Hlas pro tento den - Netopýr
[\"./obrazky/netopyr.jpg\"]Netopýři jsou po hlodavcích druhou nejpočetnější
skupinou našich savců. Ačkoliv u nás žijí přinejmenším ve 22 druzích, většina
lidí se s nimi vůbec nesetká. Žijí nočním způsobem života, přes den se obvykle
ukrývají na nepřístupných místech, a co je hlavní - jako jediní ze savců jsou
obdařeni schopností aktivního letu. Hlas netopýra si můžete poslechnout na:
www-ext.rozhlas.cz [http://www-ext.rozhlas.cz/hlas/letouni/_zprava/38595]
Nezvyklý hlas, který posloucháme, v přírodě normálně neuslyšíte. Jde o
ultrazvukové signály netopýra rezavého, které do oblasti slyšitelné i pro
člověka převádějí pomocí zvláštních mikrofonů tzv. netopýří detektory. Na
displeji přístroje se zároveň zachytí frekvence, ve které netopýr vysílá, a
podle ní lze jednotlivé druhy určit. Některé přímo, jiné s pomocí počítačových
programů. Dokonce jsou podle zaznamenaných hlasů popisovány i zcela nové druhy
netopýrů. Netopýra rezavého lze v detektoru poznat snadno. Při letu ve větších
výškách vydává zvláštní dlouhé signály s nízkou frekvencí okolo 20 kHz,
připomínající dopadající kapky. Obvykle létá nad rybníky nebo v parcích s
letitými stromy, v jejichž dutinách se ukrývá. Je jedním z našich největších
netopýrů a na lov se vydává velmi záhy, dlouho před setměním. S ovládnutím
vzdušného prostoru souvisí i nutnost dokonalé prostorové orientace. Netopýři ji
vyřešili echolokací - jsou vybaveni jakousi obdobou radaru, či přesněji sonaru,
protože pracuje se zvukovými a nikoliv elektromagnetickými vlnami. Jednoduše
řečeno - vysílají série ultrazvukových, setiny sekundy trvajících a pro člověka
neslyšitelných signálů, jakýchsi výkřiků, které vznikají chvěním hlasivek v
hrtanu. Mají frekvenci zhruba mezi 20 až 160 kHz a netopýři citlivým sluchem
vnímají jejich odrazy. Tímto způsobem zaznamenají obdivuhodně přesně nejen
pohybující se drobnou kořist - například komára na 3 metry a můru na 5 metrů,
ale i jakékoliv překážky prostoru, štěrbiny ve skále nebo výstupky na stěně
jeskyně, v niž zimují. Existenci echolokace objevil už v 18. století Ital
Lorenzo Spallanzani, když nechal oslepené netopýry létat v zatemněné místnosti,
v níž natáhl velké množství nití. U netopýrů se setkáváme se dvěma typy
echolokace. \"Praví\" netopýři vydávají ústy signály s proměnlivou frekvencí a
orientují se zejména podle rychlosti jejich odrazu. Zatímco při letu ve volném
prostranství kontrolují polohu občasnými nízkofrekvenčními hlasy, při lovu se
frekvence jejich výkřiků s přibližováním ke kořisti zvyšuje, a tím i přesnost
informace o jejím pohybu. Netopýři jsou plně aktivní od jara do časného podzimu.
Od května do července vytvářejí samice kolonie, ve kterých odchovávají mláďata.
Bývají na půdách budov, za okenicemi, v různých štěrbinách a dutinách stromů.
Někdy se je podaří přilákat i do netopýří budky. Některé kolonie tvoří pár
desítek jedinců, jiné - jako třeba u netopýra velkého - čítají stovky zvířat.
Mláďata se rodí počátkem léta a během 4 až 5 týdnů jsou schopna letu. Samci v té
době žijí samotářsky nebo v malých skupinkách. Koncem léta nastává tzv. období
přeletů, kdy se obě pohlaví setkávají na tradičních místech a páří se. Mohou to
být jeskyně a jiné podzemní prostory, stromové dutiny či skalní útvary. Samice
na tato místa přilétají s odchovanými mláďaty, a tak se znalost těchto míst
předává z generace na generaci. Nepříznivé zimní období překonávají netopýři
mírného pásma hibernací. Řada druhů zimuje v podzemních úkrytech - v jeskyních,
štolách či sklepích - se stálou teplotou nad bodem mrazu a dostatečnou vlhkostí.
Kroužkování ukázalo, že jejich spánek není nepřetržitý - po čase se vždy
probouzejí, aby vyloučili zplodiny zpomaleného metabolismu a případně si našli
jiný úkryt. Zimní odpočinek se netopýrům \"vyplácí\" - ve srovnání s jinými
stejně velkými nehibernujícími savci se dožívají mnohem vyššího věku. Průměrné
stáří se pohybuje mezi 5- 10 roky, ale rekordní zpětné nálezy přesahují i 30
let. Zajímavým výsledkem kroužkování je i poznatek, že netopýry lze rozdělit -
podobně jako ptáky - na stálé, přelétavé a vysloveně tažné. Příkladem první
skupiny je vrápenec malý nebo netopýr ušatý, kteří často zimují ve sklepě téže
budovy, na jejíž půdě sídlí v létě. Přelétavé druhy - jako třeba netopýr velký -
odlétají na zimoviště vzdálená desítky až stovky kilometrů. A konečně u tažných
druhů byly v rámci Evropy zaznamenány přesuny až na vzdálenost 1000 km. Jde
například o netopýra parkového nebo netopýra stromového. Pro úplnost ale
dodejme, že netopýři se ozývají i hlasy pro nás slyšitelnými. Pomineme-li
podrážděnou reakci na rušení ze zimního spánku či v denním úkrytu, pak jde
většinou o sociální signály, využívané ke vzájemnému dorozumívání. Netopýři mají
z našich savců ještě jedno prvenství - jsou skupinou nejvíc ohroženou. Mezi
zvláště chráněné druhy jsou jich zařazeny téměř 2/3 a rozhodně to není počet
nijak přehnaný. Zdroj: Český rozhlas
Netopýři jsou po hlodavcích druhou nejpočetnější skupinou našich savců. Ačkoliv u nás žijí přinejmenším ve 22 druzích, většina lidí se s nimi vůbec nesetká. Žijí nočním způsobem života, přes den se obvykle ukrývají na nepřístupných místech, a co je hlavní - jako jediní ze savců jsou obdařeni schopností aktivního letu.
Hlas netopýra si můžete poslechnout na:
www-ext.rozhlas.cz
Nezvyklý hlas, který posloucháme, v přírodě normálně neuslyšíte. Jde o ultrazvukové signály netopýra rezavého, které do oblasti slyšitelné i pro člověka převádějí pomocí zvláštních mikrofonů tzv. netopýří detektory. Na displeji přístroje se zároveň zachytí frekvence, ve které netopýr vysílá, a podle ní lze jednotlivé druhy určit. Některé přímo, jiné s pomocí počítačových programů. Dokonce jsou podle zaznamenaných hlasů popisovány i zcela nové druhy netopýrů.
Netopýra rezavého lze v detektoru poznat snadno. Při letu ve větších výškách vydává zvláštní dlouhé signály s nízkou frekvencí okolo 20 kHz, připomínající dopadající kapky. Obvykle létá nad rybníky nebo v parcích s letitými stromy, v jejichž dutinách se ukrývá. Je jedním z našich největších netopýrů a na lov se vydává velmi záhy, dlouho před setměním.
S ovládnutím vzdušného prostoru souvisí i nutnost dokonalé prostorové orientace. Netopýři ji vyřešili echolokací - jsou vybaveni jakousi obdobou radaru, či přesněji sonaru, protože pracuje se zvukovými a nikoliv elektromagnetickými vlnami. Jednoduše řečeno - vysílají série ultrazvukových, setiny sekundy trvajících a pro člověka neslyšitelných signálů, jakýchsi výkřiků, které vznikají chvěním hlasivek v hrtanu. Mají frekvenci zhruba mezi 20 až 160 kHz a netopýři citlivým sluchem vnímají jejich odrazy. Tímto způsobem zaznamenají obdivuhodně přesně nejen pohybující se drobnou kořist - například komára na 3 metry a můru na 5 metrů, ale i jakékoliv překážky prostoru, štěrbiny ve skále nebo výstupky na stěně jeskyně, v niž zimují. Existenci echolokace objevil už v 18. století Ital Lorenzo Spallanzani, když nechal oslepené netopýry létat v zatemněné místnosti, v níž natáhl velké množství nití.
U netopýrů se setkáváme se dvěma typy echolokace. \"Praví\" netopýři vydávají ústy signály s proměnlivou frekvencí a orientují se zejména podle rychlosti jejich odrazu. Zatímco při letu ve volném prostranství kontrolují polohu občasnými nízkofrekvenčními hlasy, při lovu se frekvence jejich výkřiků s přibližováním ke kořisti zvyšuje, a tím i přesnost informace o jejím pohybu.
Netopýři jsou plně aktivní od jara do časného podzimu. Od května do července vytvářejí samice kolonie, ve kterých odchovávají mláďata. Bývají na půdách budov, za okenicemi, v různých štěrbinách a dutinách stromů. Někdy se je podaří přilákat i do netopýří budky. Některé kolonie tvoří pár desítek jedinců, jiné - jako třeba u netopýra velkého - čítají stovky zvířat. Mláďata se rodí počátkem léta a během 4 až 5 týdnů jsou schopna letu. Samci v té době žijí samotářsky nebo v malých skupinkách.
Koncem léta nastává tzv. období přeletů, kdy se obě pohlaví setkávají na tradičních místech a páří se. Mohou to být jeskyně a jiné podzemní prostory, stromové dutiny či skalní útvary. Samice na tato místa přilétají s odchovanými mláďaty, a tak se znalost těchto míst předává z generace na generaci.
Nepříznivé zimní období překonávají netopýři mírného pásma hibernací. Řada druhů zimuje v podzemních úkrytech - v jeskyních, štolách či sklepích - se stálou teplotou nad bodem mrazu a dostatečnou vlhkostí. Kroužkování ukázalo, že jejich spánek není nepřetržitý - po čase se vždy probouzejí, aby vyloučili zplodiny zpomaleného metabolismu a případně si našli jiný úkryt. Zimní odpočinek se netopýrům \"vyplácí\" - ve srovnání s jinými stejně velkými nehibernujícími savci se dožívají mnohem vyššího věku. Průměrné stáří se pohybuje mezi 5- 10 roky, ale rekordní zpětné nálezy přesahují i 30 let.
Zajímavým výsledkem kroužkování je i poznatek, že netopýry lze rozdělit - podobně jako ptáky - na stálé, přelétavé a vysloveně tažné. Příkladem první skupiny je vrápenec malý nebo netopýr ušatý, kteří často zimují ve sklepě téže budovy, na jejíž půdě sídlí v létě. Přelétavé druhy - jako třeba netopýr velký - odlétají na zimoviště vzdálená desítky až stovky kilometrů. A konečně u tažných druhů byly v rámci Evropy zaznamenány přesuny až na vzdálenost 1000 km. Jde například o netopýra parkového nebo netopýra stromového.
Pro úplnost ale dodejme, že netopýři se ozývají i hlasy pro nás slyšitelnými. Pomineme-li podrážděnou reakci na rušení ze zimního spánku či v denním úkrytu, pak jde většinou o sociální signály, využívané ke vzájemnému dorozumívání.
Netopýři mají z našich savců ještě jedno prvenství - jsou skupinou nejvíc ohroženou. Mezi zvláště chráněné druhy jsou jich zařazeny téměř 2/3 a rozhodně to není počet nijak přehnaný.
Zdroj: Český rozhlas
Sdílet článek na sociálních sítích