Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Různé světy

26.11.2011  |  zdroj: Víkend  |  78× přečteno      vytisknout článek

Různé světy

V oblasti střední Sibiře sbírala legendy lesních pastevců Evenků. Dnes do české krajiny přivádí přírodní magii. "Hledám duši stromů, kamenů, řek a hor," říká spisovatelka a etnoložka Pavlína Brzáková.

Rozevlátá, nespoutaná, divoká a jemná zároveň. Plná tajemství, dobrodružství a dálek. Takový byl můj první dojem, když jsem ji v roce 1999 poznala. Bylo jaro a já psala článek o křesťanských a pohanských zvycích, jimiž naši předkové vítali jaro a zaháněli zimu. Pátrala jsem po etnologovi, který by mi povyprávěl, kde se vzal zvyk vynášení smrti, obětování beránka, pálení čarodějnic i stavění májky. Tehdy už za sebou měla několik cest na Sibiř.

Po roce jsme se viděly znovu. Pořád ten divoký vzhled, přemýšlivá mluva. Uhrančivé oči. Pochopila jsem, proč jí kolegové říkají "sibiřská rusalka" či "čarodějka z tajgy". Vyprávěla mi o tom, jak se topila v peřejích, když se sama vydala s dvěma místními lovci v chatrné loďce po řece. Loď se překlopila a oni neuměli plavat. Dvě hodiny bloudila promočená a zmrzlá tmou, zatímco chlapi se přidržovali stromu, než našla pomoc...

Když jsme se potkaly v roce 2005, vyprávěla mi o ztrátě potřeby zůstávat v tajze natrvalo. Začala prý hledat domov.

Našla jej v domě ve vesnici kousek za Prahou, kde žije se svým mužem a dvěma malými dětmi. "Teprve zjišťuji, co je to být matka. Přišla jsem na to, že mě pěstování zodpovědnosti posiluje. Samozřejmě, občas přichází nutkání vysadit, protože je to tu a tam štvanice, ale když si uvědomím, co jsem prožívala v době, kdy jsem ještě vlastní rodinu neměla, tak si jako mantru opakuju: Jsem šťastná." Vypadá unaveněji než dřív, už je dospělá, zodpovědná žena. Ale nedovolí všednímu životu, aby jí vzal divokost a jemnost zároveň. Lidé už ji neoznačují jako sibiřskou rusalku. Ale čím dál tím víc připomíná šamanku. Která si rozumí s přírodou, lidmi a životem.

Jak byste vy sama označila období, ve kterém se nyní nacházíte?

Tohle období si osahávám pátým rokem a není lehké o něm mluvit. Na Sibiř jsem jezdila patnáct let, to je velký kus mého života. Přestala jsem cestovat v době, kdy se mi prožitky a zkušenosti začaly opakovat. Moje zkoumání tradice a kultury sibiřských Evenků se zvláštním způsobem uzavřelo. Neříkám, že definitivně, ale ten pocit byl tehdy velmi silný. Příslušníci nejstarší generace lesních kočovníků, kteří mi vyprávěli pohádky a příběhy a s nimiž jsem žila v tajze, již zemřeli. Poté, co jsem prožila několik nebezpečných incidentů s opilci ve vesnicích, jsem začala ztrácet smysl svých cest. Dlouhodobé otřesy, které jsem tam zažívala v prostředí těžkých alkoholiků a velké společenské destrukce, pro mě nebyly přínosem.
Však jste se z toho vypsala ve svých knihách.

Psaní knížek mi pomohlo začít určitým oblastem pasteveckého života a příběhu jejich země porozumět. Někdy mi docházely věci, které jsem tušila jen v náznaku a které se vyjevily až při psaní. U Evenků jsem dlouhá léta pátrala po nějakém skutečném šamanovi a přitom jsem mohla sdílet vnitřní světy mnoha desítek lidí. Přestože jsem tam žádného šamana nepotkala, soužití s lesními pastevci mi dalo mnohem víc - přišla jsem o romantické pohledy na divočinu a kočovný život.

Později jste změnila terén...

Ano, několikrát jsem navštívila šamanská centra na jihu Sibiře v republice Tuva, ale tady naplnění nepřišlo. Nepocítila jsem pokoru a poctivost, kterou jsem prožívala u lesních Evenků. Vedle toho jsem si uvědomila, že život dlouhodobě jenom pozoruji a svým způsobem přestávám žít osobně. Přiznala jsem si, že je v tom i kousek nějaké zbabělosti, a tak jsem se rozhodla, teď to možná bude znít legračně - přijmout za sebe zodpovědnost. A taky nejen za sebe. K mé velké radosti se ukázalo, že volba mít rodinu neznamená, že se svého zájmu o Sibiř zřeknu úplně.

Právě jste pokřtila knihu Ze mě, kterou jste psala o Jaroslavu Duškovi. Vy jste však přitom přes den pobíhala kolem svých dětí a po nocích připravovala měsíčník, jehož jste šéfredaktorkou. Nezáviděla jste mu jeho svobodu, volnost a čas na sebe?

Knížka nemá podtitul Cesta blázna náhodou. Tvoření s Jaroslavem bylo lehké, poeticky svůdné a poněkud bláznivé. Samozřejmě, já jsem v tu chvíli až tak velkou lehkost v sobě neměla, protože jsem vyrážela od dětí často velmi unavená. Ale možná o to víc byla pro mě setkání s ním sváteční. Svobodu, volnost a čas na sebe nikomu nezávidím. Toho všeho jsem si užívala hodně. Rodinu jsem si přála a věděla jsem, že budu muset z toho, co dělám, slevit. S únavou i určitou izolací jsem počítala. Rodinný život mi přinesl klid, který jsem potřebovala, abych mohla dál pracovat. Něco jiného je cestovat a poznávat, když je člověku pětadvacet až třicet let. Zhruba po třicítce začala u mě vznikat vnitřní potřeba vybudovat si svůj ostrůvek světa.

Zatímco vaše první knížky byly o mýtech, dalekých zemích, dnes ve svých článcích řešíte také ryze moderní problémy - soužití mezi muži a ženami, krizi mužství i ženství...

Tohle je těžké. Vše se od časů našich prababiček změnilo. Podle názorů většiny žen, se kterými jsem vedla na to téma rozhovory, by role mužská a ženská dnes měly vycházet z dohody mezi partnery a pochopitelně i s ohledem na jejich schopnosti. Na principu svobody. Ale měly by se na tom shodnout dvě bytosti, které už poznaly samy sebe. Žena, která ví o svých potřebách a nebojí se je vyjádřit. A muž, který si je jistý sám sebou a uvědomuje si, že když vaří nebo se stará o děti, o svou mužnost nepřichází. Nejdřív poznat sám sebe a naučit se respektovat toho druhého. Tohle však nejde samo sebou a vyžaduje to velké úsilí. Muži a ženy nejsou stejní, existuje o tom literatura, ale někdy mám dojem, že by nebylo k zahození udělat nějaké kurzy na téma, co je to být člověkem. U sibiřských pastevců je celá řada ponaučení, co to znamená "být člověk". Jistě by takové malé školení nikomu neuškodilo.

To zní dobře, ale většinou se setkávají lidé, kteří si do vztahů přinášejí různé deformace, jsou nedospělí, nechtějí se vzdát absolutní svobody. Někdy se zdá, že ženy jsou stále silnější a muži stále slabší. Rodina, kdy partneři spolu vydrží celý život, pomalu přestává existovat.

Krize rodiny je druhotná, osobně vnímám, že v podstatě dochází ke krizi lidskosti. Mluví se o demokracii, jak u nás funguje či nefunguje, ale o lidskosti se tolik nemluví. Už to zní jako klišé, když řeknu, že stáří a smrt jsme zavřeli do ústavů, aby nebyly vidět. Ale je to pravda. Kde není přijata smrt, tam není možné se naučit lidskosti. Když si hluboce uvědomíme, že tady nikdo není navždy, tak si toho druhého více vážíme. Když si druhého více vážíme, tak si intenzivněji užíváme blízkosti a sdílení. Tím se sníží riziko rozpadu rodiny. Jeden starý pastevec mi kdysi řekl, že láska znamená zjistit, jaký ten druhý je, a naučit se s ním žít. A být šťastný, že někoho vedle sebe mám.

Muži a ženy jsou silnější každý v něčem jiném. Ženy mají obvykle větší trpělivost v péči o děti, muži jsou zase obvykle silnější a průraznější v zajišťování obživy pro rodinu.

Samozřejmě, tohle dnes není obecným pravidlem, proto opakuji a několikráte zdůrazňuji, že je třeba spolu komunikovat a na provozu rodiny a zajišťování obživy se dohodnout. Také záleží na tom, jakého člověka si k sobě vybereme. Myslím si, že se jeden člověk může v kombinaci s různými partnery chovat jinak.

Jakého muže jste hledala vy? A našla jste ho? Nepatříte zrovna k ženám tradičního střihu.

Pro mě byl vždycky hodně důležitý prostor pro tvorbu. Pro psaní a přemýšlení. A aby měl můj partner rád to, co vytvářím. Mám svůj svět, ale ráda se o něj podělím. A ráda se nechávám obohatit světem toho druhého. Teď se cítím dobře.

Takže váš muž má rád to, co vytváříte? Sdílí to s vámi, nebo "jen" toleruje?

Podporuje mě vždycky, když to potřebuji, a všechny mé knížky četl. Když si nejsem jistá tím, co jsem zrovna napsala, tak mu to ukážu a obvykle hned zareaguje na místa v textu, která drhnou. Abych se měla kam při psaní uchýlit, pořídil mi maringotku. Ta teď stojí na dvoře. Dvakrát do měsíce se mi podaří, abych se do ní zavřela a nepřetržitě psala. Tohle je určitě víc než tolerance.

Jak budete vychovávat svou dceru a syna, abyste je umění žít naučila?

Teď jste kápla na oříšek. Zrovna mi docházejí metody. Zbývá jen doufat, že naše domácí pokusy o výchovu všichni ve zdraví přežijeme.

Zapustila jste kořeny, ale zároveň importujete cizí duchovní zvyky a hodnoty. Založila jste první etnografické a obřadní centrum sibiřského šamanismu, zvete sem sibiřské šamany. Jaký v tom vidíte smysl?

Občanské sdružení Šamanská jurta jsem založila s několika přáteli. Byl to nápad mého kamaráda, s nímž jsem se náhodně seznámila v příbytku šamanky Oyun v jihosibiřské Tuvě. Šamanskou jurtu jsme vytvořili proto, abychom sibiřské šamany mohli oficiálně zvát do České republiky. Rádi bychom v našem prostředí představili možný oduševnělý přístup ke krajině. Živá příroda je v pojetí tradičních národů skutečně "živá". Má duši. Proto si zaslouží uctivější zacházení.

Pořádáme a vedeme rituály v přírodě na významné přírodní svátky. Nejen tedy v souvislosti s příjezdem šamana - to je pouze "třešnička na dortu". Chceme vnést do našeho prostředí větší uctivost ke stromům, kamenům, řekám a horám. Příroda není pouze dekorace našeho bydlení a působení v krajině, nebo jenom místo pro naše výlety. Prostřednictvím dobře vedeného rituálu se dotýkáme své podstaty. Možná je to i cesta k lidskosti, jejíž absenci jsem zmiňovala. Rituály v přírodě jsou otevřené každému, každý do nich dobrovolně vnáší svou představu a může se v nich kreativně projevit.

Jak takové rituály vypadají?

Po úvodních slovech, která přiblíží určitý přírodní svátek, zapálíme oheň. Pracujeme s hudbou - bubnujeme, hrajeme na tradiční etnické nástroje. Obřad má pevný rámec, ale jen do určité hranice. Vytvoříme prostor, v němž se každý z účastníků může projevit. Zvuky a celá řada postupů vedou jednotlivce do stavu, kdy se začne intenzivněji prožívat a celý proces jej přivádí až ke zklidnění mysli a zažití pocitu sounáležitosti s ostatními. Je to práce se zvuky, ale i s tichem.

Pořád cítím jistou pochybnost, co se týče šamanismu u nás: Nebude to vždycky jen hra?

Tohle je zvláštní záležitost. Přiznávám se, že jsem šamany začala zvát z nostalgie po Sibiři. Děti jsou malé, nemohu jen tak někam odjet. Říkala jsem si, přijedou a ukáže se, co je přenosné a co ne. Náplň seminářů vznikala spontánně, oboustranně jsme hledali cestu, co by mohlo případné účastníky zaujmout. Za šamany přicházelo hodně lidí, aby se s nimi poradili ohledně zdravotního stavu nebo jiných soukromých problémů. Samozřejmě, spousta kulturních vrstev je nepřenosných. Ale existují principy, které jsou univerzální, a pokud se jich šaman dokázal dotknout, mohl pomoci i člověku z našeho prostředí, aniž by znal kulturní kontext. Uvedu jeden z příkladů, které byly velmi časté. Přišla paní s únavovým syndromem. Šamanka Anisja jí sdělila, že by měla změnit zaměstnání, protože pracuje na daném místě deset let. Je v místnosti s pěti dalšími ženami i svou nadřízenou. V nedávné době odešla z pracoviště žena se stejnými problémy, které nabyly již velmi vážnou podobu. Příčinou je dlou hodobý nesoulad s nadřízenou, která je dominantní a své podřízené psychicky zneužívá. Dotyčná žena všechny detaily šamančina vhledu potvrdila. Nic z toho Anisja nemohla vědět. Prostě to viděla.

Proč zvete šamany zrovna z Tuvy? Proč ne také odjinud ze Sibiře?

V Tuvě žije v rámci Ruska nejvíce šamanů. Tuvincům (Tuvanům) se podařilo duchovní tradici uchovat navzdory minulému režimu. Za Sovětského svazu působili šamani v utajení. Bylo riskantní dělat obřady, kdo byl přistižen, skončil ve vězení. Ale po rozpadu Sovětského svazu došlo k určité formě národního obrození, jehož součástí je také návrat k tradiční víře v duchovní síly přírody. Částečně se tohle podařilo i v sousedním Burjatsku. Ale u Tuvinců je to markantnější, protože do Tuvy nevede železnice a republika se nachází ve větší izolaci. Žije zde také méně ruského obyvatelstva než jinde. Vedle ruštiny je tuvinština úředním jazykem, v tuvinštině vycházejí knihy. Nedošlo zde k výrazné asimilaci.

Nestáváte se nebo netoužíte se stát sama šamankou?

Šaman používá nejrůznější léčebné metody, je to znalec své tradice. Takhle vnímám definici toho, co je šaman. Nejsem propagátorkou šamanismu u nás, vnímám to jinak. Těší mě být průvodkyní rituálem. Ráda prožívám tu chvíli, kdy se jakoby zastaví čas a společně se začneme nořit do sílícího posvátna. Touhle účastí na obřadech získávám také velkou inspiraci pro psaní knížek.

Kdysi jste však sama přirovnala šamanská centra k turistickým kancelářím a řekla, že se z duchovního poslání stal byznys. Šamani, kteří sem přijíždějí, do tohoto označení nepatří?

Šamany, které jsme sem zvali, jsme oslovili na základě určitých sympatií. Trochu jsme je předtím znali. Trávila jsem s nimi hodně času, někteří dokonce bydleli u nás doma. Mluvili jsme hodně o obyčejných věcech. A během těchto rozhovorů jsem poznávala jejich charakter a mohla usuzovat, nakolik jsme pro ně pouhou možností výdělku. Na jednu stranu jsou šamanská centra v Tuvě zaměřená na turisty, na stranu druhou se na ně o pomoc v různých životních situacích obracejí místní pastevci. Po provedeném pohřebním rituálu si šaman často vezme od pozůstalých jen to, co mu mohou poskytnout. Mnohdy to vůbec nejsou peníze, ale jenom trocha jídla. Mají jiná měřítka pro místní lidi a jiná pro cizince. I to je ovšem pochopitelné, my ve srovnání s nimi peníze máme.

A máme i více příležitostí si je vydělat. Každopádně šamani navracejí příslušníky svého etnika k tradici, posilují jejich identitu. V tuto chvíli nedokážu posoudit, jak se to například daří v Tuvě, to se pravděpodobně ukáže za několik let. Je hodně lidí, kteří šamanům věří. V Tuvě, ale i u nás. A pokud někomu dokážou pomoci, je to jedině dobře. Samozřejmě, velký podíl skepse ve mně zůstává i nadále, ale to mi nebrání, abych se o jejich léčitelské metody zajímala.

Vy sama vytváříte svůj duchovní svět nyní kolem sochy sv. Donáta v polích nedaleko Škvorce u Prahy, kde nyní žijete...

Před třemi roky na tomto již dříve poutním místě vysvětil jihosibiřský šaman Očur-oolovič statný dub. O dva roky později zde na popud šamanky Anisji Monguš vzniklo kamenné oboo, které představuje další zastavení v krajině. Lidé si již zvykli na ta místa chodit a nechávají zde stuhy, šátky a nejrůznější ozdoby. Vysvěcené stromy nazývané Stromy světa či Stromy přání existují po celém světě bez ohledu na hlavní náboženství v té které zemi. Poutníci je navštěvují, aby zde požádali o splnění svých tužeb, aby získali ztracené zdraví a podobně. Jsem ráda, že se něco takového podařilo vytvořit i v české krajině. Kromě dubu U sv. Donáta šamani ještě vysvětili pramen nedaleko Úštěka a modřín v pražské Divoké Šárce. V polích za Škvorcem nyní pořádáme několikrát do roka již zmiňované obřady.

Jak na to reagují místní lidé?

Někteří chodí na rituály. Slavnosti v přírodě nahlašujeme na obecním úřadu, aby byly naše aktivity oficiální. Místo U sv. Donáta jsme zbavili černé skládky, což vyvolalo sympatie. Na druhou stranu jsem zaznamenala nějaký drobný protest v tiskovině Život Úval. Kdosi byl nespokojen, že se na protějších lípách kolem sochy křesťanského světce, které se nacházejí na stejné polní křižovatce, objevily stuhy a že nerespektujeme charakter místa. Stuhy tam začali lidé přivazovat spontánně. Přenesli jsme je tedy na dub a lípy jsou nyní bez ozdob. Naše akce kolem dubu vyvolaly překvapivě aktivity křesťanů u sochy sv. Donáta. Často zde hoří svíčky a objevují se zde křesťanské symboly, což dříve nebývalo. I tohle místo najednou žije, a to je velmi příjemné.

Proč má tolik lidí potřebu hledat šamany a jejich umění v 21. století? Co jim nejvíc chybí?

Klid. Zdraví. Řád věcí vycházející z přírody, nikoli ze společensky ustavených sociálních vazeb a společenské hierarchie. Často se lidé nacházejí v problematických vztazích, s nimiž si nevědí rady. U někoho je to možná vyjádřená potřeba přirozené spirituality, v níž má příroda své nezastupitelné místo. Takových lidí je hodně - chtějí si odpočinout od společnosti, od ustavičného tlaku na výkon, od soutěživosti, od civilizace. A někdy jsou to samozřejmě také romantické představy a touha po dobrodružství.

Co dnes nejvíc chybí vám?

Řidičský průkaz. Jinak asi vůbec nic.

Pavlína Brzáková
(* 1972)

Pochází z obce Osek u Městce Králové. Vystudovala etnologii na FF UK v Praze, kde také v roce 2007 získala doktorát.

Zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů - Goromomo goroló - vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana - vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló - Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté následovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Pro děti napsala pohádkový příběh Helinda a Klekánice (2010). Nyní vyšla její kniha Ze mě - Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška, jejímž spoluautorem je Jaroslav Dušek.
Kromě toho pracuje jako šéfredaktorka časopisu Regenerace.

V současnosti žije se svým mužem, architektem Romanem Kleinem, nedaleko Prahy. Mají dvě děti.


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist