Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Zelené pahorky chomutovské

26.02.2006  |  zdroj: HN  |  128× přečteno      vytisknout článek

Přemysl Rabas je jedním z těch, kdo už léta prosazují, aby ekonomický přínos z prodeje zvířat nebyl nadřazen zájmům ochrany přírody.

Chová vzácná zvířata, vrací je tam, kde kdysi žila. Za jejich vzácnými druhy cestoval po Africe, byl v Austrálii i na Sibiři. Vytvořil jednu z největších soukromých sbírek zvířecích lebek u nás. "Všude, kam se dostanu, vysvětluji lidem, že máme odpovědnost za život na této planetě," říká zvěrolékař Přemysl Rabas (43), ředitel Podkrušnohorského zooparku, nejrozsáhlejší zahrady se zvířaty v Česku.

"Maruško..., Maruško...," přivolával Přemysl Rabas ochočenou laň v rozlehlém výběhu chomutovského zooparku. Nehnula se ani o krok, i když ji lákal na suché pečivo. Maruška dávala očividně přednost doprovodu koně Převalského. Zato několikahlavé stádo zubrů evropských nabídku křupavých rohlíků neodmítlo. "Držte se od nich na větší vzdálenost a nechte otevřené dveře auta. Člověk nikdy neví, jak se zubři zachovají." S kbelíkem plným rohlíků se mohutní savci vypořádali během několika minut. Nasedli jsme do terénní čtyřkolky a vydali se napříč chomutovským eurosafari.

Návrat zubrů do přírody
Ještě před sto lety měl zubr evropský na kahánku. Poslední volně žijící kus u nás zastřelili lovci v roce 1921. To, že dnes největšího evropského savce neznáme jen ze zažloutlých fotografií, je zásluha zoologických zahrad. Velký podíl na tom má i chomutovský zoopark.
"Zubra tu máme už třicet let. Celkem jsme jich přivedli na svět víc než čtyřicet," říká už v příjemně vytopené pracovně Přemysl Rabas. "V polovině osmdesátých let jsme patřili k málu zoologických zahrad v Evropě, které je chovaly. Podařilo se nám dostat zubra doslova hrobníkovi z lopaty. Dnes žije na světě okolo tří tisíc zubrů, z toho osmnáct set jich je ve volné přírodě. Nejvíc v lesích Polska, Běloruska, Ukrajiny a Litvy."
V Česku není ve volné přírodě pro tak velké savce dost místa, proto z Chomutova putují do národního parku Poloniny na Slovensku. Zubři se vlastně vracejí tam, kde víc než sto let chyběli. Loni v říjnu to byl první mladý pár, letos v květnu se tam budou stěhovat další tři kusy. Pro volný život v přírodě se vybírají mladí a silní zubři, kteří se bez problémů vyrovnají s novým prostředím. Zvířata z Čech mají výhodu, že jsou zvyklá na polodivoké podmínky v eurosafari.
Přemysl Rabas je jedním z těch, kdo už léta prosazují, aby ekonomický přínos z prodeje zvířat nebyl nadřazen zájmům ochrany přírody. Tedy, aby se s nimi nekupčilo, zvlášť když jsou zapsaná do Červené knihy ohrožených druhů. A to bez ohledu na to, jestli se vracejí do volné přírody nebo do zoologické zahrady kdekoliv v Evropě.
"Dnes je takový trend, že čím je zvíře vzácnější, tím máme i my větší šanci dostat ho zdarma," doplňuje Rabas. "Je to nepsaný zákon v posledních deseti letech. Chovatelé se tak snaží posunout veřejné mínění, aby obchodování se zvířaty bylo považováno za nemorální."
V rámci osmnácti evropských chovných programů je chomutovský zoopark zapojený například do chovu ibisů skalních, evropského norka, rosomáka, koně Převalského, jeřába daurského, pelikána kadeřavého nebo orla mořského. Stará se i o ohroženého tchoříka skvrnitého. Kromě Ruska je jedinou zahradou v Evropě, kde se v zajetí podařilo odchovat jeho mládě.

Pomoc nosorožcům
Zachraňme ohrožené gorily, tropický prales, tygry nebo želvy! zní každoročně výzva Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií. Na pomoc ohroženým druhům vyhlašuje také veřejné sbírky. Například v "tygří kampani" se před dvěma roky podařilo vybrat šest set tisíc eur, což bylo třikrát víc, než byl původní záměr.
I když se v Chomutově exotická zvířata nechovají, zoopark se do kampaní pravidelně zapojuje. Do té letošní, která je věnována nosorožcům, se u nás přihlásil mezi prvními. Důvod je zřejmý: ještě před padesáti lety jich žily ve volné přírodě desítky tisíc, kvůli bezohlednému vybíjení ale jejich počet rapidně poklesl, některé poddruhy jsou na vymření.
"Když jsem před časem začal jezdit do Afriky, myslel jsem si, že nebezpečí už odeznívá, protože i tam probíhaly velké kampaně na záchranu nosorožců," vypráví Přemysl Rabas. "Bohužel, jejich devastace pokračuje. Před několika lety jsem na břehu Zambezi v Zimbabwe vyfotografoval místo, kde bylo shromážděno víc než sto lebek upytlačených zvířat, kterým chyběl roh odříznutý motorovou pilou!"
Nejohroženějšími nosorožci jsou tři asijské a dva africké druhy. Nejhůř jsou na tom severní bílí nosorožci, poddruh širokohubých. Žijí v Ugandě a Keni. Jejich počet se odhaduje na necelou dvacítku. Odborníci tvrdí, že šance na jejich záchranu je nulová a současně dodávají, že tu jistá krajní možnost existuje. Kdyby se vybralo dost peněz, mohly by se financovat moderní reprodukční technologie používané ve vyspělých zemích při chovu skotu. Z vajíček a spermií by se vytvořily tzv. in vitro zárodky, které by se vložily do samic nosorožců z jihu Afriky, a ty by potom rodily severní nosorožce. Je to ale velmi nákladná procedura. Tři sta padesát tisíc eur, s kterými letošní kampaň na jejich záchranu počítá, nemůže zdaleka stačit. Peníze se tak pravděpodobně použijí na osvětu a pro hlídání nejohroženějších zvířat před pytláky ve velkých národních rezervacích. Tam je totiž nejhorší situace.
"Z afrických zemí je velmi kritická situace v Zimbabwe," tvrdí Přemysl Rabas. "Hospodářství tam nefunguje, země je ekonomicky zruinovaná, prezident Robert Mugabe má úplně jiné myšlenky, než aby se staral o zvířata. Ta pak mizí z národních parků - bohužel s vědomím jejich strážců - po desítkách. Proč by taky riskovali život při nízkých platech. Za to, že jsou v určité chvíli hluší a slepí, dostanou od pytláků dobře zaplaceno. Největší šanci na přežití mají nosorožci v malých soukromých rezervacích. Viděl jsem je například v Jihoafrické republice a kupodivu i v Zimbabwe. Soukromníci, kteří mají dost peněz, si pro každého nosorožce najmou osobní strážce, kteří jsou odpovědní za jejich život. Vyplatí se jim to, náklady zaplatí tisíce zvědavých turistů."

Nejčastěji do Afriky
Když se Přemysl Rabas rozhodoval, kterou vysokou školu bude studovat, vybíral mezi etnografií a veterinární medicínou. Nakonec zvolil zvířata. Prý proto, že se jen stěží umějí sama o sebe postarat a potřebují pomoc člověka. Velkou zálibu v etnografii prozrazují v jeho kanceláři četné dřevěné plastiky, totemy a masky z Afriky. Mohutná vypreparovaná lebka nosorožce na prosklené knihovně mezi ně ale moc nezapadá. Platí to jen do chvíle, než se šéf zooparku přizná, že sbírání zvířecích lebek ho provází už od základní školy.
"Děda byl myslivec a já s ním chodil do lesa," vzpomíná. "Prvními úlovky byly mrtvolky ptáků, myší, krtků, uhynulých kachen, zajíců a srnčí zvěře. Preparoval jsem jejich hlavy. Na střední škole jsem chodil do zdejšího zooparku, kde mi občas veterinář věnoval uhynulé zvíře. Když jsem si nevěděl rady, zajel jsem do Národního muzea v Praze za skvělým preparátorem Bohumilem Pražanem. Radil jsem se také s inženýrem Josefem Vágnerem nebo malířem Wintrem-Nepraktou, který měl velkou sbírku zvířecích lebek. Mimochodem, když jsem promoval, daroval mi skelet hlavy jeskynního medvěda starý pětadvacet tisíc let."
Než Rabas začal před třinácti lety ředitelovat v Chomutově, dva roky pracoval v zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Byl vedoucím oddělení patologie a preparace, kde zjišťoval příčiny úmrtí zvířat. Tam lebky zůstávaly v depozitářích.
"Nejvzácnější exempláře jsem získal při třinácti cestách do Afriky," pokračuje Rabas. "Pohyboval jsem se nejčastěji okolo povodí řek Zambezi a Limpopo. Byl jsem například v Zambii, Zimbabwe, Botswaně, Malawi, Namibii, Mosambiku a Jižní Africe. V Zimbabwe jsem lvům ukradl ožranou hlavu žirafy. Na pobřeží Namibie jsem zase posbíral lebky lachtanů. Starou lebku mrtvého nosorožce jsem našel v zimbabwském parku Mana Pools. Supům jsem tam sebral například i hlavu psa hyenovitého. Byl jsem také v Austrálii, odkud jsem si přivezl mimo jiné lebku přejetého klokana, pak i ve Spojených státech, Kostarice, na Sibiři a v Mongolsku. Odevšad mám nějakou raritu. K nejcennějším patří skelety kamčatského medvěda nebo rypouše sloního. Cením si i lebky šimpanze nebo vichuchola, což je vzácný malý hmyzožravec, kterého jsem dostal v chovné stanici v Rusku."

Preparace pod širým nebem
Rabasova soukromá sbírka čtyř set zvířecích lebek patří u nás k největším. Jedinečná je především rozmanitostí druhů. Najdete v ní třeba skelety mravenečníka, pásovce, mláděte slona, gorily, orangutanů, tuleňů, mořských vyder, krokodýlů, rysa, damana, sladkovodních i mořských ryb včetně žraloka.
"Nikdy jsem lebky do sbírky nekupoval, sám si ji postupně zpracovávám třicet let," říká Přemysl Rabas. "Naposledy - asi před rokem - jsem preparoval mrtvého lenochoda. Našel jsem ho v kostarickém pralese. Jeho lebka patří k nejcennějším přírůstkům v posledních deseti letech."
Chomutovský sběratel se při cestách dostal nejednou do situace, kdy se musel rychle rozhodnout. Bylo to tehdy, když našel mimořádně vzácné zvíře.
"Když se mi to stalo," pokračuje, "musel jsem preparovat přímo na místě, pod širým nebem. Vzpomínám si, jak jsem v Africe vařil uhynulého buvolce běločelého. Neměl jsem s sebou vůbec nic. K odříznutí hlavy mi musel stačit kapesní nůž profesora Veselovského, bývalého ředitele pražské zoologické zahrady. Ve vypůjčeném hrnci s vodou jsem pak hlavu na místě uvařil, obral tkáně, aby lebka byla čistá a zbavená rizik nákazy. I tak ale musím mít pokaždé povolení k vývozu trofeje."
Když je Přemysl Rabas doma v Čechách, je to všechno jednodušší. Má svůj jednoduchý a osvědčený postup: "Všechno, co je na hlavě, musím co nejvíc ořezat a zbytky tkáně nechám ožrat červy potemníky. Pak stačí kosti jen odmastit, případně je vybělit v peroxidu vodíku nebo na sluníčku. V posledních letech už moc nebělím, líbí se mi přirozená barva kostí."

Trochu jiná zahrada
"Ukážu vám něco, co je k vidění jen v několika málo zoologických zahradách na světě," chlubil se Přemysl Rabas. Opustili jsme vyhřátou pracovnu a znovu nasedli do terénního vozu. Po chvilce jsme zastavili u volného výběhu. Přemysl Rabas několikrát za sebou zapískal a vyndal z kapsy kabátu tvrdé rohlíky. Mohutné zvíře se zlatavou srstí reagovalo téměř okamžitě. Když přišlo až k železnému zábradlí, postavilo se na zadní a žádalo odměnu.
"Tak to je čínský takin," vysvětloval. "Poprvé jsem ho viděl před deseti lety v Tokiu, o pár let později i v Číně. Tam patří mezi deset nejvzácnějších zvířat, vedle pandy velké, ovce modré, zlatého langura a aligátora. Je to čínský národní poklad. Jeden pár zlatavých takinů je ještě ve Spojených státech a jeden v liberecké zoo, která ho dostala výměnou za indického nosorožce. Tam se podařilo odchovat mládě. Protože nemohlo být společně s dospělými kusy, na čas ho umístili k nám. Je to obrovská rarita."
V chomutovském zooparku nejsou k vidění lvi, sloni, tygři, hroši nebo orangutani. Jeho koncepce je totiž zaměřená převážně na chov fauny Evropy a severní Asie.
"Nechceme zvyšovat počet chovaných druhů, ale snažíme se kolekci zvířat zkvalitnit," poznamenává Rabas. "Například, když jsme měli evropské daňky, vyměnili jsme je za mezopotamské. Na světě jich žijí necelé tři stovky. Směnili jsme i evropského jelena za bucharského. I ten je na pokraji vyhubení. Podobně jsme to udělali i u dalších druhů zvířat, která potřebují větší péči a prostor. Obojí u nás mají. Některá z nich už dnes vracíme do míst původního výskytu."

Podkrušnohorský zoopark
Leží při severním okraji Chomutova. Přijít tam můžete i se psem za předpokladu, že bude na vodítku. Větší plemeno musí mít košík. Až do konce března jsou brány zooparku otevřeny denně od 9,00 do 16,30 hodin. Dospělí zaplatí za vstupenku šedesát korun, děti od tří let do patnácti a důchodci jen čtyřicet. Zdravotně postižení mají vstup zdarma. Jak se dostanete do zahrady zvířat: když přijedete vlakem, od hlavního nádraží dojdete pěšky na autobusové nádraží. Odtud trolejbusem č. 31 na zastávku Lesopark nebo autobusem č. 3 na zastávku Jezero. Od trolejbusové zastávky Lesopark sejdete k parkovišti, které je napravo od silnice, a ocitnete se tak u horní brány do zooparku. Když pojedete autem od Prahy, Žatce, Loun nebo Karlových Varů, cesta do parku je po městě velmi dobře značená. Ukazatele vás dovedou až na parkoviště.


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist