Utajený československý Černobyl

"Palivo se v reaktoru měnilo za jeho provozu. Při výměně jeden článek vystřelil do výšky, trefil jeřáb a rozbil se. Do reaktorové haly začal unikat oxid uhličitý..." To není scénář thrilleru o havárii jaderné elektrárny, ale vzpomínky na skutečnou událost. Slovenskému deníku SME je sdělil Milan Antolík, technik jaderné elektrárny A-1 v Jaslovských Bohunicích. Byl jedním ze dvou mužů, kteří za odvrácení katastrofy, k níž došlo v roce 1976, dostali vysoká vyznamenání. O jejich hrdinství se ale svět neměl dovědět. Do dobového tisku se zprávy o havárii nedostaly.

Jiní dva muži tehdy zemřeli - a přitom nešlo o jedinou a ani nejhorší nehodu, která tuto jadernou elektrárnu postihla.

Země stojící na uranu

Atomová éra začala u nás - právě z Jáchymova si nechali manželé Curieovi dovážet do Paříže uranovou rudu ke svým výzkumům. Naše země na uranu doslova stojí, a tak není divu, že s ním počítali při vývoji atomové bomby už němečtí vědci za druhé světové války. I proto si pak Sovětský svaz dal záležet na tom, aby Československo spadalo do sféry jeho vlivu.

Už 23. listopadu 1945 podepsalo Československo se SSSR smlouvu upravující výběr, těžbu, zpracování a dodávky radioaktivních materiálů z našeho území. Základním článkem bylo, že Sovětský svaz se stává výlučným partnerem ČSR při obchodu s těmito surovinami. Ze smlouvy vyplynula i do očí bijící finanční nevýhodnost. Přitom je třeba zdůraznit datum podpisu - nešlo o službu místních komunistů moskevským soudruhům, ale o regulérní akt provedený s plným souhlasem Benešovy vlády. V zemi, kde se pro SSSR těžil uran, bylo jen otázkou času, kdy začne vznikat jaderná elektrárna.

První hádankou projektu československé jaderné elektrárny je už sama koncepce vybraná pro její reaktor. Autoři se rozhodli, že palivem bude domácí neobohacený uran a chladicím médiem oxid uhličitý. Na první pohled šlo o logické řešení, které by přineslo velké provozní úspory a navíc energetickou soběstačnost - dokonce i na SSSR. Ve skutečnosti to však bylo příliš velké sousto pro výzkum, protože v té době zde s reaktory tohoto typu chyběly zkušenosti.

Sovětští soudruzi se tedy pohotově nabídli, že pomohou. Jenže zkušenosti s touto koncepcí nebyly ani v tehdejším SSSR, protože pocházela z Velké Británie a Francie. A tak se nabízí vysvětlení, že si Rusové chtěli na československý účet vyzkoušet málo probádanou technologii. Současně se naskýtá otázka, nakolik měl Sovětský svaz zájem na tom, aby si Československo postavilo jadernou elektrárnu nezávislou na dodávkách paliva ze zahraničí. Není možná náhodou, že po dvou těžkých haváriích v Jaslovských Bohunicích ČSR bezvýhradně přešlo nejen na sovětské reaktory a další technologie, ale především na obohacené palivo dodávané ze SSSR. Výměnou za to odtud na východ putoval jaderný odpad - ceněná surovina pro nukleární zbraně.

Achillova pata elektrárny

Přípravy projektu začaly v 50. letech a jako lokalita byly vybrány Jaslovské Bohunice na Slovensku. Stavba začala v srpnu 1958, po mnoha problémech a odkladech byl reaktor spuštěn v prosinci 1972. Měl 148 kanálů pro palivové články, v nichž bylo celkem 22,4 tuny uranu. Jako moderátor (prostředek zpomalující neutrony při štěpné reakci) byla použita těžká voda, chlazení a odvod energie zajišťoval oxid uhličitý. Celkový elektrický výkon byl 143 MW.

Během uvádění do provozu se stále častěji vyskytovaly vážné závady a poruchy. Ty nakonec vyústily do první vážné havárie, k níž došlo 5. ledna 1976.

Toho dne technici měnili palivo za provozu reaktoru, což byla jedna z výhod této koncepce, která se však v praxi změnila v Achillovu patu. V důsledku chybně namontované těsnicí zátky se nepodařilo palivovou kazetu dobře uzavřít, tlak chladicího plynu vymrštil palivo do prostoru reaktorové haly a z reaktoru začal ve velkém unikat radioaktivní oxid uhličitý. Klesal do prostor pod reaktorem, kde usmrtil sedmapadesátiletého Libora Bendu a o pět let mladšího Izidora Ferecha. Bezprostřední příčina jejich smrti byla kuriózní a příznačná zároveň: nešťastníci sice doběhli ke dveřím nouzového východu, ty ale byly uzamčené řetězem. Šlo o opatření proti častým krádežím v elektrárně.

Nejhoršímu se podařilo zabránit díky hrdinství Viliama Pačesa a Milana Antolíka, kteří v ochranných oblecích a s dýchacími přístroji vstoupili do reaktorové haly a pomocí navážecího stroje palivový kanál uzavřeli.

Utajená nehoda a "nepodstatný" únik

K další nehodě došlo 24. února 1977 - opět v souvislosti s výměnou paliva. Obsluha si tehdy všimla, že v palivovém článku určeném k navážení se roztrhl sáček se silikagelem, který měl vysoušet vlhkost. Rozsypanou hmotu však pracovníci elek­trárny odstranili jen zčásti. Silikagel pak ucpal kanály, jimiž proudilo chladivo, a reaktor se začal přehřívat. Nakonec došlo k částečnému roztavení jeho konstrukce.

Tentokrát naštěstí nikdo nezahynul, únik radioaktivity však byl ještě větší než poprvé. Nehoda byla na mezinárodně používané sedmibodové škále závažnosti jaderných událostí označena čtvrtým stupněm. To je pouze o bod nižší ohodnocení, než jaké si vysloužila například nejzávažnější havárie v USA, k níž došlo roku 1987 v elektrárně Three Mile Island. Podle publikace Atomy - data, fakta, pozadí vydané českou pobočkou Greenpeace v roce 1992 "byly na některých místech řeky Dudváh zjištěny hodnoty radioaktivního cesia a stroncia srovnatelné s ekvivalenční dávkou naměřenou v Černobylu během evakuace. Došlo k úniku radioaktivity 4 x 1012 Bq, což je stodesetinásobek mezní hodnoty přípustné dnes ročně pro všechny bohunické reaktory."

Zastánci jaderné energetiky naopak nehodu vnímají jako celkem zanedbatelnou nebo únik radioaktivity opomíjejí úplně. "Za strastiplných sedm let provozu byl reaktor přes 50krát odstaven a po nehodě raději trvale uzavřen," konstatuje lakonicky web Pro Atom.

Hra o atom

O definitivním odstavení bloku A-1 rozhodlo vedení státu roku 1979, reaktor se však dodnes nepodařilo zlikvidovat. Přesto v následujících letech vyrostly v Jaslovských Bohunicích další bloky, tentokrát už s reaktory ryze sovětského původu. Nehoda totiž docela dobře zapadla do atmosféry, kdy se po vstupu sovětských vojsk likvidovaly poslední zbytky samostatnosti československého státu. Už roku 1970 uzavřela nová vláda se SSSR smlouvu o budování elektráren výhradně se sovětskými reaktory VVER-440.

Zejména první a nejstarší z nich, tzv. V-1 postavený v Jaslovských Bohunicích mezi lety 1972 až 1981, považovali odborníci za možná stejně nebezpečný, jako byla havarovaná "ájednička". Dokonce i Ústav jaderné techniky už roku 1986 ve své zprávě uvedl, že jde o "nejslabší článek československého jaderného programu". Od roku 1996 proto probíhala jeho nákladná modernizace. Přesto byl nakonec vyřazen z provozu jako splnění jedné z podmínek vstupu Slovenska do EU. Nyní elektřinu dodává jen nejmodernější blok V-2. Stejně jako český Temelín je osazen ruskými reaktory VVER-440.

Historie jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích je poučná v mnoha ohledech. Na jedné straně ukazuje dramatický boj techniků usilujících zkrotit atom. Na straně druhé naznačuje, že jaderná energetika je odvětvím vyžadujícím takovou koncentraci prostředků a moci, že vždy bude pod mnoha vlivy, které nemají s technikou nic společného.

AUTOR: Jan A. Novák