Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Zkrocený vládce stepí

30.06.2004  |  132× přečteno      vytisknout článek

Koňskou sílu a rychlost dávno nahradily stroje, přesto si mnozí z nás život bez koní nedovedou představit.

Změnilo se jejich využití, ale silný citový vztah lidí ke koním přetrvává. Proč? Co je to vlastně za zvíře? A odkud přišlo?
Před více než padesáti miliony lety žila v bažinatých oblastech Severní Ameriky drobná zvířata, vzdáleně připomínající dnešní tapíry. Vědci je pojmenovali Hyracotherium (ve starší literatuře Eohippus). Právě tato zvířata stojí na samém počátku vývojové řady nepostradatelného přítele a pomocníka člověka, bez něhož bychom možná žili ještě dnes na úrovni lidí z doby kamenné. To kůň dal člověku \"křídla\": kůň ho doprovázel na jeho objevitelských cestách, dobyvatelských a válečných výpravách, oral pole a převážel úrodu i celé domovy lidí, pomáhal osídlovat nová území...

RYCHLOST
Jak se měnilo prostředí, muselo se původně pralesní zvíře přizpůsobovat novým podmínkám. Ve stepi je pro bezbranného býložravce důležitý rozhled a rychlost nutná k útěku před nepřáteli. Kůň se těmto požadavkům dokonale přizpůsobil. \"Povyrostl\", prodloužily se mu končetiny a kontakt s tvrdou stepní půdou se omezil na špičku prostředního prstu chráněnou pevným rohovinovým pouzdrem - kopytem. Koňské plíce fungují v trysku jako dokonalé měchy - při pohybu hrudníku se stlačují a roztahují a zásobují tak krevní oběh a tím i svaly dostatečným množstvím kyslíku. Kůň díky tomu vydrží běžet tryskem po značně dlouhou dobu.

SÍLA
Ve starověkých kulturách kůň nesloužil jako jezdecké zvíře, lidé využívali jeho vytrvalosti a síly především v zápřahu. Zpočátku byl jeho chov výsadou šlechty, která jej zapřahala do lehkých loveckých, případně závodních vozíků, ale netrvalo dlouho a z koní se stala hlavní a široce využívaná pracovní síla. Koně trpělivě táhli bojové vozy a děla na polích válečných, stejně jako pluhy v dobách míru. Jejich síla a vytrvalost pomáhala lidem vlastně ještě donedávna, to koně táhli kočáry či dostavníky s cestujícími, byli zapřaháni do prvních \"vlakových\" a \"tramvajových\" souprav. Kromě orby mleli obilí, čerpali vodu, pracovali dokonce i v dolech či rozváželi zboží. Dodnes jsou nepostradatelní v lesích na místech, kam se nedostane těžká technika; a někdy i tam, kam se dostane, neboť stahování dřeva koňmi je vůči lesu mnohem šetrnější než traktory a různými mohutnými tahači.

ELEGANCE
Pohled na cválající koně uchvacoval lidi už v dobách, kdy pro ně představoval jen lovné zvíře - kořist. Dokazují to tisíce let staré sošky, řezby z kostí či malby na stěnách jeskyní, na nichž dávní umělci s udivující přesností ztvárnili krásu a eleganci koní. I poté, co kůň zdomácněl, býval častým námětem nejrůznějších uměleckých děl. A nepřestal jím být dodnes - žádné jiné domácí zvíře se netěší takové pozornosti malířů, sochařů, fotografů a dalších umělců jako kůň. Ostatně, co jiného než krása koňského pohybu přitahuje na celém světě tisíce diváků na koňské dostihy... I vlastní zdomácnění koně znásobilo jeho půvab - původní divoký kůň měl poměrně robustní stavbu těla, mohutnou těžkou hlavu, kratší, ale silné končetiny. Nejnápadnějším znakem, jímž se však odlišuje divoký kůň od koně zdomácnělého, je hříva. Ti praví divocí koně ji mají krátkou, stojatou. Pohled na štíhlé a lehkonohé cválající divoké koně s dlouhou vlající hřívou je tedy nemožný. Přesněji řečeno možný, ale nikdy nejde o pravé divoké koně, nýbrž o zdivočelé koně domácí.

ZPĚT DO DIVOČINY
Tzv. divoké koně dnes najdeme hned na třech kontinentech, dokonce i tam, kde původně vůbec nežili. Kůň je totiž přes všechna ta tisíciletí zdomácňování a soužití s člověkem schopen samostatného života v přírodě. Uprchlí nebo v různých bojích a válkách opuštění koně se rychle osamostatní a naučí se, jak si udržet svobodu. Využívají k tomu veškerou svou inteligenci, sílu a rychlost, stanou se obezřetnými a plachými. Samozřejmě pouze v prostředí, které je blízké jejich původnímu biotopu. Právě takové našli domácí koně na pláních Severní Ameriky - rozlehlé prérie jsou již několik století domovem divokých mustangů, potomků koní, které s sebou v 16. století přivezli první osadníci a dobyvatelé Severní Ameriky. Jihoamerické pampy jsou pro koně neméně příhodným prostředím. A tak se i zde postupně rozšířila stáda divokých (tedy zdivočelých a do přírody se navrátivších) koní, cimmaronů. Nejmladší \"divocí\" koně žijí v Austrálii, zdivočelým potomkům domácích koní přivezených osadníky poskytla příhodný domov křovinatá australská step - buš. Australští divocí koně jsou známí jako brunbyové, a stejně jako v Americe mustangové či cimmaroni se i australští brumbyové loví a krotí a používají se při rodeu a k osvěžení krve domácích plemen koní.

KONĚ VČERA A DNES
V současné době kůň ztratil svůj význam pracovního zvířete. Přesto jich v chovech neubývá. Naopak, v posledních letech chovatelů koní přibývá, a nejedná se jen o zemědělské podniky - chov koní se rozšířil i mezi soukromé chovatele. Kůň se stal podobně oblíbeným zvířecím kamarádem jako pes. Většinou se však nejedná o koně pracovní, ale jezdecké. A nemůže ho tak jako psa chovat úplně každý. Je to přece jen hodně velké zvíře a dovolit si ho může jen ten, kdo je schopen zajistit mu ustájení, pastvu, píci na zimu...

DOSTIHY A DOSTIHOVÍ KONĚ
Dostihový sport je tak starý jako samotný chov zdomácnělých koní. Závody koní se v průběhu staletí příliš nezměnily - koně běhají náročné terénní dostihy - závody na dlouhé, mnohakilometrové tratě v obtížném terénu (už staří Arabové, zakladatelé chovu ušlechtilých teplokrevných koní, pořádali tyto velice náročné závody koní v poušti), běhají klasické dostihy na dostihové dráze, závodí zapřažení do dvoukolových vozíků jako za starých Římanů... Ostatně - i oblíbený a tolik diskutovaný sport anglických šlechticů, hon na lišku, není nic jiného než určitý druh koňského dostihu. Všechny tyto soutěže vždy přitahovaly množství diváků, kteří se vzrušujících závodů účastnili alespoň tak, že sázeli na vítězného koně. Ale hlavní význam koňských dostihů (či jiných závodů) není pobavení obecenstva. Všechny ty náročné soutěže mají od pradávna jediný cíl - vybrat nejschopnější, nejsilnější, nejrychlejší a nejvytrvalejší koně do dalšího chovu. A protože nejslavnější koně, kteří zvítězili v mnoha závodech a zanechali po sobě řadu potomků, nebyli nikdy zapomenuti, sahá rodokmen těch nejušlechtilejších plemen mnoho staletí dozadu.

PLEMENA KONÍ
Postavíte-li vedle sebe arabského plnokrevníka, koně kladrubského a např. peršerona, tak i v případě, že budou všichni bělouši, na první pohled poznáte, že jde o zcela odlišná zvířata. Všichni vypadají velmi elegantně a ušlechtile, ale arabský kůň je drobný (v kohoutku měří přibližně 150 cm), štíhlý a má malou, lehce promáčklou (odborně štičí) hlavu. Pravým opakem je peršeron - to je mohutný, svalnatý kůň s relativně krátkýma silnýma nohama, jehož výška v kohoutku může přesáhnout i 175 cm. Na rozdíl od araba má velkou a těžkou, tzv. klabonosou (tj. lehce vyklenutou) hlavu. Kladrubský kůň představuje jakýsi mezistupeň - je to elegantní, ale silný kůň s klabonosou hlavou a štíhlýma nohama. Vzhled koní totiž věrně odráží účel, ke kterému byli šlechtěni, a prostředí, v němž vznikali. Arabský kůň je pouštní a zároveň asi i nejstarší plemeno koní. Je to typický drobný štíhlý teplokrevník, který stál u vzniku prakticky všech pozdějších ušlechtilých plemen. Kůň kladrubský je také řazen mezi teplokrevníky, ale je to mohutné kočárové plemeno, které se používá do slavnostního zápřahu. Peršeron je naopak představitelem západního typu koní - chladnokrevníků, kteří byli používáni především k těžké práci. Peršeroni (jde o francouzské plemeno) byli např. zapřaháni do prvních tramvají jezdících v Paříži. Samostatnou kapitolou jsou angličtí plnokrevníci, kteří byli vyšlechtěni speciálně pro dostihový sport a jsou to dnes nejrychlejší koně na světě. Toto zaměření také odráží jejich vzhled - anglický plnokrevník je mimořádné štíhlý, má dlouhé tělo (obdélníkový tělesný rámec, na rozdíl od čtvercového tělesného rámce arabského plnokrevníka), malou hlavu s rovným nosem, hluboký hrudník a velmi jemné, štíhlé končetiny. Na vzniku anglických plnokrevníků se podílela původní stará anglická a irská plemena, jeden čistokrevný arabský plnokrevník a berberský kůň (oba tito hřebci byli hnědáci). Jejich plemenná kniha byla založena v roce 1791 a linie předků sahá zpět až do roku 1709.

KŮŇ JAKO NÁRODNÍ PAMÁTKA
Do dějin chovu koní a jejich šlechtění se zapsala i naše malá země v srdci Evropy. Máme u nás totiž vůbec nejstarší hřebčín na světě - byl založen již v roce 1552, v roce 1579 byl převzat císařským dvorem a povýšen císařem Rudolfem II. na císařský dvorní hřebčín. Protože zakládací listina císařského dvorního hřebčína nese tento letopočet, uvádí se obvykle jako datum jeho založení tento pozdější rok. Dalšího rozvoje se hřebčín dočkal za vlády Karla VI. - zámek i hřebčín byl přebudován a na jeho přestavbě (byla zahájena v roce 1722) se podíleli nejvýznamnější architekti té doby. Hřebčín v Kladrubech nad Labem měl za úkol chovat ušlechtilé koně určené pro slavnostní zápřah a ceremoniální obřady císařského dvora. Museli to tedy být koně elegantní, se vznešeným chodem, ale dostatečně silní, schopní táhnout těžký zdobený kočár. Těmto koním se proto říká karosiéři (z latinského carruca nebo carrus = kočár). Zmíněným požadavkům v té době nejvíc odpovídali koně starošpanělští a staroitalští, které chovatelé křížili s našimi domácími koňmi. Do dalšího chovu pak vybírali jedince, kteří se nejvíc blížili požadovanému typu koně - a nevyhýbali se přitom ani příbuzenské plemenitbě. Později vytřídili barevné linie a v chovu ponechali jen bělouše určené pro dvorní a světské slavnosti a vraníky, kteří se zapřahali při církevních příležitostech včetně slavnostních pohřbů významných osobností. Dnes je kladrubský kůň (někdy také starokladrubský) považován za jediné původní české plemeno koně. Je to mohutné těžké zvíře s typickou klabonosou hlavou, vysoko nasazeným labutím krkem a vysokým elegantním chodem. Zatímco chov kladrubského bělouše nebyl nikdy přerušen, chov kladrubského vraníka byl ve třicátých letech minulého století zrušen a plemeno prakticky zaniklo. Ale díky několika obětavým nadšencům bylo (pod vedením profesora Františka Bílka) znovu regenerováno, v roce 1975 byl celý proces obnovy plemene dokončen a nádherní černí kočároví koně jsou opět ozdobou slavnostních spřežení. Nechovají se ovšem v Kladrubech, zdejší hřebčín si ponechal chov běloušů, ale v hřebčíně v nedalekých Slatiňanech, kde je mimo jiné i hipologické (volně přeloženo \"koňácké\") muzeum. Prastaré plemeno kladrubských koní je dnes mezi ostatními plemeny koní naprosto jedinečné - díky své historii, mimořádně atraktivnímu vzhledu i určení pro slavnostní zápřahy. Dočkalo se proto něčeho, co se ještě nepodařilo žádnému jinému plemeni koní - ba ani žádnému hospodářskému zvířeti na světě: v roce 1995 bylo prohlášeno za státní kulturní památku, od roku 2002 je národní kulturní památkou!

Zdena Martinová

NÁVRAT DO ZEMĚ PŘEDKŮ
Je zajímavé, že prapředci koní pocházejí ze Severní Ameriky. Odtud se koňovití dostali přes pevninský most - dnešní Beringovu úžinu - do Asie, Evropy a nakonec i Afriky, kde se dále vyvíjeli v současné druhy této čeledi (praví koně, osli a zebry), zatímco v Americe vyhynuli. Do ní se vrátili až s příchodem bělochů v 16. století.

CO JE TO KŮŇ
Kůň má odborné zoologické jméno Equus caballus. Spolu s osly, poloosly a zebrami patří do řádu lichokopytníků (Perissodactyla), do čeledi koňovitých (Equidae). Jejich vzhled je poměrně jednotný: dlouhé štíhlé nohy došlapující pouze na prostřední prst jsou ze všech kopytníků nejdokonaleji přizpůsobené rychlému běhu po tvrdé stepní půdě. Koňovití mají protáhlou hlavu, mohutné řezáky spolu s pohyblivými pysky jim umožňují spásání tvrdé a nízké stepní trávy. Pro všechny divoké zástupce čeledi je typická krátká stojatá hříva a dlouhé chlupy - žíně - v ocase. Na rozdíl od přežvýkavců mají jednoduchý žaludek. Vzhledem k této jednotné podobě jsou dnes všichni zástupci čeledi - tedy i zebry a osli - řazeni do jediného rodu Equus. Do dnešních dnů přežil jediný skutečný divoký kůň - kůň Převalského (E. przewalskii), na jehož záchranném chovu má podstatný podíl pražská zoo.

NEJDELŠÍ RODOKMEN NA SVĚTĚ
Rodokmen plnokrevníků - především arabských, ale i mnohem mladších anglických - můžeme vysledovat až k samotnému Mohamedovi. Neboť to bylo právě jeho pět klisen (dodnes známe jejich jména), které stály u vzniku ušlechtilého plemene arabského plnokrevníka. Jejich krev však koluje i v žilách mnohem později vyšlechtěných anglických plnokrevníků - nejrychlejších dostihových koní světa, arabští plnokrevníci jsou mezi předky rychlých a odolných severoafrických pouštních koní berberských i celé řady dalších ušlechtilých plemen, příměs jejich krve koluje dokonce i v žilách našich kladrubských koní.

VÝVOJOVÁ ŘADA KONĚ
eocén: Hyracotherium
oligocén: Mesohippus
miocén: Merihippus
pliocén: Pliohippus
pleistocén: Equus

STAVBA KOŇSKÉHO KOPYTA
střelka (rohový střed chodidla)
chodidlo
rohová stěna (do ní se zatloukají hřeby při podkování koně)
spěnkový kloub
spěnka
korunka
patka
bílá čára (odděluje necitlivou rohovinu od citlivého chodidla)

STAVBA TĚLA KONĚ
kštice a čelo
typicky klabonosá hlava
nozdry
hříva
kohoutek
hřbet
kyčelní hrbol
sedací hrbol
slabina
ohon
koleno
tzv. zadní holeň - nárt
bérce hlezno
stehno
loket
předloktí
tzv: přední holeň - záprstí
spěnka
kopyto
spěnkový kloub
kopyto


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist