Japonsko odsouzené k atomu

V příštím dvacetiletí mělo v Japonsku vyrůst přes dvacet nových reaktorů. Poté by jich tu fungovalo bezmála osm desítek - a to by znamenalo, že exportně zaměřená ekonomika s vysokými energetickými nároky bude moci polovinu své spotřeby energie pohodlně krýt elektřinou vyrobenou v jaderných elektrárnách. Těmto plánům však před rokem odzvonilo šokující selhání fukušimské elektrárny - pohroma, jakou nečekal nikdo v Japonsku, do té doby tak pyšném na spolehlivost své jaderné energetiky. A nejenže se nebudou stavět reaktory nové: vláda Naota Kana loni rozhodla, že Japonsko postupně zavře i ty stávající. Už teď, rok po Fukušimě, jsou z původních čtyřiapadesáti reaktorů v provozu pouhé dva. Zbytek prochází přísnými prověrkami.

O současném premiéru Jošihiku Nodovi je známo, že by rád co nejdříve obnovil provoz v co největším počtu reaktorů. Jen to neříká nahlas, protože nechce riskovat střet s veřejným míněním, které je po Fukušimě naladěno ostře protijaderně. Ovšem čistě věcně vzato, má Noda pro svůj postoj dobré důvody.

Když schází vlastní zdroje

Za prvé: Japonsko má minimum vlastních energetických zdrojů. Rozvoj jaderné energetiky byl logickou odpovědí na nesnáze spjaté s dovozem ropy a zemního plynu od hodně vzdálených dodavatelů.

Za druhé: rozbíhající se zbrojní závody ve východní Asii (na nové zbraně dává nejvíce peněz Čína, ale sousedé se s ní snaží držet krok) zvyšují pravděpodobnost konfliktu právě v místech, kterými proplouvají tankery. Na plynulost dodávek ropy a zemního plynu se tudíž Japonsko nemůže spolehnout stoprocentně.

Za třetí: cena ropy a zemního plynu v poslední době stoupá - a svým dílem k tomu kontraproduktivně, vyšší poptávkou po nich, přispívá samotné Japonsko. A nejspíš bude ještě hůř. Stačí si vzpomenout, co s cenami ropy udělaly nedávné opakované íránské pohrůžky, že se třeba může zavřít Hormuzský průliv. A to byly pouhé akademické úvahy, neschylovalo se k větší krizi, ani nikdo nečekal, že Izrael či USA v následujících hodinách/dnech zaútočí na Írán.

Za čtvrté: Japonci sice rozvíjejí výrobu energie z obnovitelných zdrojů, spoléhat se chtějí hlavně na vítr, slunce a biomasu - jenže kdy bude takové energie tolik, aby pokryla podstatnější část jejich spotřeby? A kdy bude tak levná, aby mohla konkurovat ceně energie z jaderných elektráren? To potrvá dlouhé roky.

Katastrofa srovnatelná s fukušimskou

Má však Japonsko tolik času? Kdysi tolik obdivované hospodářství se už dvě dekády zoufale snaží vymanit ze stagnace. S hubenými výsledky. Kdyby se k tomu všemu ještě prudce podražily energetické vstupy, byla by to pro zemi katastrofa horší než fukušimská havárie. V téhle situaci by se návrat k jaderné energetice nemusel jevit jako tak úplně špatný nápad.

Samozřejmě, něco takového by si japonský politik mohl dovolit nahlas navrhnout jedině za předpokladu, že se mezitím podaří zevrubně ověřit, které jaderné elektrárny by bylo možné zprovoznit. Že se dokáže, že jsou bezpečné skutečně, a nikoli pouze zdánlivě jako fukušimská Dai-iči. Nezbytný je důkladný tektonický průzkum. Ten může mnohdy přinést překvapení: nově se třeba zjistilo, že tzv. urasocký zlom, na nějž dosedá jaderná elektrárna v Curuze, je o více než deset kilometrů delší, než se dosud předpokládalo, a mohlo by tak z něj vzejít silné zemětřesení o síle 7,4 Richterovy stupnice.

I tahle prověrka potrvá velmi dlouho. Ale uspěchat ji nelze.

Milan Slezák
Autor je komentátorem ČRo 1 - Radiožurnálu.