Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Rovnostářství jako revolta proti přírodě (1972)

08.05.2009  |  144× přečteno      vytisknout článek

Rovnostáři mají slušnou šanci zničit kulturu, jejíž překonání si přejí, a strhnout svět kolem sebe do zkázy

Již více než sto let je levici všeobecně přiznáváno, že má morálku, spravedlnost a „idealismus" na své straně; konzervativní opozice proti levici se z větší části spokojila s poukazováním na „nepraktičnost" jejích ideálů. Rozšířeným názorem například je, že socialismus je krásný „v teorii," ale nemůže fungovat v praktickém životě. Konzervativci si ovšem neuvědomili, že ačkoliv mohou v krátkém období apelem na nepraktičnost radikálního odchýlení se od status quo získat, tak pokud přiznají etický „ideál" levici, jsou odsouzení k porážce v dlouhém období. Pokud je jedné straně od počátku přiznána etika a „idealismus", pak tato strana bude schopná provádět postupné, ale trvalé změny ve svém vlastním směru; a jak se budou tyto změnu akumulovat, stigma „nepraktičnosti" se stane stále méně a méně relevantním. Konzervativní opozice, která kráčí po zdánlivě pevné půdě „praktičnosti" (tedy statusu quo) prohraje jakmile se status quo posune dále do leva. Fakt, že nereformovaní stalinisté jsou v Sovětském svazu všeobecně považováni za „konzervativce" je veselým vtipem na logiku konzervativismu; jelikož v Rusku jsou tvrdí etatisté vskutku strážci alespoň povrchní „praktičnosti" existujícího status quo.

Nikde nebyl virus „praktičnosti" rozšířenější, než ve Spojených státech, jelikož Američané považují sami sebe za „praktické" lidi a tudíž opozice proti levici, ačkoliv původně silnější než jinde, měla možná ty nejméně pevné základy. Dnes jsou to obhájci volného trhu a volné společnosti, kteří se musí potýkat s obecnými obviněními z „nepraktičnosti."

V žádné oblasti nebyla levici přiznána spravedlnost a morálka tak rozsáhle a téměř všeobecně, jako v jejím boji za všeobecnou rovnost. Je vskutku vzácné najít ve Spojených státech kohokoliv, zvláště mezi intelektuály, kdo by zpochybňoval krásu a dobrotu rovnostářského ideálu. Všichni jsou natolik oddáni tomuto ideálu, že „nepraktičnost" — tj. oslabení ekonomických podnětů — je jedinou kritikou i proti těm nejbizarnějším rovnostářským programům. Neúprosný pochod egalitarianismu je předzvěstí nemožnosti vyhnutí se etickým úsudkům; krajně „praktický" Američan, při pokusu vyhnout se etickým doktrínám chtě nechtě bude hlásat tyto doktríny, ačkoliv to bude nevědomým, ad hoc a nesystematickým způsobem. Slavný Keynesův postřeh, že „praktičtí lidé, kteří věří, že naprosto nepodléhají intelektuálním vlivům, jsou povětšinou otroky některého dávno zesnulého ekonoma." — platí ještě více pro etické soudy a etické teorie.[1]

Nezpochybňovaný etický status „rovnosti" můžeme vidět i v běžné praxi ekonomů. Ekonomové jsou často přistiženi při hodnotovém soudu — horliví pronést politické prohlášení. Jak to mohou učinit a zároveň zůstat „vědečtí" a bezhodnotoví? V oblasti rovnostářství jsou schopni činit rychlé hodnotové soudy o nerovnosti s pozoruhodnou beztrestností. Někdy tyto soudy jsou upřímně osobní; jindy ekonom předstírá, že je zástupcem celé „společnosti". Výsledek je ovšem tentýž. Vezměme si například Henryho C. Simonse. Poté, co patřičně zkritizoval různé „vědecké" argumenty ve prospěch progresivního zdanění, přišel s následujícím tvrzením:

„Důvody pro progresivní zdanění musí být založeny na boji proti nerovnosti — na etických nebo estetických soudech ohledně převládajícího rozdělování bohatství a příjmů, které vede k nerovnosti, jenž je zřetelně špatná či nehezká."[2]

Další typickou taktiku můžeme pozorovat ve standardním textu o veřejných financích od profesora Johna F. Duea:

„Dnešním nejsilnějším argumentem pro progresi je fakt, že převládající konsensus veřejného mínění pokládá progresivní zdanění za nezbytné pro spravedlnost. To je založeno na principu, že způsob rozdělení příjmů před zdaněním v sobě obsahuje nadměrnou nerovnost. Ta může být odsouzena na základě inherentní nespravedlnosti podle standardů akceptovaných dnešní společností"[3]

Ať už ekonom směle hlásá své vlastní hodnotové soudy nebo jestli si troufá reflektovat hodnoty „společnosti," jeho imunita proti kritice je pozoruhodná. Ačkoliv upřímnost v odhalení vlastních hodnot může být obdivuhodná, určitě je sama o sobě nedostatečná. Při hledání pravdy je stěží dostatečné představit své hodnotové soudy, jako by musely být přijaty jako boží přikázání aniž by byly podrobeny intelektuální kritice a zvážení. Nemá být snad požadavkem, aby tyto hodnotové soudy byly v určitém smyslu platné, smysluplné, přesvědčivé, pravdivé?

Vznášet takové námitky samozřejmě znamená výsměch všem moderním kánonům čistého wertfreiheit ve společenských vědách od Maxe Webera dále, stejně jako starší filosofické tradici ostrého rozlišení mezi „fakty a hodnotami," ale možná je nejvyšší čas vznášet takovéto fundamentální otázky. Předpokládejme například, že by se etické či estetické soudy profesora Simonse netýkaly rovnosti, ale docela odlišného společenského ideálu.

Předpokládejme, že by byl pro zavraždění všech malých lidí, všech dospělých menších než pět stop. A předpokládejme, že by napsal: „Důvody pro likvidaci malých lidí musí být založeny na boji proti nerovnosti — na etických nebo estetických soudech ohledně převládající výšky dospělé populace, které vedou k nerovnosti, jenž je zřetelně špatná či nepěkná." Člověk by se divil, pokud by bylo přijetí takových poznámek profesora Simonse u jeho kolegů ekonomů či společenských vědců stejné jako bylo přijetí jeho egalitářských poznámek.

Či si můžeme představit, co by psal profesor Due o „konsensu veřejného mínění" v Německu třicátých let ohledně zacházení s židy. Pointou je, že v obou případech by byl logický status Simonsových a Dueových poznámek přesně týž, ačkoliv by jejich přijetí americkou intelektuální komunitou dneška bylo naprosto odlišné.

Můj názor by se dal dosud shrnout do dvou bodů:

1. Nestačí, aby intelektuál nebo společenský vědec vyhlásil své hodnotové soudy — tyto hodnotové soudy by měly být také racionálně obhajitelné a měl by se pokusit prokázat jejich platnost, přesvědčivost a správnost: krátce nesmí se s nimi jednat tak, jako by byly povzneseny nad veškerou intelektuální kritiku.

2. Cíl rovnosti byl již příliš dlouho nekriticky a axiomaticky považován za etický ideál.

Tudíž ekonomové, kteří jsou pro rovnostářské programy a kteří typicky váží tento ideál proti možným negativním dopadům na ekonomickou produktivitu, by se raději měli zamyslet nad tímto samotným ideálem.[4]

Měl by rovnosti náležet její současný status nezpochybnitelného etického ideálu? Na prvním místě bychom měli odmítnout radikální rozdělení mezi něčím, co je „pravdivé v teorii", ale „neplatí v praxi." Pokud je teorie správná, tak funguje v praxi; pokud nefunguje v praxi, pak je to špatná teorie. Obvyklé rozdělení mezi teorií a praxí je umělé a chybné. Toto platí v etice stejně jako všude jinde. Pokud je etický ideál inherentně „nepraktický," což znamená, že nemůže fungovat v praxi, pak je to špatný ideál a měl by jako takový být odmítnut. Abych to formuloval přesněji, pokud etický cíl protiřečí přirozenosti člověka nebo přírody a tudíž z tohoto důvodu nemůže fungovat v praxi, měl by být jakožto etický cíl odmítnut a je špatným nápadem kráčet v jeho směru.

Předpokládejme například, že by bylo přijato jako všeobecný etický cíl to, aby všichni lidé byli schopni létat pomocí mávání pažemi. Předpokládejme dále, že by všeobecně byla uznávána krása a dobrota tohoto cíle, ale byl by kritizován jako „nepraktický." Výsledkem by byla nesnesitelná společenská mizérie, jak by podporovatelé létání za pomoci mávání pažemi neustále obviňovali ostatní lidi, že jsou příliš laxní a příliš hříšní, aby dosáhli tohoto společného ideálu. Patřičná kritika je odmítnout „ideálnost" tohoto cíle jako takovou; poukázat na to, že cíl sám je nemožný vzhledem k fyzické podstatě člověka a přírody a tudíž osvobodit lidstvo ze zotročení prostřednictvím inherentně neuskutečnitelného a tedy špatného cíle.

Toto osvobození ale nemůže nastat, pokud bychom se omezili pouze na oblast „praktickou" a přenechali etiku a „idealismus" velekněžím létání pomocí mávání pažemi. Odmítnuto musí být samotné jádro — předpokládaná etická nadřazenost nesmyslného cíle. Mám za to, že totéž platí pro egalitariánský ideál, jehož společenské dopady jsou ještě zhoubnější než by byla nekonečná snaha o vzlétnutí vlastními silami. Podmínky rovnosti by lidstvu způsobily daleko více škody.

Co ve skutečnosti znamená „rovnost"? Na tento termín se mnozí odvolávají, ale málo kdo ho analyzoval. A a B jsou si „rovni", pokud jsou v nějaké dané vlastnosti identičtí. Tudíž pokud jsou Smith a Jones oba šest stop vysocí, mohou říci, že jsou si „rovni" výškou. Pokud mají dvě tyče identickou délku, pak jejich délky jsou si „rovny", etc. Existuje jeden a pouze jeden způsob, jak by si dva lidé mohli být „rovni" v úplném smyslu toho slova: museli by být identičtí ve všech vlastnostech. To samozřejmě znamená, že rovnosti všech lidí — rovnostářského ideálu — může být dosaženo pouze pokud budou všichni lidé zcela uniformní a přesně identičtí ve všech svých vlastnostech. Rovnostářský svět by tedy byl světem hororové fikce — světem identických stvoření zbavených veškeré individuality, rozdílnosti či kreativity.

Vskutku je to přesně tato hororová fikce, v níž byly logické implikace egalitarianismu plně zobrazeny. Profesor Schoeck pro nás nalezl popis takového světa v Britském anti-utopickém románu Facial Justice od L.P. Hartleyho, v němž je závist institucionalizována Státem, který dohlíží na to, aby byly všechny dívčí tváře stejně pěkné a to povinnými plastickými operacemi prováděnými jak na krásných tak na ošklivých dívkách s cílem převést všechny jejich tváře na všeobecný standard.[5]

Krátký příběh od Kurta Vonneguta poskytuje ještě hutnější popis plně egalitářské společnosti. Takto začíná příběh „Harrison Bergeron."

„Byl rok 2081 a všichni si konečně byli navzájem rovni. Nebyli si rovni jen před Bohem a před zákonem. Byli si rovni všemi způsoby. Nikdo nebyl chytřejší než někdo jiný, nikdo nevypadal lépe než kdokoli jiný. Veškerá tato rovnost byla zajištěna dvoustým jedenáctým, dvoustým dvanáctým a dvoustým třináctým dodatkem k ústavě a neustávající bdělostí agentů v Handicapovacím centru Spojených států.

Handicapování fungovalo následujícím způsobem:

Hazel měla dokonale průměrnou inteligenci, což znamenalo, že o věcech mohla přemýšlet jen v krátkých záblescích. George, jehož inteligence byla nadprůměrná, měl ve svém uchu malé mentálně handicapovací rádio. Podle zákona ho musel nosit pořád. Bylo naladěno na vládní vysílač, který přibližně každých dvacet sekund vysílal ostrý zvuk a tak bránil lidem jako Georgie získat nespravedlivou výhodu oproti průměrně inteligentním spoluobčanům."[6]

Hrůza, kterou z těchto příběhů instinktivně pociťujeme, pramení z intuitivního poznání, že lidé nejsou uniformní, že pro lidský druh je charakteristický vysoký stupeně rozdílnosti, rozmanitosti, diferenciace — krátce, nerovnosti. Egalitářská společnost může svého cíle dosáhnout pouze totalitními metodami donucení; a stále existuje naděje, že lidský duch individuálního člověka povstane a zmaří úsilí přeměnit svět na obří mraveniště. Vyobrazení egalitářské společnosti je hororovou fikcí, protože pokud jsou implikace takového světa plně vyřčeny, poznáme, že takový svět a takové snahy jsou hluboce antihumánní. Rovnostářský cíl je tudíž špatný a pokusy přiblížit se k tomuto cíli musí být rovněž pokládány za špatné.

Fakt individuální rozdílnosti a variability (tedy nerovnosti) je evidentní z veškeré lidské zkušenosti. Odtud pochází všeobecné rozpoznání antihumánní podstaty světa nucené uniformity. Společensky a ekonomicky se tato variabilita projevuje v obecné dělbě práce a „železném zákonu oligarchie" — náhledu, že při každé organizované aktivitě pouze hrstka (obecně ti schopnější a/nebo zainteresovanější) skončí jako vůdci a většina se zhostí role následovníků. V obou případech funguje stejný fenomén — mimořádný úspěch či vůdcovství v nějaké aktivitě je dosaženo těmi, které Jefferson nazval „přirozenou aristokracií" — těmi, kteří jsou nejlépe naladěni na tuto aktivitu.

Odvěké záznamy o nerovnosti, zdá se, naznačují, že tato rozdílnost a různorodost je zakořeněna v biologické podstatě člověka. Ale je to přesně tento závěr o biologii a lidské podstatě, který naše rovnostáře nejvíce dráždí a irituje. I oni by těžko mohli popřít historické záznamy, ale jejich odpovědí je, že na vině je „kultura". A jelikož očividně mají kulturu za ryzí akt vůle, jejich cíl změnit kulturu a vštípit společnosti rovnost se jim zdá dosažitelný. V této oblasti se egalitariánci zbavují jakékoliv vědecké opatrnosti. Zřídkakdy jsou svolni uznat biologii a kulturu jako navzájem se ovlivňující vlivy. Biologie musí být vykázána z hřiště rychle a kompletně.

Popřemýšlejme o příkladu, který je záměrně frivolní. Předpokládejme, že budeme pozorovat naší kulturu a nalezneme rozšířené přesvědčení, že „rusovlásky jsou vášnivé." Zde je úsudkem o nerovnosti závěr, že rusovlásky se jako skupina mají tendenci lišit od zbytku populace. Předpokládejme dále, že egalitářští sociologové zkoumající tento problém zjistí, že rusovlásky mají skutečně tendenci být vášnivější než zbytek populace ve statisticky významném množství. Místo připuštění možnosti nějakého druhu biologické odlišnosti, rovnostáři rychle přijdou s tvrzením, že za tento fenomén je odpovědná „kultura": že všeobecně rozšířený „stereotyp" o rusovláskách byl instalován do každé rusovlásky už od jejího ranného dětství, a že ona se jednoduše ztotožnila s tímto úsudkem a jedná takovým způsobem, jak to společnost od ní očekává. Stručně řečeno, rusovláskám byl „vymyt mozek" dominantní kulturou.

Ačkoliv nepopíráme možnost, že se takový proces odehrává, tato obvyklá obžaloba kultury se nezdá být podložena racionální analýzou. Rovnostáři implicitně předpokládají, že „kultura" vzniká náhodně a bez ohledu na společenská fakta. Pokud idea, že „rusovlásky jsou vášnivé" nevznikla jen tak ze vzduchu či jako božské přikázání, jak se tedy zrodila a dosáhla všeobecné rozšířenosti?

Jedním z oblíbených egalitariánských nástrojů je připsat veškerá taková skupinová tvrzení obskurním psychologickým motivům. Veřejnost má psychologickou potřebu obvinit některou sociální skupinu z vášnivosti a rusovlásky byly vybrány jako obětní beránek. Proč ale zrovna rusovlásky? Proč ne blondýny či brunety? Vynořuje se hrozivé podezření, že možná byly rusovlásky vybrány proto, protože vskutku byly a jsou vášnivější, a že společenský „stereotyp" je jednoduše zobecněným vhledem na reálná fakta. Takové vysvětlení je samozřejmě více v souladu s daty a společenskými procesy a mimo to jde o mnohem jednodušší vysvětlení.

Bráno objektivně, toto se zdá být mnohem smyslupnějším vysvětlením než idea o kultuře vytvářející strašáky arbitrárně a ad hoc. Pokud je to tak, mohli bychom dojít k závěru, že rusovlásky jsou biologicky vášnivější a „vymýváním mozků" je pak propaganda egalitariánců zaměřená na rusovlásky s cílem, aby byly méně vášnivé.

Tím samozřejmě nechci říci, že společnost nemůže udělat chybu, a že její úsudky o skupinové identitě vždy vycházejí z faktů. Zdá se mi ale, že důkazní břemeno spočívá daleko více na rovnostářích než na jejich údajně „neosvícených" oponentech.

Jelikož rovnostáři vycházejí z apriorního axiomu, že všichni lidé a tudíž i všechny skupiny lidí jsou stejné a uniformní, dochází k závěrům, že veškeré skupinové rozdíly ve statutu, prestiži či autoritě ve společnosti musí být výsledkem nespravedlivého „útlaku" a iracionální „diskriminace." Statistický důkaz „diskriminace" rusovlásek by byl podán způsobem, který je v dnešním politickém životě dobře znám; mohlo by se například ukázat, že průměrný příjem rusovlásek je nižší než průměrný příjem zbytku populace, že počet rusovlásek na vrcholových řídících funkcích, mezi universitními profesory či kongresmany je nižší, než je jejich poměrné zastoupení v populaci atd.

V současnosti je takovým nejviditelnějším plodem tohoto kvótového myšlení McGovernovo hnutí na demokratickém konventu 1972. Několik skupin bylo vybráno jako „utlačované" z toho důvodu, že mezi delegáty předchozího konventu jejich počet neodpovídal jejich poměrnému zastoupení v populaci jako celku. Konkrétně ženy, mladí, černoši a mexikánci byli označeni za utlačované skupiny. Výsledkem bylo, že Demokratická strana, pod vlivem tohoto rovnostářského kvótového myšlení, změnila výběr volitelů, aby se přiblížila ke kvótovému zastoupení těchto konkrétních skupin.

V některých případech je důkazem „útlaku" téměř absurdní konstrukce. To, že mladí mezi 18. a 25. rokem věku byli „nedostatečně zastoupeni" může být lehce dáno do patřičné perspektivy pomocí reductio ad absurdum. Nějaký horlivý reformátor mohl poukázat na smutně nedostatečné zastoupení pětiletých a požadovat, aby skupina pětiletých dostala na konventu své patřičné zastoupení. Stačí pouhý zdravý rozum, abychom si uvědomili, že mladí získávájí své místo ve společnosti po určitou dobu; že toho znají v průměru méně a mají menší zkušenosti než dospělí, takže by mělo být jasné, proč mají ve společnosti průměrně nižší status a menší autoritu. Ale přijmout tento pohled by znamenalo podstatné zpochybnění rovnostářského kréda; navíc by to byl políček do tváře kultu mládí, který je již dlouho hlubokým problémem americké kultury. A tak byli mladí lidé hloupě označeni za „utlačovanou skupinu" a požadavek na kvótu pro mladé je považován za vhodnou nápravu jejich dříve podřadných podmínek.[7]

Ženy jsou další nedávno objevenou „utlačovanou třídou" a fakt, že političtí zástupci jsou obvykle z více než 50% muži, je dnes předkládán jako evidentní znak jejich útlaku. Delegáti na politickém konventu pocházejí z řad stranických aktivistů a jelikož ženy zdaleka nejsou tak politicky aktivní jako muži, jejich počty byly pochopitelně nižší. Ale tento argument opět naráží u širokých sil hnutí za „ženské osvobození" v Americe na protiargument o „vymývání mozků" naší „kulturou". Jelikož feministé a feministky mohou těžko popřít fakt, že v každé známé kultuře a civilizaci v dějinách, od těch nejprimitivnějších k těm nejkomplexnějším, v politice dominovali muži, jejich odpovědí opět je, že už od nepaměti tato muži ovládaná kultura vymývala utlačovaným ženám mozky, aby se spokojily s mateřstvím a udržováním rodinného krbu. Úkolem hnutí za „ženské osvobození" je pak revolucionizovat ženské podmínky svou ryzí vůlí, „zvyšováním uvědomělosti." A pokud se většina žen stále stará především o děti a o domácnost, pak to odhaluje „falešné uvědomění", které musí být potlačeno.

Samozřejmě jednou z možných odpovědí je , že pokud muži uspěli v ovládnutí všech kultur, tak je to samo o sobě důkazem jejich „nadřazenosti"; jelikož kdyby si pohlaví byla navzájem rovna, jak mohlo dojít k tomu, že mužská dominance nastala ve všech případech? Kromě toho je ale samotná biologie zuřivě popírána a odvrhována. Zní takový pokřik, že není, nemůže být a nesmí být žádný biologicky daný rozdíl mezi pohlavími; veškeré historické či současné rozdíly musí být výsledkem kulturního vymývání mozků.

Ve své brilantní kritice názorů feministky Kate Millettové Irving Howe označil několik biologických rozdílů mezi pohlavími, rozdílů natolik důležitých, aby měly trvalý sociální účinek. Jsou to:

1. „určující ženská zkušenost s mateřstvím" včetně toho, co antropolog Malinowski nazval „intimním a integrálním poutem s dítětem ... spojeným s psychologickými účinky a silnými emocemi";

2. „hormonální složka našich těl a její proměny nejen mezi pohlavími ale i v různém věku v rámci jednoho pohlaví";

3. „rozdílné pracovní možnosti dané rozdílným množstvím muskulatury a fyzickou konstitucí"; a

4. „psychologické odlišnosti rozdílných sexuálních postavení a možností," konkrétně „fundamentálním rozdílem mezi aktivní a pasivní sexuální rolí" jak je biologicky předurčena u mužů a u žen.[8]

Howe pokračuje citací Dr. Eleanor Maccobyové z její studie ženské inteligence:

„je docela možné, že existující genetické faktory odpovědné za odlišnost obou pohlaví mají také vliv na jejich pracovní výkony.... Například je velmi pravděpodobné, že chlapcům je vrozena větší agresivita než dívkám — a agresivitu zde míním v širším smyslu slova, nikoliv jen jako sklon ke konfliktům, ale také jako dominanci a iniciativu — a pokud jsou tyto kvality těmi, které podmiňují pozdější kariérní postup, pak mají chlapci výhodu, kterou dívky ... v průměru pouze obtížně překonají."

Dr. Maccobyová dodává, že „pokud se snažíme rozdělit výchovu dítěte mezi muže a ženy, zjistíte, že ženy mají potřebu jí provádět a muži nikoliv."[9]

Sociolog Arnold W. Green poukázal na opakované znovuobjevení toho, co rovnostáři zavrhují jako „stereotypní roli přisuzovanou oběma pohlavím" dokonce i ve společnostech, jenž byly od počátku oddané dosažení absolutní rovnosti. Tudíž cituje záznamy z izraelských kibuců:

„Tento fenomén je celosvětový: ženy se koncentrují v oblastech, které vyžadují domáckou zručnost, trpělivost a rutinu, manuální zručnost, sexuální přitažlivost, kontakt s dětmi. Toto zevšeobecnění platí i pro izraelské kibucy, které byly zakládány na ideálu rovnosti pohlaví. „Regrese" k rozdělení „ženských" a „mužských" prací při dělbě práce dovedla společenství v kibucech až do stavu, který je obdobný jako všude jinde. V kibucu dominují muži v tradičních mužských rolích, ke spokojenosti obou pohlaví."[10]

Irving Howe spolehlivě rozpoznal, že kořenem feministického hnutí je odpor proti samotné existenci ženy jakožto odlišné entity:

„Zdá se, že slečnu Millettovou netrápí pouze nespravedlnost, kterou ženy utrpěly či diskriminace, které jsou údajně podrobeny. Co jí nejvíce trápí ... je samotná existence žen. Slečna Millettová nemá ráda psychobiologickou odlišnost žen od mužů a uznává pouze — jelikož nemá jinou možnost — nevyhnutelnou odlišnost v anatomii. Nenávidí perverzní odmítnutí většiny žen rozeznat hloubku svého ponížení, ostudnou závislost, kterou vykazují ve vztahu k (také nepříliš nezávislým) mužům, bláznivé potěšení, které dokonce mohou nalézt v přípravě večeře pro „vládnoucí skupinu" a ohrnuje nos nad jejich usmrkanými spratky. Bouří se proti poznání, že tyto role a přístupy by mohly mít biologicky daný základ, jelikož samotná myšlenka na biologii jí připadá jako způsob, jak navždy uvěznit ženy v jejich „podřízeném" postavení. Nicméně připisuje „kultuře" tak ohromný rozsah zvyklostí, ohavností a zla, že se tato kultura jeví silou ještě nepřekonatelnější a osudnější než samotná biologie."[11]

Při kritice feministického hnutí Joan Didion vnímá jeho kořeny jako vzpouru nejen proti biologii, ale také „proti samotnému uspořádání přírody":

„Pokud se nezbytnost konvenční druhové reprodukce zdá ženám nefér, pak tedy přes technologii překonejme „samotné uspořádání přírody," útlak, jak ho vidí Shulamith Firestoneová, „který se táhne celou známou historií až do zvířecí říše." Akceptuji vesmír, připustila nakonec Margaret Fullerová; Shulamith Firestoneová nikoliv."[12]

Další rozšířenou vzpourou proti biologickým sexuálním normám, stejně jako proti přirozené rozdílnosti, je v současné době se rozšiřující volání levicových intelektuálů po bisexualitě. Vyhnutí se „rigidní, stereotypní" heterosexualitě a přijetí nediskriminující bisexuality, jenž má rozšířit uvědomělost, odstranit „umělé" rozdíly mezi pohlavími a učinit ze všech osob jednoduše unisexuální „lidstvo".

Opět vymývání mozků dominantní kulturou (v tomto případě heterosexuální) mělo způsobit útlak homosexuální minoritě a zablokovat uniformitu a rovnost inherentní v bisexualitě. Jelikož každý jednotlivec může dosáhnout své nejplnější „lidskosti" v „polymorfní perversitě", která je tak blízká srdcím sociálních filosofů Nové levice jako jsou Norman O. Brown a Herbert Marcus.

Že biologie představuje překážku pro rovnostářské fantazie je v současnosti čím dál jasnější. Výzkum biochemika Rogera J. Williamse opakovaně zdůraznil obrovský rozsah individuální rozdílnosti jdoucí skrze celý lidský organismus.

„Dnes víme celkem dost o tom, jak dědičnost funguje a jak je možné, že každý lidský jedinec získá dědičností velice komplexní mozaiku vlastností, která je charakteristická pro něj samotného."[13]

Genetický základ nerovnosti inteligence je také neustále patrnější, navzdory emocionálním urážkám vznášených proti takovým studiím kolegy vědci stejně jako laickou veřejností. Studie jednovaječných dvojčat vyrůstajících v odlišném prostředí je jedním ze způsobů, jak těchto závěrů bylo dosaženo. Profesor Richard Herrnstein nedávno odhadl, že 80 % odlišností v lidské inteligenci je genetického původu. Herrnstein dospěl k závěru, že jakýkoliv politický pokus poskytnout rovnost prostředí pro všechny občany by pouze zintenzivnil stupeň socioekonomických rozdílů způsobených genetickými rozdíly.[14]

Egalitářská revolta proti biologické realitě je pouze součástí širší revolty: revolty proti samotné ontologické struktuře reality, proti „samotnému uspořádání přírody"; proti vesmíru jako takovému. V srdci rovnostářské levice je patologické přesvědčení, že neexistuje žádná struktura reality; že celý svět je tabula rasa kterou lze změnit v kterýkoliv okamžik a kterýmkoliv směrem prostou lidskou vůlí — krátce, že realitu lze okamžitě měnit pouhým přáním či touhou lidských bytostí. Tento druh infantilního myšlení je jistě v jádru vášnivého volání Herberta Marcuse po úplné negaci existující struktury reality a po její přeměně v to, co by poskytlo opravdový duchovní potenciál.

Nikde není levicový útok na ontologickou realitu patrnější než v utopických snech o tom, jak bude vypadat budoucí socialistická společnost. V socialistické budoucnosti podle Charlese Fouriera:

„veškerá nebezpečná zvířata zmizí a nahradí je zvířata, která budou pomáhat člověku v jeho práci — či jí dokonce budou dělat místo něj. Antibobr bude dohlížet na rybaření; antivelryba bude tahat lodě za bezvětří; antihroch bude zdvihat říční lodě. Místo lva zde bude antilev, jezdecké zvíře úžasné hbitosti na jehož hřbetě se poveze jezdec stejně pohodlně jako v dobře odpruženém kočáře. Život ve světě s takovými služebníky bude potěšením."[15]

Navíc podle Fouriera budou oceány místo slané vody naplněny limonádou.[16]

Obdobně absurdní fantasie jsou kořením marxistické utopie komunismu. Osvobozena od údajného omezení daném specializací a dělbou práce (což je srdcem jakékoliv výroby nad tou nejprimitivnější úrovní a tudíž i jakékoliv civilizované společnosti), každá osoba v komunistické utopii plně rozvine veškeré své schopnosti ve všech směrech.[17] Jak píše Engels ve svém Anti-Dühringovi, komunismus dá „každému jednotlivci možnost rozvíjet a vykonávat veškeré své schopnosti, fyzické i duševní, ve všech směrech."[18] A Lenin v roce 1920 při pohledu kupředu řekl: „zrušení dělby práce mezi lidmi ... vzdělávání, školení a výchova musí být všestranným rozvojem a všestrannou výchovou lidí, kteří budou schopni dělat všechno. Komunismus jde a musí jít k tomuto cíli a dosáhne ho."[19]

Ve své břitké kritice komunistických vizí Alexander Gray napsal:

„To, že by každý jednotlivec měl mít možnost rozvíjet veškeré své schopnosti, fyzické i duševní, ve všech směrech, je snem, který naplňuje mysl pouze těch jednodušších, kteří přehlížejí omezení daná limity lidského života. Jelikož život je sérií rozhodnutí a každé rozhodnutí znamená zároveň zřeknutí se všech ostatních možností."

„Dokonce i obyvatel Engelsovy budoucí pohádkové říše se dříve nebo později bude muset rozhodnout, jestli si přeje být arcibiskupem z Cantenbury nebo Prvním lordem námořnictva, jestli se bude snažit vyniknout jako houslista nebo jako boxer, jestli se bude chtít seznámit raději s čínskou literaturou nebo se skrytými stránkami života makrely."[20]

Samozřejmě jedním ze způsobů, jak se zbavit tohoto dilematu, je fantazírovat o tom, že Nový komunistický člověk budoucnosti bude nadčlověkem, který svými schopnostmi překročí přírodou daná omezení. William Godwin si myslel, že jakmile bude soukromé vlastnictví zrušeno, stane se člověk nesmrtelným. Marxistický teoretik Karl Kautsky tvrdil, že v budoucí komunistické společnosti: „povstane nový člověk ... nadčlověk ... vznešený člověk." A Lev Trocký věštil, že v komunismu se:

„člověk stane nesrovnatelně silnějším, moudřejším, hezčím. Jeho tělo bude harmoničtější, pohyby rytmičtější, hlas melodičtější.... Lidský průměr bude pozvednut na úroveň Aristotela, Goetha a Marxe. A nad těmito výšinami budou čnít nové vrcholy."[21]

Začali jsme s úvahou o obvyklém mínění, že rovnostáři, navzdory špetce nepraktičnosti, mají na své straně etiku a morální idealismus. Končíme úsudkem, že rovnostáři, jakkoliv mohou být inteligentí jako jednotlivci, popírají samotný základ lidské inteligence a lidského rozumu: identifikaci ontologické struktury reality a zákonitostí lidské přirozenosti. Přitom rovnostáři jednají jako velice zkažené děti popírající strukturu reality ve prospěch rychlé materializace svých vlastních absurdních fantazií. A nejen zkažené, ale i nebezpečné; jelikož moc idejí je taková, že rovnostáři mají slušnou šanci zničit kulturu, jejíž překonání si přejí, a strhnout svět kolem sebe do zkázy. Rovnostářství je hluboce antihumánní a tudíž by se na tuto ideologii a její aktivity mělo hledět jako na špatné a morálně pochybené.

Poznámky

1) John Maynard Keynes, The General Theory of Employment, Interest, and Money (New York: Harcourt, Brace, 1936), str. 383.

2) Henry C. Simons, Personal Income Taxation (1938), str. 18-19, citováno v Walter J. Blum a Harry Kalven, Jr., The Uneasy Case for Progressive Taxation (Chicago: University of Chicago Press, 1953), str. 72.

3) John F. Due, Government Finance (Homewood, Ill.: Richard D. Irwin, 1954), str. 128-29.

4) Tudíž:

Třetí námitkou proti daňové progresi, a bezpochyby tou, které se dostalo největší pozornosti, je ta, že se tím snižuje ekonomická produktivita společnosti. Téměř každý ekonom, který někdy obhajoval progresivní daň z příjmů, uznává toto jako negativní stránku daňové progrese. (Blum a Kalven, The Uneasy Case for Progressive Taxation, str. 21)

Opět „ideální" vs. „praktické."!

5) Helmut Schoeck, Envy (New York: Harcourt, Brace, and World, 1970), str. 149-55.

6) Kurt Vonnegut, Jr., "Harrison Bergeron," v Welcome to the Monkey House (New York: Dell, 1970), str. 7.

7) Rovnostáři, mimo své ostatní aktivity, také usilovně „napravují" anglický jazyk. Například na použití slova „girl," (dívka) se hledí jako na degradující, jelikož údajně implikuje podřazenost. Levicoví rovnostáři nyní mluví o dívkách v prakticky kterémkoliv věku jako o „ženách" (women).

8) Irving Howe, "The Middle-Class Mind of Kate Millett," Harper's (Prosinec, 1970): 125-26.

9) Ibid., str. 126.

10) Arnold W. Green, Sociology (6th ed., New York: McGraw-Hill, 1972), p. 305. Green cituje studii A.I. Rabina, "The Sexes: Ideology and Reality in the Israeli Kibbutz," v G.H. Seward a R.G. Williamson, Sex Roles in Changing Society (New York: Random House, 1970), str. 285-307.

11) Howe, "The Middle-Class Mind of Kate Millett," str. 124.

12) Joan Didion, "The Women's Movement," New York Times Review of Books (July 30, 1972), str. 1.

13) Roger J. Williams, Free and Unequal (Austin: University of Texas Press, 1953), str. 17, 23. Viz také Williams, Biochemical Individuality (New York: John Wiley, 1963) a You are Extraordinary (New York: Random House, 1967).

14) Richard Herrnstein, "IQ," Atlantic Monthly (Září, 1971).

15) Ludwig von Mises, Socialism: An Economic and Sociological Analysis (New Haven, Conn.: Yale University Press, 1951), str. 163-64.

16) Ludwig von Mises, Human Action (New Haven, Conn.: Yale University Press, 1949), str. 71. Mises cituje první a čtvrtý díl Fourierových Oeuvres Complčtes.

17) For more on the communist utopia and the division of labor, see Murray N. Rothbard, Freedom, Inequality, Primitivism, and the Division of Labor (kapitola. 16, současné vydání)

18) Citováno v Alexander Gray, The Socialist Tradition (London: Long-mans, Green, 1947), str. 328.

19) Kurzíva je Leninova. V.I. Lenin, Left-Wing Communism: An Infantile Disorder (New York: International Publishers, 1940), str. 34.

20) Gray, The Socialist Tradition, str. 328.

21) Citováno v Mises, Socialism: An Economic and Sociological Analysis, str. 164.

Autor: Murray Rothbard

Přeložil a poslal: Finist

Zdroj: http://sumavak.bloguje.cz/


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist