Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Ochrana přírody jako politické vyjednávání

07.10.2007  |  150× přečteno      vytisknout článek

Ochrana přírody jako politické vyjednávání

Revue Politika 8/2007

Existuje spor ekonomického a ekologického? Mohou regulace ochránit přírodu? Je angažovanost ekologických hnutí v rozhodování samospráv uměřená? Co si pod konceptem "rozumné užívání", respektive "rozumné řízení ekonomických aktivit" představit?

Při hledání odpovědi se nevyhneme dvěma podotázkám. Podotázka první: Je v globálním měřítku s ohledem na životní prostředí vůbec třeba ekonomiku regulovat? Neochrání přírodu samotný neřízený trh? Hnutí Wise Use dokazuje, že tomu nevěří ani největší američtí oponenti ekologismu. I když, jak už víme, je ekologická krize vnitřně rozporný termín, jistá míra regulace bude zřejmě nezbytná z morálních a filozofických důvodů. Neměli bychom ale životní prostředí chránit i z čistě sobeckých důvodů? Jinak řečeno: nezhoršujeme si své vlastní životní prostředí natolik, že časem může být ohroženo přežití člověka jako biologického druhu bez ohledu na to, že z hlediska přírody se vlastně nic nestane?
Skeptický ekolog

Dánský profesor statistiky Bjorn Lomborg v bestselleru The Skeptical Environmentalist (Cambridge University Press 2001; česky Skeptický ekolog, Dokořán 2006) celkem přesvědčivě ukázal, že nic takového zřejmě lidstvu nehrozí. Vzal přesně ta data, ze kterých ekologisté věští nadcházející apokalypsu, a přepočítal je. Zjistil, že v naprosté většině parametrů stav světa buď zůstává stejný, nebo se dokonce zlepšuje. Ekologická krize je podle něj prostě jen chybou ve výpočtech, respektive špatnou interpretací dat.

Jak se můžeme přesvědčit na internetové stránce www.lomborg.com, vzbudila kniha vášnivou polemiku nejen mezi laickými ekologisty, ale i ve vědecké obci. "Právě rozčilenost jeho odpůrců nejlépe prokazuje, že Lomborg zasáhl zelené politické dogma na jeho nejcitlivějším místě," poznamenal jeden z čtenářů časopisu Nature. Kritici sice upozornili na několik menších nepřesností, základní sdělení Lomborgovy knihy však vyvrátit nedokázali. Už samotný spor o Lomborga dobře demonstruje politizaci současné debaty o životním prostředí. Například časopis Scientific American věnoval snaze o vyvrácení jeho knihy jedenáct stran, aniž by autorovi umožnil na zničující kritiku reagovat. Redakce dokonce Lomborga pod hrozbou sankcí pro údajné porušení autorských práv donutila stáhnout obhajobu z jeho vlastních webových stránek. Lomborgovi zastánci z řad vědecké obce poukazovali na účelový výběr recenzentů (většinou šlo o lidi spojené se zeleným hnutím) a na fakt, že kritici při snaze knihu za každou cenu "odstřelit" ignorovali poslední vědecké poznatky.

Proti Lomborgově podloženému optimistickému závěru stojí pesimistický zelený obraz lidstva jako zhoubné "rakoviny planety" (www.churchofeuthanasia.org/resources/glf/glfsop.html), který nápadně připomíná chiliastické nálady, jimiž byla na konci prvního tisíciletí zachvácena křesťanská civilizace. Lomborg proto ekologisty přiléhavě nazývá "doomsdayers" (hlasatelé soudného dne), jejich ideologii pak označuje termínem "litanie". Pseudoproblém ekologické krize chtějí různé frakce v rámci ekologismu řešit různými způsoby. Jmenujme jen některé z nich. Zatímco relativně umírnění přívrženci ideologie trvale udržitelného rozvoje volají jen po dílčích úpravách ekonomiky, utopičtí ekosocialisté požadují radikální změnu politického uspořádání od kapitalismu směrem ke kolektivnímu vlastnictví, které by mělo podle některých hlasů vyústit až k zavedení polpotovských zemědělských komun, v nichž by znovu zavládly "přirozené vztahy" (http://inspirace.balustrada.cz/archiv/keller.html). Tzv. hlubinní ekologisté sní o eliminaci průmyslové civilizace, případně i lidstva jako celku. Například podle představ norského filozofa Arne Nalsse je s ohledem na přírodu třeba snížit světovou populaci na pouhých 100 milionů jedinců, což se v praxi snaží prosadit americké Hnutí pro dobrovolné vyhynutí lidstva (www.vhemt.org). Šlo by to přejít úsměvem, kdyby někteří ekologisté údajně nediskutovali o redukci lidské populace za použití biologických zbraní (http://www.globalideasbank.org/BI/BI-137.HTML).

Zničit kapitalismus

Druhá podotázka při hledání rozumného řízení ekonomických aktivit zní: Kdo by měl o regulacích rozhodovat? Odpověď na ni je pro demokraticky smýšlejícího člověka tématem bezesných nocí. Na jedné straně by totiž v odborných otázkách (mezi něž problematika životního prostředí bezpochyby patří) měli mít konečné slovo odborníci. Na druhé straně ale nelze z rozhodování vyloučit laiky jen proto, že jde o masu snadno zmanipulovatelnou pseudonáboženskými proroctvími o blížícím se konci světa. Ekologické hnutí si podobné otázky neklade - na regulátora prostě pasovalo samo sebe. Dnes připomínkuje zákony, lobbuje na celostátní i lokální úrovni, angažuje se v rozhodování samospráv. Životní prostředí se tak stalo výbušným politickým tématem, o něž se vedou stejně vášnivé hádky jako kdysi o všeobecné hlasovací právo či osmihodinovou pracovní dobu. Přitom když ekologické hnutí na přelomu 60. a 70. let vznikalo, nemělo žádné politické ambice a soustředilo se jen na věcné řešení problémů. Co se s ním stalo?

Spoluzakladatel a dlouholetý ředitel Greenpeace Patrick Moore vysvětluje, že k radikální politizaci zelených došlo na konci studené války, kdy se jejich snaha o ochranu životního prostředí změnila ve snahu o zničení kapitalismu. Patrick Moore od ekologismu později "dezertoval" na druhou stranu barikády. Vzhledem k tomu, že sám je držitelem vědecké hodnosti PhD. v ekologii, jsou jeho internetové stránky www.greenspirit.com cenným kritickým pohledem na bývalé ideové souputníky. V lednu 2000 Moore v rozhovoru pro časopis New Scientist řekl, že ekologické hnutí nejprve v polovině 80. let opustilo vědu a logiku, po roce 1989 pak bylo "uneseno" politickými aktivisty: "V počátcích Greenpeace jsme se necharakterizovali jako levé křídlo. K tomu došlo až po pádu Berlínské zdi, kdy se k nám připojila velká skupina levičáků, kteří náhle v různých mírových, ženských a odborových hnutích už neměli budoucnost. Kdykoli jsem tehdy vstoupil do kanceláře Greenpeace v Torontu, seděla tam spousta lidí v maskáčích a v červených baretech." (http://www.greenspirit.com/logbook/the_log.cfm?booknum=4). Ředitel smutně proslulé americké ekoteroristické skupiny Rainforest Action Network Michael Roselle byl v lednu 1995 v rozhovoru pro časopis Earth First Journal ještě explicitnější. "To, co chceme, není nic míň než revoluce," řekl. Konfúzi ekologistů s marxistickou novou levicí ostatně dokazují i hesla a transparenty antiglobalizačních bojůvek.

Prodavači apokalypsy

S odkazem na postmarxistickou "frankfurtskou školu" ekologisté kapitalistické ekonomice často vyčítají, že redukuje člověka na spotřebitele, jehož s pomocí reklamy a médií nutí neustále dokola uspokojovat reálně neexistující potřeby, což prý vede k drancování přírodních zdrojů. Oni sami přitom provozující velmi podobný byznys založený na marketingu neexistujících nebezpečí. Umberto Eco v této souvislosti výstižně mluví o "prodavačích apokalypsy". Kromě nejrůznějších příspěvků a grantů lze ale tematizací strachu získat i přízeň voličů a vstoupit do politiky. Pokud tak ekologisté činí pod hlavičkami nejrůznějších evropských stran zelených, definovaných jako standardní politické subjekty, je vše v pořádku. Jistá míra demagogie přece k politice neoddělitelně patří (Blíže viz kniha brněnského politologa Pavla Pečínky Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě, G G 2002). Mnohem častěji se však ekologisté vydávají za jakýsi "čistý" občanský protiklad apriorně "špinavé" politiky. Snaží se vzbuzovat dojem, že jen a pouze oni jsou reprezentanty občanské společnosti. Tvrdí, že "mafiánský kapitalismus", založený na "partokracii" volených politiků, je třeba nahradit přímým rozhodováním občanů. Proč většinou nevstupují do politiky? Jedním z důvodů je, že politický program založený na radikální recesi životního stylu směrem k zemědělským komunám by nejspíš mnoho voličů nepodpořilo. Dalším důvodem může být fakt, že "občanská aktivita" umožňuje obejít standardní demokratické mechanismy politického vyjednávání. Za ad hoc vytvářené skupiny "občanů" se navíc lze kdykoli schovat a vyhnout se tak osobní odpovědnosti a riskování ohrožení pověsti. Tento postup použili ekologisté třeba při blokádě Temelína v létě 1997. Akci, na které došlo k ničení cizího majetku, sice pořádali aktivisté Hnutí Duha, tato skupina se od ní však formálně distancovala s tím, že jde o projev "občanské společnosti".

"Nezávislí" aktivisté jsou někdy ve skutečnosti spíš politickými a ekonomickými lobbisty. Na podzim 2001 podepsal tehdejší předseda Hnutí Duha Jan Beránek a další "občanští" aktivisté s Hanou Marvanovou tzv. Brandýskou deklaraci, ve které Koalice aktivistům slíbila tři a půl miliardy korun a větší podíl na moci (http://marvanova.unie.cz/aktuality/brandyskadeklarace070901.html). Hned následující rok na jaře pak Duha podle své vlastní tiskové zprávy rozjela "masívní předvolební kampaň". Aktivisté sice později tvrdili, že jim v kampani šlo jen o věcná témata životního prostředí, její analýza však ukazuje, že ústředním tématem byla výzva k nevolení hlavních koaličních rivalů - občanských demokratů. Že cílem zákulisní politické dohody bylo zničení nenáviděné ODS ostatně dokazuje i interní materiál Strany zelených s názvem Tmavozelená výzva, ve kterém se píše: "Brandýská iniciativa vznikla na jaře 2001 s cílem přispět v letošních parlamentních volbách k vytvoření demokratické většiny ve Sněmovně beze stran, které mají v programu potírání občanské společnosti". Když se pak po volbách stal koaličním ministrem životního prostředí Libor Ambrozek, odvděčil se Duze za předvolební kampaň tím, že na klíčová místa svého sekretariátu dosadil její prominentní aktivisty Daniela Vondrouše a Karolínu Šůlovou (http://www.lidovky.cz/archiv.asp?r=adomov&c=L184A04E&d=09.08.2002). Hnutí Duha kromě toho funguje i jako klasická PR agentura. Za svůj boj proti Temelínu totiž přes nastrčenou rakouskou nadaci pobírá peníze od vlády Horního Rakouska, která je akcionářem elektrárenského koncernu EAGO představujícího přímou konkurenci ČEZu (http://www.lidovky.cz/archiv.asp?c=L059A05A&r=adomov&d=11.03.2002#clanek, http://www.hnutiduha.cz/hnuti/vyrocky/1999/vyrocka/finance.html).

Totalizující hnutí

Příklad další dokazuje afinitu ekologistů k extremistickým a totalitním politickým proudům. V listopadu 2001 uspořádali Greenpeace blokádu vídeňské centrály rakouské vládní lidové strany. Mluvili při ní o potřebě společného tlaku ekologických organizací a Haiderových Svobodných, který by měl lidovce dotlačit k závazku, že přístupová jednání EU s ČR v oblasti energetiky nebudou uzavřena kvůli Temelínu. Greenpeeace se tak neštítili uzavřít účelové spojenectví s postfašisty, kteří se pochvalně zmiňují o Hitlerově režimu. Jak jsme se navíc mohli dočíst v jednom z čísel Respektu, někdejší šéf Hnutí Duha Jakub Patočka prosazoval komunální spolupráci demokratických stran s KSČM a volbu komunistických kandidátů do mediálních rad (http://respekt.inway.cz/clanek_detail.php?sel_id=4023&rocnik=2002&cislo=49). Oba tyto příklady potvrzují stálou platnost otřepaného přirovnání ekologistů k melounům - navrch zelení, uvnitř však rudí s hnědými jádry. Co z toho všeho plyne? Že ekologisté sice splňují všechny znaky politické ideologie a využívají všechny výhody, které jim ze vstupu do politiky plynou, převzetí politických závazků a odpovědnosti se však brání. Legitimita politiků je zřejmá - jako své zástupce jsme si je vybrali v demokratických volbách. Média pečlivě hlídají každý jejich krok a kladou jim nepříjemné otázky počínaje plněním předvolebních slibů přes potenciální korupci a zákulisní vazby. Legitimita nejrůznějších zelených "občanských" hnutí je naproti tomu nanejvýš sporná. Nikdo je nezvolil, nikdo je nehlídá, na jejich skutečné politické a ekonomické cíle se nikdo neptá. Ekologická hnutí bezpochyby patří do veřejného prostoru stejně jako jakékoliv jiné občanské iniciativy. Jde jen o to, abychom je poměřovali stejným metrem jako politiky, pečlivě sledovali všechny jejich aktivity, konfrontovali jejich slova s činy a neumožňovali jim lovit v kalných vodách mimo veřejnou kontrolu a odpovědnost.

Ivan Brezina
ekolog, redaktor časopisu Maxim

 

Zdroj: http://virtually.cz


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist