Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Vrací se posvátná geometrie středověku

29.10.2003  |  135× přečteno      vytisknout článek

Vrací se posvátná geometrie středověku \"Nejlepší současná architektura se propracovává k organickým rozměrům, jaké mělo středověké město. Co má lidské proporce, tam se nám lépe žije,\" říká geolog Václav Cílek. Česká i moravská krajina prošla od roku 1989 řadou významných změn. Které z nich považujete za nejzásadnější? Naše krajina se stále více dělí na tři sféry s hodně odlišným vývojem. Asi nejhůře je na tom vzdálený venkov. Ten se vylidňuje a stárne. Je tam čím dál horší dopravní dostupnost. Mladí lidé odcházejí do měst, zemědělské podniky krachují, krajina přestává být zemědělsky udržována a chaoticky zarůstá vegetací. Druhou sférou je blízký venkov - čtyřicet, padesát někdy i sedmdesát kilometrů od velkých měst. Tam změny probíhají podstatným způsobem. Vždyť tady dnes žije také už jen asi deset procent zemědělců. Okolní venkov tedy začíná stále více sloužit jako zázemí měst. Dříve rekreační, dnes i pracovní. Výsledkem je rozvrácená komunita, protože hodně lidí dojíždí, doma přespává a neúčastní se společenského života. Podobně rozvrácená je i tradiční architektura, protože na venkově se staví katalogové domky, a můžete si vybrat, zda chcete ten z Nového Zélandu nebo třeba z Massachusetts. Jsou však vesnice, třeba Chelčice v jižních Čechách, které fungují a udržují si svoji tvář. Fungující komunity pravidelně navazují na nějaké tradice, místní historie, folklór, přímo tam vidíte, jak je paměť kreativní. K největším proměnám pak dochází v okolí velkých měst. Tam vznikají tzv. suburbie a sklady. To je třeba vidět na okraji Prahy podél dálnic. Kilometry skladů, bytových domů, velkoobchodů, továren a další průmyslově-obchodní architektury. A třetí sféra krajiny? Tou jsou města. Většina proměn se odehrává v jejich centrech a je spíš pozitivní. Otevírají se nové prostory. Rekonstruují se památky, i když přitom často zanikají technické pamětihodnosti, různé zajímavé továrny z devatenáctého století a cenná moderna století dvacátého. Středy jsou čistší, upravenější, ale nějak sterilizované, mění se na kulisy. Centra patří návštěvníkům, ale okrajové čtvrti místním lidem; emancipují se a získávají charakter. Město bylo po mnoho desetiletích považováno za něco odpudivého, odkud musíme prchnout do přírody. Dnes se ale situace proměňuje a město naopak začíná být příjemně spotřebním místem, kde se dají trávit víkendy. A v samotné Praze nastává velmi zajímavý jev - dnes najdeme divadla, obchody a restaurace určené téměř výhradně pro turisty. Naopak řada míst patří pouze Čechům. Třeba skoro všechny pražské pasáže jsou určeny pro místní obyvatele. Jsou levnější a turisté do nich obvykle ani nezajdou. Pražané a turisté tak žijí v jednom prostoru, ale v paralelních světech. U některých turisticky atraktivních měst, mezi něž patří i Praha, se někdy ale mluví dokonce o \"disneylandizaci\", tedy připodobňování pokleslému, kýčovitému vkusu... Ano, moji američtí studenti se mě často ptají, kde je tu v Evropě nějaký zámek jako z kreslené Popelky Walta Disneye. My těmto americkým a japonským představám vycházíme vstříc. Používáme pestré barvy, neonové poutače a snažíme se, aby město vypadalo jako z kresleného filmu. Všimněte si - největší návštěvnost nemají pravé středověké hrady, které se dochovaly v původní podobě. Nejvíce turistů proudí na ty hrady, které byly v 19. století upraveny v romantickém a historizujícím stylu a které se dostaly do turistických bedekrů. Všichni zahraniční turisté tak jezdí na Karlštejn a ne na blízký Křivoklát, který je hezčí a starší. Zámořští turisté u nás jdou naprosto neomylně po kopiích, a to platí i v centrech měst. Tělo města ale kazí již zmíněná suburbanizace. My proto ještě nemáme pořádný český termín, a tak někdy používáme celosvětově rozšířený anglický výraz urban sprawl - rozlézání, rozplizávání města. Toto \"rozlézání\" je ale celosvětovým trendem. Abychom tyto souvislosti pochopili, musíme se vrátit do Ameriky studené války 50. let. Tehdy nastalo několik událostí, které jsou dnes klíčové i pro naši krajinu. Američané vymysleli zákon o silniční síti. Propojili středy měst desítkami tisíc kilometrů dálnic kvůli rychlým přesunům vojáků i civilistů. Mimochodem, málo se ví, že i výstavba tolik kritizované magistrály u Národního muzea v Praze měla hlavně vojenské důvody a měla sloužit k rychlé evakuaci středu města v případě války. Dalším novým jevem v USA byla likvidace veřejné dopravy, když automobilová a benzínová lobby nabídla levná auta. Laciný benzín a dálnice do středu měst. To způsobilo vylidnění městských center a přesun bohatších obyvatel na periférii, do suburbií. Filozof Erazim Kohák o nich mluví jako o replikovaných privátních prostorech. U nás se stavěly bytové králíkárny navysoko, ve Spojených státech naležato. Některá západoevropská města si ale dodnes udržela příjemné proporce. Kde tedy vidíte hlavní rozdíl mezi evropskou a americkou tradicí? Evropské město nikdy nebylo privátní, vždy tu vidíme kompromis mezi veřejným a vlastním zájmem. Zdejší města zůstávají od 13. až do poloviny 19. století v zajetí hradeb. Město se tedy rozvíjí uvnitř ohraničeného prostoru. A jak lidí přibývá, domy rostou do výšky a lidé třeba pracují na chodníku. A vy jako obyvatel musíte neustále přemýšlet, jak neohrozit chod města jako sociálního organismu. Berete v potaz své okolí. Vyvažujete osobní a veřejnou sféru. Tady je základ sociálního modelu evropského města. Ale když žijete v suburbii, máte vlastní pozemek, o kterém se s nikým nebavíte. Toto soukromé vlastnictví přináší určitou dravost, kterou pak přenášíte do mezilidských vztahů: nemusíte se s nikým dělit, nemusíte o ostatních ani přemýšlet. Zůstává ale otázkou, jak je to přínosné. Když jsme byli dětmi, tak společná odpolední cesta ze školy byla možná nejzajímavější částí dne. V suburbii odváží děti školní autobus nebo rodiče. Takže děti o leccos důležitého přicházejí. Navíc, suburbie je vhodná hlavně pro mladé lidi, kteří mají auto a pro doby, kdy je benzín laciný. V okamžiku, kdy je člověk starý nebo nemocný, nemůže jít pořádně nikam na vycházku, na nákup, a ten bezvadný domek za městem se mění ve vězení. Jedna americká studentka mi napsala, že se v Praze stala voyeurem. Doslova říká: \"U nás doma máme větší a hezčí okna, ale vůbec nic se za nimi neděje.\" Američané u nás v podstatě objevují sociální život města. A také jsou tu překvapeni třeba množstvím malých divadel. I u nás tedy existuje něco, co v zámoří teprve začínají objevovat. Ale naše města se také potýkají s mnoha vážnými problémy. Ano, třeba zrovna automobilismus. Je jasné, že integrace s Evropou musí existovat jak sítí zákonů, tak i sítí dálnic a železnic. Ale zkušenosti ukazují, že na dálnici je tolik aut, kolik se tam vejde, a stávající silnice se musí stále rozšiřovat. Připomeňme si, že největší příčinou znečištění v Evropě dnes už několik let nejsou ani elektrárny, ani chemické provozy, ale auta. Co nyní vědci považují za nejznepokojivější, je zvýšení koncentrací některých stopových prvků. Velká města začínají být kontaminována platinovými kovy z katalyzátorů. Vědci dnes prověřují obavy, že tyto prvky mohou katalyzovat i některé reakce v lidském organismu a mají tak vliv třeba i na prudký nárůst různých alergií. Automobilismus má ještě jeden sociální aspekt. Uvidíme ho, když se projdeme třeba po městském centru a dnes už i po dalších čtvrtích. Chodníky tam byly konstruovány na šířku tří, čtyř metrů, aby se měly kde procházet matky s kočárky a mohly si tu hrát děti. A dnes tam parkují auta, šířka se snížila na dva metry. Nemůžete se zastavit, abyste nepřekáželi ostatním chodcům. Obrázek z mého mládí: lidé se zastavují a hovoří spolu na chodnících. To se dnes děje mnohem méně. Člověk, který dnes projektuje ve městě parkoviště a komunikace, je vlastně zároveň inženýrem sociálního života města. Přál bych si, aby architekturu vytvářeli sociologové, ne technici. Mimochodem, sám auto nemáte. Stejně jako třeba Jan Sokol, Erazim Kohák i někteří další vědci a filozofové. Opravdu vám pohodlí vlastní dopravy nechybí? Koupi auta zatím neplánuji. Velmi rád cestuji vlakem, který dává člověku jiný pocit času. Jako cestující si to více užiju, můžu přemýšlet. Auto by mi přinášelo víc stresů, než by jich odbourávalo. Průmysl se dnes navíc snaží vytvářet stále větší závislost na výrobcích, stále nová auta, mobily. Člověk je dnes hodně závislý na e-mailu, telefonování i dalších věcech. A mně už se nechce tuto závislost prohlubovat. Ale bez auta se jen obtížně dopravíte třeba na nákup do hypermarketu na okraji města... Už jsem tam dvakrát byl a kolem Vánoc se tam zase stavím. Považuji je za docela užitečné. Například snižují tlak na městské centrum. Navíc také zmenšují turistickou zátěž příměstské přírody - hodně lidí teď o víkendech namísto do přírody vyráží nakupovat. Hypermarketům můžeme přiznat i další obrovskou výhodu. Jsou konstruovány jako model středověkého města s tržištěm, člověk chodí od jednoho obchodu ke druhému, vše má v pohodlné pěší vzdálenosti - dá se tam relativně příjemně trávit mnoho hodin. Dnes je ostatně v architektuře trendem vytvářet takové městské čtvrti, kde je vše přirozeně blízko. Už středověká města byla konstruována v lidských proporcích, jako velký člověk. Radnice a hospoda jsou blízko u sebe stejně jako hlava a žaludek. To se dostáváme ke středověké posvátné geometrii. Domníváte se tedy, že se její zásady znovu vracejí? Určitě ano, i když asi ne uvědoměle. Nejlepší současná architektura se propracovává k organickým rozměrům, jaké mělo středověké město. Co má lidské proporce, tam se nám lépe žije. Míry člověka jsou odjakživa posvátné, vždyť Zemi měříme na palce, stopy a lokty, antropomorfizujeme ji jako takovou. Často kladu studentům otázku, co lidi táhne do středověkých měst. Je to možná tím, že se tam více žije v cyklickém čase. Oválný systém ulic vás vždy přivede zpátky na výchozí místo. Zatímco moderní města jsou lineární a jdete v nich vždy přímo odněkud někam. Naše hlavní město sice vyniká skvělou středověkou kompozicí, ale současná architektura ji často drasticky poškozuje... Považuji za velmi příznačné, že nejlepší architektura dnes jen málokdy vzniká v centru Prahy, ale spíše ve vzdálenějších čtvrtích, jako je třeba Karlín nebo Smíchov. Myslím si, že je to proto, že konšelé v centru Prahy jsou vystaveni větším korupčním tlakům. Navíc do centra se tlačí dravější a mnohdy méně kulturní firmy. A především, skoro všechny nové stavby v centru jsou objemově předimenzované. Ve středověku se přitom stavělo pro harmonii. Jeden ze sedmi hlavních oborů vzdělání - musica - měl v lidech vypěstovat smysl pro proporce. Střet starého a nového není ani tak bojem forem, ale velikostí. Jistě, katedrála byla hodně velká, ale byla jenom jedna. V architektuře různých bank vidíme další zajímavou věc. Banky z počátku 90. let mají až arogantně honosná průčelí, která se už do dnešní doby, která viděla tolik krachů, nehodí. Banky by se dnes této vtíravé honosnosti rády zbavily a chtěly by být nenápadnější a skromnější. Ukazuje se, jak mnoho nových věcí zastarává po dvou, třech letech, a naopak, kolik starých věcí je stále moderních. Ve struktuře města se rychlé stárnutí často týká staveb, které mají příliš gigantické proporce. To byl už kdysi problém obrovského Černínského paláce na Hradčanech, který brzy po dostavbě přestal svým majitelům vyhovovat a poté další dvě století chátral. Nyní se hodně diskutuje i o pražském panoramatu. Jak vnímáte stavbu výškových budov, třeba plánovaných mrakodrapů na pankrácké pláni? Poškozování horizontu je jedním z nejzávažnějších problémů současnosti. Všichni rádi zrakem kloužeme po linii, kde se země dotýká nebe. Horizont byl už v antickém světě považován za věc veřejnou. Je-li poničen, vzniká nám škoda. Klasická evropská vesnice nebo malé město vytváří pyramidální horizont se špicí určenou kostelem, radnicí, školou a domy kolem náměstí. Pokud na nejvyšším místě obce, kde obvykle čekáme kostel, stojí stožár vysílače, elektrárna nebo obří betonové silo, vzniká nám všem škoda, kterou lze jen těžko vyčíslit penězi. V případě mrakodrapů na pankrácké pláni můžeme říci, že jde vlastně o reklamu zadarmo. Skoro každý, kdo se bude dívat na pražské panorama, bude říkat: \"Tohle jsou Hradčany, tam vidíme Vyšehrad a tady je mrakodrap firmy té a té.\" Toto prosté konstatování bude pro danou firmu mnohem účinnější reklamou než sebevětší reklamní kampaň. Firma tak vlastně privatizuje veřejnou věc, totiž horizont. Podle mě se jedná o druh krádeže. Od německých nebo rakouských vesnic se naše sídla odlišují nejen narušeným horizontem, ale také nepořádkem uvnitř obce. Třeba množstvím dřevěných přístavků, kůlen, vraků aut a zbytků stavebního materiálu. Proč nezmizely ani v 90. letech? Příčiny tohoto jevu vidím hluboko v historii. Lidé dříve měli hrozně málo majetku. Před 150 lety se majetek městské, středostavovské ženy vešel do jedné, maximálně dvou truhlic. Na boty se šetřilo až tři roky. Teprve tovární výroba okolo roku 1860 přinesla pokles cen o desítky procent. Domnívám se, že jak lidé dříve vídávali v kostelech a na zámcích hodně věcí, tak po nich toužili a chtěli je mít doma. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi, se i okolí našich domů zaplnilo různými kůlnami, skladišti a přístavky plnými různého haraburdí. A já si myslím, že zde vidíme touhu, zděděnou ještě z baroka nebo gotiky. U nás ještě posílenou nedostatkem spotřebního zboží za minulého režimu. Vidíte z této touhy po hromadění zbytečných věcí nějaké východisko? Ano, naštěstí se začíná zvolna prosazovat nový trend - postmaterialismus. Objevuje se v západních zemích a zatím u menší části populace. I v postmaterialismu vás zajímá, kolik peněz máte v bance. Ale už vás nezajímají kusy věcí. Zajímá vás vzdělání, možnost osobního růstu a zkušenosti se zajímavými lidmi. Neutrácíte za předměty, ale za zážitky, bezpečnost, cestování apod. Tento trend se už začíná uplatňovat i v mnoha českých rodinách. Přesto jsme stále zatím ve fázi hladu po věcech, protože jsme si za minulého režimu nemohli spoustu věcí koupit. Ale do budoucna bude růst počet lidí, pro které nebude kupování a hromadění věcí vůbec moderní. Pak i u nás možná zmizí skladiště věcí, které je nám dnes líto vyhodit. Pak možná zjistíme, že je to i docela výhodné. Třeba Američané si schovávají mnohem méně předmětů než my, a proto jsou schopni se snáze stěhovat za prací. Václav Cílek Odborný pracovník Geologického ústavu AV ČR, specializuje se na geomorfologické procesy a vývoj krajiny, změny klimatu, záležitosti na rozhraní civilizace a přírody. Podílí se projektech rekultivace průmyslové krajiny a povrchových dolů. Vyučuje na FF UK a FHS v Praze. Většina jeho kursů se věnuje krajině, městu a jeho prostředí. Autor řady článků v populárních, odborných i hermetických časopisech. Jeho kniha Krajiny vnitřní a vnější (2002) získala řadu nominací na literární ceny. ZDROJ: Víkend


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist