Špatné vládní karty pro jaderný poker s EU

Vzpurné postavení české energetické koncepce v čele s rozvojem jaderných elektráren se navzdory stále více odlišnému vývoji okolní Evropy nemění, a to dokonce ani pod tíhou ekonomických argumentů. Zatímco v ostatních oblastech se vládní představitelé a úředníci zaklínají Bruselem častěji, než je to potřebné, v energetice jako by pro nás Evropa neexistovala. Hlava nehlava se prosazuje dostavba jaderné elektrárny Temelín a později i Dukovan. Přitom se ale zcela ignoruje vývoj energetiky v sousedním Německu, který je pro náš exportně orientovaný trh s elektřinou zcela klíčový, a to bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne. Říká se "A", ale záměrně se zapomíná říkat "B". Říkáme jasně, že dostavíme Temelín. Neříkáme ale už, kdo to zaplatí a kdo ponese veškerá rizika, pokud to bude ekonomicky nereálné nebo se to stane v průběhu dlouhé a technologicky náročné výstavby v rámci EU politicky neprůchodné.

Velcí mají navrch

A to rozhodně v dnešní EU není planá obava, zvláště když jde více než kdy jindy o politiku a ideologii než o odbornost. Regulace, celková dezorientace a byrokracie, které do energetiky vnáší EU, stojí celou Evropu a jednotlivé členy už nyní příliš mnoho peněz, a tak se právě v této oblasti zatím potichu, ale o to ostřeji rozhořel nekompromisní boj o národní zájmy jednotlivých států nebo skupin zemí. V dnešní EU mají navrch velké a silné státy. Zvláště pokud mají rozhodnutí Bruselu okamžitý dopad na ekonomiku a finance té či oné země, nikdo nikomu nic nedaruje.

Češi se mohou jen k někomu silnému přidat, samostatně se prosadíme těžko. V našem regionu dominují zájmy velkých trhů Polska a Německa. Poláci na půdě EU nekompromisně a často i osamoceně vetují vše, co ohrožuje jejich energetiku závislou na spalování uhlí, protože to bytostně ohrožuje budoucnost celé jejich ekonomiky. Němci zase prosazují přechod své energetiky k vysokému podílu "drahé" výroby z obnovitelných zdrojů (dále OZE) a velikostí svého trhu bezohledně stahují k tomuto extrémně drahému konceptu i ekonomicky slabší sousedy. Kvůli exportnímu zaměření a geografické poloze má tento vliv Německa pro naši zem dvojnásobný význam. Suma sumárum koncepce energetiky naší vlády založená na rozšíření jaderné energetiky v kontextu EU je ve střední Evropě osamocená jako kůl v plotě. I Polsko spoléhá více než na novou jadernou elektrárnu na břidlicový plyn.

Bohužel mám ale pocit, že snahy o rychlé rozšíření jaderné elektrárny Temelín ignorují i vývoj na našem vnitřním trhu. Čistá roční spotřeba elektřiny fakticky stagnuje plus minus dvě procenta od hranice 58,5 TWh již od roku 2005. Saldo exportu a importu se od roku 2003 (cca od spuštění Temelína) udržuje na kladné úrovni mezi 13 až 17 TWh ročně. Tedy zhruba na úrovni toho, co dnes vyprodukuje současná jaderná elektrárna Temelín s instalovaným výkonem mírně převyšujícím 2000 MWe. V ČR se v budoucnu sice odstaví část uhelných elektráren, ale proti tomu se od roku 2005 více než zdvojnásobila výroba OZE, poroste výkon menších decentralizovaných zdrojů nejrůznějších typů, příští rok bude spuštěna první velká plynová elektrárna v Počeradech. Stále se také počítá s růstem produkce stávajících jaderných elektráren, a to díky drobnému navyšování výkonu a optimalizaci výroby. K doplnění argumentů musí zaznít také skutečnost, že dochází i ke snížení napětí na straně poptávky po elektřině , protože se masivně investuje do úspor, a to jak ve veřejné správě a bydlení, tak i v průmyslu. Chápu, že pro některé zastánce dostavby Temelína je těžké se smířit s tím, že Česká republika v podmínkách evoluce evropské elektroenergetiky směrem k OZE může ztratit pozici druhého největšího exportéra elektřiny v Evropě, ale při respektování členství v EU to bude zřejmě nevyhnutelné.

Není s podivem, že nereálnou politiku státu v této oblasti prosazuje vláda, politici vládních stran a také politici v regionech. Oni reálnou situaci sektoru v Evropě neznají, nebo znát ani nechtějí. Těm na celostátní úrovni stačí argument, že dostavba Temelína podpoří skomírající domácí ekonomiku (pokud je to vůbec možné), a některým zřejmě i pocit, že v ČEZ mohou prosadit cokoli. Umést ale na půdě EU cestičku pro plánovanou českou energetickou koncepci je evidentně nad jejich síly. Lokálním politikům na jihu Čech zase stačí přesvědčení, že jedině dostavba Temelína umožní "kšeft" s centrální vládou - vyměnit souhlas k dostavbě za rozvoj zanedbané dopravní infrastruktury. O další motivaci politiků, kteří se jak na celostátní, tak i lokální úrovni na gigantickou investici státem ovládané společnosti doslova třesou, raději vzhledem k současným reáliím toho, jak se v Česku dělá politika, pomlčím.

S podivem je, že výše i níže zmíněná rizika ignorují i odborníci, kteří spolupracovali na aktualizované energetické politice státu, a ještě horší je fakt, že pod diktátem majoritního vlastníka ČEZ - státu (politiků) - jsou zřejmě nuceni tato rizika přehlížet a popírat i manažeři ČEZ. A to i přesto, že právě oni v posledních letech udělali nemálo zkušeností s tím, jak je těžké zvládnout přestavbu technologicky výrazně jednodušší uhelné elektrárny, než bude komplikovaná dostavba Temelína, a stejně tak predikovat vývoj cen elektřiny na podstatně kratší dobu, než jaká bude potřebná pro posouzení návratnosti investice do dostavby Temelína.

Není žádným tajemstvím, že přestavba uhelné elektrárny Ledvice se kvůli náročným požadavkům na nové technologie časově zcela vymkla původním předpokladům a skončí téměř na dvojnásobku původně plánovaného časového rámce pro přestavbu. Teprve nedávno management ČEZ uzavřel s RWE dlouhodobý kontrakt na dodávku plynu pro novou elektrárnu v Počeradech, do níž investoval dvacet miliard korun. Už v dnešním světle trhu s elektřinou jde ale o nemalý ekonomický průšvih a provoz nové elektrárny bude, pokud nedojde k nějaké zásadnější změně, do značné míry ztrátový.

Rizika dostavby Temelína aktuálně překračují únosné meze pro český stát, neúměrně navyšují rizikový profil ČEZ a to nelze přehlížet. Neuvážené kroky, které mohou vést až ke zmařené investici, rozvratu finanční stability ČEZ nebo neúměrnému zatížení státních financí, není možné připustit. To ale naše politiky a zřejmě ani účastníky odborných sešlostí nezajímá, ČEZ není jejich majetek.

Považuji za nutné dodat, že mé pochyby ohledně dostavby Temelína v současných podmínkách nevycházejí z odporu k jaderné energetice. Zásadním problémem je Evropská unie a vývoj energetiky v Německu. Ti, kdo dnes plánují dostavbu Temelína, si tento fakt nesmějí dovolit ani na moment přehlížet, protože právě v Německu se tvoří tržní cena elektřiny pro celý region a do značné míry i pro celou EU. Realitou je, že německá vláda se za většinové podpory veřejnosti rozhodla odstavit postupně do roku 2021 všechny své jaderné elektrárny a cestu k úspěchu tohoto plánu si razí i za cenu silných regulací sektoru se selektivní podporou jen určitých zdrojů. Cena elektřiny, kterou spotřebitel platí, sice stále roste, nicméně velcí klasičtí výrobci elektřiny v regionu si mohou o nějakém růstu nechat jen zdát. Naopak profitují decentralizovaní vlastníci OZE, kteří mají na dlouhá léta zajištěnou ziskovost. Mezi evropskou odbornou veřejností panují dokonce názory, že klasické utility (klasičtí vý robci elektřiny) v regionu mohou kvůli stále více se rozšiřujícím zásahům EU, tj. regulacím taženým Německem, přijít do roku 2020 až o 50 % současné EBITDA (zisk před úroky, daní a odpisy).

V ČR se energetické politice Německa, která rezignovala na jádro a vše přizpůsobila rozvoji OZE, na začátku všichni smáli, kroutili hlavou a považovali tento koncept za neuskutečnitelný. Dnes už to tak jednoznačné není. V Německu k září tohoto roku znovu meziročně vzrostla výroba z větrných a slunečných elektráren, a to neuvěřitelným tempem o 30 % a dosáhla už téměř 60 TWh! Němci, jak se zdá, o své cestě nepochybují, veřejnost ji nadále podporuje i za cenu dražší elektřiny, a naopak intenzivně pokračují v regulacích, které mají tento stav ochránit. Posledním krokem, který stojí za pozornost, je návrh legislativy ze strany svazu průmyslu a energetiky BDEW, který má zabránit provozovatelům klasických elektráren, jež jsou kvůli poklesu tržní ceny silové elektřiny ztrátové, v jejich živelném zavírání. Z pohledu bezpečnosti celé soustavy tak bude v Německu kvůli této legislativě regulátor schopen udržet v provozu i ztrátové klasické elektrárny, když protihodnotou pro jejich provoz ovatele budou finanční kompenzace, tj. další forma regulace.

Při zvážení těchto a dalších argumentů (zdá se, že kvůli odporu některých členů EU neprojde ani plán EK na oživení kolabujícího trhu povolenek CO2) je zřejmé, že výhled tržních cen silové elektřiny není pro náš region zrovna optimistický a "velké" investice závislé na tržní ceně elektřiny v tomto sektoru v následujících mnoha letech budou značně rizikové.

Chiméra národních pravomocí

Od české vlády bych za těchto podmínek očekával, že dříve, než rozhodne, popř. donutí ČEZ k dostavbě Temelína, spustí na půdě EU diplomatickou, popř. lobbistickou ofenzivu a skutečně vyjedná politickou i ekonomickou ochranu tak náročné investice. O tom, že tak nečiní a zřejmě toho ani není schopna, svědčí i fakt, že se stále skrývá za "chiméru" národních pravomocí ve věci volby energetického mixu. Papírově je to zvláště z úst politiků oblíbený a rádoby silný argument, reálně už ale dávno neplatí. Vývoj na trhu s elektřinou v Německu tuto naši zdánlivou pravomoc pomalu, ale jistě vytěsňuje.

Stejně jako vnější svět rozhoduje o tom, kolik bude český stát platit úrok z jím vydávaných dluhopisů, i v energetice platí, že vnější vývoj a trendy určí, jaké zdroje výroby elektřiny se v budoucnu budou stavět, resp. které se budou podporovat a budou ekonomicky rentabilní. Jádro mezi ně v Evropě nepatří, to by si vláda měla uvědomit. Základem každé, a zvláště pak extrémně finančně náročné investice, jako má být dostavba Temelína, by měla být záruka ekonomické návratnosti a tomu přiměřené riziko, a nikoli nezodpovědná krátkozraká "politická bojůvka". Díky nečitelné a přeregulované politice EU je ale trh s elektřinou nepredikovatelný a tím se riziko dostavby Temelína rozšiřuje z oblasti technologické a časové náročnosti i do oblasti ekonomické. Ekonomická rizika mohou pokrýt určité finanční záruky, nicméně ta ostatní česká vláda řešit nedokáže, nemá to ve svých vlastních rukou a ani nedisponuje schopnostmi, aby před nimi státem řízený ČEZ na půdě EU ochránila.

Moje otázka na závěr zní takto: Je reálné očekávat, že EK umožní ČR ekonomickou podporu dostavby Temelína formou nějakých záruk, když je pravděpodobné, že značná část takto vyrobené elektřiny půjde minimálně po určitou dobu v budoucnu na export? Je to spravedlivé vůči českému spotřebiteli, který takovou záruku za Temelín chtě nechtě zaplatí, a to ještě mimo podporu OZE, kterou je už nyní zatížen na desetiletí? Je správné se domnívat, že v reáliích politické a ekonomické síly Německa podporovaného Rakouskem a dalšími zeměmi účinně se skrývajícími za politikou EU umožní Německo v ČR dostavbu jaderné elektrárny 50 km od svých hranic, když ve své zemi všechny s nemalými náklady zavře? Je možné uvěřit, že se Němci nechají v energetice přetlačit a přechytračit Českou republikou? Můžeme brát vážně verbální deklaraci současné německé politické reprezentace o neútočení na jaderné elektrárny, když na rozdíl od našich politiků ti němečtí zřejmě moc dobře chápou, že nás v této věci nakon ec stejně udolá ekonomická realita?

Česká vláda by měla vzít rozum do hrsti a místo fanatické podpory jádra by měla zvážit reálně své schopnosti umést jádru cestu v EU, vývoj energetiky v Evropě a nesnažit se za každou cenu hrát s EU jaderný poker s ne úplně dobrými kartami. Tak malá země jako ČR si nemůže dovolit další a násobně větší selhání politiků v energetice, než jaké se jim povedlo se solárními elektrárnami. Rozhodnutí o dostavbě Temelína se v dnešní situaci Evropy nesmí uspěchat. Nejhorším výsledkem by pro nás všechny byla torza nedostavěných chladicích věží jaderné elektrárny na pozadí jihočeské krajiny. V dnešní EU plné ideologických tlaků to bohužel není nemožné.

Michal Šnobr
Autor je analytik J&T.