Co je důležité vědět aneb souhrn problematiky starých ekologických zátěží.
Staré ekologické zátěže
Správnější označení má ovšem znít staré environmentální zátěže, a někteří odborníci mu dávají přednost. Ale termín "ekologické" se vžil tak, že se objevuje i v závazných právních předpisech. Oč se jedná? Někdejší průmyslová i jiná činnost (například vojenské objekty) po sobě zanechala nesmazatelné a obvykle jen náročně odstranitelné stopy v podobě znečištění různých složek životního prostředí. Nejrizikovější je znečištění půdního, resp. horninového prostředí a podzemní vody, neboť zde staré ekologické zátěže (SEZ) mohou přetrvávat i po dlouhé desítky let.
Nejde tedy o produkt současných činností ani současných havarijních stavů. Vesměs jsou to pozůstatky z doby, která vlivům na životní prostředí věnovala pozornost jen okrajově nebo vůbec ne, tzn. zhruba do konce 80. let minulého století, ale i podstatně dřívější.
Záleží samozřejmě na koncentraci daných látek v prostředí. Například ropným produktům ve stopovém množství se dnes téměř nevyhneme. Pokud však jde o vysoké koncentrace v půdě či ve vodě, pak již může být vliv na životní prostředí silně negativní a vzniká tím ekologická zátěž.
Nejběžnější kontaminanty, které se v podmínkách ČR (ale často i ve světě) v současnosti vyskytují jako hlavní součásti starých ekologických zátěží, jsou:
- ropné uhlovodíky (používané označení NEL nebo RU),
- chlorované uhlovodíky (používané označení ClU - dichloretheny, trichlorethen, tetrachlorethen, popř. vinylchlorid) - původem z ředidel a odmašťovacích procesů,
- uhlovodíky benzenové skupiny (používané označení BTEX - benzen, toluen, ethylbenzen, xyleny) - původ z dehtů, nátěrů a konzervačních prostředků,
- polyaromatické uhlovodíky (používané označení PAU) - původ z dehtů, koksárenství a ropných produktů,
- polychlorované bifenyly (používané označení PCB) - původ z náplní kondenzátorů a transformátorů; již se nepoužívají a indikují tak stáří zátěže,
- dioxiny - původ z chemické výroby a spalování odpadů,
- těžké kovy (především As, Cd, Cr, Cu, Hg, Ni, Pb, Zn) - původ z pokovování, zpracování kovů a chemické výroby.
Počátečním stupněm znalostí o starých ekologických zátěžích (i z hlediska historického vývoje) je ekologický audit, který pořizovali nabyvatelé v rámci privatizace průmyslových objektů. Ten určoval, zda je v privatizovaném podniku SEZ přítomna, jakého je druhu a jaké velikosti a intenzity. Podrobnější údaje poskytuje analýza rizika, zpracovaná už na základě cíleného průzkumu, která má vyhodnotit škodlivost zátěže, riziko jejího šíření a stanovit nejvyšší přípustné koncentrace kontaminantů v daném prostředí. Ty pak bývají stanoveny jako sanační limity a děje se tak na základě rozhodnutí České inspekce životního prostředí, které ukládá povinnost starou ekologickou zátěž odstranit.
Nastupuje stádium sanace, jemuž může předcházet ještě další podrobný průzkum a poté je zvolena optimální sanační technologie. Po ukončení sanace ještě následuje postsanační monitoring, který ověřuje trvalé vyčištění lokality. Sanačních technologií je celá řada, ne všechny se ovšem v našich podmínkách stejně uplatní. Některé zůstávají stále ještě ve fázi experimentálního ověřování.
Mezi základní sanační technologie patří především:
- Při sanaci půd a horninového prostředí: odtěžení kontaminovaných vrstev a zasypání inertním materiálem. Kontaminovaný materiál se pak může na povrchu dále čistit (např. biodegradací ropných látek) nebo zůstat trvale uložen na skládce nebezpečných odpadů.
- Při sanaci podzemních vod: sanační čerpání, při němž se čerpaná voda různým způsobem čistí na povrchu (gravitační separací, stripováním, na aktivních filtrech apod.) a již jako nezávadná vypouští zpět do horninového prostředí, popř. do toku nebo kanalizace.
Z pokročilých sanačních technologií se preferují tzv. metody in situ. Spočívají v tom, že se aktivní chemická látka aplikuje přímo do horninového prostředí a podzemní vody, kde reaguje s kontaminantem za vzniku neškodných sloučenin. Nejběžnější je chemická oxidace s obvyklým využitím manganistanu draselného nebo směsí peroxidu vodíku (Fentonovo činidlo), popř. reduktivní metody s převažující aplikací kyseliny mléčné. Specifickou odnož představují nanotechnologie, při nichž se do země aplikuje suspenze kovového železa.
Jsou ovšem i případy, kdy je výhodnější kontaminovaný prostor nečistit, ale jen izolovat od okolí nebo stabilizovat na místě. Přicházejí ke slovu techniky enkapsulace (zapouzdření) nebo solidifikace (zpevnění). Hlavně z pohledu dočišťování zbytků znečištění je pak perspektivní přirozená nebo podporovaná atenuace, tzn. odstraňování kontaminantů s využitím přírodních procesů.
Zvláštní kapitolu představují SEZ z pohledu územního plánování, procesu EIA apod. Jde vždy o faktor, jemuž je nutno věnovat zvláštní pozornost a zvláštní přístup. Mohou být pochopitelně věcným břemenem, snižovat ceny pozemků a často i komplikovat projekční práce. Proto je nutno mít je dobře podchycené a znát alespoň všeobecně jejich problematiku.