Kam zmizela voda? Prázdné studně, zničená úroda. Co dělat proti vysychání Česka.

Na většině území spadlo letos až o třetinu méně srážek, než je obvyklé, někde napršela dokonce jen polovina normálu. K tomu se přidala mimořádná horka. Extrémně suchou půdu najdeme na 70 procentech území, a jestli se situace brzy nezlepší - a zatím se nezdá, že by měla -, může se letošní sucho vyrovnat tomu z roku 1947, kdy usychaly i stromy v plné síle.

Klimatologové přitom varují, že letošní léto - zvlášť pokud se během něj dočkáme ještě pár ničivých krupobití a nějaké té povodně - je ukázkou toho, co nás čeká do budoucna. Klima se mění stále výrazněji a varování se naplňují dříve, než jsme očekávali. Například už počátkem století vědci upozorňovali, že se na jižní Moravě někdy kolem roku 2025 přestane vyplácet jarní ječmen, protože po vysetí potřebuje příliš mnoho deště, který bude čím dál větší vzácností. Ve skutečnosti od něj tamní zemědělci rychle upouštějí už v současnosti. Umýt nádobí, spláchnout záchod Do Bojanova na Vysočině přišly suché časy před měsícem. Tehdy Zdeňka Vařeková místo průzračné vody vyčerpala ze své studně před domem černou břečku plnou slimáků. Dnes se obyvatelka té části obce, která leží na kopci a není připojená k obecnímu vodovodu, a proto ji sucho postihlo nejvíce, každý den dívá dolů do pětimetrové hloubky své studně, na jejímž dně se ve tmě leskne malá loužička. ,,Začali jsme brát vodu od sousedů, jejich dům je většinu času prázdný a studnu měli plnou. Po třech týdnech vyschla i ta," říká. Tehdy začala být situace na vrcholku kopce, obsypaném dvěma desítkami stavení, neúnosná. Polovině lidí tu postupně docházela voda a počet sousedů schopných vypomoci spoluobčanům na suchu pomalu klesal.

Starosta víc než šestisethlavé obce Milan Michálek začal hledat řešení - a zjistil, že to není vůbec snadné. Většina cisteren, které mají vodohospodářské firmy k dispozici, je určená jen pro užitkovou vodu a nedá se z nich pít. Pronájem těch hygienických byl tak drahý, že by se jeho vesnici vyplatilo koupit si cisternu vlastní. Už to byl odhodlaný udělat, když mu městští úředníci v nedaleké Chrudimi poradili, ať se obrátí na státní hmotné rezervy. Pomoc občanům v nouzi zvládl stát v případě Bojanova bezchybně. V pondělí podal starosta žádost a ve středu si ze státního skladu vezl bezplatně pronajatou dvouhektolitrovou cisternu. Ta už dva týdny stojí na plácku uprostřed usychajících domácností, každé dva dny ji obecní zaměstnanci traktorem svážejí dolů do vsi a z vodovodu naplní pitnou vodou. Tak to bude, dokud se studny zase nenaplní.

S kbelíky si sem pro pitnou vodu jednou za den zajdou manželé Janečkovi, kteří v Bojanově tráví každé léto. ,,Mýt se jen jednou denně, nanejvýš. Nádobí oplachovat, saponát používat jen minimálně, protože znehodnotí i vodu, která by se ještě dala použít jinde. Opravdu špinavou vodu schovávat, dá se s ní spláchnout záchod - když už je to nutné," popisuje jejich nový úsporný režims úsměvem Hana Janečková. Stejně jako všichni zdejší, i ona s manželem zatím vnímá sucho jako nepříjemnost, ne jako drama. Navíc je potěšilo, že si zdejší lidé bez váhání pomohli a drželi při sobě.

Pobavený popis nouzové vodní rutiny by ale měl zajímat i ty obyvatele obce, kteří svou vodu získávají ze zdánlivě bezedného vodovodu. ,,Dostávám pravidelně údaje od vodohospodářů. Takže vím, že lidé tu vodou nešetří, právě naopak, spotřeba je o trochu vyšší, než je tomu běžně," krčí rezignovaně rameny starosta Michálek. A tak zatímco lidé na kopci si v těchto dnech vystačí zhruba s deseti litry pitné vody na člověka a den, sousedé o pár desítek metrů níž hospodaří s pohodlnými 90 litry na osobu. ,,Ale co vím, tak zdroj našeho vodovodu je zatím v dobré kondici, takže plýtvání letos nejspíš nepocítíme," utěšuje se starosta. Čerpáme moc, tak přemýšlejme Nejdůležitějším zásobníkem podzemních vod je u nás česká křídová pánev, táhnoucí se od Děčína Polabím až k Blansku u Brna. Zdejší usazeniny, především pískovce, vznikaly před zhruba 90 miliony let na dně druhohorního moře, které tehdy na naše území zasahovalo. V současnosti tu podzemní voda pomalu, rychlostí pouhých desítek centimetrů ročně, protéká póry pískovce v hloubkách zhruba od 60 do 600 i více metrů. Je to voda, která napršela i před desítkami tisíc let. O její nedotčenosti svědčí skutečnost, že podobně jako například podzemní voda z Českého krasu neobsahuje radioaktivní tricium, jež se do povrchových vod začalo dostávat začátkem padesátých let v souvislosti s pokusnými výbuchy jaderných zbraní v ovzduší.

Běžné výkyvy teplot a srážek gigantickou, vodou nasáklou podzemní ,,houbu" v křídové pánvi neovlivní, to však neznamená, že vůbec nepociťuje, co se děje na povrchu. ,,Máme chalupu ve Lhotě na Kokořínsku, je tam asi 70 metrů hluboký vrt, nejspodnějších 20 metrů bývá obvykle voda. Teď je ale zaplaveno jenom nejhlubších pět metrů," vypráví geolog Václav Cílek. Úbytek zavinilo hlavně nadměrné čerpání, kvůli němuž se hladina nestačí obnovovat. ,,Ve vesnici je několik bazénů, jezdí tam čím dál víc rekreantů, takže v létě se tam prudce zvýší množství lidí, kteří si nenavykli vodou šetřit," říká Cílek.

Současnou hladinu podzemních vod také snížil - spíše než momentální počasí - nedostatek sněhu během letošní zimy podtržený tím, že jsme vln sucha zažili v poslední době celou řadu, například v letech 2000, 2003 a 2012. Projevilo se to i u dalšího významného zdroje podzemní vody, kterým jsou nivy řek. To, co vidíme v korytě, není totiž zdaleka vše, co s řekou souvisí. Další, podzemní ,,řeka" teče ve štěrkopískových usazeninách kolem viditelného toku rychlostí desítek metrů za rok. I ona reaguje se zpožděním a sucho ji nemusí ovlivnit hned.

Příkladem využívání této vody jsou asi 20 metrů hluboké studny na soutoku

Na 70% Česka je extrémně suchá půda.

Labe a Jizery u Káraného ve středních Čechách, které zásobují pitnou vodou třetinu Prahy. Tady je ovšem zatím vše v pořádku: i přes nynější dlouhou řadu dní bez deště, zimu s poměrně malým množstvím sněhu a malý průtok v korytě Jizery hydrologové v Káraném zatím žádné problémy nepozorují.

V budoucnu však potíže očekávat lze. Do konce století se v Česku oteplí více, než bude průměrný nárůst teplot na celém světě. Jsme totiž uprostřed kontinentu rozkládajícího se blízko rychle se ohřívající Arktidy, oteplení bude proto pravděpodobně výraznější než třeba v tropech. Podle některých odhadů stoupnou teploty v letních měsících v Česku až o 4,5 stupně, takže se z půdy a z krajiny bude odpařovat mnohem víc vody. Ohledně srážek dávají různé klimatické modely odlišné výsledky, v souhrnu se ale zdá, že suchá období přerušovaná přívalovými dešti budou přicházet častěji a budou delší; k létům bez vody se přidají i horká a suchá jara (některé roky budou zřejmě ale naopak velmi deštivé). Nejvíc mají sucho pocítit Žatecko a okolí, tedy oblasti ve srážkovém stínu Krušných hor, a jižní Morava, kde už teď vládne spíše středomořské klima s menším množstvím srážek.

Hydrologové počítají s tím, že nedostatku vody budou obyvatelé Česka čelit sice nikoli pořád (vzhledem k rozkolísanému počasí a deštivým rokům), přesto častěji než dnes, zvlášť tehdy, pokud přijde několik suchých zim po sobě. Nepocítí to pouze chataři a lidé bez vodovodu, jejichž mělké studny vyschnou, ale i obyvatelé měst. Výstrah a omezení, jak nakládat s vodou, bude přibývat, nemusí už jít jen o zákazy napouštění bazénů a zalévání zahrádek, ale nějakou výraznější regulaci spotřeby. Města možná opráší plány, jak

vodu z kanalizace čistit a vracet do vodovodu - takové studie již existují. Průmyslové podniky budou muset omezovat výrobu. Řeky, aspoň ty bez přehrad, v létě občas vyschnou, což však není nic překvapivého - v minulosti, třeba v 19. století, se stávalo, že se i takové Labe změnilo v soustavu mokřin a vzájemně nepropojených tůní.

Někde asi vsadí na složitá technická řešení, jako jsou na to dopředu připraveni vodohospodáři v Hradci Králové. Okolí východočeské metropole je kvůli kombinaci nepříznivého podloží a nízkých srážek další z oblastí nejvíc ohrožených suchem. Tři čtvrtiny své vody berou Hradečtí z dvacet kilometrů vzdáleného prameniště Litá. To je zatím spolehlivý zdroj kvalitní podzemní vody. Hydrologové nicméně varují, že stačí několik relativně suchých zim v blízké budoucnosti a hladina v dnes už pomalu schnoucím prameništi klesne pod kritickou úroveň. A Hradec bude mít problém.

,,Naše město je na sucho dlouhodobě náchylné, to je fakt," připouští Tomáš Hosa, ředitel firmy Královéhradecká provozní, která má distribuci vody v krajském městě na starost. Pokud by se jeho firma musela náhle obejít bez vody z Lité, dokázala by během tří dnů zprovoznit čerstvě zrekonstruovanou městskou úpravnu vody a polovinu spotřeby pokrýt vodou z řeky Orlice, jež ve městě ústí do Labe. Zbylou část by si díky unikátnímu východočeskému propojení vodovodů, které spojuje hraniční Náchod s Chrudimí, mohla vypůjčit od sousedů, především z Náchoda, kteří mají nyní vody naopak přebytek. ,,Propojená východočeská soustava stojí od devadesátých let, byl to na svou dobu hodně nákladný projekt - ale dnes díky bohu za něj," říká Tomáš Hosa. ,,Díky němu se i tak zranitelné město jako Hradec Králové nemusí v nejbližší budoucnosti bát, že by mu vyschly kohoutky." Čas na změnu Nejvíc dopadnou ničivá sucha na evropské zemědělství. Evropa je kriticky důležitým dodavatelem pšenice na světové trhy a jak upozorňuje bioklimatolog Miroslav Trnka z Centra výzkumu globální změny AV ČR, právě pšenice je přitom jednou z plodin, jejichž pěstování bude ve změněných podmínkách velmi obtížné - nejen kvůli suchu, ale především kvůli vysokým teplotám. Trnka a jeho kolegové analyzovali, co se stane na konci století, pokud lidstvo výrazně neomezí emise a skutečně se oteplí o zmíněných téměř pět stupňů. Vyšlo jim, že četnost extrémních jevů schopných zničit úrodu pšenice na rozsáhlém území - kromě horka a sucha také třeba krupobití - stoupne až trojnásobně.

,,Přenést pěstování pšenice na sever, třeba do Finska, nepomůže, riziko extrémních událostí tam vychází ještě vyšší. Pšenice bude muset zůstat tam, kde je, a u jiných plodin je to podobné," varuje Trnka. Pšenice je ovšem důležitá proto, že se s ní hodně obchoduje na světových trzích a Evropa je jedním z nejdůležitějších vývozců. Výkyvy v evropské produkci ovlivní světové ceny potravin, což může přispět k destabilizaci chudších oblastí světa.

Technologie, třeba šlechtění nových odolnějších odrůd nebo dokonalejší zavlažování, mohou budoucím zemědělcům pomoci, ale jen v omezené míře. Skutečně důležité je v Česku něco jiného: změnit způsob, jakým nakládáme s krajinou, chovat se k ní tak, aby dokázala udržet vodu. Chránit mokřady, rušit meliorace z dob socialismu, nepokoušet se řeky vtěsnat do betonových koryt, stavět rybníky a nádrže a především - jak odborníci na fungování krajiny opakují pokaždé, když vlna sucha či povodní oživí zájem o jejich profesi - přestat ničit půdu. Ta nedokáže zadržet vodu kvůli nešetrné hluboké orbě a nadměrnému používání umělých hnojiv, které nepříznivě mění strukturu půdy a ničí životodárné půdní bakterie.

V Česku se mnohem méně než dřív hnojí obyčejným hnojem a z polí ve velké míře zmizely pícniny, jetel nebo vojtěška, uvolnily místo především řepce. Jejich kořeny přitom prorůstají do hloubek přesahujících pět metrů a po sklizni zůstávají v půdě. Tím se do ní dostávají organické látky, jež zlepšují její strukturu, takže pak lépe zadrží vodu. Ústup pícnin i hnoje souvisí s výrazným omezením živočišné výroby, k němuž po revoluci došlo - zatímco před rokem 1989 tu žil zhruba milion a čtvrt krav, dnes je jich 566 tisíc.

České zemědělství by zkrátka potřebovalo mnohem menší výměry polí a rozumnější hospodaření. Z lánů až k obzoru se voda ztrácí nejsnáze, aspoň pokud jsou na svahu a zemědělci na nich bez dalších opatření stále dokola sejí řepku, pšenici, ječmen nebo kukuřici pro bioplynové stanice, tedy plodiny, které se v současnosti vyplácejí nejvíc. Půda se pak mění v neprostupnou hmotu, do níž se voda nevsákne, ale rychle odteče, zvlášť pokud spadne v podobě přívalových srážek. Viděli jsme to v uplynulých letech několikrát: půda vyschne do 70 centimetrů hloubky (v současnosti nejméně do metru), pak se strhne bouřka, způsobí lokální povodeň, ale zemina se navlhčí jen na povrchu a během pár dní je zase jako troud. Výsledkem je, že povodně a sucha jsou v Česku horší, než diktuje neúprosně se měnící klima.

O těchto věcech se u nás diskutuje už roky, aniž by se něco podstatného změnilo. Podle Vlastimila Karlíka, odborníka na péči o půdu z organizace Arnika, v tom hraje hlavní roli odpor velkých zemědělských firem. Ty jsou zvyklé hospodařit s umělými hnojivy a na velkých lánech o desítkách až stovkách hektarů, vzniklých v sedmdesátých a osmdesátých letech, což je pohodlné pro těžkou zemědělskou techniku. ,,Všechny návrhy na rozčlenění krajiny na menší a členité plochy nebo zásadní dotační zvýhodnění těch zemědělců, kteří o krajinu a půdu pečují, velké zemědělské podniky odmítají. Argumentují, že by to omezovalo jejich podnikání," říká Vlastimil Karlík.

V minulých dnech zveřejnily společný plán boje proti suchu ministerstva životního prostředí a zemědělství. Několikastránkový obecný dokument ve většině bodů zohledňuje už dávno známé připomínky a návrhy odborníků - ať už jde o proměny tuzemského zemědělství a péče o krajinu či o větší váhu ekologických a úsporných aspektů při zadávání veřejných tendrů -, oba ministři ho ale označují za úplně první krok. Inspirací pro to, jak proměnit známou teorii v živou praxi, by mohlo být sousední Rakousko. Je tam mnohem více rodinných farem hospodařících na menších pozemcích, kde jejich majitelé mimo jiné dosud chovají dobytek a pěstují pícniny. Krajina je tam celkově zdravější a lépe zadržuje vodu.

Autor: MARTIN UHLÍŘ, TOMÁŠ BROLíK,