Bhópál byl lekcí pro byznys

Rabia Sultánová nikdy nezapomene na noc z 2. na 3. prosince 1984. Jako obvykle si lehla do postele, zanedlouho ale poznala, že se děje něco neobvyklého. Ji i manžele začalo pálit v očích, zvraceli krev a v ústech se jim dělala pěna.
"Měla jsem pocit, jako by ve vzduchu byly pálivé chilli papričky," řekla pětapadesátiletá žena agentuře Reuters o tom, co následovalo po úniku mnoha tun jedovatého plynu z chemičky americké společnosti Union Carbide.
Rabia měla štěstí: přežila. Její manžel zemřel po několika měsících. Před 20 lety přišlo o život 4000 lidí a na následky pak přinejmenším dalších 11 tisíc. Postiženo bylo přes půl miliónu obyvatel.
"Chemická Hirošima", jak je největší průmyslová katastrofa v dějinách nazývána, zanechala v Bhópálu ránu, která se jen tak nezacelí. Ale byla i lekcí pro firmy, které si začaly více uvědomovat, že ačkoli jejich účelem je vydělávat a přinášet zisk majitelům, do svých úvah musí zahrnovat také odpovědnost vůči zaměstnancům a obyvatelstvu. Hrozí totiž, že v opačném případě budou přicházet o značné peníze.
"Dopad negativní reklamy na majetek akcionářů může být ničivý," uvedl pro agenturu AP Jagdish Sheth, profesor marketinku z Emoryho univerzity v americké Atlantě.
Union Carbide nebyla na havárii připravena a její pověst byla navždy poskvrněna. Tisk po celém světě o ní psal jako o arogantní a nedbalé společnosti. Důsledky na sebe nenechaly čekat: cena akcií Union Carbide prudce klesla. Byl to jistý předěl.
"Tato katastrofa šokovala svět a vyvolala otázky o odpovědnosti firem a vlád za průmyslové havárie, které ničí lidské životy a místní životní prostředí," uvedla tento týden mezinárodní organizace pro lidská práva Amnesty International (AI) ve zprávě nazvané Oblaka nespravedlnosti.
AI vytýká Union Carbide řadu selhání. Společnost se prý rozhodla skladovat jedovatý metylizokyanát v Bhópálu, avšak nezavedla v továrně bezpečnostní mechanismy pro případ nehod. Navíc v Bhópálu neuplatňovala stejné standardy bezpečnosti jako v USA. Zvláště nevytvořila komplexní krizový plán, který by zajistil varování obyvatelstva před únikem jedů. Po havárii Union Carbide údajně zadržovala informace, pokoušela se zdiskreditovat oběti a pokusila se svalovat odpovědnost na své jednotlivé součásti.
"Poté, co se v roce 2001 Union Carbide stala dceřinou společností koncernu Dow Chemicals, se obě společnosti snaží vyhnout odpovědnosti," napsala AI, která požaduje další odškodné pro oběti a vyčištění pozemku továrny. Union Carbide na základě mimosoudní dohody s indickou vládou v roce 1989 poskytla pro oběti 470 miliónů dolarů, avšak indická vláda dosud větší část těchto peněz mezi poškozené nerozdělila.
Union Carbide na své internetové stránce uvedla, že za vyčištění továrny nemůže nést odpovědnost, protože její pozemek před šesti lety převzala vláda indického státu Madhjapradéš. Odpovědnost odmítá i Dow Chemicals. "Dow nikdy nevlastnil, ani neprovozoval továrnu v Bhópálu," uvedla firma v prohlášení.
Dow Chemicals se snaží přesvědčit svět, že není bezohledným chamtivcem, který zneužívá rozvojový svět s měkčími ekologickými a sociálními normami. "V našich objektech v zahraničí jsou stejné standardy jako v USA," řekl viceprezident společnosti pro životní prostředí a bezpečnost David Graham.
Obyvatele Bhópálu jeho slova ale příliš nezajímají. Mnozí mají zdravotní potíže, žijí v chudobě. Ve zchátralé chemičce rez polyká kdysi zářivé trubky a na poničených a zapáchajících ruinách se hromadí prach. Po bílých modernistických budovách ze 70. let není ani památky.
"Tyto trosky jsou působivým symbolem amerického snu, který se přeměnil na indickou noční můru," uvedla stanice BBC.