Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Tsunami odpadků

18.10.2008  |  252× přečteno      vytisknout článek

Tsunami odpadků

Pákistánské Karáčí pomalu mizí pod záplavou všeho, co už jeho obyvatelé nepotřebují. Město připomíná pacienta, který prodělává vleklou otravu produkty vlastního metabolismu. Čeká to samé jednou i celý svět?

Když se vydáte na sever Karáčí, nemůžete řeku Layri minout. Tvoří pomyslnou hranici metropole, za kterou už se rozkládá jen chudinské předměstí Baldia. Pokud se o řece mluví jako o tlustém střevě, je to v Karáčí právě Layri. Její voda totiž vlastně není voda, ale jemné černohnědé bahýnko. Ze stojaté hladiny se line hnilobný zápach, který vás praští do nosu na kilometry daleko. Mangrovové porosty na břehu Arabského moře, kam řeka Layri ústí, usychají pod toxickým obsahem kanalizačních stok, tekutým průmyslovým odpadem, kalnými vodami veřejných prádelen, produkty městských jatek a dalšího neidentifikovatelného hnusu.

Přímo na břehu řeky se rozkládá jedna z největších skládek odpadků v Asii. Ze smrduté mlhy, která brzy ráno stoupá z olejovité "vody", se náhle vynoří desítky přízračných postav vyzbrojených klacky a pytli. Pomalu a systematicky prohrabávají včerejší přírůstek městského detritu. Hledají skryté poklady: plast, plechovky, láhve, zbytky jídla...

SMETIŠTNÍ LIDÉ

Senzační reportáže o takzvaných "garbage people" čas od času proběhnou českými i světovými médii. "Kouřová hora" Payatas ve filipínské Manile, skládka Stung Menchay na předměstí kambodžského Phnompenhu, smetiště Moqattam v egyptské Káhiře, skládka s poetickým jménem Dallas v rumunské Kluži obydlené rozvětveným romským klanem – všechna tato místa nabízejí šokující pohledy do soukromí lidí, kteří své životy spojili s odpadky. To všechno jsou ale izolované městské skládky. Ta v Karáčí je jiná – nemá jméno a nemá ani žádný začátek či konec. Vše nepotřebné se tu prostě hromadí podél řeky, pomalu přetéká do okolních ulic...

Podle odhadů město denně vyprodukuje 8000 tun pevného odpadu a více než sto milionů litrů odpadních vod. Ta čísla neustále rostou stejně jako sama obludně metastazující metropole. V roce 1941 mělo Karáčí méně než půl milionu obyvatel. Když v roce 1947 vznikl rozpadem britské koloniální Indie nezávislý muslimský stát Pákistán, přelila se sem vlna uprchlíků z hinduistické Indie. Později se do města začaly za "lepším životem" stahovat zástupy obyvatel chudého venkova. V roce 1972 tak v Karáčí žilo 3,6 milionu lidí, v roce 1987 už 7,4 milionu a dnes se tu tísní 14 milionů. Ti, kteří nenašli jinou obživu, skončili v slumech na břehu řeky Layri, kde celé dny prohrabávají nahromaděnou minulost životů svých bližních.

Smetiště ale není jen místo, kde končí věci, se kterými jsme se už rozloučili. Pro tisíce obyvatel třetího světa je to i domov a zdroj obživy. "Smetištní lidé" riskují kožní memoci, žloutenku a rakovinu z toxických látek, aby z našeho odpadu zachránili cokoli, co má ještě sebemenší cenu. Jak vysoká ta cena je?

Pákistánská média v poslední době skloňují jméno Nargis Latinové. Zakladatelku nevládní organizace "Gul Bahio" (Záplava květin) proslavilo heslo "Odpadky jsou zlato". Na předměstí Karáčí chce otevřít stánky, kde bude s obyvateli smetišť vyměňovat druhotné suroviny za žlutý kov. Spočítala, že jen prodej vytříděného papíru, plastů a kovů by vynesl nejméně 10 milionů rupií (3,3 milionu Kč) denně. Recyklace domovního odpadu tak podle Latinové může změnit životy těch nejchudších z nejchudších. Není ale jisté, jestli se plán podaří prosadit. Recyklační závod už totiž v Karáčí chtěla postavit australská firma, ale ztroskotalo to na korupčních požadavcích městské radnice.

PLASTOVÁ POHROMA

Záplavy odpadků si okamžitě všimne každý, kdo navštívil libovolnou metropoli Třetího světa. Asi nejhorší je to v Indii, kde se vše nepotřebné pálí přímo na ulici. Brzy ráno se tak indická města ponoří do dusivého závoje toxického kouře. Situaci trochu zlepšují volně se potulující stáda posvátných krav, sloužících jako živé popelnice. Žerou jakékoli organické zbytky včetně starého papíru.

Asi nejhorší součástí odpadu jsou plasty. Syntetické ropné polymery s dlouhými a pevnými chemickými řetězci příroda neumí rozložit. Bakterie si na nich vylámou zuby – igelitový pytlík podle vědců beze změny přežije asi 500 let, PET láhev se rozpadne až za tisíc let.

Igelitových a mikrotenových tašek a sáčků se na celém světě každoročně vyrobí 900 miliard – 150 kusů na každého člověka na zemi. Rozvojové země jsou jimi doslova zaplaveny. Dáte si v Číně rýži s masem? Pouliční prodavač vám oběd nasype do pytlíku. Dostali jste v Laosu žízeň? Limonádu vám ze skleněné láhve přelijí do sáčku s ledem a přidají plastové brčko. V ulicích přitom chybějí nejen koše, ale i jakýkoli organizovaný systém likvidace odpadu.

Jakmile zafouká vítr, zvednou se ze země vířící sloupy igelitu. Odhozené tašky a sáčky za monzunových dešťů ucpávají kanály a stoky, což způsobuje katastrofální záplavy. Největší nebezpečí ale igelit představuje pro mořské živočichy. Vznáší se ve vodě, takže delfínům a želvám připomíná jejich oblíbenou lahůdku – medúzy. Ucpe jim střeva nebo je pomalu otráví. Podle studie Green­peace tak každoročně zahyne více než milion mořských živočichů. Holandský biolog Jan van Franeker zkoumal obsahy žaludků uhynulých buřňáků ledních z osmi zemí kolem Severního moře. V 95 % z nich našel zbytky igelitu, a to až o hmotnosti 20 gramů, což při přepočtu na lidský žaludek odpovídá dvěma kilogramům. V žaludku jednoho mrtvého plejtváka obrovského bylo objeveno 800 kilogramů igelitu.

Molekuly igelitu a mikroten (poly­etylén) a PETu (polyetylentereftalát) obsahují jen uhlík, vodík a kyslík. Jejich spálením tedy vzniká jen oxid uhličitý a voda. Proč je prostě nehodit do kamen? Problém je, že velmi záleží na teplotě hoření a na příměsích. Stačí třeba jen malá stopa chloru, a z vašeho komína začnou stoupat dioxiny. Jedny z vůbec nejjedovatějších látek na zemi putují potravním řetězcem a hromadí se v tukové tkáni. Jsou rakovinotvorné a navíc působí jako takzvané hormonální disruptory – poškozují funkci některých hormonů. Zkuste si domyslet, co se asi děje v tělech "smetištních lidí" z Karáčí, kteří se celé dny pomalu udí v kouři stoupajícím z hromad doutnajících odpadků... Co se dá s plastovou pohromou dělat? Slibným řešením se zdají být tzv. biodegradabilní plasty, které se po určité době rozloží samy. Místo z ropy se vyrábějí z chemicky modifikovaného škrobu, celulózy, kolagenu a dalších přírodních látek. Další možností je přidat k ropným plastům látku, která urychlí jejich rozklad tím, že po určité době "rozpojí" dlouhé řetězce uhlíkových polymerů. Zbytek už bez problémů "sežerou" půdní živočichové a bakterie. Takový biodegradabilní polyetylen už vědci umějí přesně "načasovat", aby se podle potřeby rozpadl do několika měsíců až let. Problém je ale v tom, že je mnohem dražší než klasický igelit.

Česká pobočka řetězce Tesco každý rok rozdá 140 milionů jednorázových tašek. Ve snaze získat přívětivý "zelený" image je teď chce postupně nahrazovat jutovými taškami na opakované použití. Česká pobočka Intersparu se zase pro změnu chystá zavést tzv. biotašky vyrobené z modifikovaného bramborového škrobu.

Obyvatelé USA ročně vyhodí 100 miliard plastových sáčků a tašek.

Kalifornské San Francisco letos v březnu ve snaze omezit množství odpadu přijalo zákon, který obchodům zakazuje jejich používání. V celé Kalifornii pak začal v červenci platit zákon, podle něhož musejí velké obchody použité tašky zpětně vykupovat a odevzdávat k recyklaci. Už v roce 2002 igelitky zakázal Bangladéš, kde za jejich používání hrozí pokuta v přepočtu asi 250Kč. Indický stát Himáčalpradéš jde ještě dál – prodejci igelitek tu riskují vězení. Úřady v africké Ugandě zase místo igelitek propagují tradiční obal, kterým jsou banánové listy.

JSOU PROSTĚ VŠUDE!

Jak jsme na tom v Evropě? Unie ročně vyprodukuje 1,3 miliardy tun odpadků - 49 % putuje na skládky, 18 % se spaluje a jen 27 % je recyklováno. Odpad třídí 69 % Čechů. Každý z nás ročně "vyrobí" 250 kilogramů odpadu, z něhož asi 13 % tvoří plasty. Za celý život jich tak vyhodíme asi 2300 kilogramů. To jsou oficiální čísla. Co se ale ve skutečnosti stane s odpadem, který pracně třídíme a nosíme do barevných kontejnerů a sběrných dvorů?

Tak třeba vysloužilá západní elektronika putuje podle britského listu The Times do čínského města Guidžu v provincii Kanton. Desítky tisíc domorodců tu rozbíjejí počítače, televizory, přehrávače a další přístroje a v mracích dýmu vypalují haldy kabelů, aby se dostali k cenným kovům. Jen koncentrace olova prý v Guidžu dvěstěkrát přesahuje hygienické normy. List The Times zase zjistil, že miliony tun evropského bordelu míří do Indie. Novináři objevili anglický odpad ve vesnici Mundka na okraji Dillí, kde pečlivě vytříděné plasty končí v plamenech a na skládkách. Naštěstí to ale není pravidlo – některé druhy plastů jsou totiž naopak vysoce ceněnou druhotnou surovinou. Máte flísovou bundu? Pak vás v zimě hřeje asi 50 vyhozených PET láhví. "Dutá vlákna" z recyklovaného PETu se používají i k výrobě spacáků.

Odpadky už pronikly i na nejnepřístupnější místa planety. V Jižním sedle Mount Everestu (8000 metrů nad mořem) se až donedávna povalovaly rozervané stany, prázdné kyslíkové láhve, zbytky jídla, lana, mrtvá těla horolezců... Na jaře 2006 odtud mezinárodní úklidový tým snesl několik tun odpadků. Nepálské úřady dnes už každé expedici účtují zálohu 4000 dolarů. Pokud horolezci prokážou, že si své odpadky z nejvyššího světového vrcholu snesli dolů, dostanou peníze zpátky.

Problém se znečištěním moře zviditelnila aféra s plastovými dětskými kachničkami do vany, které se před pár lety začaly záhadně objevovat na mnoha místech evropského pobřeží. Zjistilo se, že pocházejí z čínské lodi, která v roce 1992 ztratila několik kontejnerů s nákladem. Kachničky názorně ukázaly, jak je svět vlastně malý. Mořské proudy totiž odpad roznášejí napříč glóbem a v určitých oblastech jej koncentrují. Pokud třeba v Japonsku hodíte do moře PET láhev, zhruba za rok dopluje do oblasti Pacifiku ležící mezi pobřežím Kalifornie a Havajskými ostrovy. Během let tu vznikl plovoucí ostrov tří milionů tun odpadků, který je větší než Česká republika. Tvoří ho staré pneumatiky, PET láhve, boty, papír, kondomy, igelitové tašky… Prostě úplně všechno, co si dokážete představit. Neustále rostoucí ostrov připomíná nenasytný vír, který hltavě nasává odpadky z celého Tichého oceánu.

CO VYPRÁVĚLA ŽUMPA

Za určitých okolností ale může být odpadková hrozba pro přírodu požehnáním. Umělý podmořský útes, který Thajsko vytvořilo ze 190 starých popelářských vozů, se rychle stal útočištěm desítek druhů ryb. Singapur zase zaváží popelem ze spaloven odpadu pobřežní laguny, aby rozšířil pevninu, které se tomuto ostrovnímu státečku zoufale nedostává. Vznikl tak poloostrov o rozloze 3,5 km2. Vědci měli obavy, že na toxickém popelu nic neporoste, ale naopak se tam paradoxně zabydlely ohrožené druhy.

V Praze byl organizovaný směr odpadků zaveden v srpnu 1681. "Vozy projížděly ulicemi za vyzvánění, které upozorňovalo obyvatele, že mají se svým odpadem vyjít na ulici," píše historik Petr Pokorný. "Jeden anglický cestovatel o Praze žertem poznamenal, že napadení města Turky nezabrání hradby, ale spíš obrovský puch, kvůli kterému se Turci neodváží vniknout do ulic." Zvláštní odvětví archeologie prozkoumává staré odpadní jímky, smetiště a záchody. Podle Pokorného poskytly fekální jímky Pražského hradu důkaz o prosperujícím dálkovém obchodu s tropickou Asií ve 14. století. Byla v nich totiž nalezena pylová zrna vzácného tropického ovoce a koření.

Budoucí archeologové tak možná budou překopávat hory odpadků, které jim dnes zanecháváme. Představte si ten jásot, až za tisíc let vyhrabou krabici od mléka a obal taveného sýru z vaší dnešní snídaně! Nebo spíš nenajdou nic? Letos na jaře totiž vědci z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd ČR vyvinuli přístroj zvaný plazmatron. Odpadky spaluje paprskem plazmy (ionizovaného plynu) o teplotě až 30 000 K (zhruba šestkrát víc, než má povrch Slunce). Velké molekuly se dokonale rozloží, takže lze bezpečně zlikvidovat jakékoli toxické látky. V "kouzelném koši na odpadky" navíc vzniká plyn, který lze použít k vytápění domů, k pohonu automobilů nebo k výrobě elektřiny.

ODPADKOVÁ HOREČKA

Smetištní lidé z Karáčí paradoxně nejsou žádní chudáci – prodejem vytříděného odpadu si vydělají zhruba dvakrát až třikrát víc než průměrný Pákistánec. Miliony utečenců z chudého venkova zemí třetího světa sní, že se dostanou na smetiště na periferiích velkých měst.

Americký list New York Times loni v dubnu popsal obrovskou skládku na předměstí Šanghaje, připomínající Zlatou horečku na Klondiku. "Jakmile vyklopíme další náklaďák, vrhne se na odpadky až padesát lidí," řekl novinářům její správce. Několik neopatrných nešťastníků už prý rozdrtily těžké zhutňovací stroje. Sběrač Ču Fej-siang prohlásil: "Nekrademe, jen si vyděláváme na život. Recyklování odpadků přece zemi pomáhá. A navíc... jsme špinaví a smrdíme. Policisté nás nikdy neseberou." Ču Fej-siang tak naznačil, že smetištní lidé poskytují moderní společnosti důležitou službu. Nad jejich živobytím se ale začínají stahovat mraky. Ukazuje to případ zabbaleenů, proslulých smetištních lidí z Egypta. Na předměstí Káhiry jich žije asi šedesát tisíc. Komunita koptských křesťanů už padesát let prohrabává deset tisíc tun odpadu, který město každý den vyprodukuje. Dělají to s fascinující efektivitou – to, co jiní zahodí, dokážou roztřídit a prodat až z 80 %. Stát to přitom nestojí ani korunu.

Jenže recyklace odpadu je obrovský byznys. Egyptská vláda se rozhodla prodat licenci italským a španělským firmám, které za ni nabízejí 50 milionů dolarů ročně. V bouřlivé mediální diskusi se samozřejmě objevily argumenty, že přebírání odpadků ponižuje lidskou důstojnost, odporuje hygienickým normám, nepatří do 21. století... "Čím se teď ale budeme živit?!" ptají se nešťastní zabbaleeni. Přebírači odpadků žijí v úděsných podmínkách. Když jim je ale vezmeme, budou na tom ještě mnohem hůř.

UTOPÍME SE VE VLASTNÍM SVINSTVU?

Odborníci varují, že v roce 2020 bude jen samotná Čína produkovat každý rok stejné množství odpadu, jaké v roce 1997 vytvořil celý svět... Bojíte se, že tak časem všichni dopadneme stejně jako v Karáčí? Že se prostě utopíme v tom, co každé ráno vynášíme do popelnice? Dánský statistik Bjrn Lomborg v knize Skeptický ekolog spočítal, že kdyby se veškerý odpad z USA za celé 21. století naskládal do výšky třiceti metrů, zaplnil by čtverec o hraně jen 28 kilometrů. Čechů je asi 29,5krát méně než Američanů – náš stoletý binec se tedy vejde do čtverce o hraně dlouhé jen asi pět kilometrů. Takže odpadky vlastně nejdou žádný problém? Ne, pokud ovšem nežijete na pákistánském smetišti.


Zdroj: http://www.tiscali.cz


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
EKOLAMP s.r.o.Inisoft s.r.o.EKO-KOM a.s.ELEKTROWIN a.s.Asekol s.r.o.
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist