Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Zakalily nás kaly?

23.09.2005  |  zdroj: EKONOM  |  225× přečteno      vytisknout článek

V unijní patnáctce vodárenské kaly hnojí, hřejí, vyrábějí elektřinu. U nás končí na skládce, v lepším případě někde na poli. Co s tím?

Nic není bezcenného, všechno dnešní doba zužitkuje, dokonce i to poslední, co se používá v běžné řeči za symbol bezcennosti. Odpadní vody svedeme do čistírny, kal se promění v hnojivo, a jedeme dál.

Jezdívali jsme dál, dokud jsme nevěděli - nebo nechtěli vědět - co na poli vlastně necháváme. Kaly obsahují samozřejmě anorganickou hmotu, která je vynikajícím hnojivem, především dusík, fosfor, draslík, vápník a hořčík, i organickou hmotu, která přispívá k regeneraci půd. Obsahují však také řadu škodlivin, především těžké kovy, které půdu kontaminují. A tak jsme zdědili pole zamořená těžkými kovy, PCB a další chemií. Navíc byla půda ničena těžkými stroji, kde v udusané hlíně hynulo vše živé.. A mrtvá půda tak ještě umocňovala negativní působení těžkých kovů.

KVALITA KALŮ se má zvýšit, aby se mohly na pole vrátit. Podle představy Evropské komise by mělo být 75 procent produkce kalů v celé Evropě během 20 let na takové úrovni, aby byly vhodné k přímému použití do půdy. Evropský normalizační úřad CEN dostal za úkol vytvořit patřičnou evropskou normu, připravuje se novela evropské směrnice. Snahou je integrální přístup k ochraně půdy.

Kontrolovat by se měly nejen odtékající vody a zbývající kal, ale také vstupy, odpadní vody, které přitékají do čistíren. Především těžké ko-vy se eliminují velice složitě, a tak je lepší, aby se do odpadních vod vůbec nedostaly. Jedním z opatření, která tomu napomohou, je směrnice REACH, která zavádí přísnou registraci, hodnocení, povolování a omezování pro všechny chemikálie. Chemický průmysl skřípe zuby, ale konečně se zamezí výmluvám, že někdo nevěděl, s čím pracuje.

Ministerstvo životního prostředí tentokrát nezaváhalo. Vyhláška č. 382/2001 Sb. je dokonce přísnější než dosavadní evropská směrnice. Podmínky jsou natolik přísné, že v zemědělství se už kaly k hnojení prakticky nepoužívají. Nebyli bychom ovšem v Česku, aby se nenašlo "řešení". Vzrostl podíl kompostování, poněvadž na to se vyhláška 382 nevztahuje. Hnojení nezávadným kompostem by našim vyčerpaným půdám svědčilo. V půdě je výrazný nedostatek organických látek, mimo jiné i proto, že pokleslo hnojení statkovými hnojivy. Jenže české kompostování se stále řídí normou, která povoluje vyšší limity těžkých kovů než zmíněná ministerská vyhláška. Kompostování také nevyžaduje mikrobiologické sledování a navíc chybějí předpisy na výslednou kvalitu kompostu. Bude na to pamatovat až nová směrnice EU.

TĚŽKÉ KOVY způsobují největší problémy. Vědecká pracoviště v celé Evropě hledají způsob, jak se jich zbavit. Ekonomicky dostupné jsou zatím dva způsoby, vyloučení elektrickým polem a odbourávání pomocí mikroorganismů. Zvláště druhý způsob je zdlouhavý a ne vždy stoprocentně účinný.

Dražší postup se opírá o použití kyseliny sírové, ale vyháníme tak čerta ďáblem. Zlikvidujeme sice těžké kovy, které se v malém množství v kalech nacházejí, ale musíme přitom vyloužit veškerý objem kalů. Jenom pro představu, pro Prahu by to znamenalo vagón kyseliny sírové denně, bratru za 80 000 Kč. Za rok 30 milionů korun za kyselinu jen pro Prahu. Jaký div, že se do tohoto způsobu likvidace nikdo nežene. Drahou technologií je také mokrá oxidace kalů, která chemicky přemění těžké kovy na jejich oxidy a fosfáty.

Pokud však kaly na pole nemohou a potřebujeme se jich zbavit, zdá se být nejvýhodnější technologií spalování. Spalovací technologie, která splňuje evropské normy Směrnice 2000/76/EC, je bezpečná a nemá negativní vliv na životní prostředí. Dá se říci, že vzduch na výstupu je čistší než na vstupu.

SPALOVNA, pracující podle této směrnice, dokáže divy. Popílek, obsažený ve spalinách, se odloučí v elektroodlučovači a potom se pere v třífázovém procesu v pračce. V první fázi voda pohltí největší díl anorganických kyselin a odloučí se přitom i těžké kovy. Druhá fáze si poradí s oxidy síry a třetí s aerosoly.

Jenže většina spaloven v ČR nepoužívá technologii čištění popílku. V něm jsou stále uloženy těžké kovy, a tak musí být skládkován jako nebezpečný odpad. Moderní spalovny vymývají těžké kovy z popílku roztokem zředěné kyseliny chlorovodíkové a potom popílek propláchnou čistou vodou. Vagón kyseliny chlorovodíkové sice stojí přibližně stejně jako vagon kyseliny sírové, ale před použitím se ředí, a tak jsou náklady daleko příznivější. Po promytí čistou vodou je popílek nezávadný a po promíchání se struskou může být klidně použit jako stavební materiál. Zbývá odpadní voda po čištění, do níž se přidávají chemikálie, které z ní vyloučí zbytek těžkých kovů, z nichž se stanou jemné vločky. Ty klesnou na dno a vytvářejí filtrační koláč. Odcházející voda je čirá, mohla by konkurovat bystřinám.

ROUEN, půlmilionové francouzské město, nabízí dobrý příklad spalování kalů v rekonstruované čistírně. Z odpadní vody vzniká asi 6500 tun kalové sušiny ročně. Další 2000 tun přivezou ke zpracování okolní obce, pro které je to výhodnější než jiná likvidace. Z 8500 tun kalové sušiny spalovna vyrobí energii plus 2000 tun popílku, který se využívá třeba ve výrobě betonu. O této čistírně jsme už ostatně psali (Ekonom 2004/30). Čistírnu provozuje Veolia, která je i u nás provozovatelem řady vodárenských podniků, ale tam tyto francouzské zkušenosti neuplatňuje.

Shrabky plovoucího odpadu se spalují ve spalovnách, nebo spíš končí na skládkách, stejně jako usazený písek. Stojí to peníze, a nic z toho. V zahraničí se písek pere ve speciálních pračkách, a potom používá k méně hodnotným účelům ve stavebnictví, například na zásypy rýh apod. Většinou ho využívají města, která potřebují za levný peníz provést nějaké stavební úpravy.

V ČESKU není čistírna, která by kaly spalovala, dozvídáme se od Ministerstva životního prostředí. Podle Českého statistického úřadu se sice loni v ČR spálilo 390 tun kalů, ale jednalo se o experimentální spalování v cementářské peci v Prachovicích. Výsledky byly skvělé, zátěž pro životní prostředí byla nulová. O spalování se pokoušela také Elektrárna Mělník, která však nedokázala dodržet parametry, vyžadované vyhláškou a rozhodla se v experimentu nepokračovat. I Plzeňská teplárenská nedávno uvažovala, že by spalovala kaly z místní vodárny. Ta jich ročně produkuje 24 000 tun a likviduje je prostřednictvím firmy, která s nimi rekultivuje skládky u Příbrami. Spalování by prý bylo pro obě strany výhodnější. PT chtěla kaly přidávat k sokolovskému hnědému uhlí, protože laboratorní zkoušky ukázaly, že mají srovnatelnou výhřevnost. Nakonec však od tohoto kroku ustoupila.

"Problém nebyl v tom, že by to nehořelo, ale museli bychom změnit technologii, aby to neškodilo životnímu prostředí," vysvětlil Ekonomu výrobní ředitel teplárny Zdeněk Dongres. To není levné. V budoucnu by však kaly docela rádi spalovali.

NĚMECKÁ společnost RWE AG, která u nás vlastní řadu elektrárenských podniků, v Německu spaluje kaly naprosto běžně v elektrárnách v Porýní. Letos spálí 600 000 tun a urychleně buduje další kapacity, aby mohli spalování zvýšit o dalších 400 000 tun za rok. Mají k tomu plnou podporu Ministerstva životního prostředí spolkové země Porýní-Vestfálsko, které dává jednoznačně přednost spalování před využitím v zemědělství. U nás to zatím nezkusila.

Spalování by se jednoznačně vyplatilo v největších aglomeracích (Praha, Brno, Plzeň, Olomouc, Ostrava), které samy produkují více než třetinu všech čistírenských kalů. Celkové investiční náklady jsou odhadnuty na 3,5 miliardy korun. I kdyby spalování realizovala pouze Praha, hned by se spalovalo 16 % celorepublikové produkce. Praha se už pokusila o založení spalovny kalů. Magistrát uvažoval o tom, že by mohla vyrůst v areálu Pražské teplárenské v Holešovicích v sousedství Výstaviště, nebo přímo na Císařském ostrově, kde má dosavadní centrální čistírna projít rozsáhlou modernizací. Tu Praha potřebuje, aby vyhověla požadavkům EU na vypouštění odpadních vod. Radní příslušných městských částí však návrh zamítli, nepřejí si spalovnu uprostřed města. Proti jsou samozřejmě i místní lidé, kteří se bojí, že by je zařízení mohlo obtěžovat.

PRAŽSKÁ kanalizační síť loni odvedla 135 milionů metrů krychlových odpadních vod, z nichž bylo 95 procent čištěno v Ústřední čistírně odpadních vod (ÚČOV) na Císařském ostrově. Zbytek připadl na pobočné provozy.

První, na co vám v areálu ÚČOV padne oko, jsou dvojice vyhnívacích nádrží - připomínají sestřičky chladicích věží jaderných elektráren, tyčících se vzhůru do nebe na pozadí kopců trojské zoologické zahrady. Uvnitř "zraje" v 55stupňovém teple kal, který vzniká čištěním odpadních vod. Kal zůstává ve vyhnívacích nádržích zhruba dva týdny, pak se odvodňuje na 30 procent sušiny a odváží z areálu.

"Výhodou vyhnívaní oproti spalování kalu je vznik bioplynu, který se dá dále využívat. Nevýhodou naopak to, že vzniká takzvaný fugát, nebo-li centrát. Je to dusíkový proud, který obsahuje vysokou koncentraci čpavku, což zvýší dusíkové zatížení čistírny," vysvětlil rozdíly technolog Vladimír Todt. Kdybychom kal spalovali, fugát nevzniká. Také při spalování je energetický výstup, ohřívá se voda a vyrábí se elektřina.

V areálu pražské ÚČOV v těchto dnech provádí pokusy skupina lidí z brněnského Ústavu procesního a ekologického inženýrství VUT. Předmětem výzkumu je porovnat využitelnost jak surového, tak pročištěného kalu.

"Spalování by bylo v každém případě elegantním řešením. Z tuny suchého kalu by se na skládky dostalo jen 300 kg popela," vysvětluje Lucie Houdková, procesní a chemická inženýrka, která se výzkumem zabývá v rámci své disertační práce.

U nás naráží spalování ještě na jeden problém. Majitelé vodáren by chtěli, aby jim spalovny za spálení vodárenských kalů platily. Argumentují tím, že vlastně spalovna si tím vyrobí teplo, které prodá. A za uhlí také platí. Uhlí, na rozdíl od kalů, není odpad. A v celé civilizované Evropě se platí za likvidaci odpadu. I tento nehorázný požadavek je jednou z brzd spalování čistírenských kalů u nás. Která společnost bude investovat do zařízení, když se jí to ekonomicky nevyplatí?

VĚTŠINA ČISTÍREN v ČR potřebuje nutně modernizaci. Není to ani tak v anaerobním zpracování kalů, kde nemáme celkem problém. Rekonstrukci nutně vyžadují plynojemy, které jsou za hranicí životnosti. Musí se také investovat do nové technologie, především do pásových a rotačních zahušťovačů, pásových lisů a odstředivek, včetně přídavných zařízení. Chybí především horizontální odstředivky, které umožňují úplně automatický provoz. Hlavním důvodem modernizace čistících provozů v Česku nejsou ani tak unijní směrnice, jak by se mohlo zdát, ale, což je dobré, vyhláška číslo 61, která začala platit od 1. března 2003. "Za citlivou oblast z hlediska vod bere celou Českou republiku, kde pak platí přísnější pravidla," říká Jiří Sedláček, vedoucí dvaceti pražských pobočných čistíren. Limituje zejména dusíkaté látky, avšak dnešní čistírny umějí odstranit jen uhlíkové znečištění. Primárním cílem všech rekonstrukcí je proto upravit čistírny tak, aby si s "dusíkem" uměly poradit.< br>
"Nejhorší není samotná rekonstrukce, ale příprava na ni," upozorňuje Sedláček. Většinou nelze čistírnu jednoduše zavřít. Naopak. Musí zvládat zpracování stále stejného množství odpadní vody, ovšem s omezenou kapacitou, protože některé linky jsou kvůli rekonstrukci mimo provoz. Například u čistírny v Újezdu nad Lesy se to moc nedařilo. Kvůli přetížení pak může docházet k haváriím. Kal unikne do potoka a uhynou ryby. Přitom stačí realizovat docela jednoduchý nápad. Jako všechny dobré nápady, skoro nic to nestojí. Do nádrží s kalem se na dno přivádí gumovými hadičkami kyslík. Více prokysličená voda, která je zároveň promíchávána, rozparádí mikroorganismy, které se aktivují, a celý proces čištění se urychlí. A tak i když bude odstavena polovina čistírny, ta druhá bude pracovat rychleji, ale stejně účinně.

Řešení není jenom v budování centrálních čističek a centrálních spaloven. Největším "výrobcem" dusičnatých látek je člověk jakožto živočišný druh. Například lidské fekálie obsahují živiny - fosfor, dusík a draslík, které mohou vést k přehnojení. Bují díky nim vodní řasy, spotřebovávají kyslík, a toho se pak nedostává fauně. Ta umírá. Dvě formy dusíku: dusitan a čpavek jsou dokonce pro ryby silně toxické. Živiny mohou být ale i hodnotné, pokud je dokážeme z odpadní vody vyzískat a dále upravit, například na hnojiva.

Další látkou obsaženou ve fekáliích jsou hormony, které se vylučují z lidského organismu přirozeně nebo díky lékům, ale do vody se mohou dostat i z průmyslové výroby, byť je to mnohdy zakázané. Například estrogen pak může zmást hormonální systém ryb. Zbytky léků vyloučené do odpadních vod mohou zase vést k tvorbě rezistence nebo k dalším škodlivým efektům, které v mnohých případech ještě ani nejsou známy.

Existuje řešení, jenže ve své vlasti nikdo není prorokem. Mohly by se použít mikroorganismy, které vytvořila firma ENVISAN-GEM. U nás se tato firma zabývá likvidací nebezpečných odpadů a čištěním kontaminovaných zemin. Na likvidaci zápachu nebo na ucpaný odpad si ji objednávají spíše soukromníci nebo zemědělci. Zato Poláci pochopili, že tento systém je velice výhodný i v kalovém hospodářství. České mikroorganismy tam přeměňují kaly na produkt, který se bez problémů přidává do kompostu pro údržbu městské zeleně.

KALŮ U NÁS UBÝVÁ. Zdá se to paradoxní. Podle usnesení vlády ze 7. července zbývá nám 170 aglomerací s počtem obyvatel větším než 10 000, kde by bylo potřeba zrekonstruovat kanalizaci anebo zmodernizovat čistírnu. U obcí mezi 2000 až 10 000 obyvateli se to týká 423 aglomerací. Celkové náklady by měly dosáhnout 61 miliard korun, z čehož by 38 miliard mělo přijít z evropských fondů. Na čistírnu odpadních vod je v ČR napojeno 7 milionů obyvatel, tj. 68,9 %. Z 99 % mají biologickou čistírnu. A ubývání kalů má na svědomí především nová technologie. Odstředivky, které se zavádějí namísto síťopásových lisů, umějí kal lépe odvodnit, z dosavadních 20 % sušiny na 30-35 %. Při modernizaci se také přechází z mezofilního vyhnívání (při 30 °C) na termofilní (při 55 °C). Tím vzniká více bioplynu a také méně kalu. Modernizace tedy jednoznačně chrání naše životní prostředí. A ať chceme nebo nechceme, musíme se do toho pustit.

AUTOR: ALEŠ BLUMA

AUTOR: Monika Ginterová

Vodu vyčistí membrána

Zajímavé řešení odpadních vod se zkouší ve Švýcarsku. Projekt Aquamin je určen pro rodinné domky a právě se testuje ve čtyřčlenné domácnosti.

Miničistírnu tvoří dvě nádoby. Veškerá odpadní voda domácnosti projde nejprve nádržkou pro prvotní pročištění. Součástí procesu je provzdušnění, aby se zabránilo páchnoucím anaerobním procesům. Pak voda přetéká do druhé nádrže se speciální membránou, která zachytí bakterie a další mikroorganismy. Zachycený kal může být odvodněn a pravděpodobně i kompostován, což se nyní prověřuje.

Čištění touto metodou je velice důkladné, takže jedním z výstupů je užitková voda, třeba na zalévání zahrádky. Testy ukazují, že takto se může vrátit do oběhu 30-40 % použité vody.

Autoři systému, vědci ze Švédského federálního institutu pro vědy v životním prostředí a technologie (EAWAG), vidí odbytiště především ve venkovských oblastech východní Evropy, kde obce nemají vždy kanalizaci. Systém by mohly využívat i domácnosti v hustě obydlených oblastech, protože díky ušetřené vodě by si snižovaly náklady.

"Nejprve se ale musí dořešit také ekonomická náročnost celého životního cyklu zařízení. Tu zatím neznáme," uvedl pro Ekonom Christian Abegglen z EAWAG.


Související články


Poslední diskuse k článku - 1 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek
Reakce
Myslím si, ze pøirozenìjsí nez spalování kalù, je jejich vyuzití na zemìdìlské pùdì.
Dle zákona è.185/2001 Sb o odpadech a navazující vyhlásky MZP è.382/01 Sb, jsou
stanoveny podmínky, jez musí splòovat kaly aplikované na zemìdìlskou pùdu.
Jednou z podmínek je povolený obsah patogenních mikroorganismù. Z tohoto
dùvodu musí na ÈOV probìhnout proces hygienizace kalu, coz je proces, kterým se
zámìrnì snizuje bakteriální kontaminace kalu a jeho podstatou je vytvoøení takového
prostøedí, ve kterém nejsou bakterie schopny pøezít. Procesy vyuzívající k
hygienizaci vysokou teplotu, se nazívají termické. Nejuzívanìjsí termickou metodou
je pasterace. Pøi pasteraci dochází k zahøátí kalu na pøedepsanou teplotu a následné výdrzi na této teplotì, èímz dochází k devitalizaci patogenních mikroorganismù.
Takto upravený pasterovaný kal z mikrobiologického hlediska plnnì vyhovuje
pøedpisùm pro nakládání s èistírenskými kaly. Nase spoleènost Tenez a.s. vyvinula
pasterizaènì hygienizaèní linku. Provoz této linky není energeticky nároèný a cena je oproti zahranièním zaøízením velice pøijatelná. Více na www.tenez.cz, pøípadnì na tel.: 724 281 927, e-mail: hejduk@tenez.cz
vloženo: 30.09.2005 10:54     vložil: Radek Janousek Reagovat 
zobrazit všechny příspěvky

EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ASIO, spol.s r.o.
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist