Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Vztah ochrany přírody a outdooru je napjatý

03.03.2006  |  124× přečteno      vytisknout článek

V Agentuře ochrany přírody a krajiny vznikla pracovní skupina pro rekreaci, sport a turistiku.

Přinášíme obsáhlý rozhovor s vedoucím této skupiny a zároveň šéfem Správy CHKO Jizerské hory Jiřím Huškem.

K čemu má sloužit pracovní skupina pro rekreaci, sport a turistiku, jejímž jste šéfem?

Existuje velmi široká škála přírodních a geografických podmínek napříč všemi chráněnými krajinnými oblastmi a četná regionální specifika dopravní, sociální apod., a proto mají různé rekreační a sportovní aktivity také diferencovanou váhu a variantní je i řešení jejich vztahu k ochraně přírody.

Protože však legislativní východiska jsou totožná a mnohdy Správy CHKO jednají se stejnými partnery v rámci celé České republiky (například sportovní svazy), považuje naše organizace za účelné koordinovat přístup jednotlivých Správ CHKO k jednotlivým aktivitám.

Přestože se pracovní skupina snaží reflektovat i to, jak problematiku pojímají ostatní orgány ochrany přírody mimo chráněné krajinné oblasti (tedy zejména Správy národních parků, krajské úřady, Ministerstvo životního prostředí), nemůže být její ambicí koordinace této problematiky v rámci celého rezortu.

Pracovní skupina nemá žádné výkonné pravomoci. Úloha pracovní skupiny je tedy metodická. Jednotlivé Správy CHKO jsou autonomními správními úřady, jejichž rozhodování je nezávislé, je vázáno pouze správním řádem, zákonem o ochraně přírody a krajiny a dalšími právními normami. Pracovní skupina jim může nabídnout prostor k projednání společné problematiky a nabídnout možné řešení.

Pokud se jedná o vliv na rozhodování Správ národních parků, případně Ministerstva životního prostředí, je úloha naší skupiny ještě mnohem volnější a nejspíše ji lze označit za iniciativní. Jedním z cílů pracovní skupiny, a podle mého názoru klíčovým, je i komunikace s veřejností.

Jak vidíte vztah mezi orgány ochrany přírody a outdoorovými aktivitami v Česku?

Vztah ochrany přírody a veřejnosti zabývající se outdoorovými aktivitami je velmi napjatý.

Proč tomu tak je?

Vidím v zásadě dva důvody. Ten první bych označil jako objektivní. Existuje veřejný zájem na ochraně přírody, který je formálně vyjádřen příslušnými zákony. Ochrana přírody, tedy státní ochrana přírody, je souborem institucí odpovědných za naplňování příslušných legislativních norem.

„Státní ochranář“ je, krátce řečeno, odpovědný za to, že příroda a krajina nebude poškozována nad míru dovolenou zákonem a že se její stav bude postupně zlepšovat. Většina outdoorových aktivit má na přírodu ze své podstaty potenciálně škodlivý vliv. Při zvýšené intenzitě se tento vliv snadno dostává za hranici samovolné regenerace ekosystémů a stává se trvale neudržitelným.

Ten druhý důvod, subjektivní, jsou vady v komunikaci, pozorovatelné na obou stranách dialogu. Konsenzus bývá nedosažitelný, kompromis nepřijatelný, ústupek bývá interpretován jako prohra. Ochranáři vycházejí ze zásadových a zpravidla odborně odůvodněných východisek, ovšem v defenzivě, pod tlakem a nezřídka se přidržují principu předběžné opatrnosti. Jejich komunikační dovednosti se postupně kultivují, ale rezervy zůstávají a realita je tu a tam předbíhá. Jako partnera, nebo často protivníka, mají „outdoor“. Ten je ve své podstatě málo čitelný a převážně anonymní – rozhodně se dnes nejedná o regulovanou a plánovanou volnočasovou aktivitu pod záštitou okresních výborů ČSTV.

Outdoor je ve své současné podobě zejména ohromným kšeftem, kde výrobní firmy a cestovní agentury za dělostřelecké podpory reklamy a médií všeho druhu nutí lidi k utrácení co nejvíce peněz ve volném čase. To vše pod diktátem módy a virtuálního dobrodružství, kdy stále více lidí žádá stále více prožitků v přírodě a krajině, a to za nulového rizika a minimálního nepohodlí. Přestože outdooroví hráči jsou zatíženi enormním konzumem, bývají to skupiny aktivnější, a proto také agresivní v prosazování svých(?) zájmů. Pak stačí, když se střetnou rozdílně vyladění partneři, vyskočí jiskra a konflikt se rozhoří za stálého přilévání oleje sdělovacími prostředky podle zásady „dobrá zpráva – žádná zpráva“.

Kde vidíte největší problémy, které by měla Vaše skupina řešit?

Hlavní ambicí je odstranění neodůvodněných rozdílů přístupu jednotlivých Správ CHKO k totožným aktivitám, ovšem při zachování různosti konkrétních postupů, které musejí odrážet geografické, přírodní a společenské podmínky regionů. Je třeba popsat konfliktní místa a navrhovat systémová nebo příležitostná řešení problémů. Jedním ze zásadních problémů je právě výše popsaná nedostatečná komunikace mezi ochranou přírody a veřejností. To pracovní skupina nevyřeší, ale může k řešení významně přispět.

Jaké má zatím Pracovní skupina výsledky? Dospěla k něčemu, vydala nějaké doporučení?

Podařilo se nám vytipovat klíčové aktivity v širokém spektru trávení volného času, jejichž vliv na přírodu je významný a potřeba řešení prioritní. Bez nároku na úplnost jmenuji např. běžecké a sjezdové lyžování, cyklistiku, pěší turistiku, horolezectví, vodní sporty, orientační běh, motorové „sporty“... U těchto aktivit jsme zpracovali interní analýzy, které popisují podstatu činnosti, její vliv na přírodu a krajinu, cílovou skupinu a partnery, trendy vývoje aktivity, její nároky na infrastrukturu, legislativní omezení a možnosti regulace.

Pracujeme na tom, abychom nad těmito analýzami postavili prakticky uchopitelné metodické náměty a návody. Zároveň jsme v rámci skupiny vyčlenili některé její členy jako specialisty pro jednotlivé činnosti a jakési „styčné důstojníky“ směrem k veřejnosti a veřejné správě. Já se například zabývám horolezectvím.

V součinnosti s pracovní skupinou se podařilo uzavřít písemnou dohodu o spolupráci Správ CHKO s jedním z vydavatelství cyklistických map. Praktické naplňování dohody má daleko k dokonalosti, ale troufám si tvrdit, že přinese výsledky relativně přijatelné pro ochranu přírody i pro cyklistickou veřejnost.

V listopadu loňského roku zorganizovala v Turnově naše pracovní skupina facilitované setkání se zástupci obcí a jejich sdružení, sportovních a zájmových svazů a podnikatelských subjektů v cestovním ruchu. Účelem nebylo řešení konkrétních kauz, ale hledání společného jazyka pro další komunikaci. Nejenže jsme se nepohádali, ale podařilo se konstruktivně otevřít řadu citlivých témat. Setkání bylo pozitivně hodnoceno všemi zúčastněnými.

Jedním z problémů je nekomunikativnost úředníků ze Správ CHKO. Nejsou ochotni veřejnosti poskytovat podklady k omezení některých aktivit v přírodě. To samozřejmě budí dojem, že jejich rozhodování stojí na vodě, místo na pevných nohách odborných posudků. Zajímá se o to vaše pracovní skupina?

Moje zkušenost je ta, že naprostá většina úředníků ze Správ CHKO je komunikativní. To, jestli komunikace funguje, závisí na obou stranách dialogu. Jeho dnešní nedílnou součástí je také nekultivovaná komunikace zástupců outdooru. Je třeba si uvědomit, že představitelem outdooru vůči ochraně přírody není jen funkcionář sportovního svazu, ale také novinář nebo třeba účastník internetové diskuse.

Tvrzení o nekomunikativnosti ve vaší otázce považuji za nepřijatelnou generalizaci. Pokud takový problém existuje, není pochopitelně omezen na oblast, kterou má v gesci naše pracovní skupina. Potřebu neustálého zlepšování komunikativnosti úředníků na Správách CHKO silně vnímá naše vedení a Správa ochrany přírody zajistila pro většinu zaměstnanců několikadenní velice kvalifikované školení komunikačních dovedností.

Jednou stránkou věci je to, že úředník je povinen při konkrétním rozhodování vycházet z pečlivě zjištěného stavu věcí a pokud vychází z odborných posudků, musejí být tyto součástí spisu a účastníkům řízení přístupné. Bude-li úředník „vařit z vody“, nemůže jeho rozhodnutí obstát v odvolacím řízení. Druhou polohu vidím v tom, že zásadní omezení lidských aktivit ve prospěch ochrany přírody nevycházejí z prvostupňového rozhodnutí úředníka na Správě CHKO, ale jsou dána veřejnou objednávkou a vycházejí z mezinárodních závazků, resortních a státních politik a zákonů. Problém pak spočívá v nízké úrovni ekologického a právního povědomí veřejnosti.

Každý ví, že se nesmí krást a nedozvěděl se to od státního zástupce, ale od rodičů a ve škole. Nikoho nenapadne požádat si o výjimku ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, protože spěchá a padesátka v obcích ho zdržuje a omezuje jeho lidská práva. Vůči prolamování zákona o ochraně přírody a krajiny však žádné zábrany nebývají...

Představa, že podkladem pro každé rozhodnutí Správy CHKO musí být posudek externího odborníka, je naprosto mylná. Správa CHKO je orgánem speciální státní správy, a tedy rozhoduje ve smyslu správního řádu. Zároveň je však také odbornou organizací ochrany přírody. Profesní složení zaměstnanců a úroveň jejich vzdělání je zárukou toho, že ve většině případů jsou schopni odborný názor formulovat sami. Pochopitelně v odůvodnění, které je povinnou součástí správního aktu, musejí tento názor srozumitelně popsat.

Můžete být konkrétní? Uvedu čtyři příklady – mohl byste je glosovat?

Pokusím se o to, ovšem s výhradou, že v případě kauz mimo Jizerské hory nemusím mít úplné informace a moje poznámky budou možná subjektivní.

Zákaz lezení na ledopádech v Labském dole v Krkonoších je evergreenem. Obtížně se lze dostat k posudku bryologa, na němž celé rozhodnutí o zákazu stojí. Jeden náš čtenář to zkusil a dopracoval se až k nejvyšším patrům ministerstva životního prostředí. Tam se ovšem ukázalo, že posudek se odvolává na odborný článek, který nemělo ani ministerstvo k dispozici.

Možná to vypadá formalisticky, ale podstatné je to, že zákaz lezení v Krkonoších nevydali ochranáři, ale poslanci. Patří mezi základní ochranné podmínky národního parku. Z tohoto zákazu může být udělena výjimka, pokud jiný „veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody“. Dosud nikdo uspokojivě nevymyslel, jakým veřejným zájmem je lezení po skále či ledu. Měl by to popsat ten, kdo onen zájem má, tedy horolezci.

Ochranáři ze Správy KRNAP se zabývali požadavkem na legalizaci lezení ledů v Labském dole, nechali si za tím účelem zpracovat odborný posudek možného vlivu lezení na zdejší unikátní společenstva mechorostů. Zpracovatel posudku, špička ve svém oboru, popsal nebezpečí, která úředníci vyhodnotili jako vysoká a znemožňující prolomení zákonného zákazu. Studie by měla být rozhodně pro zájemce k dispozici, dokonce si myslím, že by mohla být vhodným způsobem zveřejněna.

Neodvažuji se hodnotit, zda měla Správa KRNAP prostor pro ústupek tím, že poškozování minimalizuje stanovením podmínek (časové omezení, dostatečná vrstva sněhu a tloušťka ledu apod.), lokalitu podrobně neznám. Vím však zcela jistě, že musejí mít apriorní nedůvěru v dodržování podmínek lezci, kteří za současného stavu žádný zákaz nerespektují a v 1.zóně národního parku vesele lezou. Po pravdě řečeno se spíše podivuji dosavadní toleranci strážců parku vůči evidentnímu porušování zákona. Zvláště v situaci, kdy je zákon nejen porušován, ale jeho nedodržování je otevřeně prezentováno a propagováno. Prostor pro dohodu s ochranou přírody se tak limitně zužuje k nule.

Zcela zásadní výhradu mám v této souvislosti k úloze serveru Horydoly a propagaci či dokonce glorifikaci přestupování zákonů a nařízení na jeho stránkách.

Český ráj bojoval za částečný zákaz cykloturistiky. Nakonec se proti CHKO postavili místní samosprávy, podnikatelé i cyklistické oddíly. Ukázalo se, že neexistuje seznam zakázaných úseků a k nim konkrétní zdůvodnění zákazů. Navíc později přišly obce s tím, že SCHKO nemůže zakazovat vjezd cyklistům na účelové komunikace. Většina zákazů potom byla uvolněna, ale ochrana přírody měla pošramocenou pověst.

SCHKO Český ráj rozhodně nebojuje za částečný zákaz cykloturistiky, logicky však hledá regulační mechanismy, které by minimalizovaly vliv cyklistů na chráněnou přírodu v době netušeného boomu této aktivity. Jakási forma regulace není pouze v zájmu ochrany přírody, ale také v zájmu ostatních návštěvníků, necyklistů. Nalezení společného řešení by přineslo prospěch cestovnímu ruchu, tedy i obcím a podnikatelům, stejně jako ochraně přírody. Bohužel místo konstruktivního jednání vznikl konflikt, k jehož rozpoutání nepřispěla jen Správa CHKO, ale také všichni ostatní hráči v území, média nevyjímaje. Takže s pošramocenou pověstí z této kauzy nevychází pouze ochrana přírody.

Nebudu rozebírat zástupné problémy, jestli tabulka byla zákazová či informativní, byla-li dopravním značením a co je vlastně místní komunikací zmiňovanou v zákoně o ochraně přírody a krajiny ve výkladu podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Problém je nepochybně komunikační, nejedná se však jen o komunikace pozemní, ale zejména o komunikaci mezi lidmi. Zcela kontraproduktivní je přitom personifikace ochrany přírody a její projekce do osoby vedoucí Správy CHKO Český ráj, RNDr.Šoltysové. Osobní napadání, zpochybňování jejích odborných kvalit a lidských vlastností je zcela irelevantní a naprosto nekorektní. Musím bohužel konstatovat, v tomto procesu hraje server Horydoly klíčovou roli.

Cyklistika je jednou z klíčových aktivit, které naše pracovní skupina řeší a bude hlavním tématem jejího jarního setkání.

Kvůli špatné komunikaci mezi ministerstvem životního prostředí a SCHKO Broumovsko došlo vloni k zákazu horolezectví v jedné z nejtradičnějších pískovcových oblastí Adršpašsko-teplické skály. Kvůli zeleným úředníkům tedy horolezci nesměli do míst, kde se lezlo už sto let a nikdo se jim ani neomluvil.

K žádnému zákazu horolezectví v Adršpachu vloni nedošlo. Horolezectví je v národní přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály zákonem zakázáno (podobně jako v KRNAP) a povolováno bylo periodicky na základě výjimky z ochranných podmínek (a zase ten „veřejný zájem“). Platnost poslední výjimky končila, ČHS relativně včas podal žádost o vydání výjimky nové. Relativně říkám proto, že to bylo s více než půlročním předstihem, ovšem v nepříznivých souvislostech. Začala totiž platit novela zákona o ochraně přírody, kdy na základě nekvalifikovaného poslaneckého návrhu bylo udělování výjimek odebráno Ministerstvu ŽP a předáno do kompetence vlády. Vláda však není správním orgánem, neplatí pro ni správní lhůty, její usnesení není obecně závazné a nelze proti němu podat opravný prostředek. Reálná lhůta pro vyřízení výjimky se pohybuje v řádu mnoha měsíců a není neobvyklá ani roční prodleva.

Komunikace Správy CHKO Broumovsko s ministerstvem pravděpodobně nebyla příkladem vstřícně aktivního přístupu. Lze se tomu divit, když Správa není příslušná k rozhodování, neběží jí žádné zákonné lhůty a zároveň má oprávněné výhrady vůči horolezecké praxi v Adršpachu? Když horolezci (mnohdy významní členové ČHS, tedy žadatele o výjimku) nedodržují vlastní pravidla, porušují časová omezení lezení, poškozují přístupové cesty, masově tvoří prvovýstupy v nepovolených zónách (NPR Broumovské stěny, Janovice...). Když se opět personifikuje ochrana přírody na osobu vedoucího Správy a jeho zástupce.

To, co nastalo po nástupu nové vedoucí, již v době vypršení staré výjimky, považuji za bezprecedentní vstřícnost ochrany přírody vůči horolezecké komunitě. Ve světle časové „neúřadovatelnosti“ výjimky vládou nalezlo ministerstvo alternativní řešení, vyhrazení míst pro lezení. Troufám si říci, že tento výklad by obtížně obstál při podrobnějším právním rozboru a tvrdím, že tento postup je třeba vnímat jako podanou ruku ochrany přírody horolezcům, daleko nad rámec povinnosti.

Neočekávám, že by to horolezci ocenili, na druhou stranu nevidím žádný důvod pro to, aby se ochrana přírody omlouvala horolezcům. Omluvu by spíše měla očekávat tehdejší úřednice ministerstva M.Husáková. Její jednání při snaze nalézt rychlé a vstřícné řešení bylo serverem Horydoly interpretováno tak, že jí způsobilo pracovní problémy a mohlo ohrozit celé řízení. Za dobrý skutek spravedlivý trest...

Na Klíči v Lužických horách se vždycky lezlo po ledopádech a v mixovém terénu. V devadesátých letech tam byla rozšířena rezervace, ale lezení tam bylo až do letoška tolerováno. Najednou ovšem přišel přípis od šéfa CHKO, že lezení je tam zakázané a zákaz bude kontrolován. Podklady k tomuto rozhodnutí nebyly zveřejněny.

Klíč je zatím nejčerstvější případ jiskření mezi horolezci a ochranou přírody. Správná je informace, že lezení bylo doposud tolerováno ze strany Správy CHKO. Jinými slovy, lezení letní i zimní bylo zakázáno, a to nejenom nejnovějším nařízením z roku 2005, které se o lezení výslovně zmiňuje, ale také předchozími vyhláškami, které nepovolovaly vstup v přírodní rezervaci mimo turisticky značené cesty.

Dopis

Správy CHKO Lužické hory, podepsaný vedoucím a adresovaný ČHS, tedy není žádným rozhodnutím. Je to pouze oznámení, že Správa přestává tolerovat současný stav, kdy lezení není povoleno a že hodlá nadále dohlížet na dodržování platného zákazu.

Konkrétní pohnutky, které vedly Správu CHKO k tomuto postupu ani formulace dopisu a uvedené argumenty nejsou podstatné. Je však třeba si uvědomit, že tolerovat mohu spíše občasnou návštěvu horolezců než pravidelné lezení, že je rozdíl mezi soukromou aktivitou jednotlivců a organizací závodů horolezeckým oddílem (viz ČHS!), notabene prezentovaných veřejně ve vývěsce.

Je obtížné tolerovat činnost, kterou veřejnost kritizuje, i když argumentace o porušování estetické hodnoty ledopádů může lezcům připadat směšná. Správa CHKO konstatovala současný právní stav a dala jasně najevo postup, který hodlá nadále uplatňovat. Pokud trvá zájem lezecké veřejnosti o využívání terénů na Klíči, musejí vyvolat oficiální jednání (žádost o souhlas) a věřím tomu, že požadavek bude ochranou přírody racionálně posouzen bez předsudků, na které by Správa CHKO Lužické hory po „citlivé medializaci“ v nedávné době měla jisté právo.

Předchozí řádky jsem napsal těsně předtím, než na Horydoly vyšel článek se skandálním názvem „Slušní lidé nelezou po ledopádu“, který byl prezentován jako rozhovor s vedoucím Správy CHKO Lužické hory. Přesto jsem optimistou a věřím tomu, že případná jednání budou konstruktivní a nebudou zatížena mediálními výkřiky čtvrté cenové skupiny. Formu článku nekomentuji, k obsahu jen několik krátkých poznámek. Šéf CHKO nic nezakázal, skutečný právní stav jsem popsal výše. Na udělení souhlasů a výjimek není právní nárok. Ten, kdo chce souhlasu dosáhnout, musí o něj požádat, jasně argumentovat ve svůj prospěch a dát záruky minimalizování škodlivých vlivů.

Orgán ochrany přírody má k dispozici zákon, dokument vyhlašující rezervaci a schválený plán péče o ni. Není povinen si nechat zpracovat jakýkoliv odborný posudek vlivu konkrétní nepovolené činnosti na chráněné území a také ho v této fázi nepotřebuje. Logické je, že si podobný posudek může nechat zpracovat žadatel k vlastní tíži, pokud je ovšem přesvědčen, že výsledek bude pro něj příznivý. Při posuzování stačí orgánu ochrany přírody odborné uvážení a uplatnění principu předběžné opatrnosti, není-li si jist. A stačí, aby si nebyl jist třeba tím, že budou dodržovány podmínky případného souhlasu.

A k nadpisu předmětného článku. Podle vzoru Drdova Vyššího principu také já schvaluji tvrzení, že slušní lidé nelezou po ledopádu. Pokud je totiž onen ledopád v přírodní rezervaci, pokud v té rezervaci není lezení povoleno a pokud slušný člověk je ten, který dodržuje zákony a ostatní právní předpisy.

Na druhou stranu existuje iniciativa jednotlivců, kteří dávají vědět o zákazech sportovních aktivit v přírodě a jejich konkrétních důvodech. Například vloni ještě před začátkem pískovcové horolezecké sezóny informoval strážce Labských pískovců o místě a předpokládaném času zákazů lezení kvůli hnízdícím ptákům. U vás v Jizerských horách sice zakazuje lézt na některé ledopády, ale jiné naopak doporučujete. Místní zpravodaj v Řeži u Prahy upozorňuje na hnízdící poštolky na skalních masívech... Předpokládáte, že budou tyto kompletní informace veřejnosti k dispozici včetně odborných podkladů?

Tady je dostatek prostoru pro spolupráci mezi ochranou přírody, sportovními svazy a specializovanými médii. Je třeba nalézt efektivní způsob informování tak, aby se zpráva dostala co nejrychleji a bez zkreslení k tomu, komu je určena. Příklad sezónních uzávěrů některých skalních oblastí z důvodu aktuálního zahnízdění chráněných ptáků je typický. Musí fungovat zpětná vazba od horolezců – hlášení zjištěného zahnízdění bývá jednou z podmínek souhlasu s lezením. Ochrana přírody musí reagovat rychle a přiměřeně (uzavřít pouze nezbytně nutnou oblast, ovšem s jistotou, že uzávěra bude dodržována). Nezbytné je označení v terénu, výborné zkušenosti jsou s prací některých správců lezeckých oblastí, a co nejrychlejší zveřejnění informace.

V době elektronické komunikace pokládám za nejúčinnější informování na webu ČHS a ochrany přírody, především pak na nejčtenějších soukromých stránkách. Pozitivních případů fungující komunikace je jistě mnohem více než vámi jmenované a rozhodně to není iniciativa jednotlivců, spíše počátky systémového řešení. Odborné podklady musí mít veřejnost přístupné v maximální míře. Jsou však případy, kdy bude muset akceptovat omezení bez podrobného odůvodnění. Právě hnízdění ptáků bývá takovým případem. Informace, že uzávěra na Suchých skalách je proto, že na Sokolí věži v Břízkové cestě nad prvním kruhem hnízdí sokol stěhovavý a na hnízdě jsou tři mláďata, povede pouze k tomu, že budou v lepším případě rušena davem milovníků živé přírody a v horším případě vybrána a zpeněžena.

V Jizerských horách lezení ledopádů ani nezakazujeme, ani nedoporučujeme. V Národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny je zákaz lezení jako základní ochranná podmínka ze zákona. ČHS požádal Ministerstvo ŽP o udělení výjimky a popsal místa, pro která o výjimku žádá. Správa CHKO vydala odborné stanovisko, kde doporučila ministerstvu kladné vyřízení a navrhla podmínky. Ministerstvo následně výjimku vydalo. Dlužno podotknout, že doporučující stanovisko Správy vycházelo z předpokladu minimálního vlivu ledového lezení na přírodní prostředí, ovšem v době před pěti lety. Od té doby došlo k bouřlivému rozvoji této discipliny a její intenzity. Na konci roku 2006 končí platnost stávající výjimky. Správa CHKO bude posuzovat novou žádost v nových podmínkách a její stanovisko rozhodně nebude prostým prolongováním stanoviska předcházejícího.

Zdá se, že na zákazy pohybu v přírodě zatím nejvíce žehrají vodáci. Když vznikl národní park České Švýcarsko, přišel zákaz splutí Děčínské Kamenice. Vloni nesměli turisté splouvat horní Labe, i když se pro závodníky vypouštěla přehrada ve Špindlerově Mlýně. Dá se nějak omezit jejich naštvání?

Naštvání se dá omezit tím, že buď akceptují stávající stav, nebo se postarají o jeho změnu. Nejlépe tak, že někdo jejich jménem požádá o povolení a projedná podmínky, v optimálním případě také zajistí jejich dodržení. Jinak je třeba říci, že uzavření některých toků pro vodáky z důvodu ochrany přírody není českým specifikem a setkáme se s ním ve všech civilizovaných státech. Bývají navíc přijímána a respektována. Nechci hodnotit, je-li těchto uzávěr u nás mnoho, ovšem všechny, které zmiňujete, jsou na území národních parků.

Působnost naší pracovní skupiny je v chráněných krajinných oblastech a tam jsou omezení spíše výjimkou. Obecně tlak na omezení, ať už od ochrany přírody, vlastníků pozemků nebo obcí, roste s intenzitou aktivit. Vodní turistika se rozvíjí masově, nabaluje na sebe komerční služby a její vlivy na prostředí se zvyšují. Předpokládám, že jistá regulace bude nadále nezbytná.

Dále jim vadí všeobecný zákaz splutí šumavských řek kromě Otavy a Vltavy. Spojují ho s faktem, že v pramenných územích se těží dřevo ve velkém a cesty podél zakázaných řek ničí těžká technika. Přemýšlíte o uvolnění některých striktních zákazů?

Tato otázka patří Správě NP Šumava, případně Ministerstvu ŽP. Odpovědět na ni neumím. Spojovat regulaci návštěvnosti s hospodářskou činností je věcně nesprávné. Pokud má kdokoli pocit, že těžba není prováděna v souladu s platnými zákony a že poškozuje přírodní prostředí nad míru nezbytně nutnou, může svoje připomínky uplatnit s využitím běžných demokratických mechanismů.

Na obzoru se rýsuje spor o horolezecké terény. Nikde na světě kromě Česka a Slovenska není podmíněn vstup na skály legitimací nějakého spolku. Tento trend časem přijde i k nám, ale zdá se, že se uvolnění se bojí Český horolezecký svaz i ochránci. Jak se na to díváte vy?

Není to spor o horolezecké terény, ale změna formy regulace jejich využívání. Pokud k tomu dojde, a já se domnívám, že ano, bude se muset ochrana přírody nově vzniklé situaci přizpůsobit. Její cíl zůstane stejný, tedy minimalizovat vliv lezení na chráněnou přírodu.

Bude však muset hledat jiné nástroje, pokud nebude mít šanci jasně vymezit cílovou skupinu a zmizí jí partner schopný alespoň podmíněně tuto skupinu usměrňovat (dnes ČHS jako nositel souhlasů a výjimek a garant dodržování podmínek). Podle mého názoru bude více užíváno časových a lokálních uzávěr, což není žádná světová novinka. Například v Německu existuje řada tradičních lezeckých oblastí, které jsou dlouhodobě pro lezení uzavřeny.

Vloni připustil v rozhovoru pro Horydoly Váš kolega R. Švajda z Tatranského národního parku, že přemrštěné zákazy vstupu do přírody mají na Slovensku za následek u veřejnosti ztrátu znalostí přírody a následně snížení podpory samotné ochraně přírody. Cítíte také takový trend?

To považuji za hodně odvážnou zkratku, která může platit při naprosto radikální restrikci typu plošného a trvalého zákazu vstupu do volné krajiny. Nic takového u nás pochopitelně nehrozí, kulturní základy naší společnosti jsou jiné. Vždy zůstane naprosto většinový podíl „přírody“, která bude volně přístupná. Neznamená to ovšem, že v ní bude možné cokoliv.

Ochrana přírody se jistě obejde bez podpory některých malých skupin lidí, pro které jediné představitelné omezení je omezení žádné. Příkladem nechť jsou jezdci na terénních motocyklech, kdy několik stovek lidí nejen poškozuje přírodu, ale terorizuje všechny ostatní její návštěvníky a obyvatele venkova. Některé outdoorové skupiny se zaštiťují dojemnými tvrzeními o poznávání přírody. Přitom tuto přírodu používají pouze jako tělocvičné nářadí při konzumním provozování svých aktivit. Tento přístup se stále více objevuje i u činností, které bývaly dříve s přírodou a jejím poznáváním spjaty.

Horolezectví, vodáctví, cyklistika nebo běžecké lyžování nejsou žádnou výjimkou. Důležité je lidi do přírody pustit, ty nejcennější části jim dovolit navštívit řízeně a znalosti přírody a vztah k ní kultivovat průběžně. Státní ochrana přírody může být součástí systému ekologického uvědomování a vzdělávání společně se školstvím a například neziskovým sektorem.

Kuba Turek

http://www.horydoly.cz


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist