném času dozvědět ještě něco navíc.

Senegal je krásná země západní Afriky. Její břehy jsou omývány chladným Atlantickým oceánem s ohromnými mušlemi přílipek, ústřic, srdcovek, ušní a slávek na plážích. Pro místní je tato voda velmi chladná, koupají se v ní pouze bílí turisté nebo zvířata (některá nedobrovolně, například berani před prodejem na trhu jsou vtaženi za rohy do vody a vykoupáni). Senegalci jsou na štíru s odpadovým hospodářstvím, a tak se všude povalují tuny odpadků, jsou na to ale zvyklí, takže žít na smetišti jim nevadí. Pro krávy (zebu), ovce, osly a koně jsou leckdy tyto hromady odpadků jediným zdrojem potravy. V Dakarském dopravním ruchu procházejí mezi auty pouliční prodavači, nabízející vše od hřebenů, pití, sušenek po výstražné trojúhelníky. Velký zážitek je navštívit místní tržiště. Koupit se tu dá téměř cokoli, jen to chce pevné nervy na smlouvání a čichovou otupělost proti výrazné směsici pachů, od zkažených ryb po vonné koření.

Národním symbolem Senegalu je baobab. Tento bájný strom z Malého Prince se dožívá stovek let a pro svou velikost, nenáročnost a užitečnost je velmi oblíbený. V tomto období (polovina období sucha) začíná opadávat listí baobabů, aby během sucha minimalizovaly ztrátu vody. Narozdíl od našich stromů má ale baobab v kůře chloroplasty a tak může přijímat živiny a růst, i když nemá listy. Jeho plody jsou lahvovité, dělá se z nich výborný osvěžující nápoj bui a marmelády, kůra se používá k výrobě lan.

Vztah domorodců k bělochům je velmi tolerantní, myslí si ale, že každý běloch je nesmírně bohatý a má tedy spoustu peněz nebo alespoň dárků, a proto tyto drobnosti neodbytně vyžadují. Malé děti se při pohledu na bílého člověka s pláčem schovávají do máminy sukně, ty starší radostně pokřikují „tubab, tubab“ (běloch, běloch) a chtějí si s vámi potřást pravicí, ty které jsou už na turisty zvyklé vytrvale vyžadují dárky (moc rády mají například prázdné pet flašky). Do školy moc dětí nechodí (gramotnost je pouze 30 %) a tak je jich většina během dne vidět na ulici jak žebrá nebo hraje fotbal.

Tentokrát nás bylo v Senegalu pět, Petr (šéf celého projektu a můj šéf v jedné osobě), Jarda, Pepa, Klárka a já. Průvodce, bez kterého do národního parku nemůžete, nám stejně jako minule dělal Amadou demba Ndiaye. Tento pán má 53 let, dvě manželky a deset dětí (nejmladší syn má stejně jako jeho první vnuk čtyři roky). Další děti už nechce. Hlavně ne holky. Na otázku proč se dozvídám, že kdyby měl samé dcery, byl by brzy na mizině. Kdykoliv přijede domů, dcery chtějí peníze na šaty. Klukům navíc může zajistit dobré vzdělání, možnost děvčat studovat na střední nebo dokonce vysoké škole je malá. Demba nám tvrdil, že si zde muži žen váží, to, že mohou mít jednu až čtyři manželky na tom nic nemění. Žena však sama musí doma zastat všechnu práci, pokud je muž přistižen někým jiným, že vlastní ženě v něčem pomáhá, je to pro něj velká ostuda. Ženy jsou na to zvyklé, pomoc nevyžadují ani nereptají. V Senegalu je vychýlený poměr pohlaví na stranu žen, takže polygamie je z těchto důvodů dokonce výhodná. Rozhovory s Dembou tak byly veselé, dozvídali jsme se vzájemně spoustu věcí o rozdílnosti kultur a byli jsme rádi, že žijeme v té evropské.

Mně ani Klárce nebylo šéfem dovoleno vařit, a tak zatím téměř na každé české výpravě vařili muži, což bylo pro Dembu naprosto nepochopitelné. Přesto jsme jednou s Klárou zkusily na oběd uvařit kuskus (za hlasitých šéfových protestů a poučování). Dělaly jsme tento pokrm poprvé a je pravda, že se nám vůbec nepovedl. Chutnal a voněl totiž po pracím prášku, asi byl v obchodě skladovaný vedle něho. Chlapi toto jídlo pojmenovali Omokuskus (podle oblíbené značky afrického pracího prášku) a často si nás dobírali vzpomínkou na tuto dobrotu (včetně Demby). Pak už jsme nesměly uvařit ani polívku, což nám popravdě moc nevadilo. Strážci parku nás často zvali, abychom s nimi pojedli. Mě pak měli ve velké oblibě, neboť jsem od společné mísy s jídlem odcházela mezi posledními. Nejčastěji jedli čerstvě nachytané ryby s pálivou mastnou rýží (těbuděn), dalším prostým jídlem byla rýže s arašídovou omáčkou (mafé). My jsme měli stravu trochu pestřejší. Snídali jsme nejčastěji tavený sýr a veku. Veky jsou v Senegalu dva typy, dobrý ale není ani jeden. Po usušení má jedna vlastnosti strouhánky, takže se hodně drobí, nezasytí a odře vám dásně, druhá zase připomíná pro svou tvrdost vražedný nástroj a nedá se ukousnout (mé zuby to naštěstí zvládly, moji starší společníci to ale raději neriskovali). Tuto dobrotu strážci neměli.

Národní park Niokolo Koba, kde jsme zkoumali biodiverzitu zvířat, je vprostřed období sucha vypalován od vysoké trávy. Tak jsme tentokrát měli příležitost vidět velké množství zvířat. Velmi legrační je například hroch. Má malinké uši a oči, pase se na souši nebo mělčině a připomíná přitom sekačku na trávu, hodně mlaská a šplouchá. V noci bylo často slyšet řvaní vzácnějších druhů zvířat (lvů, hyen, bučení hrochů), která si tak označovala teritorium. Já však bohužel v noci nikdy žádné řvaní neslyšela, Petr totiž velmi hlasitě chrápe a tak mi nezbývalo, než spát se špunty v uších. Množství zvířat, které jsme viděli, bylo ohromující, od různých antilop, divokých prasat s mláďaty po ptáky a krokodýly. Chytali jsme hlodavce, netopýry a ptáky. Pobyt nám znepříjemňovalo pouze čtyřicetistupňové horko, spousta prachu a tělo pokryté štípanci od muchniček, komárů, much tse-tse, mravenců, roztočů a včel. Pokud se někdy vydáte na takovou cestu, nezapomeňte na moskytiéry a tekutý pudr. Nezvyklé pro nás bylo i to, že nám kolem hlavy a těla kroužily včely, sedaly si na nás a sály pot. Klima je v Senegalu velmi rozdílné, od příjemného oceánského v Dakaru po horké a suché ve vnitrozemí. V parku je pak teplota a vlhkost závislá od porostu a přítomnosti vody (například i kolem malého potůčku v horku výrazně stoupá vlhkost, takže se potíte a přitom se pocením neochladíte).

Nabírat, přelívat a upravovat vodu z řeky nebo studny chemickými činidly (chloračním a následně dechloračním) nám s Klárkou zabralo denně několik hodin. Průměrná spotřeba vody pouze na pití pro jednoho člověka a den byla totiž šest litrů. A tak byl celý den vyplněn upravováním vody, roznášením, natahováním, pokládáním, přemazáváním a kontrolou pastí, natahováním sítí, zpracováváním nachytaných zvířat a taky péčí o naše tělo, tedy koupáním se v kbelíku vody a praním prádla taktéž v kbelíku. Pohybovali jsme se na několika místech v parku, pokud to cesty a naše auto dovolovaly. Cesty jsou totiž ve velmi špatném technickém stavu v parku, kde je ničí periodicky vysychající řeky vzniklé v období dešťů, i mimo park, kde je pro změnu ničí nákladní automobily a tak cesta z hlavního města Dakaru do vnitrozemí má snad více děr než asfaltu. V celém parku je pouze jeden hotel pro turisty. Sem jsme Klárku na jeden den umístili, aby si v klimatizované místnosti odpočala a rychleji se uzdravila z průjmu a horečky. Klimatizaci představoval jeden větrák vířící horký vzduch dokola po pokoji. Protože agregát, který vyráběl elektřinu, byl zapnutý pouze v noci, větrák přes den nefungoval.

Park je před pytláky chráněn strážci. Ti mají na několika místech vybudované strážní místa (posty). V současné době obývají pouze dva, a to je na park o velikosti 80x100 km hodně málo, zejména proto, že nemají k dispozici auta, peníze, ani šéfy, kteří by je honili do práce. A tak strážci celý den odpočívají, umývají se, vaří, mastí karty a jednou týdně vyrazí několik kilometrů pěšky do parku, aby pochytali pytláky. Park Niokolo Koba je rájem pytláků a tak se strážcům i při těchto pěších výletech podaří občas nějakého chytit, zabavit mu ulovená zvířata a ta na přilepšenou sníst.

V Africe si jen málokdo s něčím láme hlavu a někam spěchá, proč taky, vždyť zítřek je ještě tak daleko…

Přeji vám všem krásné jaro, hóódně cestovních zážitků a hlavě radost v srdci i na tváři

Míša


Mgr. Michaela Nováková
novakova@IVB.Cz

 

 


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist