Knížka o počasí pro děti - Proč je mlha jako mlíko a déšť průhledný

Nakladatelství Albatrosmedia (Edika) vydalo na konci října 2013 populárně-naučnou knížku Proč je mlha jako mlíko a déšť průhledný autora a meteorologa ČHMÚ Petra Dvořáka. Prázdninový příběh dvanáctiletých dvojčat Katky a Ondry seznamuje dětské čtenáře se základními taji počasí. Děti tráví letní prázdniny na Vysočině, u své babičky, vědecké pracovnice Ústavu fyziky atmosféry. Babička je naučí leccos o atmosféře, navštíví s nimi meteorologickou stanici a vezme je na sportovní letiště, kde se děti svezou větroněm a poznají atmosféru také nad zemí. Najdou si své kamarády v nedalekém indiánském táboře, který díky své předpovědi zachrání před bouřkou a přívalovým deštěm. Knihu doprovázejí ilustrace Pavly Kleinové, rozsah je 150 stran. Některé postavy, které v knížce hrají, se mezi meteorology možná poznají, ale jde jen o fikci. Kniha si klade za cíl zábavnou formou příběhu přivést děti k zájmu o meteorologii.

K tištěné knížce je zdarma ke stažení také audiokniha po jednotlivých kapitolách:
Kapitola 1
Kapitola 2
Kapitola 3
Kapitola 4
Kapitola 5
Kapitola 6
Kapitola 7
Kapitola 8
Kapitola 9
Kapitola 10
Kapitola 11
Kapitola 12
Kapitola 13

Ukázka z textu:
Jak vznikají bouřky
Jakmile rodiče zmizeli, děti si oddychly - nastalo dvouměsíční období svobody, léta a radosti. Obloha sice byla stále zatažená, ale už přestalo pršet, jen drobně krápalo.
"Babi, tatínek říkal, že umíš počítat kapky a že víš, jak vznikají," nedalo Ondrovi a ještě než se vrátili do chalupy, musel se babičky zeptat na to, co mu vrtalo hlavou.
"Počítadlo na kapky nemám, a kolik jich je v těch mracích nad námi, to nevím. Hodně. Ale můžeš si to představit asi tak, že v jednom krychlovém metru oblaku je tak asi jeden gram vodních kapiček. To máš, jako bys támhle do Ferdovy psí boudy rozprsknul vodu, kterou nabereš čajovou lžičkou."
"Takže kdybychom shromáždili všechny kapičky z metru krychlového mraku, dostali bychom jen tu jednu jedinou lžičku vody?" ptala se Katka.
"Ano," odpověděla babička, "tak málo vody je obsaženo v tom oblaku."
"A jak je teda možné, že z těch mraků tak strašně leje, že si musíme vzít pláštěnky?" byl zvědavý Ondra.
"Protože tam není jen ten jeden metr krychlový, ale oblaka jsou mohutná a velká. Obsahují milióny krychlových metrů. A i když z oblaků stále prší, doplňuje se do nich vlhkost zase zpátky, třeba pomocí stoupavých proudů."
"Takže lejt může jen z velkých mraků? A z malinkatých mráčků neprší?" ptala se Katka.
"Máš docela pravdu. Z těch nejmenších mráčků neprší, je v nich málo vody. Když takový malý obláček z oblohy zmizí, tak se nevypršel, ale vypařily se z něho všechny ty malinkaté kapičky. Oblak se přeměnil v neviditelnou páru."
"Pára je přeci viditelná," namítl Ondra, "když mamka vaří oběd, kouří se tam pára nad hrncem."
Babička ho poučila: "Když říkáme, že něco kouří, pak je to kouř, a ne pára. Kouř jsou spaliny, saze. Třeba z ohníčku, který vám udělám, až nebude pršet, a na kterém si upečeme buřty...."
"Hurááá," skočily jí do řeči obě děti, "a zahrajeme si trampské písničky!"
"To bych ráda věděla, kdo je zahraje. Na tu starou oprýskanou kytaru, která visí támhle na zdi, hrával trampské písničky akorát děda, když byl ještě živ. Já to neumím ani naladit. To vám raději namísto toho budu vyprávět," ujistila děti babička.
"My ti taky budeme vyprávět. Třeba u nás ve třídě Lípa, ten chodí za školu kouřit a...." halekal Ondra, ale Katka ho okřikla, ať nechá mluvit babičku o tom, jak vzniká déšť.
"No a ta pára nad hrncem," pokračovala babička a zapálila si přitom cigáro, snad aby dětem připomněla, jak vypadá kouř, "to vůbec není pára. Pára je totiž neviditelná. Nad hrncem už molekuly vodní páry zkapalněly. Jsou z nich malé kapičky, proto už je vidíme i pouhým okem jako bílý obláček nad hrncem."
"My jsme ještě molekuly nebrali," prohlásil smutně Ondra.
"To je docela jednoduché," odfoukla babička kouř z cigarety a pokračovala, "každou hmotu, třeba tadyhle ten popelník, támhle kamna, kámen, tebe i Katku, prostě úplně cokoli, můžeme rozdrobit na menší kousky."
Katka protestovala: "Babi, já nechci, aby mě někdo drobil na kousky!"
"Já vím. To jsem řekla jen tak obrazně, abyste věděli, že se to týká úplně veškeré hmoty. Tak třeba ten popelník. Rozpůlíte jej a máte dva menší kousky. Vezmete jednu tu půlku a zase ji rozpůlíte, takže máte další dva ještě menší kousky. A tak to dělíte a dělíte, až si budete muset vzít nejdřív lupu a později i mikroskop, abyste vůbec ty malinkaté části viděli. Nakonec budete mít už ty nejmenší částečky, které se vám už dál dělit nepodaří. Jmenují se atomy a jsou tak malé, že nejdou vidět ani nejsilnějším mikroskopem. Staří Řekové jim dali jméno atomos, což znamená dále nedělitelný. Dneska ale vědci vědí, že i atomy se skládají z ještě menších částic, jenže ty už se děsně obtížně zkoumají. Atomy se často shlukují do větších skupin, a právě ty skupiny se nazývají molekuly."
Děti poslouchaly, ani nedutaly. Nedovedly si vůbec představit, jak něco takového vypadá. Přemýšlivá Katka pak řekla: "Takže je to podobné, jako u nás ve třídě. Žáci jsou jako atomy, a když sedí všichni ve třídě, jsou dohromady molekula?"
"Jo, to jsi přirovnala moc hezky, Kačko," pochválila ji babička, "molekuly se skoro vždycky skládají z různých atomů, stejně jako celá vaše třída se skládá z různých žáků. Ale někdy je třeba jedna molekula složena z několika stejných atomů. Třeba kyslík, který dýcháme a který je obsažen ve vzduchu kolem nás. Každá molekula kyslíku vznikne spojením dvou atomů kyslíku. Jako kdyby se stejná dvojčata chytla za ruce a pevně se držela. Jako kdyby takoví dva Ondrové drželi spolu a tvořili pevnou dvojici, molekulu složenou ze dvou atomů. Tak takový je právě ten kyslík. Jen výjimečně tvoří molekulu kyslíku jediný atom. Ale o něco častěji jsou v atmosféře taky molekuly kyslíku složené ze tří atomů. Jako kdyby se chytli za ruce nikoli dva, ale hned tři Ondrové."
"Mně doma stačí jeden Ondra," ušklíbla se Katka, "kdyby tam byli dva anebo tři, utekla bych z domova."
"Mně by se další dva Ondrové líbili," uchechtnul se Ondra, "měli bychom proti tobě přesilovku!" A vyplázl na Katku jazyk.
"Ta molekula kyslíku, která je ze tří Ondrů, tedy vlastně ze tří atomů, se jmenuje ozón," pokračovala babička, "ten je v atmosféře hodně důležitý, protože nás dokáže chránit před nebezpečným kosmickým zářením. Kdyby nebylo ozónu, možná by na Zemi ani nevznikl život. Proto musíme ovzduší chránit a ne do něj vypouštět jedovaté látky z továren," řekla babička velmi vážně. "A teď si představte tu vodu v hrnci. Ta se skládá z velikánského množství molekul. Molekulu vody si představte jako tři mikroskopické kuličky. Dvě z těch kuliček jsou atomy vodíku a jedna je atom kyslíku. A to všechno dohromady je voda. Tyhle tři kuličky drží pohromadě, pohybují se spolu sem a tam, narážejí na ostatní molekuly, asi jako když stojíte frontu ve školní jídelně a strkáte se mezi sebou. Když vás někdo hodně zlobí, dáte mu herdu a vyšťouchnete ho z fronty. V té vodě v hrnci je to stejné. Některé molekuly se tím narážením pěkně urychlí a proderou se až nad hladinu. Některé zase spadnou zpátky do vody, jiné stoupají jako balónky. No a to je právě ta pára. Říkáme, že se voda odpařuje. Teprve když se tyhle malé jednotlivé molekuly začnou nad vodou spojovat a drží jich pohromadě víc a víc, asi jako když se nabaluje sněhová koule, přemění se na vodní kapičky. I ty jsou ale hrozně malinkaté, pouhým okem je nevidíme. Když je jich ale hodně, pozorujeme to jako bělavý obláček páry, i když to slovo pára je nesprávné. Jsou to už kapičky tekuté vody. Stejně vznikají i oblaka. A až teprve v oblacích na sebe tyto mikroskopické kapičky vody narážejí a zase se spojují do větších a větších, až jsou tak velké, že je oblak neunese a vypadnou dolů jako déšť, a když v oblaku mrzne, mohou malinkaté oblačné kapičky namrzat a utvářet ty krásné krystaly, kterým říkáme sněhové vločky. Protože velké dešťové kapky vznikají srážením a spojováním menších kapiček, říkáme dešti, sněžení, kroupám a mrholení jedním slovem srážky."
"To už jsme se učili v přírodovědě," prohlásila Katka, "tyhlety srážky potom spadnou na zem, vsáknou se do půdy, ze které vyvěrají prameny, z těch tečou potůčky, slévají se do potoků a říček, potom jsou z toho řeky a ty se vlévají do moří a oceánů. Tam se voda zase odpařuje nahoru, kde vytvoří mraky a ty jsou větrem odneseny někam, kde z nich zase prší. Paní učitelka říkala, že to je koloběh vody v přírodě."
"A že prý to tak je už milióny let," přisadil Ondra, "voda se tak může dostat z moří na celý svět."
"Tak to vás to ve škole naučili správně. Nejvíc vodní páry se odpařuje tam, kde je nejvíc tepla a nejvíc vlhkosti. V tropických částech světa, na mořích a oceánech. A tady u nás se nejvíc vody odpaří v létě. V horkém počasí tu bývají často bouřky, ze kterých prší silné srážky a vznikají přívalové deště," vyprávěla babička.
"A babi, jak vznikne taková bouřka?" ptala se Katka.
"To vám ukážu zítra. Až budeme vařit oběd, uděláme si takový malý pokus. Teď už běžte spát. Nahoře v podkroví máte ten svůj pokojíček, dala jsem vám tam měkké deky a taky Ferda tam má u dveří svůj pelíšek, ten vás bude hlídat, aby vás neodnesl nějaký zloděj. I když, vás mít na krku by pro něho bylo spíš za trest, myslím, že by vás co nejdřív zase vrátil a šel by se sám nahlásit na policii."
Děti se zasmály a odešly po starých dřevěných schodech nahoru. Katka usínala a zdálo se jí o molekulách, jak si tak různě poletují, narážejí do sebe a mění se z páry na kapky vody.
Ráno už nepršelo. Dokonce byla jasná obloha, jen v údolích mezi zvlněnými lesnatými vršky ležela vrstva mlhy. Slunce už dávno nahlíželo oknem do podkrovního pokojíku, ptáci švitořili ve větvích stromů a v sousedství poštěkával pes. Ferda byl vzhůru, ale nehýbal se ze svého vyhřátého pelíšku. Měl hlavu položenou na tlapkách a díval se, až se Ondra a Katka pohnou a začnou vstávat.
Na dvorku u sousedů přes ulici zakokrhal kohout. Na to nebyly děti z Prahy zvyklé a ten zvuk je probral. Posadily se na postelích a neochotně a ospale se soukaly do bačkor, aby sešly dolů k babičce. Ferda radostně vyskočil, vrtěl ocasem a připojil se k nim. Po prudkých schodech dolů legračně hopsal, ale zvládl to.
Babička seděla ve svém pokojíku a zahlédla děti otevřenými dveřmi. Měla zapnutý notebook, kolem na stole několik knih, na nose brýle, a napůl studovala, napůl zapisovala. Vyhlédla přes brýle a pozdravila Katku s Ondrou: "No to je dost, že jste vstali. Už to vypadalo, že budete pospávat celé dopoledne. Tam na stole v kuchyni máte snídani, tak ať vám nevystydne zelený čaj!"
"Cože?" ohrnul nos Ondra. "Zelený čaj? To nepiju. Doma nám mamka vždycky dělá kakao nebo horkou čokoládu."
"Tady máš zelený čaj," řekla odměřeně babička, "a jestli ti nechutná, tak ho nepij. Kakao ani čokoládu ale nedostaneš. Můžeš se venku napít dešťové vody, té je tam od včerejška dost."
Ondra se ušklíbl a následoval Katku, která už seděla u stolu a mazala rohlík máslem. Namazala i Ondrovi a bez řečí snědli všechno. Ondra nakonec vypil i ten zelený čaj, který mu tolik nechutnal. Věděl, že babička rozhodně nebude ustupovat jeho chutím, protože se držela zásady "ber, nebo nech bejt".
Zatímco děti snídaly, babička dopsala odstavec své chystané knihy, vytiskla poslední dvě stránky, aby si později mohla zkontrolovat text, zavřela notebook a přišla k dětem.
"Dneska bychom si vyšli na houby, co říkáte? Po těch deštích jich snad poroste dost. K obědu si uděláme smažené klobouky jako řízky."
"Jůůů," zajásal Ondra, kterému šly řízky pod nos mnohem líp, než zelený čaj. "A večer uděláme táborák! Viď, babi?"
Babičce se ale nápad s táborákem nelíbil. "V lesích je ještě mokro, všechno dříví bude nacamrané vodou. To by víc čoudilo, než hořelo. Táborák uděláme za pár dní, až dřevo vyschne. A taky je dneska neděle, v konzumu mají zavřeno. Nemohli bychom koupit buřty."
"Jak to, zavřeno?" divila se Katka. "My doma jezdíme nakupovat do obchoďáku hlavně v sobotu a v neděli. Naši odvezou celý vozík až do auta, nákup bereme do několika velkých tašek!"
"Milé děvče, budu si muset vážně promluvit s vašima, aby vám vysvětlili, jak to chodí na venkově. Budeš se asi hodně divit, ale nemáme tu ani obchoďák, ani multikino, a když se chceš dostat na druhý konec vsi, tak to nepůjde ani metrem, ani tramvají. Zato tu jezdí pěškobus. Má spoustu zastávek a jízdní řád je nejlepší na světě - vždycky jen tak, jak potřebuješ ty."
"A to musíte vždycky v sobotu a v neděli chodit na houby, abyste měli co jíst?" divil se Ondra.
"No jo. A když houby nerostou, natrháme si kořínky nebo oloupeme kůru ze stromů. Když takovou borovou kůru opečeš na pánvičce dozlatova a posypeš to nastrouhanou břízou, to je ohromná dobrota. A pijeme k tomu zelený čaj," řekla mu s vážnou tváří babička.
Ondra na babičku zaraženě koukal, nehnul ani brvou. Chvíli přemýšlel a pak řekl: "Babi, ale viď že dneska houby porostou? Že dneska nebudeme mít borovou kůru s nastrouhanou břízou?"
"To záleží taky na tom, kolik hub najdeš. Když budeš šikovný, budeš mít dobrý oběd. A taky se říká, že kdo sní zdejší borovou kůru s nastrouhanou břízou, narostou mu medvědí uši. Ve vesnici bydlí jeden chlápek, který ty medvědí uši má. Aby se mu nikdo nesmál, chodí i v létě v beranici, někdy v kulichu. Ale většinou v té beranici."
Ondra i Katka nevěděli, jestli tomu mají věřit. Babička měla nesmlouvavý a přísný výraz, dokonce byla trochu podmračená. "Radši už pojďme na ty houby. Navlíkněte si tepláky a gumovky, a jdeme!"
Za chvíli zamkli dům a vyšli po cestě mezi poli k lesům a údolím za vesnicí. Ferdu vzali s sebou, ale měli ho na vodítku. Babička dětem vysvětlila, že kdyby psa pustila, lítal by po lese jako zběsilý, hledal stopy zvěře a celý den by nebyl k vidění. Sice by se večer vrátil domů, ale jeho volné běhání v lese by se jen pramálo líbilo myslivcům a ani lesní zvěř by nejásala. Ferda věděl, že se jde na výlet, a rval se dopředu, napínal vodítko k prasknutí a čenichem nasával všechny vůně světa. Katka připomněla, že se ve škole učili, že psi špatně vidí a nejvíc toho zjistí právě čichem.
"To si nemůžou prohlížet ani oblohu a mraky?" ptal se Ondra.
"To nevím, ale asi ne," řekla babička, "oni psi ani nevidí barevně. Prý většina živočichů nevidí barevně. Člověk je jednou z mála výjimek."
"Takže pes nepozná, jestli je obloha modrá a mraky bílé?" zeptala se Katka.
"Pravděpodobně to nepozná. Ani by nerozpoznal tebe na velkou dálku, třeba přes pole. Všimni si někdy, že když odběhne daleko a potom se zase k tobě vrací, jde po stejné trase, i když ty mezitím popojdeš pořádný kus daleko. On při návratu sleduje svoji vlastní pachovou stopu, a poté co narazí na tvoji, tak běží po tvé stopě až k tobě. A dokáže i poznat, kterým směrem ta stopa jde."
"A jak to, že my poznáme modrou oblohu a bílé mraky?" byl zvědavý Ondra.
"Protože naše oko je dokonalejší. Umí rozlišovat barvy. Ale někteří lidé jsou barvoslepí. Vidí svět jen v šedých odstínech. Jako by to bylo na černobílé fotce. Anebo ty barvy vnímají mnohem méně, než my."
"A jak to, že je obloha modrá, když je vzduch neviditelný?"
"No, vzduch trošinku viditelný je, ale musí ho být hodně," vysvětlovala babička, "kdyby ses díval na vzduch, který schováš do malé sklenice, nepoznáš, jestli tam je vzduch nebo vzduchoprázdno. Když se ale rozhlédneš po celé obloze, vidíš oblohu, jako by to byl modrý oceán. Ale máš pravdu, že nemá žádnou barvu. Zrovna tak jako voda. Ta, když je teda úplně čistá, je taky bezbarvá. A viděl jsi někdy duhu?"
Ondra přikývl a Katka taky.