Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Muž, který vidí víc než ostatní

09.10.2010  |  zdroj: Víkend  |  84× přečteno      vytisknout článek

peterPeter Matthiessen popíjel s Janem Masarykem, sloužil v CIA, experimentoval s drogami a znal muže, který slyšel křičet yetiho.

Jeho kniha Sněžný levhart patří k nejvíce strhujícím, kultovním dílům o čistotě přírodního světa a o duchovním hledání, jaká kdy byla napsána.

Peter Matthiessen je krásný chlap. Něco takového se dá říct jen o málokterém třiaosmdesátníkovi, ale na něj to sedí. Má vláčné pohyby člověka, zvyklého neumdlít na nekonečném treku. Jeho pozorné hnědé oči v ostře řezaném obličeji si vás okamžitě přitáhnou a nepustí. Je to typický pohled zenového mistra, který vidí víc než ostatní, protože je zvyklý soustředit se na detail. A směje se tak, že mu neodoláte a přidáte se, jako byste byli jeho odrazem v zrcadle. Jako třeba když jsem se ho zeptala: "Je pravda, že jste viděl yettiho?" Naklonil hlavu na stranu. "Ha há!" zachechtali jsme se stereo.

Ale s tím yetim se to o něm říká. Na blozích různých nadšenců pro cesty do asijských velehor a pro putování do hlubin duše jsem to četla nejednou: "Matthiessen je jediný, kdo zahlédl yetiho. Nechce to přiznat, aby lidi to sněžné člověkozvíře nerušili." Vlastně se tomu ani nedivím. Kdo jiný by mohl být v podobném podezření než autor Sněžného levharta, kultovního cestopisného deníku o putování po odlehlých koutech Nepálu? Ta kniha vyšla v roce 1978 a od té doby ji vydávají znovu a znovu v mnoha jazycích.

Dívám se na něj a v duchu ho vidím, jak si razí cestu neschůdným údolím řeky Kandžu a rozeznívá celé tělo do kroku recitováním "Óm...Ma-ni...Pad...mé...Húm!" Jde se zoologem Georgem Schallerem, autorem slavné knihy Lvi ze Serengeti. S tibetskou Knihou mrtvých v batohu. Se vzpomínkou na nejmladšího ze svých čtyř dětí, osmiletého syna Alexe, kterému nedávno umřela maminka Deborah a kterého nechal s přáteli doma v Americe. Schaller chce daleko, až u tibetské hranice, studovat himálajské modré ovce, bharaly. Vyznavač zenu Matthiessen hodlá přejít nejmohutnější horstvo světa, aby navštívil Křišťálový klášter. A oba doufají, že potkají mýtickou šelmu vysokohorských krajů, vzácného sněžného levharta.

Noc byla jasná, jasná, jasná

Teď ale sedíme pohodlně rozvaleni v křeslech v pražském hotelu Josef a mezi námi na stolku leží ohmataný výtisk Sněžného levharta v češtině z veřejné knihovny. Jeho návštěvu Prahy jsem si nemohla nechat ujít. Málokdy se totiž nabídne šance poznat, jak uvažuje mimořádný člověk, který ovlivnil myšlení několika generací. Pozoruju ruce složené v klíně. Prsty autora devatenácti knih. "Jak vlastně píšete?" ptám se.

"První náčrt vždycky rukou," říká hlubokým hlasem. "Lépe tak cítím text. Na počítači to vypadá moc úpravně, a to mi nesedí." Pak vykouzlí úsměv, s nímž mi před chvílí vykládal, že byl jako dítě pro rodiče "obávaným poslem špatných zpráv", a povídá: "Já jsem prostě primitiv, no."

Takže rukou. Okamžitě si představím, jak si k ránu v průsmysku Džang, s hlavou vystrčenou ze stanu, chvatně zapisuje: "Noc byla jasná, jasná, jasná a velmi chladná. Před rozbřeskem se vysoko na obloze objevila záře." Zápis je ze 14. října, v Sněžném levhartovi na straně osmdesát sedm, a já při četbě té věty zažila pocit vytržení.

Jeffrey Sewald, autor dokumentárního filmu Peter Matthiessen: Bez hranic, napsal: "Snad nikdo toho do osmi dekád života nedokázal nacpat víc než on. Je to chlap, který píše prózu i naučnou literaturu, třikrát se oženil, vychoval čtyři vlastní a několik adoptovaných dětí, stal se zenovým mistrem, prochodil svět od Nepálu přes Afriku po Novou Guineu. A ne­únavně brání přírodu a lidská práva."

Narodil se v roce 1927 v New Yorku v rodině, která přišla do Ameriky před sto devadesáti lety z Dánska. Už v osmnáctém století v ní byli muži s univerzitním vzděláním a v novém domově pokračoval generační řetěz právníků, vynálezců, novinářů a zakladatelů úspěšných podniků. Spisovatelův otec, architekt Erard Adolph Matthiessen, navrhoval krásné stavby, vycházející z principů funkcionalismu.

"Táta byl moc prima chlap. Já byl věčný rebelant, ale on mě bral s nadhledem," vzpomíná Peter Matthiessen. Vyprávění ho pohltilo a šálek čaje před ním stydne nedotčený.

Ve službách CIA

Ve dvaceti ho prý osud poprvé svedl s Prahou. Když na to přivedu řeč, ochotně se rozpovídá. "Kamarádka mé matky se mě zeptala, jestli bych se nechtěl seznámit s jedním moc zajímavým člověkem. Je prý z Československa, jmenuje se Jan Masaryk a je v New Yorku na zasedání OSN. Byl jsem pro. Vypili jsme spolu pár drinků a hned jsme si padli do oka. Byl to opravdu zábavný společník, okouzlující muž a pěkný rošťák," směje se při vzpomínce.

Únor 1948 ho zastihl na studiích v Paříži. "Když jsem se dověděl, jaké jsou dohady o Masarykově smrti, sedl jsem do auta a vyrazil za známými do Prahy. Chtěl jsem vidět na vlastní oči, co se to tam vlastně děje," vypráví. Nevěří, že Masaryk spáchal sebevraždu. Vzpomíná, jak byla Praha tenkrát potemnělá, jak "nikdo nevypadal šťastně", a vybavuje si, jak tu zažil jakousi vynucenou manifestaci. "Lidi nesli obrovské portréty Stalina, milice pochodovaly se samopaly, prostě pravá komunistická extravagance." Na ulici ho oslovil neznámý muž, protáhl ho s přáteli řadou hospod a barů, a pak vyslovil žádost, aby ho provezli ven z Československa, prý až na belgické hranice. Ale na domluvenou schůzku nakonec nepřišel. "A od té doby jsem tu nebyl," říká Peter Matthiessen. "Přes šedesát let," spočítá na prstech.

Na Yaleově univerzitě ho potom jeden z profesorů zlanařil do služeb CIA. "Byl jsem politicky naprosto naivní a dneska na to nejsem nijak zvlášť pyšný," rekapituluje tu epizodu v mírumilovném prostředí pražského hotelu. "Ale taková byla tenkrát doba. Vždyť co se jen odehrávalo v téhle půlce světa!" A pak se zlehka přizná, že v tom pokračoval z čirého oportunismu. V roce 1951 mu totiž v CIA navrhli, aby přesídlil do Paříže a kryl svou činnost tím, že tam založí literární časopis Paris Review. Vzal to s radostí. "Moc jsme se ženou milovali Paříž a tohle byla dobře placená práce." Aspoň měl čas napsat svůj první román Race Rock. Po dvou letech se špionskou prací sekl. Jeho žena totiž potratila, a když otěhotněla znovu, usoudili, že první dítě ztratila ze stresu z té nezvyklé práce, a tak dal Matthiessen raději výpověď. "Ale Paris Review pořád existuje, daří se mu dobře a je to jeden z nejlepších časopisů na světě," říká dnes hrdě.

Psychedelické roky

Potom dlouho hledal. "Motal jsem se z cesty na cestu a ani jsem si neuvědomoval, že něco hledám a co by to mohlo být," zavzpomíná na konec padesátých let a dlouze utkví pohledem na ztichlé Rybné ulici před hotelovu halou. V Peru zkusil yajé, drogu amazonských šamanů. V Thajsku zase "vesnickou verzi heroinu" s děsivými následky. Věřil prý tenkrát ve svůj kouzelný koberec a hodlal na něm doletět co nejdál. "Nikdy jsem drogy nepovažoval za rozumnou cestu, natož způsob života, ale následujících deset let jsem je pravidelně bral - hlavně LSD...." napíše později v Sněžném levhartovi.

Drogy ho svedly dohromady s bývalou studentkou psychiatrie Deborou Loveovou. Patřila k prvním experimentátorům, kteří hledali, jak by se halucinogeny daly použít v terapii. A stala se jeho druhou manželkou a nejvýraznější ženou jeho života. Koncem šedesátých let ho drogy omrzely a stejně jako Deborah se dal na zen. Vyplynulo to prý docela přirozeně. V drogách hledal zaplnění vnitřní prázdnoty a našel je v zenu. "Cvičení zenu mi pomohlo vidět svět neotřelým způsobem. Rozehnat mlhu, zatemňující rozhled, která mě provázela od dětství," říká.

Po Debořině smrti se do studia zenu ponořil ještě hlouběji. Stal se zenovým mistrem, stoupencem Asagny Bílé Slivoně, americké odnože školy zenu, kterou založil Taizan Maezumi Róši. Jemu, jakožto svému učiteli, věnoval Matthiessen svoji knihu Sněžný levhart. Zen ho pojí i s třetí manželkou, Marií Eckhartovou, se kterou vede v Sagaponacku na Long Islandu centrum Ocean Zen. Tvrdí, že mu zen pomáhá v psaní. Snaží se totiž popisovat věci přímo, "aby je čtenář nemusel vnímat skrze mlhu v myslích různých postav".
Psychedelické roky mu údajně nechybí. "A šedesátá léta?" zamyslí se, když se zeptám. "Ta byla tolik vzrušující! Ale dnešní mladí už ani netuší, o čem je řeč. Například teď by měli zuřit a ptát se: Co jste to udělali se světem? Třeba kvůli nedávné ropné havárii v Mexickém zálivu. Každé ráno, když se probudím, vzpomenu si na to, a je to, jako bych dostal kopanec do břicha. Nastal nejvyšší čas postavit celé tohle odvětví pod nejpřísnější kontrolu. Jako by jim bylo úplně jedno, jaký svět tu zanechají pro svoje děti!" Teď je to ten Peter Matthiessen, který napsal knihy o americké fauně, o tom, že zodpovědnost za původní obyvatele Ameriky se nedá zamést pod koberec, bojovník proti těžbě ropy v arktických oblastech, temperamentní až vzteklý rétor. Možná je jeho zápal někdy až kontraproduktivní, ale já mu rozumím. Když už vám zbývá málo času, cítíte nejspíš, že musíte přitvrdit.

"Také tenkrát, v šedesátých letech, byli mladí rozhořčeni právem," uzavře pak, už klidným hlasem. Rychle si to v duchu spočítám: V roce 1968 mu bylo jedenačtyřicet let. A Deboře zbývaly čtyři roky života, než ji sklátila rakovina.

Kauza Peltier

Hledání "mystiky života" ho přivedlo k indiánům a k boji za jejich práva. Stalo se to úplně přirozeně, protože člověk, tak bytostně spjatý s neporušenou přírodou, nemůže neobdivovat národy, jež si vystačí s málem. Pro lidi s jeho povahou je život v konzumní a na výkon soustředěné společnosti nesnesitelný a on neváhá dávat hlasitě najevo odpor k americké touze "mít všechno a mít toho čím dál víc".

"Zrovna nedávno jsem dostal krásný dopis od Leonarda Peltiera," řekl mi. S uvězněným indiánem z Jižní Dakoty, obviněným z vraždy dvou agentů FBI, si telefonuje a dopisuje přes třicet let. Je totiž přesvědčen o jeho nevině.

Napsal o něm knihu V duchu Šíleného koně. "Když v roce 1983 vyšla, zažaloval guvernér Jižní Dakoty a agent FBI vydavatele pro pomluvu. Jako náhradu škody požadoval guvernér pětadvacet milionů dolarů a agent jen o milion méně. Kniha musela být stažena z prodeje. Soud se pak táhl osm let a skončil verdiktem, že spisovatel má právo vyjádřit svůj názor. Takže vítězství, ale Peltierovi nepomohlo. "Dnes už je to starý nemocný člověk. Jestli mu Obama nedá milost, umře ve vězení. Jenže Obama toho má tolik, kdekdo po něm něco chce," dívá se Peter Matthiessen na své prsty, které svírá, rozevírá, proplétá...

A propos Obama, co si o něm myslí? "Já bych byl liberálnější než on," říká. "On je velice zdrženlivý, opatrný, pragmatický, nechce naštvat průmysl ani Wall Street."

Najednou se odpoutá od toku myšlenek, otevře výtisk Sněžného levharta na stolku a začne psát věnování: For... "Jak se hláskuje vaše jméno?" ptá se. Teď už se "zničení" veřejného majetku nedá zabránit. "Napište tam Pro knihovnu v Praze 7," požádám ho a on to udělá. "For the Library Prague 7. Best wishes! Peter Matthiessen." Jednou tu knihu možná kvůli tomu někdo ukradne.

Kak-kak-kak kai-ííí

Na cestě, kterou popsal v Sněžném levhartovi, doprovázelo Matthiessena několik šerpů. Nejbližší mu byl jistý Thugtän. Muž, který slyšel yettiho a po večeři v kaňonu, poté, co přešli poslední průsmyk, předvedl Matthiessenovi jeho křik: "Kak-kak-kak kai-ííí!" V divoké soutěsce to znělo strašidelně. Tam se nikdo nesmál.

Buddhisté říkají: Když jsi připraven, objeví se učitel. Možná to měl být Thugtän, myslí si autor, jenže on na to připraven nebyl. "Zmizel vám ze života nadobro?" ptám se. A on se pustí do vyprávění, jak se mu jednoho dne ozvala Američanka, za kterou na výpravě v Himálajích přišel nějaký šerpa a podal jí umaštěný balíček. "Ty předej. Masson. Masson," řekl prý. Nevěděla, co si s tím počít, ale dcera ji upozornila, že v časopise New Yorker právě vychází série článků o Nepálu od jakéhosi Matthiessena. Co kdyby to byl on?

"Popsala mi toho šerpu a byl to Thugtän," vzpomíná Matthiessen. "A tak mi ten balíček odevzdala. Poslal mi svůj nůž. Krásný dlouhý nůž se zahnutou čepelí. Mám ho dodnes." Později se mu ozvala čtenářka jeho knihy, která po Thugtänovi pátrala a zjistila, že osm let po jejich společné výpravě zemřel. "Měl tuberkulózu, byl nešťastný, moc pil," odříkává Peter Matthiessen jako epitaf.

Líbila by se mi renesance

V knize píše, že při své výpravě sněžného levharta sice slyšel, ale neviděl. Je to krásné, vzácné zvíře s hustou bílou, šedě skvrnitou srstí, které se vyskytuje až do výšky 5000 metrů nad mořem. Akrobat horských terénů, vládce obrovských teritorií, která musí dlouho obcházet, než narazí na kořist. "Viděl jste ho vůbec někdy?" ptám se při pomyšlení na to, kolik výprav spisovatel v životě absolvoval.

"Do těch míst, jen o něco níž, jsem se ještě vrátil v roce 1996, " vzpomíná. "Seděli jsme s fotografem zrovna u večeře, když jsem to zaslechl." A přímo tam, u designového stolku v hotelové hale, vyrazí hlasité: "Uaúúú!" Všichni se po tom zvuku otočí, ale on pokračuje nevzrušeně dál, uzavřen v tajemnosti dávného zážitku. "Jako by poblíž plakala velká kočka."

Vyběhli ven, dlouho hledali a nakonec narazili v průsmyku na troje stopy, asi samice s mláďaty. Zahnali tam dvě telata, nejspíš z nějakého nomádského stáda, a strhli je. "Když jsme tam došli, byli už pryč. Takže jsem ho zase jen slyšel, ale neviděl," lituje.

Čeho všeho asi ještě lituje? "Jste ve věku bilancování. Máte něco, co se vám v životě nesplnilo?" ptám se. "Cítím, že život letí. V mládí vám všichni tvrdí, že život rychle ubíhá, ale vy tomu nevěříte. Já tomu nevěřil do osmdesátých narozenin, pořád jsem se cítil stejně, jako když jsem byl kluk," usmívá se. "Měl jsem hodně dobrodružný život, byl jsem na spoustě míst, potkal jsem bezvadné lidi, mám skvělé děti a vnoučata, tak čeho litovat? I když..." zarazí se a pak přizná, jak ho mrzí, že se nestal mořským biologem. "Fascinuje mě totiž chování zvířat, evoluce, co z čeho vzešlo, z čeho jsme vzešli my..." nadchne se a pak posmutní: "Ale když si vzpomenu na Mexický záliv... To se nikdy nemělo stát. Nebo když si pomyslím, jak by dopadli Inuiti se svým způsobem života, kdyby se prolomily limity těžby v arktických oblastech..."

"Je některé z vašich dětí stejně citlivé na podobné věci?" ptám se. Prý syn. Ano, ten malý Alex, kterému před cestou ke Křišťálovému klášteru slíbil, že se vrátí do Dne díkůvzdání. Alex je ochranářem, má na starosti celý tok řeky Hudson. "Je to moc pěkný chlap. Jsem na něj ohromně hrdý," říká spisovatel a já cítím, že jsme se dotkli něčeho pro něj hodně důležitého.

"A pak ještě něco," přiznává, když jsme probrali potomky. "Nejradši bych se vrátil zpátky v čase, rozumíte, žil někdy v minulosti. Myslím, že by se mi líbila renesance." Myslím, že mně taky.

"Ještě bych se rád po Praze projel na parníku," říká, když se loučíme. Od chlapa, který prochodil svět a celý život pokoušel hranice možného, mě to skromné přání dojímá. Ani nevím, jestli si je splnil.

Naposledy se ohlížím. Peter Matthiessen působí hodně živě a rozhodně nevypadá, že by to chtěl v dohledné době zabalit. "Takže zase za šedesát let," smějeme se a máváme si na rozloučenou.

No ale, kdyby se mi chtělo, můžu se vždycky vypravit do Opery ve městě Traverse City v americkém státě Michigan. Devětadvacátého října v sedm večer tam bude mít besedu. "Jeden z nejslavnějších environmentálních spisovatelů dvacátého století," píše se o něm v pozvánce. Studenti a příslušníci kmenů budou vpuštěni na snížené vstupné deset dolarů.

Peter Matthiessen
(1927, New York)

Americký spisovatel, vysokohorský cestovatel a vůdce výprav, ochránce přírody a lidských práv, poslední z velké autorské generace dnešních osmdesátníků, napsal devatenáct románů, cestopisů a naučných knih. Pětkrát byl navržen na Národní knižní cenu, v roce 1980 ji získal za cestovatelský deník Sněžný levhart a o deset let později za ságu Země stínů. V letech 1995 až 1997 byl oficiálním spisovatelem státu New York. Louis Buňuel natočil film podle jeho povídky Travelin' Man. Jeho román Hráči na vinici páně ztvárnil do filmové podoby Hollywood. Téma současné situace amerických indiánů rozvířil knihou V duchu Šíleného koně, kolem níž se rozpoutal proces, který skončil jeho vítězstvím. V mládí byl krátce agentem CIA. Experimentoval s LSD, později se stal zenovým mistrem. Proslul jako geniální pozorovatel přírody a zvířat. Navštívil Prahu jako host Festivalu spisovatelů.

AUTOR: Naďa Klevisová


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist