Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Dvounozí bohové na Šumavě

01.08.2005  |  zdroj: HN  |  162× přečteno      vytisknout článek

Dvounozí bohové na Šumavě Když jsem se cestou k Černému jezeru zeptal lesníka Petra Ješátka, jaký les je nejlepší, odtušil lakonicky: "Takový, v němž jsme my, lesníci, nikdy nebyli." Cítil jsem jen mírnou nadsázku z úst člověka, který se stal jednou z obětí víc než deset let trvajícího sporu, zda má být příroda v centru Národního parku Šumava ponechána, aby si pomohla sama, nebo vychovávána pilami a sekerami. Sporu často tak nepřehlednému jako šumavské hvozdy a zrádnému jako podmáčené slatiny v nich.

Nejsem žádný sprejer
"Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny a, povídám vám, celou rázem ji položí. To bude mela..." (Karel Klostermann: Ze světa lesních samot)
Sedmadvacátého července 1999 byl vedoucí odboru péče o les Petr Ješátko spolu s dalšími pracovníky Správy národního parku Šumava na obhlídce tři sta let starých smrků na hoře Smrčina. Dostali příkaz označit a odsoudit tak k poražení každý kůrovcem napadený strom. Ješátko odmítl stříkat značky na kůru vzácných dřevin s tím, že není žádný sprejer. Jsou přece v první zóně. V ní směrnice parku zakazují jakékoliv zásahy člověka. Za čtrnáct dní byl propuštěn kvůli závažnému porušování pracovní kázně.
"Do svých padesáti jsem byl lesník jako každý jiný - kůrovec byl pro mne smrtelný nepřítel. Každý nemocný strom bylo třeba bez milosti podetnout," popisuje Petr Ješátko svůj životní přelom. "Pak jsem ale přijel do národního parku v Bavorském lese a viděl uschlý, kůrovcem sežraný, zčásti již popadaný les. Z mrtvého dřeva vyrůstaly mladé smrčky, duby i javory. Užasl jsem, jak si příroda s kalamitou poradila sama."
Ješátkova nová víra v přírodní obnovu lesa byla blízká přístupu prvního ředitele Národního parku Šumava Jiřího Kece. Také on byl lesník, ale jak sám říkal, "víc pěstitel než těžař."
Jenže park po svém vzniku v roce 1991 převzal stovky pracovníků z bývalých státních a vojenských lesů. Většina z nich si nedokázala připustit, že lýkožroutem napadené stromy mohou umírat ve stoje, aniž by je kosila pila a dřevo putovalo k obchodníkům. "Když jste je upozornil, že přírodní park není hospodářský les, setkal jste se nejprve se zlostí a později vás obklopili valem odmítání a odporu," líčí Petr Ješátko.
Po vypuknutí kůrovcové epidemie na Šumavě se v roce 1994 rozhořel nepřehledný spor odborníků, zda kácet, nebo nekácet v chráněných územích. Mnozí lesníci argumentovali tím, že i v parku jako v ostatních lesích lze na vykácených mýtinách vysadit nové smrkové kultury, které porostou rychleji než v tmavém, hnijícím lese.
Ekologové oponovali, že umělé smrkové monokultury, vyrostlé na odvodněné, sluncem vyžehlé půdě, budou slabé a rychle padnou při příštích kalamitách. Naproti tomu ve vlhké, výživné půdě mrtvého lesa vyrostou mnohem odolnější porosty.
Střet se vyhrotil, žádná ze stran nebyla ochotna hledat společnou řeč. Nakonec tehdejší ministr životního prostředí František Benda odvolal Jiřího Kece a novému řediteli parku Ivanu Žlábkovi posvětil masívní zásah proti gradující kůrovcové kalamitě. Velké dřevařské společnosti, které dlouho toužebně hleděly do nitra Šumavy, zaplesaly.
"Viděly tam zlatý poklad v podobě tisíců hektarů ušlechtilého dřeva. To nejlepší lze prodat čtyřikrát dráž než stromy z běžného hospodářského lesa. Kůrovec se stal záminkou k těžařskému šílenství," tvrdí Petr Ješátko.
Zatímco v roce 1995 se v parku vytěžilo jen 147 tisíc kubíků dřeva, v roce 1999, kdy Ješátko dostal výpověď, to bylo již 280 tisíc kubíků, za něž správa parku utržila více než čtvrt miliardy korun. Je ale pravda, že stejně velkou částku park zpětně vložil do ošetření lesa.
"Jenže správa také zaútočila na podstatu parku. Nejcennější první zónu, v níž je jakákoliv těžba zakázána, rozdrobila na 135 ostrůvků. Narýsovala jakési imaginární čáry, v nichž se nikdo nevyznal. Věčně běžely dohady, kam vlastně první zóna sahá. Mezitím se v ní kácelo. A i když porazíte stromy jen na rozhraní, v nárazníkovém pásmu, zbavujete lesy uvnitř klidové zóny štítu před větrnou kalamitou," tvrdí Petr Ješátko.
Po svém odchodu ze Správy národního parku Šumava neměl tenhle lesník a myslivec každým coulem šanci uchytit se v některé z lesních správ, působících na sedmdesáti tisíci hektarech šumavského parku. V jednu chvíli na tom byla jeho rodina tak špatně, že manželka hlídala v Železné Rudě děti místním Vietnamcům.
"V lesních správách získaly vliv dřevařské lobby, pro něž byl každý ekologičtěji myslící lesník třídní nepřítel," zdůvodňuje si své potíže Ješátko. Není to však trochu paranoidní výklad? "Ani v nejmenším - třeba na Modravě přišel do vedení lesní správy inženýr Mäntl z největší dřevařské společnosti, jež na Šumavě těží. V dřevařské firmě pak naopak zasedl jeden zaměstnanec z lesní správy."
Ješátko nakonec sehnal úvěr a přestavěl v Železné Rudě starou hájenku na penzión. Po čase na jeho dveřích přibyla i tabulka "odborný lesní hospodář". O jeho služby projevili zájem soukromí majitelé lesů. "Soukromníci o smyslu přirozené obnovy lesa nepochybují. Rychle pochopili, že jen v tomhle koloběhu smrti, klíčení a přeměny mohou vznikat odolné a různorodé porosty. A že příroda to pro ně udělá zadarmo."

Dál se hází kamení
"Nenasytnost lidská větším je nepřítelem Šumavy než vichřice, kůrovec, chlad a vlhko, zde ve slatích a hvozdech je nutný zápas krom s živly i s bohem dvounohým, pomáhajícím prý lesům v zápase s následky katastrof." (Josef Váchal: Šumava umírající a romantická)
Bývalá doktorandka Jihočeské univerzity Ivona Matějková bydlí v Předšumaví. Do našeho největšího přírodního parku pravidelně chodila při přípravě doktorské práce na téma květiny na loukách a pastvinách. "S kamarádkou, která dělala výzkum šumavských horských smrčin, jsem se jednou dostala na místa nepřístupná turistům. Šokovaly mě rozsáhlé holoseče. V místech, kam návštěvníci nesmějí, aby neničili přírodu, se ozýval řev pil. Kola traktorů ryla do půdy hluboké rýhy," vzpomíná Ivona Matějková.
Začala chodit po lesích a mapovat, kde co vykáceli. V parku trávila až čtrnáct dní v každém měsíci. Po nejvyšších kopcích nachodila za den i čtyřicet kilometrů. "Koncem roku 2000 jsem objevila na Ztracené slati, spadající do klidové zóny, mýtinu s nejméně padesáti holými pařezy po smrcích s nejkvalitnějším, takzvaným rezonančním dřevem," vypráví Matějková. "Kmeny tam nikde neležely. Přitom podle nařízení správy parku se v bezzásahové oblasti musí veškeré dřevo ponechat v lese k zetlení."
Matějková se spojila s lidmi v hnutí Duha a známým publicistou Vladimírem Justem. Oznámili zmizení dřeva plzeňské inspekci, která společně s ekology vyrazila na kontrolu.
"Nikdy nezapomenu, jak se lidé z lesní správy dětinsky vymlouvali," vzpomíná Ivona Matějková. "Inspektoři žádali evidenci těžby a prodeje dřeva, ale vedoucí tvrdil, že technik, který má zápisy na starost, je momentálně pryč. Vzal si s sebou i klíč od kanceláře s evidencí. Inspektoři tedy hned z lesní správy volali do centrální evidence parku ve Vimperku. Řekli jim, že pracovník, který má evidenci na starost, je zrovna mimo Vimperk. Určitě se v pracovní době nevrátí. To bylo okolo poledne. Pak jsme v novinách četli, že správa nemohla evidenci předložit, protože bylo po pracovní době," vzpomíná Matějková.
Policie nikdy nevyšetřila, kdo vlastně krádež kmenů zorganizoval a kde nejcennější dřevní sortiment skončil. Zato policisté poměrně zdařile stíhali ekology, kteří začali systematicky pronikat do uzavřených prvních zón.
Vladimíra Justa zatkli na Jezerní slati, právě když počítal pařezy po stromech, vykácených a odvezených na černo. "Přiřítili se v policejních autech, s psovody a vysílačkami v okamžiku, když jsem se dopočítal sto šedesátého pařezu," vzpomíná Just.
Ivonu Matějkovou zase surově vyvlekl z lesa policista, když si fotografovala masové polomy na Modravských slatích.
Nedlouho poté, co Vladimír Just zveřejnil v jednom ze svých článků, že do modravské lesní společnosti přišel inženýr Mäntl z dřevařské firmy, kdosi mu vymlátil kamenem všechna okna v jeho šumavské chalupě.
"Správa národního parku dokázala bleskurychle zorganizovat dokonalou dezinformační kampaň," říká Ivona Matějková. "Když se lidé z Duhy přivázali ke stromům, aby zabránili kácení v lese na Trojmezné, chodili kolem turisté a říkali: "Dobře víme, že jste placení z Rakouska." A všichni uváděli stejnou částku - dva šilinky padesát na hodinu."
Vladimír Just má pro dezinformační umění správy jednoduché vysvětlení. "Nezapomínejte, že nejbližším poradcem ředitele parku byl někdejší příslušník Státní bezpečnosti, který dlouho působil na její krajské správě v Českých Budějovicích na odboru pro boj s vnitřním nepřítelem."
Teprve počátkem loňského roku se mohli úporní bojovníci proti Ivanu Žlábkovi radovat. Ministr Ambrozek ředitele odvolal a na jeho místo přišel biolog Alois Pavlíčko. Slíbil, že skoncuje s drancováním a černými těžbami a znovu spojí rozdrobenou klidovou zónu.
Ivona Matějková, také kvůli svému pohlcení bojem o šumavské stromy, doktorát nedokončila. U nového vedení parku se ucházela o místo průvodkyně na Březníku po nedávno otevřené naučné trase. Neuspěla.

Balzám ve stínu koster
"Přecházím hranice a raduji se z péče Němců o lesy stejně vášnivě jako na Boubíně zlořečím." (Josef Váchal: Šumava umírající a romantická)
Za doprovodu tiskového mluvčího Národního parku Šumava Radovana Holuba se proplétáme lesem souší, připomínajících vybělené kostry. Míříme k Modrému sloupu, kde byl za starých časů přechod do Bavorska. Tahle oblast, stejně jako řada dalších území v klidových zónách, je od počátku existence parku pro veřejnost uzavřená. V tom se tady od dob socialistických pohraničníků moc nezměnilo. Zato na bavorské straně u přechodu posedává skupina německých turistů.
Je mezi nimi i důchodce Horst Lehmann. "Proč nemůžeme pokračovat dál do českého parku?" ptá se Radovana Holuba. Mluvčí mu to odůvodňuje posudky přírodovědců, kteří nedoporučují vpouštět do oblasti návštěvníky kvůli populaci tetřeva hlušce. "Můžete si objednat jiné posudky, stačí najít ty správné odborníky," říká suše Lehmann.
Horst Lehmann, bývalý důlní inženýr, jezdí do Národního parku Bavorský les již přes deset let. Vzpomíná na vzrušené diskuse před více než dvaceti roky, kdy Němci přestali s kácením a výprodejem dříví na pětasedmdesáti procentech území parku.
"Lesníci křičeli, že uschlé hvozdy se samy nevzpamatují, a když, tak za stovky let. A podívejte dnes - v místech přírodní regenerace rostou stejně velké stromky jako na plochách, které byly po kůrovcové kalamitě vykáceny a znovu zalesněny. Příroda, když má nový cíl, tak se omlazuje rychle, podle vlastních zákonů."
Když tehdejší ředitel bavorského parku zastavil zásahy proti epidemii lýkožrouta, psaly o něm noviny jako o "vrahovi smrků". Potom ale přijel do parku premiér Stoiber. Když viděl z dálky odumřelé lesy, chtěl okamžitě vedení parku vyhodit. Pak ho ale zavedli do nitra postižených lesů, spatřil první výsledky přírodní obnovy a prohlásil: "Nesmíte se dívat nahoru, dívejte se dolů, tam se nabízí jedinečná příležitost být svědkem úchvatného přírodního divadla."
Na tohle představení se Horst Lehmann jezdí dívat do parku rok co rok. Pokaždé sleduje, kam pokročil proces stárnutí a zvětrávání, tlení a nového vznikání. "Nesmíme ztratit nervy a ani jednou se do toho nevmísit. Pak se příroda stává nezapomenutelným zážitkem. Pro mě je pohled do tlejícího a současně se rodícího lesa balzámem na duši."
Když se vracíme na Březník, potkáváme zde české turistky. Jsou v šumavském parku poprvé a uschlý les je evidentně vyvedl z míry. "Proč tu hrůzu někdo nepokácí, vždyť je to tak deprimující," lamentuje Marie Černá z Plzně. "Přijela jsem si do parku odpočinout, koukat do zeleného a ne na uschlé pahýly."
Nelze se divit, že pro značnou část veřejnosti, zvyklé na kulturu "uklizených" lesů, má pohled na bílé, mrtvé stromy a pahýly hororový nádech. Vždyť novému řediteli parku se zatím nepodařilo přesvědčit ani vlastní zaměstnance o nutnosti nechat část lesů, aby se utvářely po svém.
"Naši vizi sjednocení a pozvolného rozšíření bezzásahové zóny podporuje na správě parku tak čtyři až pět lidí. Ostatní buď proti ní brojí za našimi zády, nebo vyčkávavě mlčí," tvrdí Radovan Holub.
Proč ale ředitel prostě první zónu nespojí tak nekompromisně, jako ji předchozí ředitel rozbil? "Pavlíčko, jenž je sám rodilým Šumavanem a jeho rodina žije na Šumavě už nejméně čtyři sta let, usiluje o podporu alespoň poloviny starostů těch obcí, které leží na území parku," vysvětluje Holub. Na otázku, kdy ji získá, jen mluvčí pokrčí neurčitě rameny.

Lýkožrout před branami?
Právo člověka předepisovat přírodě jakýkoliv pořádek se snad mohlo zdát sporné, avšak tradice vyzvedá toto právo na úroveň rituálu. (Johannes Urzidil: Kde údolí končí)
Starosta Horské Kvildy Eduard Hones je starousedlík a také jeho předkové zde hospodařili stovky let. To je ale jediné, co má společné s novým ředitelem šumavského parku.
"Park neřídí ředitel, ale ekofundamentalisté z Duhy spolu s Justem a Ješátkem," prohlašuje Hones kategoricky. "Jsem dřevorubec, bez práce v lese se zde lidé ve svém živobytí nikdy neobešli. Tady se napadené a uschlé stromy vždycky kácely. To je dlouhými desetiletími prověřená tradice. Chcete snad, aby lýkožrout jednou sežral celou Šumavu?"
Hones pochází ze staré sudetoněmecké rodiny, která jako jediná v okolí nebyla po válce odsunuta. Často se stýká s předáky obcí z Bavorského lesa. Nemohl si nevšimnout, že i tam, kde se nekácelo, mělo každé přemnožení kůrovce svůj počátek, vrchol i pád. Musel poznat, že odumírající lesy jsou tam velkým magnetem pro turisty.
"U nás se ale moc lidí nepojede dívat na uschlé stromy. Navíc v Bavorsku jsou vesnice jen na okrajích parku. My jsme v jeho centru. Brzy můžeme mít lýkožrouta za humny. A kdo se pak ubytuje na kraji sežraného lesa?" ptá se Hones, jehož rodina dnes vlastní v Horské Kvildě penzión a hospodu.
Rázný a nesmlouvavý starosta brojí i proti Pavlíčkově úmyslu znovu spojit první zóny. "Žlábek udělal výbornou věc, že klidová území rozbil. Umožnil těžbu ve velkém. Hodně lidem tady tak zajistil práci. Pokud se v parku těžba omezí nebo vůbec zastaví, lidé o práci přijdou a vesnice se vylidní."
Eduard Hones zdaleka není jediným starostou, který vystupuje proti Pavlíčkově vedení. Nedávno vyzvalo dalších šest představitelů obcí ležících na území parku, aby byl NPŠ přeřazen z druhé do páté kategorie. To by umožnilo plošnou těžbu stromů a navíc by obce vymanilo z chomoutu stavebních a dalších úředních omezení. Proti tomu se jako jediný zastupitel ozval starosta Modravy Antonín Schubert.
"Představa, že degradování parku na chráněnou oblast přinese chudým obcím peníze, je scestná," tvrdí Schubert. "Nám může pomoci jen nová turistická expanze. A ne těžba dřeva, která mimochodem za nového vedení vůbec neklesla. Je hezké, že ředitel pořád mluví o sjednocení zón, jejich rozdrobení skutečně bylo šílenstvím. Ale měl by to prosazovat mnohem rázněji než dosud. Pokud se chce udržet v křesle."
Eduard Hones ale doufá, že ředitel na svém místě již dlouho nezůstane. "Než bude odpovídajícím způsobem dosazen nový management parku, musíme udělat všechno pro to, aby ten současný nenapáchal nezvratné škody v lesích," prohlašuje.

Troubení do útoku
"Krajina jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáváme v ní to, co do ní odjinud jsme přinesli." (Josef Váchal: Šumava umírající a romantická)
Kolikrát hleděl do nehybného oka Plešného jezera, to již strážce Národního parku Šumava Luděk Švejda nespočítá. Jeden zážitek na jeho břehu se mu však pořád honí hlavou.
"Líčil jsem několika turistům, jaký unikátní, lidskou rukou nedotčený prales roste ve stráních nad jezerem. A kousek vedle mne stál lesník, také zaměstnanec parku, který jim pak vysvětlil, že nechat tam kmeny ležet ladem je holý nesmysl. Neznám jiný podnik, kde by pracovali lidé tak rozdílných názorů, než jaké mají lesníci a strážci z národního parku."
Osmatřicetiletý Švejda si nedělá iluze, že by tahle schizofrenie z parku zmizela. Snad až s příchodem nové generace. "Spousta lidí z místních lesních správ patřila za komunistů k zvlášť prověřeným osobám, které měly přístup do uzavřených vojenských pásem. V zastupitelstvech najdete bývalé velitele Pohraniční stráže. Tihle lidé budou mít vždycky blíž k podnikatelům, kteří si chtějí Šumavu podmanit, než k ochranářům."
Eduard Švejda je žákem prvního profesionálního strážce v jihočeské části Šumavy Milana Soukupa. Také díky tomuto starému trampovi a skladateli tuláckých songů definitivně propadl kouzlu strážní služby v horách, do nichž jako dítě nesměl vkročit. Ale Švejda také neromanticky rozjel penzión v rodné Nové Peci na břehu Lipenského jezera. V oblasti, o níž se říká, že tam sezóna trvá jenom tři měsíce v roce.
"To jsou spíš výmluvy, které mají pohnout vedení parku, aby povolilo stavbu lanovky a sjezdovky v klidové zóně na Smrčině," tvrdí Švejda. "Bydlím se ženou v nedalekém Stožci, jehož starostka také dost tvrdě vystupuje proti parku. Ale je schopná sehnat každý rok peníze na provoz rolby upravující 150 kilometrů běžeckých tratí, vedoucích nádhernou krajinou. Běžkaři se tam pak jen hrnou. V zadlužené Nové Peci mívají problém i s protažením parkoviště."
Švejda si připouští, že správa parku boj o Smrčinu dřív nebo později prohraje. Vedení nemusí odolat tlaku lobbistů, napojených na politiky, zejména z Jihočeského kraje, z nichž někteří si v okolí Smrčiny nakoupili pozemky. Jejich tažení možná nezastaví ani kompromisní návrh lanovky na Smrčinu, jež by otevřela cestu lyžařům do rakouského zimního areálu za kopcem.
"Již teď se plánuje, že z horní stanice lanovky musí vést na české straně takzvaná odjezdová plocha dolů," upozorňuje Švejda. "Pak se dojde k tomu, že kvůli bezpečnosti musí být upravena. A už tady máme sjezdovku."
Co ale bude dál? Nepovede případné dobytí první nejpřísněji chráněné zóny k troubení do útoku na další cenná území? Nevynutí si nakonec politici změnu vedení NPŠ a návrat k podvodu, kdy se pod etiketou národního parku, dotovaného státem, vlastně provozoval lesní závod s mohutnými těžbami?
"Veřejnost se nakonec za park postaví," věří Švejda. "Již dnes je oblíbenější v Praze než mezi místními obyvateli. Ještě před pár lety se při strážních obchůzkách se mnou takřka nikdo nebavil. Teď mě stále častěji lidé zastavují, ptají se, debatují, mluví o svých zážitcích. V tom vidím naději. Nejen pro šumavský park."


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist