Invaze aneb kdo se k nám vtírá

Nedávno jsem si přečetl jednu z četných knih o pronikání "invazních druhů" rostlin a zvířat k nám a o boji proti nim. Jako invazní se označuje takový druh, který se v přítomné době nově a většinou rychle šíří, v typickém případě za neúmyslné dopomoci člověka zavlečením z nějaké jiné části světa. Často pak žije na biotopech člověkem vytvářených a udržovaných, třeba na silničních náspech, skládkách či stanovištích uvnitř obcí. Trochu komplikovanější je to v případě, kdy lidský podíl na invazi je nevykazatelný, například když se hrdličce zahradní v pozdních čtyřicátých letech náhle "zachtělo" rozšířit se z Balkánu do střední Evropy a ani tehdejší kruté zimy ji od toho neodradily.

Nepředpojatá mysl si musí položit otázku, proč vlastně proti invazním druhům bojovat - po ústupu stepi na konci poslední doby ledové sem drtivá většina našich živočišných i rostlinných druhů teprve musela "invadovat", byť z počátku většinou bez lidské pomoci. I lidé jsou koneckonců v Evropě "nepůvodní". A což teprve po rozvinutí lidských zemědělských aktivit a odlesnění značných ploch v krajině! Málokdo z laiků si je vědom toho, že invazní druhy ze Středomoří či předoasijských stepí, byť velmi starého data, jsou "erbovními" zvířaty a rostlinami naší krajiny. Jedná se například o koroptve, vrabce, zajíce, skřivany či o oblíbené pestře kvetoucí plevele, jako jsou chrpy, koukoly nebo vlčí máky. I řada z pozdějších invazních druhů je velice hezká - velká a tmavorůžově kvetoucí netýkavka Royleova, která se teprve za života naší generace rozšířila v říčních nivách, nezapře svou himálajskou domovinu. Když ji před skoro dvěma sty lety v tamních roklinách našel poručík Royle, koloniální voják a amatérský botanik, jistě mu srdce poskočilo radostí. Přiznám se bez mučení, že jsem ji jako dítě s nadšením pěstoval ve své zahrádce, a tak ji napomáhal šířit. Z hlediska ochranářské praxe je ovšem dnes jedním z nepřátel, kteří mohou naší krajině prospět jen svou smrtí. Vystřílíme i bažanty a daňky, protože jsou "nepůvodní"? To kupodivu nikdo nenavrhuje. V příslušných materiálech se ovšem dozvíme, jaké nepravosti invazoři vyvádějí, jaké nemoci přenášejí, jak s nimi co nejradikálněji zatočit - než abychom se radovali, že místo dávno vyhynulého norka evropského máme alespoň toho amerického (liší se věru jen v detailech). Musíme si ale uvědomit, že zabíjí ptáčky. Jako by je řekněme hranostaj nežral, ale ten "může", ten je "náš". V podstatě se jedná o snahu uchovat krajinu a její druhové složení zhruba v podobě kolem přelomu 19. a 20. století, tj. asi z časů našich pradědečků, tedy nikoli nějakou "divočinu", ale kulturní krajinu ze "starých dobrých" časů.

Na tom by vcelku nebylo nic špatného, kdyby se jednalo o cíl myšlenkově reflektovaný a zcela vědomý. Jde těžko přehlédnout, jak obrovský citový potenciál se na tohle téma váže a jaká nenávist se upírá vůči "cizákům", kteří si dovolili proniknout na naše výsostné území a eventuálně tu "původní" druhy vytlačovat - při dostatečně dlouhém časovém záběru vždy s podivem zjistíme, že nic zcela "původního" není a vše, co máme, ať už na druzích či obyvatelstvu, je konglomerátem "pozdějších příměsí". Je dobrý důvod se domnívat, že osoby, které by za jiných okolností bděle střežily čistotu rasy či jazyka, dnes bojují proti znečištění "naší" přírody invazními druhy. Je to povolené, politicky korektní a lze se v tomto směru věru vyřádit. Cizáckého továrníka, prznícího naše dělnice, nahradila křídlatka sachalinská, navždy špinící tvář naší krajiny. Je třeba vymořit ji až do kořene.

Je jistě lépe, když se predisponované osoby vrhají s nenávistí na zmíněnou křídlatku či bolševník než na bližní s jiným obličejem. Představa cizáků, kteří už svým pouhým bytím poskvrňují naše obecné dobré a jako temnota se šíří, však sedí v našich duších, zdá se, na věky věků. Kdyby za mnou dnes přišel s prosebným pohledem psík mývalovitý, také jeden z nich, asi bych ho schoval ve sklepě a nosil mu tam potravu...

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof