Střední Morava je oblast převážně rovinatá až pahorkatinná, na západě a severu ohraničená vrchovinami. Hlavní tepnou je řeka Morava, která odvádí většinu vody do Dunaje a Černého moře. Pouze severovýchod okresu Olomouc leží v povodí řeky Odry a patří tedy k úmoří Baltského moře.

Území má pestrou geologickou minulost a leží na rozhraní Českého masivu a Vnějších Západních Karpat. Na západě vystupují horniny Českého masivu v kerných útvarech Drahanské a Zábřežské vrchoviny. Geologický vývoj na Olomoucku probíhal na dílčích tektonických krách, které jsou omezeny výraznými zlomy (tzv. poruchové pásmo Hané). Centrální kra je pojmenována jako Hornomoravský úval. Nejvýchodnější část regionu byla formována prvohorním a třetihorním vrásněním. V celé oblasti jsou patrné pozůstatky zalití mořem prezentujcí se jako nezvrásněné usazeniny různého druhu (jíly, písky, štěrky) vyplňující Hornomoravský úval, Vyškovskou a Moravskou bránu. Na severu začala mořská sedimentace v prvohorách a řada hornin byla postupem času přeměněna. V západní a centrální části je patrná mořská sedimentace prvohor ve vápencích.
Od mladších třetihor bylo území značně spjato s geologickým vývojem Západních Karpat. Vlivem alpinského vrásnění došlo ke vzniku výrazné prohlubně, kterou na Olomoucko proniklo od jihozápadu moře. Ve čtvrtohorách byly geologické pochody ovlivněny tektonickými pohyby hlavních ker území a intenzivně také klimatickými faktory jednotlivých dob ledových. Při okrajích hornomoravského úvalu vznikaly u ústí řek a potoků rozsáhlé náplavové kužele. S ledovými a meziledovými dobami je spojen vznik spraší, které pokrývají značnou část Hornomoravského úvalu. Ke čtvrtohorním útvarům patří rovněž místy poměrně mocné svahové a nivní sedimenty a půdní horizonty.
Nejvýraznější geomorfologickou strukturou je příkopová propadlina Hornomoravského úvalu s mírně zvlněným nížinným georeliéfem. Ten ostře kontrastuje s příkrými zlomovými svahy Nízkého Jeseníku na severovýchodě a téměř neznatelně je oddělen od Zábřežské vrchoviny na severozápadě. Nejvýraznější zlomový svah Nízkého Jeseníku prořezávají hluboká údolí levostranných přítoků Moravy (Bystřice, Bělkovický potok). Údolí Bystřice je pozoruhodné z geomorfologického hlediska, v jeho strmých svazích došlo ke vzniku četných mrazových srubů a kamenných proudů (PP Kamenné proudy u Domašova). Oproti tomu Zábřežská vrchovina není vůči Hornomoravskému úvalu výrazněji omezena a ani pravostranné přítoky Moravy se tak ostře nezařezávají do terénu. Její součástí jsou pozoruhodné krasové oblasti - Mladečský a Javoříčský kras, které vznikly na devonských vápencích. Kromě působivé krápníkové výzdoby se zde vyskytují i další krasové jevy, např. vyvěračky u Řimic, skalní brána Zkamenělý zámek a řícený závrt Zátvořice. Malá krasová oblast s několika závrty se vyvinula také mezi Grygovem a Krčmaní. Další výraznou sníženinou kerného původu je Moravská brána. Také její mírně zvlněný nížinný georeliéf kontrastuje s příkrými zlomovými svahy okolních kerných struktur Nízkého Jeseníku. Zlomový svah oddělující právě tyto dva geomorfologické útvary ostře prořezávají pravostranné přítoky Bečvy. Velmi zajímavé je uskupení mrazových srubů, známé pod turistickým názvem Potštátské skalní město. Jihovýchodní omezení Moravské brány tvoří kerná struktura Maleník. Jeho nejvyšší partie mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi tvoří plochý hřbet, na kterém nalezneme krajinnou dominantu - zříceninu Helfštýna. Součástí Maleníku je také Hranický kras , jehož největší turistickou atrakcí jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně s mnoha neobvyklými krasovými jevy a Hranická propast, která je nejhlubší propastí v České republice. Novodobý antropogenní reliéf souvisí zejména s těžbou nerostných surovin - zbytky štol, důlních jam a odvalů, stopy po sobě zanechala těžba štěrkopísků a cihlářských surovin (umělá jezera), stavebního kamene, vápence a stavebních písků. Velmi problematické jsou vápencové velkolomy na Přerovsku, které se nacházejí v těsném sousedství několika významných chráněných území.

Podnebí

Region se nachází podle makroklimatické regionalizace ve všech klimatických oblastech, tj. teplé, mírně teplé i chladné. Přechod mezi jednotlivými podoblastmi je vcelku plynulý, podmíněný měnící se nadmořskou výškou. Nejteplejší a současně nejsušší oblastí je část náležící k Hornomoravskému úvalu. Naopak nejchladnější a nejvlhčí jsou nejvýše položené plochy západního svahu Nízkého Jeseníku. Proměnlivost klimatu lze z tohoto pohledu charakterizovat od dlouhého, teplého a suchého léta s velmi krátkým přechodným obdobím s teplým až mírně teplým jarem i podzimem, krátkou mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky až po klima, které se vyznačuje velmi krátkým až krátkým létem mírně chladným a vlhkým dlouhým přechodným obdobím s mírně chladným jarem a mírným podzimem, dlouhou zimou, mírně vlhkou s dlouhým trváním sněhové pokrývky.

ZDROJ:www.ok-tourism.cz