Přidat EnviWeb k oblíbeným odkazům
RSS kanályMobilní verze EnviWeb.cz

Přírodní ráj v Polabí aneb Po stopách sumečků a štik

20.04.2008  |  194× přečteno      vytisknout článek

Do okolních lesů vybíhají slepá ramena a skrývají se v nich místy téměř nepřístupné tůně.

Hledání sumečka amerického

      Zarovnat, odklonit, zregulovat, zalejt betonem! Podle těchto hesel se řídili a bohužel lokálně dodnes řídí lidé svým přístupem k našim řekám, říčkám a potokům. Vznikly tak rovné toky bez meandrů, svázaná koryta, která nejsou ohraničena břehem, ale jeho „vyšší formou“ - nábřežím. Tůně buď vyschly, nebo byly zasypány. Vznikly obludné údolní nádrže, které sice možná ukrývají naše největší ryby, s nimi však i zbytky malebných vesniček a přírodních zákoutí. Naštěstí zůstalo mnoho míst, kam se ničitel nedostal, nebo mu na to nezbyl čas. Příprava betonu chvíli trvá a něco stojí… Někde měl dokonce jeho zásah opačný efekt než očekával - vedl k přírodní rozmanitosti. Ostrůvkovitě jsou taková místa i v těch nejkultivovanějších částech naší republiky. Jeden z takto divokých ostrůvků je poblíž naší nejsplavnější řeky Labe. Sám jsem byl zaskočen, když jsem slyšel, co se v okolí této řeky, kterou jsem do té doby považoval za pouhý plavební kanál s pěknými kapry, nalézá. A tak jsem se vydal do lužních lesů. Hledat tůně, ty z pohádky. Naději si s sebou nesu. Netěším se na cestu zpátky…

      Nebudu prozrazovat, kde přesně se ona džungle nalézá. Ale osu této uzavřené oblasti tvoří řeka Labe, obklopená lužními lesy, které místy připomínají deštný prales. Do okolních lesů vybíhají slepá ramena a skrývají se v nich místy téměř nepřístupné tůně. Některé z nich není problém najít, jiné ano. Nevedou k nim značené cesty, jsou obklopeny hustou vegetací. Skýtají tajemství a dávají rybáři pocit, že jestli tady už někdo chytal, tak je to nějaký ten pátek. I Labe tu má svoje kouzlo. Kousek od břehu padá do značné hloubky, ale na kraji hran v příbřežních částech rostou stulíky a výjimečně lekníny. Ustupují sice lodní dopravě, ale jsou tu a tvoří nádherná zákoutí, dávající navíc naději na velmi zajímavé úlovky.

autor na kole

Kolo a co nejméně cajků s sebou – nejrozumnější způsob pohybu po lužních lesích.

      Do tohoto přírodního ráje jsem poprvé přijel uprostřed loňského léta nejen za účelem rybaření, ale i strávit příjemný týden na chatě naplněný různými dalšími aktivitami. Primárním rybářským cílem bylo ulovit rybu, které rybáři z Polabí přísahají nepřátelství na život a na smrt, ale která pro nás z jiných koutů republiky má příchuť exotiky – sumečka amerického. Pokud se povede najít na hlavním toku Labe nebo v přilehlých tůních místo s početným zastoupením sumečků, bude se konat ta správná „truman show“. A nemusela by to být špatná rybačka!
      Ač vím, že sumeček je ryba spíše líná, vyhledávající klidné partie toku, po spatření nedalekého jezu na hlavním toku Labe neváhám a první vycházku směřuji právě tam. Rybařina pod jezy je mojí krevní skupinou, a tak se nedalo odolat. Nechávám se jako za starých časů přívozem převést na druhý břeh, ujednávám s převozníkem nejzazší dobu návratu a putuji k jezu. Podle očekávání kulisa šumícího splavu vyhovovala spíše jiným rybám. Cejny, plotice, jeseny a karasy jsem svými feedery chytal prakticky na hod. Mezi nimi se objevil i krásný karas 41 cm, ale sumeček žádný. Taktika na druhý večer velela vydat se do poklidnějších částí hlavního toku. Usazuji se na kraji dokonalého stulíkového pole, za kterým se hrana svažuje až do nějakých pěti metrů hloubky, ale situace z předchozího dne se opakuje. Tahám lopatu za lopatou, se kterými se na břeh svezli i dva kapři. Po sumečcích ani vidu ani slechu. Dva dny jsou pryč, ale beznaději nepropadám. Sumečci tu určitě jsou, jde jen o to najít správné místo.
      Třetí den se rozhoduji sázet na jistotu a vyrážím na trochu prochytávanější místo, kterému se tu přezdívá „sumcovník“. Jde o soutok s jednou menší říčkou a na ten doráží v ujednanou hodinu i posila - kamarád Tomáš se svým synem. Na prut, který házím do provnaděného místa, opět tahám cejna za cejnem. Našich prutů ležících stranou si ale brzy začínají všímat i sumečci. Netrvá to dlouho a brzy máme každý podebráno po sumečkovi americkém. U mě je to první v životě, Tomáš odkojený Labem už prý načíná několikátou tisícovku. V průběhu dalších hodin jich máme na rousnice nachytáno okolo desítky. Největší z nich má velmi slušných 31 centimetrů. Sumečci ovšem nebyli jedinými rybami, které si našich rousnic všímaly. Na hladině se rozléhaly pukance od sumců velkých, jejichž miminka útočila na naše nástrahy. Sumců velkých jsme tu nakonec nachytali víc než trumanů. Celkový dojem byl nakonec ten, že Labe (alespoň v částech, kde jsme byli) není ani tak zamořené sumečky, jako spíš dorůstajícími sumci, se kterými si je lidé často pletou.
      Na řeku padla tma, s ní ustaly záběry. Od večera už jsme si příliš neslibovali, když se rozkmitala špička feederu nahozeného v prokrmeném místě. Přisekávám a nestačím se divit. Na druhém konci je soupeř na Labi zatím nepoznané síly. Netrvá dlouho a na cívce je dobře o sto metrů vlasce méně a jízda stále nemá konce. Žene se řekou po proudu dolů a já s ním. Mohu jen udržovat kontakt, s rybou se neprat a jít za ní, což břeh naštěstí dovoluje. Naděje na zdolání nejsou díky průchodnému břehu malé. Z ničeho nic ale pohasínají. Tah povoluje a z veliké dálky na břeh přitahuji kompletní montáž i s háčkem. Ryba se vypla. Podle všeho to byl jeden z věhlasných labských kaprů. Zpestřil večer, adrenalin zvednul a zůstal v řece dál. Poté balíme a vracíme se do základního tábora.
      Tomáš druhý den odjíždí domů a já se rozhoduji řeku dále nepokoušet a zahajuji opravdové putování po labských tůních. Putování, kterého jsem se nemohl dočkat. Základní tábor v podobě chaty máme vybudován přímo uprostřed lužního lesa. Odtud za pomoci bicyklu (autem byste se tu nikam nedostali), turistické mapy a kompasu podnikám po cestách jednokolejkách nebo cestách necestách paprskovitě trestné výpravy do okolní džungle. Najdu-li alespoň jednu tůň, která unikla pozornosti lidí, budu v danou chvíli tím nejšťastnějším člověkem na světě. Hledám a bloudím. Několikrát mi cestu zkřížila bažina nebo nepřeskočitelná stoka plná žab. Dlouhou oklikou jsem se nakonec k vytipovanému místu dostal. Poté jsem často zjistil, že v tůni během léta voda vůbec není, že její hladina je plná okřenku, nebo je příliš mělká. Léto je velmi suché, v lužním lese je ale neuvěřitelné vlhko a bláto všude. Pohyb není jednoduchý. O tom všem jsem ale věděl, a proto v hledání vytrval. Po několika nezdarech jsem tak stanul u místa snů - tůně tůní. Na první pohled bylo vidět, že tohle je přesně ono.

na rybach

Tůň tůní.

      U břehů rostly žluté kosatce a rákosy. Mezi nimi lítali žluvy a ledňáčci. Na volné hladině tu stulík, tam leknín. Jejich listy se příležitostně pohnuly dotykem těl projíždějících ryb. Ode dna se zvedaly bublinky krmících se kaprů a línů. Ve vodě ležely stromy popadané tak, jak se kdysi sklátily. Chvíli jsem si nebyl jist, jestli se ode mě skutečně očekává, že sem nahodím. Všechno bylo příliš dokonalé. Přestože jsem věděl, co mě stálo námahy tůň najít, říkal jsem si: „Proč jsem si tohle zasloužil zrovna já?“ Nebyl ale čas na falešné hrdinství. Rybařina je příliš velká vášeň na to, abychom dokázali tůň tůní nezprznit postupným odhalováním jejích tajemství. Možná jsem to neměl dělat, ale nahodil jsem. Nikdy v průběhu tohoto týdne jsem neměl větší rybářskou horečku než těsně před tím, než dopadl splávek na hladinu. Tímto náhozem skončila společenská část dovolené, v následujících dnech existovala už jen tůň.
      K prvnímu náhozu jsem si vybral učebnicové místo. Vlevo otevřená hladina, naproti potopený kmen, vpravo obrovský pás stulíků. Na okraji stulíků zakrmuji. Koule s vanilkovým krmením snad ještě ani nedopadly na dno, když přišel první záběr. Ryba hned po záseku míří přímo do stulíků, kde o ni přicházím. Byl to kapr, nebo snad velký lín? Otázku nezodpovídá ani další záběr. Ryba se opět trhá ve stulících. Tak tudy cesta nevede. Zde bude potřeba silové zdolávání! To má zaručit, že se ryba do stulíků vůbec nedostane. Vzhledem k tomu, že rybařím nějaký půl metr od nich a chytám na jemný plavačkový cajk, je to úkol takřka sebevražedný. Naštěstí se ryby pohybují ve vyjetých kolejích. Jejich první výpad zatím vždycky mířil doprava do stulíků. Můžu tak už při záseku počítat s tím, že se tam vydají opět a stopnout je dříve. Sekám proto s dotaženou brzdou na opačnou stranu. Poté nezbývá než doufat, že vydrží vlasec a prut. Největší mazec je to hned po záseku. Ryba se zastaví v mrtvém bodě, vlasec zvoní, prohnutý prut vibruje, vy se modlíte. Když to dobře dopadne a ryba se unaví, máte vyhráno. Když ne, o rybu přicházíte a musíte znova navazovat. A mně se prvních pár pokusů o silové zdolávání podařilo. Na břehu končili kapři od 40 do 50 cm. Poté zase pár pokusů nevyšlo a další zase ano. Přesto jsem měl před soumrakem na kontě 9 zdolaných kaprů a několik slušných perlínů. Velmi uspokojen ještě prokrmuji kukuřicí dvě místa na další den a chystám se na základnu. Vtom mi zabírá sumeček americký, na které jsem pro samé kapry úplně zapomněl. Má parádních 30 cm a je krásným přáním na dobrou noc.

sumecek americky

Sumeček americký přes 30 cm. To už je ryba!

      Druhý den se k tůni tůní vracím. Na jeden prut dávám pletenku, která funguje jako pila na stulíky a lekníny, a tak si troufám. Měním místo a usazuji se na takovém, které je sevřené stulíky z obou stran. Záběrů je tu snad ještě více, ale místo je to sebevražedné. Pokud trefím směr prvního výpadu kapra a sekám na druhou stranu, tak souboj vyhrávám, když se tak nestane, často nestačí ani pletenka a rybu v rostlinách ztrácím. Kaprů zdolávám k patnáctce, perlínů o něco méně. I přesto, že musí být hodně kaprů popíchaných, v okolí neustále skáčou další. Je to skvělá rybačka, ale kde jsou líni, karasi a sumečci? Snad v jiné části tůně. Zítra je půjdeme hledat.

na chybach

Rybolov na pokraji stulíkového pole – tady je nutno praktikovat silové zdolávání.

      Dnes je poslední den mého pobytu. Času není příliš. Kaprů jsem si užil dosyta, a tak radikálně měním místo. Přesouvám se do jiné části tůně. A změna funguje. Z vody se na břeh samozřejmě kouká kapr, kapr a zase kapr, ale mezi nimi i několik karasů obecných, tedy ryb, které jsou na těžkém ústupu z našich vod. Čas letí jak volavka nad tůní a začíná se opět smrákat. Odhodlávám se ještě k poslední změně stanoviště. Vydávám se do místa, kde se s tůní spojuje malý potůček. A tady se za úplné tmy odehrává ta správná truman show. Během hodiny zdolávám přes deset sumečků amerických - a to jsem hodně času strávil navazováním háčků, protože sumeček je ryba hltavá a ani při jemných způsobech lovu ho není jednoduché seknout za kraj tlamy. Je tak většinou lepší mu háček odkousnout. Chytil bych jich mnohem více, ale byl jsem už uctěn jak ze závěrečné truman show, tak i z celého týdne v přírodním ráji v Polabí.

Po stopách štik - výprava průzkumná

      Je tu konec října, v přírodě už vládne podzim a mně se opět skýtá šance vydat se do kraje lužních lesů. V posledním týdnu se výrazně ochladilo. Teplomilní sumečci tak už budou letargičtí a s kapry už by se mohli akorát tak opakovat předchozí zážitky. Je jich tu mnoho, ale v opravdu velké nevěřím. Na tůních a ramenech by se ale měly probrat k životu jiné ryby, které v teplém létě měly spíše starosti o dostatek kyslíku, než pravidelné žraní. Ryby, které začínají řádit s chladnoucí vodou. Na tůních přeberou vládu dravci.
      Vracím se tak pouze s dvěma pruty a brašnou s vláčecími nástrahami. Mám k dispozici dva dny a bude se opět pátrat po vhodných lovištích - tentokrát dravčích. Hodlám se vrátit k tůním, které byly v létě tak zarostlé vodní vegetací, že se v nich vláčet nedalo. Hodlám se ale také připlížit k tůním, které jsem nikdy nespatřil. Už v létě mi bylo jasné, že jsem s turistickou mapou nemohl odhalit všechna tajemství lužního lesa. Moje příprava proto byla tentokrát pečlivější. U počítače jsem si za pomoci leteckých map vytvořil mapu vlastní. Do ní jsem si vytipoval a zakreslil další tři tůně a zapadlé rameno řeky. S tímto ramenem už jsem své zkušenosti měl. V létě jsme si s přítelkyní Milenou půjčili kánoi. Po spatření tohoto slepého ramena se plavba Labem proměnila v putování po lagunách v Amazonii. Odbočili jsme sem z hlavního toku a zažili pocit na lodi dosud nepoznaný (přestože už jsem nějakou tu řeku sjel). Lužní les se okolo nás sevřel. Kličkovali jsme mezi spadlými stromy, stulíky a lekníny. Bylo nám líto porušit jakýkoli z nich zanořením pádla, jenže nebylo zbytí. Zvědavost byla veliká a rostliny místy pokrývaly celou hladinu. Na jejich listech seděli skokani. Píchám pádlem do vody, zavaďuji o jeden ze stonků. Žába se leká, přičemž vyplašeným a zároveň ladným skokem přeskakuje naši kánoi mezi mnou a Milenou. Všichni, kteří vědí o mojí bufonofobii, si jistě dovedou představit, že to pro mě nebyl příjemný zážitek, zvlášť když na okolních listech bylo připraveno skok zopakovat dalších několik desítek žab. Ano, je to tady velmi krásné, ale pryč! Vrátím se ve stabilnější lodi nebo po břehu, po němž už tak nějak umím chodit a s obojživelníky koexistovat. Jenže v tom je právě ten problém. Podle místních sem žádná cesta po souši nevede. Leda skrz močál. Pokud to jen trochu půjde, chci se o tento průchod pokusit. Štiky tu snad ani nepotřebují ve vodě rybičky, stačí jim pořádat ony hordy vzrostlých žab.

kudla

Jedna z polabských kudel


      Moje první podzimní kroky vedou do přístupnějších končin. Chůze lužním lesem je snad ještě krásnější než v létě. Listí už je dílem spadané na zemi, dílem zůstává na stromech. Procházíte tak lesem, kde je zcela žluto, zcela červeno nebo žluto-červeno - podle toho, jaký ze stromů převládá (jilm, jasan, habr či javor). Je chladno, ale nepřestává mě překvapovat ta vlhkost, kterou cítím v lužním lese, i když je výpar minimální. To už jsem však u první z tůní. Hloubka je perfektní, okřenek nikde, ale její hladina je bohužel plná listí stejně jako okolní les. Vsadil bych boty, že tu přede mnou nikdo nechytal, dravci tu budou a mohou být velmi velcí, proto se nevzdávám, nacházím si jediné jakž takž chytatelné místo a nahazuji. Woblery jsou v takovýchto podmínkách lepidlem na listí, gumy ho zase hodně posbírají na dně, zkouším proto rotačku. A na tu hned prvním náhozem, který propadl přes povrchovou vrstvu listí, zdolávám štičku. Poté už se mi propadávací manévr nedaří. Vždycky se mi na trojháček od rotačky pověsí nějaký list, který umrtví její chod, nebo ji vynese na hladinu. Několik štik na obalenou rotačku útočí i z hladiny, ale vždycky míjí. Na rybičky by tu určitě úspěchy byly, ale to mě moc nebaví. Možná dělám chybu, ale po chvíli se rozhoduji vydat na další tůň, kde to bude určitě snazší.
      Na další tůni šlapu z bláta do louže. Hloubka a velikost tůně je sice velmi příhodná, bohužel ale ukrývá plno listí, okřenku a růžkatce. Kdy se tu sakra dá chytat, když ne teď krátkou dobu před zámrazem? Po zámrazu určitě ne, na jaře se na dravce nemůže a poté už je zase tůň na hladině i pod ní plná neprostupných rostlin. Možná tu nejde chytat nikdy.

podzimni labska tun

Perfektní tůň. Hladina je však plná listí, na které zespod tlačí vodní rostliny.

      Opět volím přesun. Tentokrát pěkně dlouhý. Sázím na jistotu a vracím se k tůni tůní, na které jsem strávil část léta. Stulíková zákoutí, ve kterých rejdili kapři, už jsou pryč. Jsem na otevřenějším prostranství a listí je ze stromů dole úplně. Jeho velká část samozřejmě skončila ve vodě. Fouká tu vítr a ten ho navíc nahnal do těch nejzajímavějších částí. Nejatraktivnější polovina tůně je tvořena hustou listovou polévkou. Vrhám se do paběrkování a prohazuji to, co na mě zbylo. Dravci o sobě dávají samozřejmě lovením nejvíc vědět v částech, kam nahazovat nemá smysl. Přesto během žraní zbytků za slabou hodinku zdolávám tři štiky. Kéž bych mohl vláčet i na zalistované části, dostal bych se určitě přes deset chycených štik a třeba by mezi nimi byl i krokodýl. Na další přesun už nemám sil, a tak se vydávám na základnu. Zítra je taky den.
      Druhý den se nechávám přesvědčit k návštěvě blízkého výlovu rybníka. Na rybařinu zůstane odpoledne, což není příliš. V noci vydatně pršelo, a tak se k třetí vytipované tůni sápu blátem. I u ní zjišťuji, že jsem tu příliš brzo. Listí ještě nezačalo tlít. Jenže na co čekat? Až tůně zamrznou? Nečekám a chytám tak, jak se dá. Střídám gumy s rotačkami. Devětkrát je dotáhnu na břeh obalené. Podesáté se to třeba povede a bude záběr. Takto zdolávám dvě další štiky. Odezva na tento způsob lovu sice je, ale je to především psychicky vyčerpávající. Víc shrabujete listí, než chytáte. Navíc rád měním místa, přecházím k Labi.

Labe - okoun ricni

Autor s uvláčeným okounem.

      Labe je přikalené. Postupuji podél jeho proudu a prochytávám jen to nejzajímavější. Těmito místy jsou tady především kraje stulíků, které se na hlavním toku ještě vesele houpou na hladině, potopená křoví a drobné zátoky. Tímto způsobem na gumičky zdolávám několik okounů. Největší z nich měl příjemných 34 centimetrů. Nic neplánuji, automaticky chytám dál. Najednou jsem na louce na kraji lužního lesa. Na místě, kde měla podle domorodců stezka vedoucí podél řeky končit. Jenže ona nekončí.

super tun

„Žabí rameno“ -
místo snů, objev podzimu.

      Pokud povede tímto směrem ještě nějakých 1,5 kilometru, dostanu se k „žabímu ramenu“. K žabímu ramenu, o jehož předravcování nepochybuji. Dostanu-li se tam, je to objev podzimu! Stezka pokračuje na dohled od řeky tak, jak má, ale najednou se od ní odklání. Ve směru, kterým chci jít, je husté křoví, jímž by se špatně procházelo i s mačetou. Vypisuji kurz, že se k žabímu ramenu dostanu. Jeho výše je 15:1. Rezignovaně pokračuji po stezce. A najednou to spatřuji. Voda, kmeny. Krev se vrací do žil, jsem tady! Stezka se odkláněla od Labe jen proto, aby mohla pokračovat podél pravé strany ramene. Po levé straně by nemohla, protože by se dostala na konec poloostrůvku sevřeného ramenem a Labem. Smráká se. Bum zálov! A další! Listí tu sice je, ale v některých místech snad půjde chytat. K jednomu takovému se ženu po kotníky v bahně. Není času nazbyt. Dovoluji si pouze pět hodů, abych se stihl v neznámém terénu ještě za zbytků světla vrátit do základního tábora. A z těchto hodů mě zklamal pouze jeden. Na zbývající čtyři jsem zdolal dvě štiky a dva okouny.
      O tomto ramenu bych nepochyboval, ani kdybych na povolených pět hodů nic nechytil. To, že jsem se čtyřikrát „odchytal“, bylo o důvod víc, proč se vrátit. Vrátím se v nejbližším možném termínu - tentokrát s kamarády. Nebudeme už explorersky brouzdat po lesích. Vydáme se přímo k „žabímu ramenu“ a začneme sbírat smetanu, jakožto odměnu za předchozí desítky hodin hledání.

Po stopách štik – výprava lovecká

podzimni tun

Vláčkař si při takovéto hladině plné listí nepřipadá jako vláčkař, ale spíš jako slalomář.

      Týden po objevení stezky zvěře vedoucí k „žabímu ramenu“ si nařizujeme s kamarádem Tomášem budíka na pátou, skáčeme do auta a razíme k Labi. Budík snad ani nebyl nutný. Stejně se nám oběma zdálo o tom, jak taháme štiku za štikou a nemohli jsme dospat. Snažíme se autem dostat tak blízko, jak jen to jde a může se, ale cestu jsme si akorát tak ztížili. Přestože jsme jeli s pseudoterénním vozem s náhonem na čtyři kola, zapadli jsme ještě za tmy už po pár stech metrech. Naštěstí se nám ho povedlo podložit a dostat se ven. Raději jsme zaparkovali v bezpečné vzdálenosti a posledních pár kilometrů došli k „žabímu ramenu“ pěšky (tak jak se má).
      Jaká tu byla situace? Listí zhruba stejně jako před týdnem, na hladině hodně rybek, do nich zálovy a zálovy. Rameno prochytáváme systematicky od soutoku s Labem. Tomáš chytá na rybičky, já vláčím. Proto se nemusíme bát po sobě navštěvovat místa. O kontakty není nouze, paradoxně jsme však první hodinu a půl bez ryby. Na hladině opět vidím několik zálovů do nástrahy s napíchlým listem, ale ryba vždy míjí. Tomášovi z nějakého důvodu dravec rybičku vždycky vyplivne. Měníme místa, druhy nástrah a velikosti rybek. Dopracováváme se k prostřední části ramena, kde je nejvíc potopených stromů. Tam se všechno jako mávnutím kouzelného proutku otáčí. Štiku vytahujeme prakticky zároveň. A další na sebe nenechávají dlouho čekat. Tomášovi, pokud nějakou dobu nemá záběr (a ten často přichází), stačí rybičku popotáhnout. Na jeho karasy si často vyskakují i malé kudly, které rybičku mnohdy jenom pokoušou a vyplivnou. To na stavu rybiček nechává stopy. Tomáš, který si jich s sebou přes moje varování vzal jenom deset, začíná nervóznět.

podzimni tun

Bolen na zapadlém ramenu překvapil.

      Já pozoruji jiné věci. Nejen že je tu skvělá rybačka, ale zároveň chytám v pro mě úplně novém typu vody. Štiky nevidíme, ale soudě podle míst, ze kterých přicházejí záběry, stojí i v neskutečně mělké vodě, v níž je zároveň docela dost rybiček. Ty nechávaly rotačky č. 3 a plandavky, na které jsem většinu času chytal, relativně v klidu. Jakmile se však začaly rybičky plašit, což se projevovalo jejich výskoky nad hladinu, mohl jsem si být jist, že moji nástrahu následuje dravec. Někdy trefil, jindy ne. Dokonce u mě toto plašení rybiček vyvolávalo podmíněný reflex, který znají vláčkaři, pokud už někdy lovili na popy. V začátcích mají tendenci se lekat a sekat už při prvním závaru od dravce na hladině, tím mu většinou nástrahu odtrhnou od huby. Přesně to jsem dělal já s nástrahami, které byly pod hladinou, a na dálku jsem nemohl vidět ani je, ani dravce na ně útočící. Lov trochu ztěžovalo jak listí, o kterém už snad ani raději nebudu psát, tak časté váznutí. Hodně nástrah se dalo z odumírajících stonků stulíků vyprostit, hodně jich však zůstalo především v potopených stromech. Právě proto rybařím hlavně na rotačky. Ty jsou nejen levné, ale na takovýchto vodách, kde ryby vláčecí nástrahu mockrát neviděly, velmi účinné. Jak jinak si vysvětlit to, že se na mělčině pár metrů od břehu vynořila najednou hřbetní ploutev okouna. Okoun se hnal s rozevřenou hubou jak útočící žralok za rotačkou, jedoucí kousek pod hladinou. Následoval ji několik metrů, než dojela ke břehu, ale dobrat ji nedokázal. Okouna jsem viděl velmi dobře, a proto vím, že má okolo 35 cm. Takovéto ryby už vědí, kam se země točí. Za stejným kusem plechu se znova nepoženou. Přesto neztrácím čas změnou nástrahy, nahazuji kousek od břehu do míst, kde ryba musela zůstat stát. Sotva rotačka dopadla, okoun zabírá a po chvíli ho fotím na břehu. Nebylo to ale jen o okounech a štikách. Na ramenu mě překvapil i zdolaný páreček bolenů ve velikosti okolo 55 cm.

      Krátký podzimní den se přelomil do své druhé poloviny. Zarytý rybičkář Tomáš byl přinucen se svým posledním polomrtvým karasem vláčet, což ho unavovalo. Najednou byly podle něj všechny štiky v rameni popíchané. Já už jsem si tou dobou hrál na prověřeném místě s alternativními nástrahami – jerky, blade dancery, propy. Kde jinde si s nimi zablbnout než ve štičím brlohu? Věděl jsem, že Tomáše už dlouho u tůně neudržím. Ten s popícháním ryb kalil vodu, ale jinak měl vlastně pravdu. Nebyl důvod přetahovat. Doposud on za nějakých pět hodin chytil 9 štik, já lapnul 8 štik, 5 okounů a 2 boleny. Přesto jsme si smluvili poslední půlhodinku lovu, při které mi jen fandil.

Labe - bolen dravy

Nádherný okoun.

      Jestliže celý den chytáte štiky od 45 do 60 cm, očekávali byste nějaké varování, že se tady chystá nějaká změna. Vláčím téměř zásadně bez lanka, což tentokrát byla chyba. Na měděnou rotačku z čista jasna zaútočila štika 80 . Celé představení jsem viděl. Napadla ji z boku, udělala kotrmelec na hladině, při něm vlasec překousla a nazdar bazar! Bylo to mrzuté, ale potvrdilo to naši domněnku, o které jsme doposud jen spekulovali, že do tohoto mělkého ramena vyjíždějí i opravdoví krokodýli. Loučíme se s nimi a slibujeme jim, že se brzy vrátíme.

podzimni tun

Tůň byla již začátkem listopadu zmrzlá na kost.

      Odluka od „žabího ramene“ trvá 14 dní. Zatím se značně zvedl průtok Labe. Dá se očekávat, že do ramene za klidnou vodou vyrazí rybičky a za nimi i dravci. Naděje na pády štičích osobních rekordů jsou nesmírné. Zpráva o dravčím ráji se roznesla i mezi další kamarády. Kdybychom akci nechali volný průběh, nebylo by zřejmě problémem naplnit autobus. Takhle zužujeme okruh jen na pár „vyvolených“ a plníme jeden automobil.
      Už zase kráčíme lužním lesem k ramenu. V přírodě je však zase všechno jinak. Vládu přebrala paní Zima. Sníh leží všude a dobře půlka ramene je zamrzlá. To nás v teplém Polabí zaskakuje. Samo o sobě by to nebyl až takový problém, chytat odkud bylo. Jako největší problém se nakonec ukázalo být to, na co jsem se nejvíce těšil. Zvýšené Labe do žabího ramene skutečně nahnalo obrovské množství rybiček. Ty se pro štiky a okouny ale staly příliš snadnou kořistí. Dravci jimi byli doslova přecpaní. Zabírali jenom ze setrvačnosti. O tom jsme se přesvědčili při zdolání pár náhodných štik a definitivně při tom, když masař Tomáš II. kuchal svoji ulovenou štiku. Ta byla mimochodem jedinou rybou, kterou jsem si já nebo někdo, kdo byl rybařit se mnou v Polabí, nechal.

stika na snehu

Zimní štika č. 1

      Naše ranní velké oči se pomalu zmenšovaly. Poslední nadějí byla doba okolo poledního, kdy třeba začnou při nejvyšší denní teplotě štiky žrát. Nezačaly. Upínám se na poslední zoufalý pokus, ve který nikdo moc nevěříme. Vydávám se do lesa zjistit, jestli náhodou není rozmrzlá jedna z tůní. Minule se na ní rybařit nedalo, protože byla plná rostlin, ty by teď mohly být pryč. Klukům říkám, že jim dám vědět, jestli tam jde chytat. V tom případě ať se vydají v mých stopách prošlápnutých ve sněhu. Zimní krajina vypadá úplně jinak. Bloudím, ale tůň nacházím. Snad raději, abych ji nenašel. Je zamrzlá po celé ploše. Nedá mi to a vybírám si místo, kde se led jeví jako nejslabší. Rozhoduji se v ledu si roztrhat woblerem lovnou dráhu. To byl ovšem velmi hloupý nápad. Led je dost tvrdý na to, abych o něj hned při prvním náhozu zlomil lopatku woblera (což se mi také daří), natož abych z něj woblerem odlamoval kusy. Vracím se za klukama.

stika na snehu

Vypasená zimní štika č. 2

      Všem nám je jasné, že tady nám dnes pšenka nepokvete. Zklamaní se vracíme domů do Prahy se zápisem: já na pomalu tažené woblery jointed 3 štiky, Tomáš II. na živé rybičky dvě štiky, Milan na vláčenou mrtvou rybičku a Tomáš na živou po jedné zubaté. Na mnoha jiných místech by to byl solidní výsledek, tady to nebylo nic jiného než porážka. I tak to ale chodí v rybářském ráji. Svítí v něm po většinu času slunce, pak ale padne na krajinu stín a žádný rybář nemá výsledek zápasu ve svých rukou. Po stinném dnu je ale vyšší pravděpodobnost, že ten další bude slunný. Když jsem psal tento článek (listopad 2007), bylo v kraji lužních lesů všechno zamrzlé - v roce 2007 už tu tak rybářsky slunný den nezažijeme. V době, kdy tento článek na MRKu vychází, už to ale zase začíná! Nejdříve za nedravými, pak za dravými rybami se sem budu (doufám) ještě dlouho vracet.

      Ing. Radek Filip alias Raf

http://www.mrk.cz


Související články


Poslední diskuse k článku - 0 příspěvků celkem

přidej nový příspěvek

Zatím žádný příspěvek
můžete na tento článek reagovat jako první...


EnviWeb s.r.o. neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich autorů. EnviWeb s.r.o. si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR, poškozují dobré jméno serveru nebo obsahují neplacenou reklamu. Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory EnviWebu.



Search
Partneři
ASIO, spol.s r.o.
ZmapujTo.cz
Fandíme EnviWebu
Výrobky a služby pro životní prostředí
Výrobky a služby pro životní prostředí
Partnerské časopisy
<< Předchozí Následující >>



Doporučujeme: Ekologove.cz - ekologie v každodenní praxi, EnviMarket.cz - nabídka výrobků a služeb, ZmapujTo.cz - hlášení podnětů od občanů, Nazeleno.cz - úspory energie, Inspirace v bydlení, Cena elektřiny, Dřevěné brikety, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo, Palivové dřevo


Enviweb s.r.o. využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem.
Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho části veřejnosti,a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
Copyright (2008) The Associated Press (AP) - všechna práva vyhrazena. Materiály agentury AP nesmí být dále publikovány, vysílány, přepisovány nebo redistribuovány.
Toplist