Freudiáni z městských stok

"Ze břehu jsem viděl množství různých továren a podniků stojících podél řeky a znemožňujících obyvatelům města výhled na její ozdravné vody, a uvědomil jsem si, že Freud měl pravdu: čím více násobíme naše povýšenecké, sobecké aktivity, tím víc kastrujeme sami sebe, měníme se v kámen, v silný kontrast k plynoucím vodám, které městům nabízejí podstatu jejich života."*

Klapající podpatky, projíždějící auta a kola, dlažba, asfalt. Lidé spěchající za obchodem, do práce, na přátelská či milostná setkání, lidé na cestě domů. Běžný život "na povrchu" města. A sem tam mezi dlažbou a asfaltem okna do jiného světa. Mříže a poklopy kanálů, kterých si obvykle nevšímáme, okna která nám brání vidět část města, kterou jsme ukryli někdy až příliš dokonale, svět vody, svět zatrubněných řek a potoků.

Jsou mezi námi ale tací, kterým to nedá spát. V noci potají, s námahou vytahují poklopy kanálů a dávají průchod na první pohled nesrozumitelné touze. Co může být pochopitelného na brodění se ve špinavé a páchnoucí vodě, ve které tu a tam proběhne krysa nebo potkan? Hledají hodně skrytou krásu a historii měst. Tak jako kdysi Freud znovuobjevil sílu obsaženou ve snech, znovuobjevují průzkumníci kanálů skrytou sílu řek. Možná jen tuší " že voda není pouze H₂O, ale také prvkem duše - tekutým, hlubokým, proměnlivým, přílivovým, očistným, zárodečným, vyživujícím a ohrožujícím" *. Tito hledači jsou spolu s krajinnými ekology, urbanisty a aktivisty hlavními hrdiny filmu Lost Rivers, který můžete zhlédnout v rámci letošního festivalu Jeden svět.

Nejprve, jako ve filmu prezentované italské Brescii, může jít o partu podivínů s čelovkami a rybářskými gumáky, pohybujících se na hraně zákona nebo alespoň toho, co se "normálně nedělá". Sdílená energie vody ale může vyústit v to, že se taková skupinka formalizuje a její exkurze do podzemí s výkladem historie města navštíví postupně 10 000 obyvatel. A to už je skupina, která může být voličsky zajímavá i pro politickou reprezentaci města. Tak jak se to kromě Brescie podařilo ještě ve filmu prezentovaném Londýně, Montrealu či Torontu. A jako voda může kapku po kapkách změnit koryto řeky, může i lidská touha po vodě konat zázraky. To, co se událo v jihokorejském Soulu, do kategorie zázraků patří. K odkrytí řeky zde nestačilo "jen kopat". Řece nejdříve musela ustoupit dvoupatrová dálnice vybudovaná v letech šedesátých, kterou proplouvalo na 170 000 automobilů denně! Dnes se zde prohánějí živé ryby.

Těžko říct, jaké výsledky přinesou bádání dalších průzkumníků kanálů. Ostatně o Freudově psychoanalýze se z počátku také nevědělo, že otevře zcela nový pohled na lidskou psyché. V Soulu se podařilo řeku revitalizovat v délce šesti kilometrů v samém centru města. V Londýně má být do roku 2015 lidem zpřístupněn tok Temže v délce 15 kilometrů. Známý je také návrat řeky do života pro nás nedalekého Lipska, skromnější pokus proběhl i v naší Litomyšli.

Lidé milují pohled na tekoucí vodu stejně na jako plápolající oheň. Obojí se dotýká vrstev, které naše civilizovanost v podobě moderních měst, neumí a nemůže překrýt. Živý zájem o historii měst a o jejich "vnitřnosti" může být určitou formou skupinové psychoterapie. I proto v Soulu v rámci obnoveného koryta řeky ponechali několik sloupů bývalé autostrády. Kolektivní paměť nám někdy vypovídá službu.

Vodní živel je živlem emocí. Poselství filmu nemohlo být vyjádřeno lépe, než obrazem, ve kterém se při exkurzi městem děti s rozzářenýma očima snaží skrze mříže kanálu zahlédnout tak prostou, banální a neuchopitelnou věc - tekoucí vodu.

*Citace pocházejí z knihy Thomase Moora Návrat k okouzlení, Talpress, 1997

Autor: