Sára zavrtí ocasem a  začne se brodit k druhému břehu. Je sobota, sedm večer. Vydáváme se srnčími stezkami po proudu řeky. Kolem nás krásné ticho, jen voda v řece bublá a občas se pustí do večerního zpěvu pták. Pak lesní klid rozřízne křik káněte. A zase se vše vrátí do svého večerního rozjímání. Sára zavětří. To dělá často. Přemýšlím si o svých věcech a jejímu rostoucímu loveckému nadšení nevěnuji pozornost. Pak sebou škubne a prudce vyrazí do svahu. Mufloni! Tak s těmi jsem zrovna tady nepočítala. A už pádím kamenným mořem za vzdalujícím se psem. A napadá mě, jestli zdejší zmije už vylezly nebo ne. Mají tuhle kamennou část údolí velmi v oblibě. Nakonec nějakou dobu hrajeme s muflony na honěnou a pak se vracíme zpět k řece. Je cítit jehličí a mladé listí. Ve stráni dokvétají poslední plicníky a mochny zabarvují zem dožluta.

Po chvíli opouštíme naši kamzičí cestu a spořádaně pokračujeme po modré značce. Je příjemně, od řeky pomalu táhne chlad a rozpálený vzduch se stává zase o něco dýchatelnějším. Míjíme první srubo-chaty. Nikde nikdo. A já se tiše zaraduji, že dneska chaťáci nedorazili. Ovšem předčasně. Voní tu rododendrony. Nic nenasvědčuje přítomnosti jiných lidí. Okenice zavřené a na verandách prázdno. A najednou ucítím smrad benzínu a záhy  se tichým údolím rozeřve sekačka. A po ní ještě jedna. Míjíme auto, ze kterého odkapává pěna. A pak už je vidím. Drandí se sekačkami po lesním trávníku sem a tam. A zasazují okrasné vrby a keře. Trampové. V khaki košilích s nášivkou domovské osady. V kloboucích se širokou krempou a šňůrkou pod bradu. V maskáčových kalhotách a s bagány na nohách. Nějaký protivně štěkající ratlík se vyřítí z bezpečné náruče svojí paničky. Sára si ho prohlédne nepřátelským pohledem a skoro neslyšně zavrčí: „Jestli budeš otravovat, odnesu tě v zubech". Ratlík sklapne a pádí zpátky. A my si jdeme taky svou cestou.

Přicházíme k první ze sekaček. Sára se rozštěká na celé kolo. Nesnáší cokoli s nastartovaným motorem. Motorky a sekačky obzvláště. Ekologicky myslící to tvor. Chaťák se na nás podívá značně nevraživě. Rušíme mu jeho sekačkovou píseň. Dojede na konec pozemku, otočí se a zkracuje další pruh trávy na vysněných 5 cm. A ta tráva letos ještě ani nevykvetla. Za chvíli tu porostou jen pýry, jestli vůbec něco. Druhý sekálista naši přítomnost vůbec neregistruje. A jeho manželka v rukavicích vytrhává maliníky a ostružiníky a na jejich místo sází buksusy. Bude tu mít živý plot. Na pozemku u jejich srubo-chaty už rostou okrasné kapradiny a traviny sešněrované přesnými okraji záhonků. A rozkvetlé rododendrony. A ještě pár nějakých pečlivě vyšlechtěných kytek. Svůj kousek lesa přeměňuje na pěstěnou zahradu.

Dostáváme se na konec údolí. Teda vlastně na jeho začátek. Přes mostek vedoucí přes potok právě projíždí nablýskané auto. Na střeše kola a u zadního okna přepravka plná piv. Někdo si asi vzal dovolenou a bude si užívat čerstvého povětří. Sára se chce koupat. Hledí na mě prosebnýma očima. Jdeme k soutoku potoka a řeky. Jenže voda tam podivně pění a na hladině se vznáší několik pet-lahví a prázdný obal od mogulu. Do vody ji nepustím. Získávám u ní jeden pěkný vroubek, za zákaz koupání. Otočíme se a jdeme zpátky  k mostku. A pak se už pomalu škrábeme dlouhým kopcem  vedoucím do naší vsi.

Zastavujeme u informační tabule schované pod dřevěnou stříškou. A já se znovu ujišťuji, že jsem si cestu opravdu nespletla. Je tam obrovský nápis „Natura 2000". A tady zvýrazněná slova „přírodní rezervace".  Dozvídám se, že se jedná o oblast evropského významu. Sídlí tady vranka malá a plch velký. A rostou třeba devětsily, česnek medvědí a jaterníky. Uhýbáme se Sárou mezi mladé buky. Od vesnice se po kamenné cestě řítí další auto. Profičí kolem nás a ani nezpomalí. Ještě si přečtu že trampská osada vznikala od 20. let. A dnes se stávající objekty pouze udržují. Rozhlédnu se kolem. Auto je stále slyšet. A napadá mě, jestli u potoka ještě někdy najdu rosnatku nebo upolíny.  A jestli se místní ledňáček už neodstěhoval. Ani bych se mu nedivila.