• zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 167/1998 Sb., zákona č. 352/1999 Sb., zákona č. 37/2000 Sb. a zákona č. 132/2000 Sb.;
• vyhláška MŽP č. 338/1997 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady;
• nařízení vlády č. 31/1999 Sb., kterým se stanoví seznam výrobků a obalů, na něž se vztahuje povinnost zpětného odběru, a podrobnosti nakládání s obaly, obalovými materiály a odpady z použitých výrobků a obalů;
• zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb., zákona č. 40/1995 Sb., zákona č. 104/1995 Sb., zákona č. 110/1997 Sb., zákona č. 356/1999 Sb., zákona č. 64/2000 Sb., zákona č. 145/2000 Sb. a zákona č. 258/2000 Sb.

Právní předpisy související s právní úpravou nakládání s obaly jsou zejména:

• zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 71/2000 Sb.;
• zákon č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 352/1999 Sb., zákona č. 32/2000 Sb., zákona č. 258/2000 Sb. a zákona č. 458/2000 Sb.;
• zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 149/2000 Sb., zákona č. 153/2000 Sb., zákona č. 258/2000 Sb. a zákona č. 492/2000 Sb.;
• zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 354/1999 Sb., zákona č. 117/2000 Sb. a zákona č. 132/2000 Sb.;
• zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění zákona č. 29/2000 Sb. a zákona č. 154/2000 Sb.;
• zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech), ve znění zákona č. 308/2000 Sb.;
• zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 119/2000 Sb. a zákona č. 306/2000 Sb.;
• zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, ve znění zákona č. 244/2000 Sb.;
• zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů;
• zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění zákona č. 13/1998 Sb. a zákona č. 156/2000 Sb.;
• zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění zákona č. 425/1990 Sb., zákona č. 542/1991 Sb., zákona č. 169/1993 Sb., zákona č. 128/1999 Sb., zákona č. 71/2000 Sb. a zákona č. 124/2000 Sb.;
• zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 83/1998 Sb., zákona č. 71/2000 Sb. a zákona č. 132/2000 Sb.;
• zákon č. 147/1996 Sb., o rostlinolékařské péči a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 409/2000 Sb.;
• zákon č. 19/1997 Sb., o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní a o změně a doplnění zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 40/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 249/2000 Sb.;
• zákon č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země;
• zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění zákona č. 189/1999 Sb., zákona č. 23/2000 Sb., zákona č. 71/2000 a zákona č. 132/2000 Sb.;
• zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb., zákona č. 304/1997 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 150/2000 Sb. a zákona č. 361/2000 Sb.;
• zákon č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících právních předpisů, ve znění zákona č. 216/2000 Sb.;
• zákon č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění zákona č. 357/1999 Sb., zákona č. 153/2000 Sb. a zákona č. 408/2000 Sb.;
• zákon č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, ve znění zákona č. 68/2000 Sb. a zákona č. 258/2000 Sb.;
• zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů;
• zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů;
• zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů;
• zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole;
• nařízení vlády č. 180/1998 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na prostředky zdravotnické techniky, ve znění nařízení vlády č. 130/1999 Sb. a nařízení vlády č. 198/1999 Sb.

Zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o odpadech”), stanoví v § 18 a 19 základní povinnosti výrobců a dovozců ve vztahu k nakládání s obaly. Zejména zakazuje uvádět na trh výrobky, jejichž nespotřebované části a použité obaly nelze dále využít nebo zneškodnit způsobem nepřesahujícím limity stanovené pro ochranu životního prostředí, omezuje obsah vybraných těžkých kovů v obalech, stanoví závazný podíl využití a recyklace odpadu z obalů, předepisuje povinnost označovat obaly a stanoví povinnost zpětného odběru určených obalů a výrobků.

Tato ustanovení zákona o odpadech jsou provedena nařízením vlády č. 31/1999 Sb., kterým se stanoví seznam výrobků a obalů, na něž se vztahuje povinnost zpětného odběru, a podrobnosti nakládání s obaly, obalovými materiály a odpady z použitých výrobků a obalů, a vyhláškou MŽP č. 338/1997 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.

Nařízení vlády č. 31/1999 Sb. upravuje v § 2 zajištění zpětného odběru výrobků a obalů, a to bez nároku na úplatu, a v § 3 využití a recyklování obalů, obalových materiálů a odpadů z použitých výrobků a obalů v rozsahu stanoveném § 18 vyhlášky č. 338/1997 Sb. V přílohách cit. nařízení vlády jsou pak vyjmenovány výrobky a obaly, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru. Povinnosti týkající se zpětného odběru jsou podle § 43 odst. 3 zákona o odpadech vymahatelné od 23. 2. 2002.

Ochranu spotřebitele při zpětném odběru vratných zálohovaných obalů řeší zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 18, novelizovaném zákonem č. 145/2000 Sb. Stanoví povinnost vykupovat vratné obaly v provozovnách, kde se výrobky v takových obalech prodávají, a to po celou provozní dobu, zakazuje vázat výkup vratných zálohovaných obalů na nákup zboží a omezovat množství vykupovaných vratných zálohovaných obalů, dává prodávajícímu povinnost informovat spotřebitele o výši peněžní částky za výkup vratných zálohovaných obalů, která se stanoví dohodou mezi výrobcem, dodavatelem a prodávajícím, a kterou jsou výrobci, dodavatelé a prodávající povinni dodržovat ve vzájemném obchodním styku, a zakotvuje povinnost výrobce a dodavatele informovat o připravované změně výše této peněžní částky nebo o ukončení výkupu vratných zálohovaných obalů.

Základní požadavky na nakládání s obaly a odpady z obalů podle předpisů Evropských společenství jsou v popsané právní úpravě již zakotveny. Jedná se zejména o ustanovení zakazující výrobcům a dovozcům uvádět do oběhu výrobky, jejichž nespotřebované části a obaly nebo odpady z nich nelze dále využít nebo odstranit způsobem, při kterém vliv na životní prostředí nepřesahuje míru stanovenou zvláštními předpisy, a ustanovení zavádějící označování obalů pro účely dalšího nakládání s nimi. Je však třeba zajistit plnou slučitelnost s předpisy Evropských společenství upravujícími nakládání s obaly a obalovými odpady, konkrétně se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a obalových odpadech a s předpisy na ni navazujícími. Z tohoto důvodu je třeba přijmout právní úpravu, která vytvoří právní rámec pro nakládání s obaly a odpady z obalů v plném souladu s právem ES, s důrazem zejména na ty požadavky práva ES, které dosud v našem právním systému nebyly pokryty nebo byly pokryty nedostatečně.

Z uvedených důvodů bylo vytvoření systémových opatření pro zajištění zpětného odběru obalů doposud řešeno - po vzoru některých států Evropských společenství - dobrovolnou dohodou. Uzavřená Dobrovolná dohoda mezi Ministerstvem životního prostředí a Českým průmyslovým sdružením pro obaly a životní prostředí o uplatňování § 19 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a principů směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech v ČR (dále jen “Dobrovolná dohoda”) je ve smyslu doporučení Komise ES č. 96/733/ES o environmentálních dohodách zavádějících směrnice Společenství rovněž považována za prostředek transpozice směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech.

Smyslem uzavřené dohody bylo zajistit vytvoření systému podpory sběru a využití obalů otevřeného všem hospodářským subjektům v souladu s požadavky směrnice, nad rámec zákona 125/97 Sb., který vytvoření takového systému neukládá a ani nespecifikuje podmínky jeho činnosti. Na základě plnění Dobrovolné dohody je již dnes zajištěn zpětný odběr a recyklace pro cca 40 % všech obalů uváděných na trh v České republice a výrobci se podílejí na nákladech tříděného sběru v obcích s celkovým počtem 5,9 miliónu obyvatel. Na systému založeném na základě této dohody se dnes podílejí podniky ze všech oblastí hospodářské činnosti – výrobci obalů, výrobci finálních výrobků i obchodní síť – s celkovým ročním obratem okolo 290 miliard Kč. Předkládaný návrh zákona je koncipován i s ohledem na to, aby probíhající proces, ve kterém průmysl v předstihu přejímá svou odpovědnost, volně přešel do nové - povinné - formy a nebyl narušen. Od přechodu z “dobrovolného” do “povinného” provádění zpětného odběru lze očekávat zapojení do integrovaného systému i většiny těch výrobců, kteří dosud stojí mimo něj, a tak i výrazné navýšení finančních prostředků, které umožní další rozvoj třídění odpadu z obalů s cílem dosáhnout v roce 2005 míru využití odpadu z obalů požadovanou EU. Přerušení tohoto procesu započatého uzavřením Dobrovolné dohody by totiž mohlo představovat výrazné zpoždění implementace směrnice ES 94/62, k jejímuž plnému splnění co do míry využití odpadu z obalů ČR žádá ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi o kratší přechodné období, protože má jako jediná již existující systém zapojení výrobců.

Předkládaná právní úprava nepočítá již nadále s vytvářením systémového řešení zpětného odběru a využití odpadu z obalů prostřednictvím uzavírání dobrovolných dohod, ale zajišťuje systémové řešení v podobě zakotvení autorizovaných obalových společností. Stanoví právní rámec pro jejich činnost; přitom vychází z koncepce, že autorizovaná obalová společnost (dále jen “autorizovaná společnost”) bude akciovou společností s některými odchylkami od obchodního zákoníku. Tyto odchylky kladou specifické požadavky na organizaci autorizované společnosti, její akcionáře a činnost, a to zejména s ohledem na zajištění jejího efektivního působení, vyloučení konfliktu zájmů a vyloučení používání prostředků společnosti k jiným účelům, než je zajištění zpětného odběru a využití odpadu z obalů. V tomto smyslu je také omezena možnost autorizované společnosti vstupovat do obchodních vztahů a majetkově se účastnit na jiném podnikání. Navržená právní úprava se snaží o maximální transparentnost a kontrolovatelnost autorizovaných společností ze strany státní správy. Forma soukromé společnosti bez účasti státu byla přitom zvolena podle vzoru již fungujících společností v Evropě.

Při přípravě návrhu zákona o obalech byl kladen velký důraz na jeho kvalitní provázání s připravovaným zákonem o odpadech. Konstrukce vztahu mezi oběma zákony je v případě odpadu z obalů založena na vztahu speciality a subsidiarity – pokud zákon o obalech nestanoví jinak, bude se na nakládání s  odpadem z obalů vztahovat zákon o odpadech. Předpokládá se, že nový zákon o odpadech zruší zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, avšak v přechodném ustanovení určí, že nakládání s obaly a odpady z obalů se bude řídit dosavadními právními předpisy včetně § 18 a 19 a souvisejících ustanovení zákona č. 125/1997 Sb., a to až do doby nabytí účinnosti zákona obalech. Tato opatření musí být provedena, aby bylo zajištěno plnění povinností týkajících se obalů a obalových materiálů v případě, že platný zákon o odpadech bude nahrazen novým zákonem o odpadech (který již nebude obsahovat žádná ustanovení o obalech), ale nový zákon o obalech ještě nebude v účinnosti.

Vyřešit bylo třeba též vztah připravované právní úpravy k platnému zákonu č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zejména k jeho ustanovení § 18. Je navrhováno, aby obsah cit. ustanovení byl zčásti převzat do zákona o obalech a doplněn o další ustanovení mající širší záběr než pouze ochranu spotřebitele s cílem, aby právní úprava opakovaného použití obalů byla soustředěna v jediném zákoně. Naopak ta ustanovení § 18 zákona o ochraně spotřebitele, která se vztahují výhradně k ochraně spotřebitele, budou v tomto ustanovení ponechána.

Hlavním cílem navrhované právní úpravy je vytvořit v souladu s právními předpisy ES a schváleným Implementačním plánem pro oblast životního prostředí právní rámec jednak pro nakládání s obaly a jednak pro nakládání s odpady z obalů, to ovšem jen do té míry, kde se jeho úprava bude odlišovat od obecného režimu nakládání s odpady daného zákonem o odpadech. Dalším cílem navrhované právní úpravy je zabezpečit návaznost navrhované právní úpravy na opatření započatá zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech, a jeho prováděcími předpisy a zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Přitom je nutno dbát na to, aby byl zajištěn na jedné straně vysoký stupeň ochrany životního prostředí, tj. aby bylo zabráněno negativním účinkům obalů na životní prostředí nebo tyto účinky byly zmenšovány, a zároveň na druhé straně na to, aby bylo zabezpečeno fungování vnitřního trhu a vyloučeny překážky, které by mohly bránit obchodu nebo narušovat nebo omezovat hospodářskou soutěž v České republice a v případě budoucího členství ČR i v rámci Evropských společenství.

• Aproximační strategie pro oblast životního prostředí vzaté na vědomí usnesením vlády ČR č. 677 ze dne 28. června 1999,
• Investiční strategie financování požadavků na zajištění implementace legislativy Evropského společenství v oblasti životního prostředí vzaté na vědomí usnesením vlády ČR č. 1230 ze dne 22. listopadu 1999.

Finanční dopady se podle původních předpokladů aproximační strategie promítají v období 2000 – 2005 částečně do požadavků na státní rozpočet ( celkem 93 mil. Kč), avšak výrazněji se promítají především do požadavků na podnikatelské subjekty v celkovém objemu 4 147 mil. Kč. Původní odhady dopadů na státní rozpočet a podnikatelské subjekty jsou považovány za orientační a maximální.

Podle platného zákona o odpadech a jeho prováděcí vyhlášky č. 338/1997 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, musí činit od 1. 1. 2001 podíl využívaného obalového odpadu nejméně 35 % hmotnostních a podíl recyklovaného obalového odpadu nejméně 15 % hmotnostních. Na implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/EC o obalech a obalových odpadech požádala ČR o přechodné období do konce roku 2005, a to právě na dosažení cílů směrnice pro využití (50 %) a recyklaci (25 %) hmotnosti obalového odpadu.

1. Faktory vlivu na náklady

Úroveň využití je důležitým faktorem nejen z hlediska své absolutní hodnoty, ale i z hlediska doby, za kterou se jí má dosáhnout. Čím rychlejší je rozvoj třídění na požadovanou úroveň, tím větší je dopad na rovnováhu trhu druhotných surovin, a tím i rostou celkové náklady způsobené neefektivní alokací investic. V analýze dopadu se vycházelo z předpokladu, že požadovaná úroveň využití bude stanovena na 50 % pro rok 2006, tedy z předpokladu, že bude akceptován požadavek ČR na přechodné období v tomto bodu směrnice 62/94/EC.

Z hlediska implementace samotného zákona bude klíčovým faktorem to, zda se podaří nasměrovat všechny dotčené subjekty k integrovanému řešení⁾. Oproti duálnímu řešení je integrované řešení nejméně dvakrát efektivnější z hlediska celospolečenských nákladů a z hlediska makroekonomických dopadů by duální řešení představovalo výrazný zásah do ekonomiky ČR. Zatímco o integrovaném řešení lze hovořit jako o makroekonomicky neutrálním či slabě pozitivním, duální model představuje výrazný dopad na spotřebitelské ceny v navýšení až o 1 % a současně i negativní dopad na HDP v řádu 0,1 % spojený s poklesem průmyslové výroby až o 0,5 %.

1. Náklady na nakládání s komunálním odpadem

Uplatněním zákona celkově vzrostou náklady spojené s tříděním a využíváním komunálního odpadu. Tento efekt bude synergický s působením nového zákona o odpadech. Celkem lze očekávat zvýšení nákladů na nakládání s komunálním odpadem o přibližně 50 %.

V distribuční síti lze rovněž očekávat růst nákladů s odpadovým hospodářstvím při zajištění vytřídění přepravních obalů. Tento nárůst bude přibližně na úrovni 20 %.

2. Přímé a vyvolané investice

3. Identifikace dotčených subjektů

1. Výrobci obalů a baleného zboží

Zákon ukládá povinnost výrobcům finančně se podílet na nákladech tříděného sběru komunálního odpadu.Tyto dodatečné náklady se promítnou do celkových výrobních nákladů, a tedy do ceny výrobků.

Výrobci obalů a baleného zboží, kteří nepřevedou odpovědnost za využití odpadu z obalů a za zajištění zpětného odběru na autorizovanou společnost (tj. neuzavřou smlouvu o sdruženém plnění s některou z autorizovaných společností), mají dále povinnost platit registrační a evidenční poplatky související se zápisem a evidencí do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů.

2. Obce

Aplikace tohoto zákona spolu s aplikací nového zákona o odpadech bude vyžadovat od obcí rozšíření a zintenzivnění tříděného sběru komunálního odpadu. S tím bude spojeno zvýšení provozních nákladů, které bude kompenzováno příjmy obcí od průmyslové sféry.

3. Průmysl

Zvýšení nabídky druhotných surovin se projeví poklesem jejich cen a současně umožní instalaci nových zpracovatelských kapacit. Dojde tedy k poklesu ceny vstupů a rozšíření investičních příležitostí.

4. Obchod

1. Výrobní sféra

Ve výrobní sféře nelze očekávat výraznější dopady v investiční oblasti. Snaha dosáhnout nižších nákladů náhradou existujících obalů ekonomicky a environmentálně výhodnějšími se může projevit určitou investiční činností, která však bude spojena se standardními inovačními cykly. Uplatnění zákona se tedy projeví především v oblasti růstu nákladů v důsledku povinného podílu výrobců na nákladech třídění a využití obalového odpadu. V souhrnu lze za celou výrobní sféru očekávat růst nákladů o přibližně 0,1 %. Specifickou oblastí je však výroba rychloobrátkového zboží (především potravin), kde lze očekávat růst nákladů o přibližně 0,2 - 0,3 %. Růst nákladů se projeví růstem cen, a tedy i určitým dopadem na poptávku po zboží. Za výrobní sféru jako celek nelze očekávat výrazný dopad na tržby, v případě potravinářského zboží a zboží denní spotřeby lze očekávat pokles poptávky (maximálně o 0,5  %).

Investice budou současně představovat snížení celkového objemu komunálního odpadu o přibližně 50 000 t ročně, a tedy i úsporu v nákladech spojených se zajištěním jeho sběru a třídění o přibližně 175 mil. Kč za rok.

2. Podniky zajišťující nakládání s odpadem a podniky zpracovávající druhotné suroviny

Do tohoto odvětví vnese uplatnění zákona výraznou dynamiku. Lze očekávat po dobu pěti let meziroční růst výkonů okolo 15 % při průměrných investicích okolo 500 mil. Kč ročně v oblasti hospodářství zajišťující nakládání s odpadem a okolo 500 mil. Kč ročně v průmyslu zpracovávajícím druhotné suroviny.

3. Obchodní sféra

Jde především o registraci povinných subjektů a jejich kontrolu. Požadavky na personální posílení vznikají jednak na úrovni MŽP a jednak na úrovni ČIŽP a ČOI, jako kontrolních institucí. Na úrovni MŽP bude nutné zabezpečit agendu spojenou s udílením autorizace a kontrolou autorizovaných společností, s vedením Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů, a vedením seznamu autorizovaných společností, a také se zpracováním obalové kapitoly do koncepce, resp. plánu odpadového hospodářství ČR.

Výkon státní správy vyplývající ze zákona o obalech pro MPO ani nárůst kontrolní činnosti celních orgánů nevyvolá takové pracovní nároky, které by si vyžádaly personální posílení těchto institucí.

Přestože není zřejmé, zda zákon o obalech vstoupí v platnost již v roce 2001, je nezbytné zajistit již v tomto roce personální posílení příslušného útvaru MŽP, aby dnem nabytí účinnosti zákona mohl být zahájen:

• proces řízení o udělení autorizace k zajišťování sdruženého plnění a
• proces zapisování do seznamu povinných osob.

Každoročně bude nutné vydat ze státního rozpočtu finanční prostředky na personální posílení institucí, které jsou zákonem o obalech dotčeny, ve výši cca 15 mil. Kč. Na druhé straně však zákon o obalech přispěje k růstu daňových příjmů státního rozpočtu o cca 560 mil. Kč ročně.

Celkový dopad zákona na rozpočet obcí je pozitivní. Zvýšené náklady obcí s rozšířením tříděného sběru odpadu z obalů budou kompenzovány jednak finančním transferem z průmyslové sféry a jednak růstem daňových příjmů. Celkové množství dodatečných prostředků v rozpočtech obcí pocházejících od průmyslu lze odhadnout na 800 mil. Kč ročně při plném uplatnění zákona. Změna daňových příjmů je zřejmá z výše uvedené tabulky. Na jedné straně dojde sice k poklesu příjmů z DPH v důsledku poklesu prodeje a z daně z příjmů právnických osob, ale na druhé straně dojde k navýšení příjmů z DPH v důsledku růstu cen zboží a rozvoje odpadových služeb. Celkový daňový příjem územních rozpočtů by měl vzrůst o cca 145 mil. Kč ročně.

Část čtvrtá návrhu zákona zavádí institut registračních a evidenčních poplatků. Ministerstvo životního prostředí povede Seznam osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů. Do tohoto Seznamu se budou muset zapisovat všechny osoby, které uvádějí do oběhu obaly, s výjimkou osob, které mají uzavřenu smlouvu o sdruženém plnění s autorizovanou společností nebo tzv. posledních prodejců. Tyto subjekty zaplatí dle § 34 odst. 1 při registraci do Seznamu 5 000 Kč a každý další rok poplatek evidenční ve stejné výši. Kromě tohoto Seznamu povede Ministerstvo životního prostředí seznam autorizovaných společností, v němž budou registrovány akciové společnosti, jimž byla udělena autorizace k přebírání odpovědnosti za zajištění zpětného odběru a využití obalů. Při zápisu do tohoto seznamu zaplatí autorizovaná společnost podle § 34 odst. 2 registrační poplatek ve výši 5 000 Kč. Od roku následujícího bude platit za každý subjekt, s kterým uzavřela smlouvu o sdruženém plnění, čtvrtletně evidenční poplatek ve výši 500 Kč (tzn. 2000 Kč za rok). Poplatky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí.

Za předpokladu, že existuje 20 tisíc povinných subjektů, jejichž počet se nemění, a z nich se do seznamů zapíše 1 tisíc jako samostatně zajišťujících povinnosti podle § 10 a 11 zákona hned v prvním roce účinnosti zákona, tzn. v roce 2002, a dalších 19 tisíc zvolí řešení prostřednictvím autorizované společnosti, zvýší se příjmy Státního fondu životního prostředí v roce 2002 o 5 mil. Kč a v každém následujícím roce o 43 mil. Kč.

1. Dopad vyvolaný změnou plateb do veřejných rozpočtů

Uplatněním opatření v aproximaci odpadového hospodářství na standardy ES dojde k absolutnímu navýšení cen služeb svozu domovního odpadu. Uplatněním navrhovaného zákona dojde k částečné kompenzaci tohoto navýšení díky platbám průmyslu do rozpočtů obcí. V konečném důsledku tedy dojde k přenesení nákladů spojených s tříděním odpadu z obalů z veřejných rozpočtů do cen výrobků, a to přibližně ve výši 80 Kč na obyvatele ročně.

2. Rizikové skupiny obyvatelstva

Uplatnění zákona bude představovat růst spotřebitelských cen v průměru o 0,1 %. Tento růst bude nerovnoměrný ve vztahu k různým výrobkům. V případě potravinářského zboží a zboží denní spotřeby půjde o růst cen v rozmezí 0,2 - 0,3 %. Uplatnění zákona bude plošně představovat vytvoření přibližně 2 000 trvalých pracovních míst s tím, že dočasně může po dobu tří let představovat zajištění výrobního programu pro přibližně 6 000 zaměstnanců (pokud potřebné technologie a zařízení nebudou importovány). Celkový dopad na HDP bude v případě aplikace integrovaného modelu řešení pozitivní, a to přibližně + 0,1 % až + 0,2  %.

Zákon o obalech, jehož návrh předkládá Ministerstvo životního prostředí spolu s Ministerstvem průmyslu a obchodu, má za cíl vytvořit právní rámec pro nakládání s obaly v České republice, a tím transponovat směrnici 94/62/ES o obalech a obalových odpadech a předpisy na ni navazující do českého právního řádu. Dosavadní právní úprava nakládání s obaly a odpady z obalů obsažená v zákoně č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a v jeho prováděcích předpisech nebyla komplexní a nevyhovovala plně požadavku souladu s právními předpisy ES (přestože v souvislosti s Dobrovolnou dohodou o uplatňování § 19 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a principů směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech v ČR, uzavřenou 1. dubna 1999 mezi Ministerstvem životního prostředí a Českým průmyslovým sdružením pro obaly a životní prostředí, která iniciovala vznik systému podpory využívání obalového odpadu v rámci integrovaného systému nakládání s komunálním a obalovým odpadem, se stala dobrou základnou pro první etapu praktické implementace směrnice ještě před přijetím samostatného obalového zákona).

Obal prochází v průběhu svého “životního” cyklu několika fázemi. V první fázi je obal výrobkem podléhajícím režimu zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, poté slouží k zabalení jiného výrobku, ke kterémuž účelu může být opakovaně využíván – opakovaně plněn, a v poslední fázi se stává odpadem (v terminologii zákona o obalech odpadem z obalu, což je jakýkoliv obal, který splňuje podmínky definice odpadu podle zákona o odpadech) podléhajícím režimu zákona o odpadech. Zákon o obalech upravuje existenci obalu ve všech uvedených fázích, i když v různém rozsahu. Z hlediska zákona o obalech je prioritní fází fáze uvedená jako druhá. V rámci právní úpravy výroby obalů (fáze první) jsou řešeny pouze některé specifické otázky a stejně tak jako úprava fáze poslední (odpady z obalů), kdy je důraz kladen zejména na provázání zákona o obalech se zákonem o odpadech.

Směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech (dále jen “směrnice”) si klade dva základní a nutno zdůraznit, že rovnocenné cíle: Je to na jedné straně vysoký stupeň ochrany životního prostředí (tj. zabránění negativních účinků obalů na životní prostředí nebo jejich omezení) a na straně druhé zabezpečení fungování vnitřního trhu a vyloučení překážek, které by mohly bránit obchodu nebo narušovat nebo omezovat hospodářskou soutěž v ES a v případě budoucího členství ČR i v ČR. Proto předkladatelé při tvorbě návrhu zákona vycházeli z koncepce, podle níž nový zákon musí uvést do souladu oba tyto na první pohled protichůdné zájmy.

Směrnice, jakožto jeden z typů pramenů sekundárního práva ES, stanoví cíle, jichž musí členské státy dosáhnout, a ve stanovení těchto cílů spočívá jeho závaznost. Naopak způsob, kterým má být vytyčených cílů dosaženo, je ponechán na vůli členských států. Tak je tomu i u směrnice o obalech a obalových odpadech. Směrnice hned v úvodních ustanoveních vyjadřuje preference Evropských společenství v oblasti obalů: základní prioritou je prevence vzniku

odpadu z obalů a následují opakované použití obalů, recyklace a další formy využití odpadu z obalů, a tím omezení rozsahu konečného odstraňování těchto odpadů. Směrnice následně u těchto vyjmenovaných priorit určuje bližší cíle:

Vzhledem k tomu, že stěžejním úkolem zákona o obalech je transponovat do českého právního řádu tuto směrnici, odpovídá obsah návrhu obsahu směrnice s tím, že u jednotlivých cílů navíc stanoví způsob jejich realizace, tj. určuje povinné subjekty a formuluje jejich povinnosti, ukládá sankce za jejich neplnění a navrhuje institucionální zabezpečení. Kromě tohoto základního úkolu musí návrh definovat svůj vztah k platným právním předpisům a zabezpečit svou provázanost zejména se zákonem o odpadech, a zajistit návaznost na dosavadní právní úpravu nakládání s obaly, aby byla zachována kontinuita plnění právních povinností v této oblasti.

Článek 10 směrnice předpokládá, že ke konkretizaci požadavků stanovených směrnicí budou vypracovány a vydány evropské normy. Toto ustanovení zůstalo nenaplněno až do června 2000, kdy Evropský normalizační institut (CEN) vydal 6 norem týkajících se problematiky obalů. Konečné schválení těchto evropských norem Evropskou komisí se předpokládá v průběhu roku 2001. Jednotlivé normy se věnují terminologii v oblasti nakládání s obaly, prevenci vzniku obalů, opakovanému použití obalů, recyklaci odpadu z obalů, energetickému využití odpadu z obalů a kompostování a biodegradaci odpadu z obalů. Tyto normy konkretizují a rozvádějí ustanovení směrnice, která jsou formulována v obecné rovině, a stanoví detailní požadavky na jednotlivé druhy nakládání s obaly.

Předkládaný zákon se vztahuje k jedné z oblastí evropského práva, k níž ČR požaduje přechodné období. Je vhodné zdůraznit, že členské státy EU měly na plnou implementaci směrnice transponované tímto zákonem stanovenu lhůtu 7 let, zatímco ČR i v případě přijetí požadavku na přechodné období zbývá na její implementaci pouze 4 a půl roku. Přitom ze zkušeností členských států plyne, že jde o jednu z nejobtížnějších oblastí evropského environmentálního práva, a to jak z hlediska transpozice, tak i implementace.

Vzhledem k tomu, že řada členských států EU při transpozici směrnice se setkala s problémy stížností na porušování pravidel volného trhu a současně řada států nedokázala směrnici implementovat v požadovaném čase, vycházeli předkladatelé z těch modelů řešení v rámci EU, které se projevily jako nekonfliktní z hlediska volného pohybu zboží a současně nejefektivnější z hlediska rychlosti implementace. Zkušenost států EU rovněž ukazuje, že způsob transpozice může výrazně ovlivnit náklady spojené s implementací až do rozdílu v násobcích. Vzhledem k tomu, že náklady implementace se přímo promítají do cen spotřebního zboží, byl předkladateli volen ten přístup k implementaci, který se v praxi členských států EU projevil jako ekonomicky nejefektivnější.

Protože s právním zakotvením a aplikací většiny požadavků obsažených ve směrnici nemá ČR dosud žádné zkušenosti, provedl předkladatel srovnání právních úprav vybraných států EU provádějících její transpozici, aby se seznámil s různými možnými přístupy k problematice obalů, zejména pak k otázce, která se jeví z hlediska transpozice jako nejproblematičtější, tj. k otázce zajištění systémového řešení sběru použitých obalů a jejich využití a recyklace, a aby případně při tvorbě zákona mohl využít zahraničních zkušeností.

Následující přehled právních úprav států EU je proto zaměřen zejména na transpozici článku 7 směrnice o obalech a obalových odpadech, který stanoví povinnost členských států zajistit vytvoření systémů pro navracení a shromažďování použitých obalů a odpadu z obalů od spotřebitelů a pro opakované použití nebo využití včetně recyklace těchto obalů a odpadu z obalů.

Rakouská právní úprava předpokládá vytvoření systému sběru odpadu z domácností, podniků i průmyslu. Výrobcům, distributorům a dovozcům je uložena povinnost odebírat zpět použité obaly. Povinné osoby se mohou zapojit do systémů sběru a využití, které využívají místní systémy sběru odpadů. Podniky, které se účastní v některém systému sběru a využití, na něj převádějí své výše uvedené povinnosti. Podniky, které se systému neúčastní, jsou povinny požadavky plnit samy včetně limitů stanovených pro využití a toto plnění prokazovat.

Každý výrobce a dovozce, který uvádí na trh balený výrobek, je povinen odebrat zpět takové množství použitých obalů, aby splnil limity pro využití a recyklaci. Osoby odpovědné za obaly (tj. baliči, plniči, dovozci atd.) jsou povinny nést plné náklady sběru, využití a odstraňování odpadu z obalů v souladu s tzv. meziregionální dohodou. Tyto povinné osoby mohou přenést své povinnosti na “jakoukoli třetí osobu vytvořenou podle veřejného nebo soukromého práva”, tzn. obvykle na společnosti nakládající s odpadem nebo na místní úřady, nebo mají možnost uzavřít smlouvu o přenesení těchto povinností na “schválenou organizaci”. Uzavřená smlouva s takovou organizací stačí k tomu, aby povinnosti odpovědné osoby byly považovány za splněné. Malé podniky může v organizaci reprezentovat třetí osoba, např. obchodní asociace. Organizace musí být neziskovou společností, jejíž jedinou činností je přebírat odpovědnost za smluvní partnery v oblasti zpětného odběru. Schválení (na dobu max. 5 let) uděluje organizaci Meziregionální obalový výbor, který také dozírá na jejich činnost.

Ve Francii je upraveno zvláštními nařízeními nakládání s použitými obaly pocházejícími z domácností (1993) a s použitými obaly pocházejícími z průmyslu (1995). Další nařízení (1996) reaguje na přijetí směrnice 94/62/ES o obalech a odpadech z obalů. Výrobcům a dovozcům balených výrobků je dána odpovědnost za využití odpadu z obalů z domácností. Povinnosti z toho vyplývající mohou plnit buď sami vlastními prostředky, nebo prostřednictvím schválené organizace. Organizace, které přebírají odpovědnost za jednotlivé podniky, musí mít vládní schválení, udělované na dobu až 6 let a prodloužitelné francouzským ministerstvem životního prostředí. Toto schválení specifikuje druhy a množství obalů, které organizace musí odebírat zpět a odstraňovat, výši plateb odváděných organizaci a výši plateb, které organizace bude poskytovat místním úřadům na uhrazení jejich nákladů na provádění třídění odpadů. V současné době existuje ve Francii jedna centrální organizace a několik menších organizací, které se specializují na vybrané obaly (např. obaly od léčiv).

Německo je příkladem země, kde byl zaveden tzv. duální systém. Nakládání s obaly je v Německu upraveno nařízením o předcházení vzniku odpadu z obalů (1991), novelizovaným v r. 1998. Prodejci jsou povinni před nabídnutím výrobků k prodeji z nich odstraňovat sekundární obaly nebo poskytnout kupujícím možnost tyto obaly v obchodě ponechat. Dále jsou povinni zavést v provozovnách sběrná místa pro použité obaly, které jsou pak dodavatelé výrobků povinni odebrat a zajistit jejich využití. Z plnění těchto povinností jsou vyňati ti výrobci a prodejci, kteří jsou zapojeni do duálního systému pro sběr, třídění a využití použitých obalů. Náklady na jeho provoz jsou hrazeny z plateb, které výrobci a prodejci zapojení do tohoto systému odvádějí za používání tzv. zeleného bodu – symbolu uváděného na obalu, který označuje účast v systému. Systém spravuje jediná společnost – Duales System Deutschland AG.

V Nizozemsku jsou základní pravidla pro nakládání s obaly stanovena smlouvou mezi nizozemskou vládou, Společností pro obaly a životní prostředí a národními organizacemi zaměstnavatelů (tzv. Covenant II, 1997). (Jde tedy o řešení pomocí dobrovolné dohody formálně podobně současné situaci v ČR.) K této smlouvě se připojilo přes 300 tis. nizozemských podniků. Nizozemské ministerstvo životního prostředí doporučuje podnikům spolupracovat na základě této smlouvy, jelikož tak přestávají nést individuální odpovědnost za plnění stanovených cílů (povinných limitů pro využití, recyklaci atd.). Naopak podniky, které smlouvu nepodepsaly, musí plnit zvláštní povinnosti týkající se oznamování přijatých opatření, vedení zvláštních evidencí o nich apod. Separovaný sběr použitých obalů z domácností provádějí místní úřady, náklady hradí podniky podle smlouvy. Náklady na odstraňování obchodních a průmyslových obalů hradí jejich koneční uživatelé.

Zákon o obalech a odpadech z obalů (1997) stanoví, že všechny obaly uvedené na španělský trh musí být zpětně odebrány nebo zapojeny do “integrovaného systému odpadového hospodářství” nebo do vratného systému pomocí záloh. Zákon dává možnost vzniku více organizací zajišťujících integrovaný systém odpadového hospodářství, avšak působí pouze jediná – Ecoembes. Tyto integrované systémy musí být schváleny regionálním úřadem. Schválení se uděluje na dobu nejvýše 5 let a může být obnoveno. Integrované systémy jsou financovány z plateb, kterým podléhá každý balený výrobek uvedený na trh, a to diferencovaně podle použitého obalového materiálu. Výrobek, za který byla platba provedena, smí být označen značkou účasti v integrovaném systému. Místní úřady mohou uzavřít s integrovaným systémem smlouvu, v níž jsou specifikovány podmínky, za nichž budou provádět sběr použitých obalů a dopravovat je ke třídění nebo přímo k využití.  V takovém případě hradí systém místnímu úřadu z výnosu plateb, které mu plynou za balené výrobky uváděné na trh, rozdíl mezi náklady, které by tyto úřady vynaložily na klasický způsob sběru odpadu, a náklady, které vynakládají na oddělený sběr použitých obalů. Místní úřady, které nespolupracují s integrovaným systémem, uzavřou smlouvu s autonomním regionem; tato smlouva stanoví povinné limity využití a recyklace použitých obalů pocházejících z jejich území.

Velká Británie je jediným státem EU, který při snaze o zajištění využití obalů nepoužil postup vytvoření autorizované společnosti k zajištění zpětného odběru. Byl použit koncepčně odlišný postup, při kterém autorizované společnosti nakupují na volném trhu zvláštní cenný papír, který vydávají a obchodují firmy, které provádějí recyklaci obalového odpadu. Výrobce je povinen sám nebo prostřednictvím autorizované společnosti nakoupit takové množství těchto cenných papírů, které odpovídá jeho produkci obalů a výrobků. Jde o určitou analogii obchodovatelných emisních limitů. Zvolená koncepce se projevila jako poměrně neúčinná a Velká Británie je jedním ze států EU, který má výrazné problémy se splnění cílů daných směrnicí.

Přestože zpočátku byla cena za zmíněné cenné papíry poměrně vysoká, vzhledem k diktátu recyklačních firem, po krátké době poměrně rychle klesla, protože rychlá integrace původně konkurenčních autorizovaných společností vedla k prudkému poklesu ceny, a tedy i finančních zdrojů v odpadovém hospodářství. Navíc recyklační firmy použily zisk z prodeje cenných papírů jako krátkodobý zdroj zisku a získané finanční zdroje se neuplatnily v té oblasti, kterou bylo potřebné rozvinout, tedy v samotném sběru a třídění odpadu. Kromě toho se systém projevil jako obtížně kontrolovatelný z hlediska státních orgánů a navíc nezajišťuje evidenci obalových a odpadových toků vyžadovanou směrnicí.

Z uvedeného srovnání je patrné, že většina států EU založila svá systémová řešení na koncepci takového způsobu jejich financování, kdy zdrojem financí jsou výrobci obalů a balených výrobků. V praxi jde o to, že výrobcům a dovozcům je uložena povinnost zajistit zpětný odběr a využití obalů v míře odpovídající jejich produkci, resp. dovozu. Tuto povinnost mohou plnit individuálně, tj. fyzickým zajištěním sběru vlastních obalů nebo prostřednictvím zmíněného systému, tj. uzavřením smlouvy a tedy prakticky finančním plněním odpovídajícím vlastní produkci za podmínek stanovených tímto systémem. Z tohoto důvodu článek 7 směrnice zdůrazňuje, že systém musí být otevřený všem tzv. ekonomickým činitelům, aby bylo zajištěno, že nedojde k diskriminaci žádného hospodářského subjektu na jednotném trhu.

Problematika diskriminace je při vytvoření systému podle článku 7 směrnice jednou z nejcitlivějších otázek. Přesto, že směrnice neurčuje, jakým způsobem má být systém vytvořen, právě otázka možného obviňování členských států z diskriminace určitých hospodářských subjektů nebo výrobků vedla všechny členu EU ke shodnému přístupu. Všechny systémy uplatněné v EU jsou řešeny jako soukromoprávní organizace, tedy jako organizace vlastněné a provozované výlučně samotnými výrobci obalů a zboží – tedy z hlediska transpozice směrnice povinnými osobami, ovšem za účasti orgánů veřejné správy při konstituování systému v podobě souhlasu s činností, autorizace, licence apod. Pouze tento přístup zajišťuje, že stát nemůže být obviňován z toho, že sám nebo prostřednictvím veřejných institucí ovlivňuje činnost systému ve prospěch nebo neprospěch určitých hospodářských subjektů nebo výrobků. Z uvedeného důvodu se také jeví jako méně vhodné řešit financování implementace směrnice prostřednictvím ekologických daní na jednotlivé typy obalů prostřednictvím státního rozpočtu, formou komunální daně nebo obdobným nástrojem, kdy by obce náklady na sběr a třídění obalů přenášely přímo na výrobce.

Systém (nebo systémy) požadovaný článkem 7 je ve všech státech EU soukromým subjektem, který má nejčastěji formu akciové společnosti založené výrobci obalů a balených výrobků. Tyto akciové společnosti jsou výrobci zakládány jako účelové společnosti neziskového typu a podléhají zvláštnímu režimu podle národní právní úpravy. V jednotlivých státech jde o řadu odchylek od běžné úpravy především v oblasti zdanění a nakládání s prostředky včetně omezení některých práv akcionářů (jde o určitou analogii zdravotních nebo penzijních pojišťoven). Společnou charakteristikou národních úprav je to, že takové společnosti mohou být provozovány pouze na základě autorizace (souhlasu, povolení) státního orgánu a pod kontrolou takového orgánu.

Předkládaný návrh zákona řeší problematiku vzniku systému podle článku 7 obdobným způsobem. Ukládá osobám, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly (tj. výrobcům, dovozcům, distributorům, plničům, baličům a dalším osobám podílejícím se na tzv. obalovém řetězci), individuální povinnost zajistit zpětný odběr, třídění a využití odpadu z obalů a současně jim umožňuje vytvořit tzv. autorizovanou společnost, která je oprávněna zajištění plnění těchto povinností od nich převzít a zabezpečovat jejich plnění pro větší počet povinných osob současně.

Způsob zajištění sběru a třídění odpadu z obalů je podle předkládaného zákona ponechán na autorizované společnosti, ovšem v rámci limitů určených zákonnými podmínkami a rozhodnutím o autorizaci. V praxi se v EU uplatňuje několik řešení. Z hlediska rozlišení lze rozdělit tato řešení na speciální tam, kde autorizovaná společnost zajišťuje sběr určitých úzce specializovaných typů obalů, jako jsou například obaly na léčiva, a plošná tam, kde autorizovaná společnost zajišťuje sběr obecných typů obalů, jakou jsou například běžné spotřebitelské obaly bez bližšího rozlišení. V prvním případě jde obvykle buď o situaci, kdy autorizovaná společnost sama fyzicky zajišťuje sběr nebo uzavírá zvláštní smlouvy s distribučními místy speciálního druhu výrobku (například s lékárnami). Předkládaný zákon takové řešení umožňuje. V druhém případě plošného sběru jde vždy o řešení, které těsně souvisí s běžným nakládáním s komunálním odpadem, protože spotřebitelské obaly se obecně stávají jeho součástí. Autorizovaná společnost tedy musí smluvně řešit zpětný odběr a třídění obalů buď prostřednictvím obcí nebo prostřednictvím podniků, které zajišťují nakládání s komunálním odpadem. V členských státech EU jsou používány oba postupy v závislosti na národní úpravě a na podmínkách, které jsou stanoveny pro činnost příslušné autorizované společnosti. Samotné technické řešení se běžně rozlišuje na tzv. integrované a duální. Integrované řešení předpokládá, že obaly jsou tříděny spolu s ostatním komunálním odpadem jako jeho integrální složka a obvykle je založeno na smluvních vztazích mezi autorizovanou společností a obcemi. Duální řešení zavádí zvláštní systém pouličního sběru obalového odpadu odděleně od ostatního domovního odpadu a obvykle je řešeno přímým smluvním vztahem mezi autorizovanou společností a jí vybranou firmou, která technicky zajišťuje sběr a svoz odpadu.

Protože autorizované společnosti jsou zakládány účelově ke splnění zákona samotnými výrobci, je jejich vlastním zájmem omezit náklady společnosti na minimum, postačující ke splnění požadavků zákona. K tomu je nutné zajistit, aby společnost nemohla být využita k prospěchu zakladatelů. Předkládaný zákon přímo omezuje nakládání s prostředky společnosti tak, aby nemohly být použity ve prospěch akcionářů společnosti a současně upravuje podmínky činnosti a práva akcionářů tak, aby k témuž nemohlo dojít nepřímou cestou. Provozování autorizované společnosti podle navrhovaného zákona tedy není, tak jako nikde v EU, hospodářskou činností provozovanou za účelem zisku.

Rizikovým faktorem z hlediska účelného vynakládání prostředků z hlediska cíle zákona je případné propojení autorizované společnosti se subjekty zainteresovanými na maximalizaci finančních prostředků vynaložených na sběr, třídění, využití a recyklaci odpadu. Těmi jsou ekonomické subjekty nakládající s odpady, subjekty, v jejichž kompetenci je nakládání s komunálním odpadem (obce) a subjekty zajišťující využití a recyklaci odpadů.

Z tohoto důvodu jsou všechny autorizované společnosti působící v EU plně kontrolovány výrobci obalů a baleného zboží. Předkládaný zákon obsahuje ustanovení, jejichž cílem je důsledně oddělit řízení a vlastnictví autorizované společnosti od subjektů, které by mohly být v konfliktu zájmů z hlediska zajištění její efektivity a minimalizace nákladů na sběr, třídění a využití obalů.

Na druhé straně jsou subjekty nakládající s odpady závislé na stabilní činnosti autorizované společnosti. Proto je ve všech státech EU postupováno tak, aby při zachování možnosti výběru jednotlivých řešení výrobci byl počet autorizovaných společností omezen a byla zajištěna jejich stabilita (v řadě států jde pouze o jedinou autorizovanou společnost). Vychází se přitom z předpokladu, že je v samotném zájmu zakladatelů minimalizovat náklady společnosti a toho, že jde o neziskovou činnost. Předkládaný zákon stanovuje poměrně striktní podmínky autorizace společností a jejich důslednou kontrolu, aby se předešlo jejich nestabilitě.

1. nařízení vlády, kterým se stanoví výše zálohy pro vybrané druhy vratných zálohovaných obalů nebo pro vratné zálohované obaly určené pro vybrané druhy výrobků podle § 9 odst. 9,
2. vyhláška Ministerstva životního prostředí, kterou se stanoví rozsah využití odpadu z obalů podle § 11 odst. 2 a rozsah a způsob vedení evidence a jejího ohlašování podle § 14 odst. 3,
3. vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zdravotnictví vyhlášku, kterou se stanoví postup určování nejmenší hmotnosti a nejmenšího objemu obalů podle § 3 odst. 2, nejvyšší přípustnou hodnotu součtu obsahu vybraných látek podle § 4 odst. 1 písm. b), způsob hodnocení koncentrace látek podle § 4 odst. 3, způsob hodnocení využitelnosti obalů podle § 4 odst. 4, rozsah a způsob označování obalů podle § 6 odst. 3, náležitosti opatření podle § 7 a způsob a postup opakovaného použití obalů podle § 7 odst. 2,
4. vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu, kterou se stanoví způsob označování vratných zálohovaných obalů podle § 9 odst. 3.

Návrh zákona o obalech je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Česká republika není vázána žádnou mezinárodní smlouvou týkající se nakládání s obalovým odpadem.

Účel navrhovaného zákona spočívá, v souladu s evropskou směrnicí, v prevenci vzniku odpadů z obalů. Té bude na základě zákona dosahováno zejména snižováním hmotnosti a objemu obalů a jejich škodlivosti pro životní prostředí včetně snižování hmotnosti, objemu a škodlivosti látek obsažených v obalech. Smyslem prevence minimalizovat množství odpadu z obalů, který musí být odstraňován (např. zejm. skládkováním), a tím minimalizovat negativní vlivy obalů a odpadů z obalů na životní prostředí.

Vzhledem k tomu, že vybrané aspekty nakládání s některými obaly již platné právní předpisy řeší, stanoví návrh, že další požadavky na obaly stanovené zvláštními právními předpisy zůstávají nedotčeny. Zákon o obalech bude vůči těmto zvláštním právním předpisům v postavení obecné právní úpravy.

Pojmy výrobek, uvedení obalu na trh, uvedení obalu do oběhu a dovoz obalu jsou v zájmu jednoty pojmů a bezrozpornosti právního řádu definovány obdobně jako v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů, s tím rozdílem, že namísto pojmu distribuce je zde použit z jazykového hlediska vhodnější pojem uvedení do oběhu. Uvedení na trh a uvedení do oběhu je rozlišeno proto, že je nutno jednoznačně určit povinné osoby v jednotlivých fázích nakládání s obaly: v případě uvedení na trh jsou to výrobce a dovozce, v případě uvedení do oběhu pak distributor, prodejce a další osoby, které tvoří součást tzv. obalového řetězce, zejména plnič a balič. Pro uvedení na trh nebo do oběhu není rozhodné, zda obal je uváděn na trh nebo do oběhu jako samostatný výrobek nebo zda je do něj zabalen jiný výrobek.

Toto ustanovení rozvádí a konkretizuje hlavní účel zákona, jímž je prevence vzniku obalů, a tím odpadu z obalů. Ukládá povinnost výrobců a dovozců minimalizovat hmotnost a objem na takovou nejnižší míru, která ještě umožňuje splnění požadavků kladených na balené výrobky (zejm. požadavek ochrany těchto výrobků) a zachovává obal přijatelným pro spotřebitele. Konkrétní pravidla pro určování hodnot hmotnosti a objemu obalů z jednotlivých materiálů a pro jednotlivé druhy výrobků (objemem se zde míní nikoli objem náplně obalu, ale vlastní objem obalu – jeho stěn, částí apod.) stanoví prováděcí vyhláška odkazem na příslušnou normu ČSN EN, jež je evropskou harmonizovanou normou CEN převzatou v České republice překladem.

Jednotlivé povinnosti se týkají obsahu škodlivých a jiných nebezpečných látek obsažených v obalu z hlediska jejich pozdějšího využití nebo odstranění, až se obal stane odpadem, nejvyššího přípustného obsahu vybraných těžkých kovů v obalech a dále požadavků na opakovanou použitelnost nebo využitelnost vyráběných obalů (zde nutno zdůraznit, že jde o požadavky na výrobu obalů – požadavky na to, aby obaly byly vyráběny tak, aby byly opakovaně použitelné, nebo budoucí odpady z nich aby byly využitelné – nikoli na vlastní opakované použití obalů nebo využití odpadu z obalů).

Smyslem tohoto ustanovení je zajistit prokazatelnost souladu obalů, které jsou uváděny na trh nebo do oběhu v České republice, s požadavky zákona kladenými na výrobu obalů a jejich uvádění na trh. O splnění podmínek uvedení obalu na trh je ten, kdo obal nebo balený výrobek uvádí na trh (tj. výrobce nebo dovozce), povinen vypracovat písemné prohlášení, jehož vzor (formulář) je stanoven v příloze zákona v souladu s příslušnou harmonizovanou normou ES, a předat je osobě, která bude obal nebo balený výrobek uvádět do oběhu (tj. zejména distributorovi nebo prodejci). Osoba, která obal nebo balený výrobek přebírá, je povinna prohlášení převzít. Prohlášení musí být na vyžádání poskytnuto kontrolním orgánům. Ustanovení napomáhá efektivnějšímu výkonu kontroly nakládání s obaly. Prohlášení je obdobou prohlášení o shodě vydávaného na základě zákona č. 22/1997 Sb.

Určité výjimky z povinností týkajících se prohlášení o splnění podmínek uvedení obalu na trh jsou přiznány obalům některých přípravků podle zákona o léčivech. Tyto výjimky ovšem neznamenají, že obaly těchto přípravků by byly vyňaty z obecných požadavků na obaly podle § 3 a 4, pouze prokazování splnění těchto požadavků bude probíhat odchylně na základě prohlášení vydávaných podle zákona o léčivech.

Povinnost zajistit označování obalů z hlediska materiálu, z něhož byly obaly vyrobeny a z hlediska způsobu nakládání s použitým obalem byla ustanovena již zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech. Ustanovení § 6 zajišťuje, aby informace o materiálovém složení obalu a způsobu nakládání s použitým obalem provázela obal od jeho výroby až po jeho naplnění výrobkem s cílem, aby při konečném prodeji baleného výrobku spotřebiteli byla tato informace vyznačena viditelně, snadno čitelně a odolným způsobem na obalu nebo na štítku. Konkrétní způsob označování stanoví prováděcí právní předpis.

Ustanovení obsahuje základní pravidla pro opakované použití obalů. Odkazuje na přílohu zákona, která v souladu s evropskými normami CEN provádějícími směrnici stanoví znaky, kterými se vyznačují jednotlivé typy systémů opakovaného použití. Opakované použití obalu je definováno v § 2 písm. g). Je možné je provádět buď pomocí vratných obalů (§ 2 písm. h) (v příloze č. 2 bod A.1 a A.2, resp. B.1 a B.2), nebo pomocí obalů, pro které tento zvláštní systém nebyl zaveden (v příloze č. 2 bod A.3, resp. B.3). Způsob a postup opakovaného použití obalů stanoví prováděcí právní předpis, a to v souladu s příslušnou ČSN EN normou, přebírající evropskou normu CEN o opakovaném použití obalů.

Ve vnějším připomínkovém řízení byly projednány dvě varianty tohoto ustanovení, které se lišily řešením způsobu stanovení výše zálohy. V obou variantách se zčásti přebíral obsah ustanovení § 18 platného zákona o ochraně spotřebitele, v němž budou ponechány pouze ty odstavce, které řeší vratné zálohované obaly výhradně ve vztahu k ochraně spotřebitele. Vzhledem k tomu, že převážná většina připomínkových míst preferovala variantu 1, byla tato varianta zvolena.

Hlavním cílem § 9 je určit způsob stanovení výše zálohy a zajistit její jednotnou výši v celém řetězci od výrobce až po prodejce. Zvolené řešení nabízí stanovení výše zálohy prováděcím právním předpisem – nařízením vlády. Jeho předností je nižší administrativní náročnost, jednoduchost, přehlednost a právní jistota spotřebitele. Nevýhodou naopak může být nepružnost a riziko, že výše zálohy nebude vždy přesně odrážet aktuální potřeby trhu. Zvolená varianta § 9 kromě způsobu stanovení výše zálohy vládním nařízením přejímá obsah § 18, odst. 1, 2, 3, 5, 6 a 8 zákona o ochraně spotřebitele, v platném znění. Přehled o vzájemně si odpovídajících ustanoveních odstavců § 9 návrhu zákona o obalech a § 18 zákona o ochraně spotřebitele v platném znění podává následující tabulka:

Toto ustanovení zakotvuje povinnost osob, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly nebo (tj. výrobců a dovozců, distributorů i prodejců), zajistit zpětný odběr použitých obalů v rozsahu odpovídajícím jejich produkci (resp. dovozu či prodeji), a to způsobem, který zohlední zejména dostatečnou četnost sběrných míst a jejich dostupnost pro spotřebitele. O způsobu zajištění zpětného odběru jsou povinny informovat spotřebitele ty povinné osoby, které prodávají balené výrobky spotřebiteli (tzv. poslední prodejci), a autorizované obalové společnosti. Možné způsoby plnění povinnosti zpětného odběru jsou uvedeny v § 12 odst. 1. Vymahatelnost povinnosti zpětného odběru nastává podle přechodného ustanovení § 48 odst. 1 uplynutím 6 měsíců ode dne účinnosti zákona.

§ 11 je transpozicí čl. 6 směrnice, který řeší stanovení povinných podílů využití a recyklace odpadu z obalů. Jelikož Evropská unie hodlá tyto podíly postupně zpřísňovat, je za účelem flexibility navrženo řešení stanovením jejich výše prováděcím právním předpisem, který stanoví konkrétní hodnoty využití a recyklace v rámci rozmezí daného evropskou směrnicí (podle platného znění směrnice době jde o rozmezí 50 % až 65 % u využití, 25 % až 45 % pro recyklaci a minimální podíl 15 % recyklace každého druhu odpadu z obalů). Nutno doplnit, že Česká republika požádala o přechodné období pro dosažení cílových hodnot u recyklace a využití odpadu z obalů do 31. 12. 2005.

V případě řešení uvedeného pod písmenem b) je nutno zdůraznit, že k přenesení povinnosti zde dochází výhradně spolu s přenesením vlastnického práva k obalu nebo balenému výrobku. Tím se znemožňuje zneužívání tohoto typu přenesení povinnosti např. na fiktivní osoby, a tím se vyhýbání jejímu plnění.

Možnost uvedená v písmenu c) je plnění těchto povinností pomocí tzv. autorizované obalové společnosti (resp. některé z autorizovaných obalových společností), tedy k tomuto účelu určené a státem autorizované akciové společnosti, která zajišťuje toto plnění pro větší počet povinných osob prostřednictvím určitého k tomu autorizovanou společností vytvořeného systému (např. systému plnění ve spolupráci s obcemi). Podmínky udělení autorizace a organizace a činnost autorizované společnosti jsou stanoveny v hlavě třetí (§ 15 až 28).

Z podstaty věci vyplývá, že povinnost zpětného odběru a povinnost využití odpadu z obalu lze splnit pro jeden a tentýž obal pouze jednou (v opačném případě bychom došli k absurdním hodnotám podílu využití přesahujícím 100 % obalů uvedených na trh nebo do oběhu). Z dikce § 10 odst. 1 a § 11 odst. 2 lze dovodit, že je-li splnění těchto povinností vzhledem k určitému obalu zajištěno některou z povinných osob v rámci obalového řetězce, každá následující osoba, která uvádí tento obal do oběhu, má už splnění těchto povinností vzhledem k tomuto obalu zajištěno.

§ 13 zavádí Seznam osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů (dále jen “Seznam”). Do tohoto Seznamu se nemusí zapisovat osoby, které povinnost zpětného odběru plní prostřednictvím autorizované obalové společnosti, ani tzv. poslední prodejci při splnění stanovených podmínek. Rozsah údajů požadovaných pro zápis do Seznamu je v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů. Navrhované znění umožňuje bezproblémové zapsání do Seznamu i zahraničních osob tím, že v návrhu na zápis mohou uvést požadované údaje v anglickém jazyce a namísto údajů podle odstavce 3 písm. a) a b),

pokud tyto údaje ve státě jejich sídla nebo bydliště neexistují, uvedou údaje jim odpovídající, pokud existují. Pro provedení zápisu do Seznamu stanoví návrh vlastní proceduru. Zapisování nepodléhá správnímu řádu a vlastní zápis (nebo změna zápisu nebo vyřazení osoby ze Seznamu) není správním rozhodnutím, ale má charakter registračního úkonu. Seznam bude veřejným seznamem.

Údaje shromážděné podle § 14 budou (spolu s údaji shromážděnými z evidencí autorizovaných společností podle § 22) podkladem pro sestavení souhrnné evidence, tj. ukazatele celkových množství obalů uvedených na trh nebo do oběhu a zpětně odebraných včetně celkových množství vratných obalů, a způsobu dalšího nakládání s nimi (tj. zda byly opakovaně použity, využity nebo zrecyklovány, případně odstraněny). Tato souhrnná evidence bude veřejně přístupná.

Zákon o obalech umožňuje 3 způsoby plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů povinnými osobami (§ 12 odst. 1 písm. a) až c). Lze předpokládat, že většina povinných osob bude mít pro ekonomickou výhodnost kolektivního plnění systémového charakteru zájem plnit své povinnosti způsobem uzavření tzv. smlouvy o sdruženém plnění s autorizovanou obalovou společností (dále jen “autorizovaná společnost”).

Základem koncepce servisní organizace v předkládaném návrhu zákona je akciová společnost, upravená v některých dílčích otázkách odchylně od obchodního zákoníku, vytvořená samotnými povinnými osobami, jejímž cílem bude právě jen plnění těchto veřejnoprávních povinností, jejíž nakládání se ziskem bude omezeno, a která bude poměrně striktně regulována a kontrolována ze strany státní správy. Hlavní snahou předkladatelů je vytvořit takovou právní úpravu, která by umožnila transparentnost a dobrou kontrolovatelnost celého systému, a zabránila jeho “vytunelování” (také proto jsou volena některá omezení nebo odchylky od obchodního zákoníku obdobně jako je tomu v zákoně o bankách a v některých dalších zákonech upravujících činnost některých subjektů finančního trhu).

Předkladatel zvolil pro základ formy společnosti zajišťující sdružené plnění akciovou společnost, jakožto formu vysoce transparentní (zaknihované akcie), pro domácí i zahraniční výrobce i ostatní povinné osoby důvěryhodnou a v zahraničí pro fungování servisní organizace osvědčenou (z evropských států má servisní organizaci ve formě akciové společnosti Rakousko, Belgie, Francie, Spolková republika Německo, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie).

K činnostem, kterými se zajišťuje sdružené plnění povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů, musí mít akciová společnost autorizaci Ministerstva životního prostředí udělovanou po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu na dobu určitou (nejvýše 10 let) s možností prodloužení. Žádost podává existující akciová společnost (zákon neřeší založení a vznik akciové společnosti, která hodlá žádat o autorizaci a autorizace není třeba ke vzniku této společnosti, ale pouze k činnosti). Žádat o autorizaci může tedy například i akciová společnost, založená původně za jiným účelem, pokud splní podmínky vyžadované tímto zákonem pro činnost autorizované společnosti.

Zákon nevylučuje udělení autorizace více autorizovaným společnostem. Není nutné, aby každá autorizovaná společnost přebírala odpovědnost za všechny druhy obalů uváděné v České republice na trh nebo do oběhu. V jiných státech je obvyklé, že existuje jedna obecná servisní organizace pro všechny druhy obalů a vedle toho několik menších organizací specializovaných na některé druhy obalů (např. obaly od léčiv, sudy, palety). Proto nutnou součástí udělené autorizace je stanovení druhů obalů, k jejichž zajištění zpětného odběru a využití bude společnost oprávněna. Druhou nutnou náležitostí autorizace je stanovení

požadavků na podíl využití a recyklace odpadu z obalů, které uvedli do oběhu “klienti” společnosti, tj. osoby, které se společností uzavřely smlouvu o systémovém plnění. Tyto požadavky bude Ministerstvo životního prostředí určovat takovým způsobem, aby v rámci celého státu (včetně povinných osob plnících tyto povinnosti jiným způsobem než uzavřením

• okruhu osob, které mohou být akcionáři autorizované společnosti (odstavec 1): smyslem tohoto omezení je zúžit okruh možných akcionářů pouze na osoby, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů, aby se v autorizované společnosti uplatnil systém autokontroly – budou-li akcionáři společnosti pouze ty osoby, které jí zároveň přispívají svými vlastními prostředky, budou mít velký zájem na tom, aby společnost fungovala efektivně, a jejich příspěvky byly tudíž co nejnižší a aby jejich prostředky nebyly zneužity k jiným účelům než k plnění zákonných povinností;
• povinnosti každého akcionáře mít s autorizovanou společností uzavřenu smlouvu o sdruženém plnění (odstavec 2), tj. každý akcionář musí být zároveň “klientem” autorizované společnosti, která pro něj zajišťuje sdružené plnění; toto omezení doplňuje rovněž princip autokontroly;
• nejvyššího přípustného podílu jednoho akcionáře nebo akcionářů jednajících ve shodě na základním kapitálu autorizované společnosti (odstavec 3): má zabránit zneužití autorizované společnosti velkým akcionářem v neprospěch klientů; i tento princip posiluje autokontrolu společnosti;
• zákazu podnikat v oblasti nakládání s odpady: má zabránit akcionáři využívat prostředků klientů ve vlastní prospěch nepřímým způsobem tak, že autorizovaná společnost bude při zajišťování zpětného odběru a využití obalů uzavírat smlouvy o nakládání s odpadem, které by byly výhodné pro akcionáře nebo vytvářely prostředí zvýhodňující akcionáře angažovaného v nakládání s odpadem na trhu odpadových služeb

Toto ustanovení má za cíl předejít možnému střetu zájmů členů orgánů, akcionářů nebo zaměstnanců autorizované společnosti. Odstavec 2 doplňuje § 17 odst. 3 tak, aby k zvýhodnění určitých subjektů nakládajících s odpady nebo určitých výrobců obalů nedošlo činností osob podílejících se na řízení autorizované společnosti. Zejména jde o riziko ovlivňování trhu odpadových služeb, na němž bude autorizovaná společnost hrát významnou roli, ve prospěch konkrétních podniků v odpadovém hospodářství ať již přímo použitím finančních prostředků od klientů společnosti nebo nepřímo slaďováním koncepce řešení systému sběru a využití odpadu z obalů se zájmy určitého podniku.

§ 19 shrnuje odchylky autorizované akciové společnosti od obecné úpravy akciových společností v obchodním zákoníku. Tyto odchylky se týkají vydávání akcií, nakládání se ziskem, základního kapitálu, účasti autorizované společnosti v jiných právnických osobách, podmínek pro konání valné hromady, uzavírání smluv s osobami, které mají k autorizované společnosti zvláštní vztah a podmínek pro zrušení autorizované společnosti v době platnosti autorizace, sloučení autorizované společnosti s jinou právnickou osobou nebo rozdělení autorizované společnosti. Všechny tyto odchylky v režimu autorizované společnosti mají zabránit zneužití autorizované společnosti k jiným účelům než je zajišťování sdruženého plnění nebo “vytunelování” společnosti. Zvlášť je třeba zdůraznit koncepci neziskovosti autorizované společnosti založenou v § 19 odst. 2 – tato společnost je určena k tomu, aby zajišťovala kolektivní plnění veřejnoprávních povinností svých akcionářů a klientů, a nikoli za účelem dosahování zisku.

Zde jsou stanoveny podmínky pro hlavní činnost autorizované společnosti, tj. pro zajišťování sdruženého plnění, které souvisí zejména se získáváním smluvních partnerů - klientů (podmínky musí být pro všechny rovnocenné, každá povinná osoba musí mít možnost uzavřít smlouvu o sdruženém plnění, smlouva o sdruženém plnění musí pokrýt vždy všechny obaly povinné osoby, k nimž se vztahuje povinnost zpětného odběru a využití odpadu z obalů, a k jejichž sdruženému plnění je autorizovaná společnost oprávněna) a se samotným zajišťováním plnění těchto povinností. Jde tedy o implementaci požadavku směrnice na otevřenost systému všem hospodářským subjektům za rovných podmínek.

Předpokládá se, že autorizované společnosti budou spolupracovat s obcemi, které tak budou vedle povinných osob druhým základním typem smluvních partnerů autorizovaných společností. Autorizované společnosti jim budou přispívat na systémy třídění odpadů. Podmínky smluv s jednotlivými obcemi musí být rovnocenné. Žádná obec není povinna uzavřít s autorizovanou společností smlouvu – je pouze na vůli obce, zda taková smlouva by pro ni byla ekonomicky i jinak výhodná. Naopak autorizovaná společnost je povinna uzavřít smlouvu s každou obcí, která o to projeví zájem. Přínosem těchto smluv pro obce jsou finanční úhrady za třídění sběru odpadu z obalů, který jinak obce provádějí na vlastní náklady. Cílem ustanovení je zajistit, aby systém sběru byl podporován na celém území státu v souladu s požadavky směrnice. Autorizované společnosti se tedy znemožňuje soustředit se pouze na sběr obalů ve větších sídlech s vysokou hustotou obyvatel, což je pro ni jednodušší, a ignorovat potřeby menších obcí.

Autorizované společnosti mohou vykonávat jinou činnost, než je zajišťování sdruženého plnění, pouze v souladu s tímto ustanovením. Důvodem je zajistit transparentnost podnikání autorizované společnosti. Autorizovaným společnostem se při tom ponechává volnost sdružovat se v existujících sdruženích subjektů obdobného typu v rámci EU nebo vytvořit taková sdružení v rámci ČR, což je důležité pro koordinaci jejich činnosti.

Toto ustanovení zakládá autorizované společnosti povinnost způsobem stanoveným v rozhodnutí o autorizaci vést a ohlašovat Ministerstvu životního prostředí jednak evidenci osob, s nimiž má autorizovaná společnost uzavřenu smlouvu o sdruženém plnění, a jednak evidenci množství obalů a množství odpadů z obalů. Tuto druhou evidenci je autorizovaná společnost povinna vést a ohlašovat nejméně v rozsahu stanoveném v příloze č. 3 k zákonu. Údaje získané z evidencí autorizovaných společností slouží opět jako podklad pro veřejnou souhrnnou evidenci shromažďovanou a vedenou Ministerstvem životního prostředí. K evidenčním povinnostem jsou připojeny informační povinnosti týkající se složení akcionářů a výsledků hospodaření autorizované společnosti.

§ 23 zakládá dohlížecí pravomoc Ministerstva životního prostředí nad činností autorizovaných společností. V případě zjištění nedostatků v činnosti autorizované společnosti, čímž se rozumí porušení povinností uložených tímto zákonem nebo jiným právním předpisem nebo autorizací, může Ministerstvo životního prostředí zvolit po posouzení povahy a závažnosti zjištěného nedostatku postup (postupy) podle odstavce 2 písmeno a) až c).

Změny autorizace provedené z jiných důvodů než z důvodu zjištění nedostatků v činnosti autorizované společnosti upravuje § 24, obdobně § 24 upravuje zrušení autorizace z jiných důvodů než zjištění nedostatků. Změna autorizace může spočívat zejména ve změně druhů obalů, pro které je autorizovaná společnost oprávněna zajišťovat sdružené plnění nebo ve změně požadovaného podílu využití odpadů z obalů, zejména z důvodu změny výše podílu využití a recyklace odpadu z obalů v evropské směrnici.

Jde o důvody, jejichž příčinou mohou být skutečnosti neovlivnitelné samotnou autorizovanou společností nebo související s celkovým ekonomických vývojem. V těchto případech může být zájmem státu z hlediska jeho mezinárodních závazků i ekonomické stability zachování činnosti společnosti i přes skutečnost, že nejsou v plném rozsahu plněny některé požadavky autorizace.

Všechna rozhodnutí o udělení, změně nebo zrušení autorizace budou pro účely informování zejména povinných osob, ale i veřejnosti, publikována ve Věstníku Ministerstva životního prostředí.

Jako samostatná část jsou vyděleny poplatky v oblasti nakládání s obaly a odpady z obalů. Tyto poplatky jsou koncipovány jako poplatky registrační a evidenční a podléhá jim zápis a evidence v Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů, a udělení autorizace a evidence v seznamu autorizovaných společností. Výnosy z těchto poplatků plynou do Státního fondu životního prostředí, který vymáhá neuhrazené poplatky soudní cestou.

Zde je upraveno institucionální zázemí pro aplikaci zákona o obalech. Kromě Ministerstva životního prostředí a Ministerstva průmyslu a obchodu se navrhují kompetence inspekčním orgánům (Ministerstvu zdravotnictví, České obchodní inspekci, České zemědělské a potravinářské inspekci, České inspekci životního prostředí Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv a Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv) a celním úřadům. Tyto

Hlava šestá stanoví ochranná a nápravná opatření a pokuty za správní delikty v oblasti působnosti zákona. Výše horních hranic pokut je odstupňována podle závažnosti protiprávního jednání.

Odstavec 6 § 42 postihuje případy, kdy povinná osoba plnila své povinnosti podle § 10 a 11 prostřednictvím autorizované společnosti, a autorizace této společnosti byla zrušena. Těmto povinným osobám, které musí po zrušení autorizace začít plnit své povinnosti jiným způsobem (ať už samostatně nebo přenesením na jinou osobu spolu s přenesením vlastnického práva, nebo uzavřením smlouvy o sdruženém plnění s jinou autorizovanou společností, případně vytvořením nové autorizované společnosti), se poskytuje ochranná lhůta 3 měsíců, kdy sice nesou povinnosti podle § 11 a 12, ale za jejich porušení nejsou pokutovány. Důvodem této lhůty, je zajistit, aby takové osoby, které v dobré víře zajistily plnění zákona měly časový prostor pro zajištění náhradního řešení a nebyly sankcionovány za důsledek pochybení třetí strany.

V případě pochybností, zda určitý výrobek je nebo není obalem, rozhoduje v řízení podle správního řádu Ministerstvo průmyslu a obchodu po projednání s Ministerstvem životního prostředí. Definice obalu, která je podle směrnice závazná je poměrně široká, a proto je nutné umožnit řešení sporných případů.

Souhrnné zmocňovací ustanovení zmocňuje vládu, Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo průmyslu a obchodu vydat příslušné prováděcí právní předpisy k zákonu o obalech.

Přechodné ustanovení souvisí s § 51, který stanoví, že zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2002. Díky přechodnému ustanovení budou vybrané povinnosti uložené v části druhé zákona vymáhány až po uplynutí 6 měsíců od vstupu zákona v účinnost. Jde o ty povinnosti, které dosud nebyly platnou právní úpravou uloženy. Smyslem těchto ustanovení je, aby povinné osoby měly možnost připravit se na plnění těchto povinnosti, tj. například založit společnost podle části třetí a zažádat o její autorizaci dříve, než budou tyto povinnosti vymáhány. Naopak u povinností, které již jsou součástí platné právní úpravy založené na § 18 a 19 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, v platném znění, a které jsou již plněny, není důvod k odkladu, ale převažuje zájem na kontinuitě plnění těchto povinností.

Změna zákona o ochraně spotřebitele spočívá ve zrušení těch ustanovení jeho § 18, jejichž obsah je převzat tímto zákonem (§ 9). Zbývající ustanovení § 18, která se váží úzce na ochranu spotřebitele, zůstanou v tomto ustanovení zákona o ochraně spotřebitele zachována. Podrobněji viz komentář k ustanovení § 9.