Investice do čištění odpadních vod zákonitě vede k navýšení cen stočného

V souvislosti s letošní novou povinností obcí odepisovat svůj dlouhodobý, tedy i vodohospodářský majetek se už za deset let v plné nahotě ukáže, zda a jak byla vedení obcí odvážná při navyšování ceny stočného, aby se jím tyto odpisy pokryly a vytvořily se zdroje pro obnovu obecních vodovodů a kanalizací.

Vstupem do Evropské unie se Česká republika zavázala i ke splnění přísných limitů pro vypouštění čištěných odpadních vod. Doplácíme na to, že naše země je rozvodnicí Evropy a z našeho území do všech stran odtékají povrchové vody. Na druhou stranu se nám však dostalo podpory v podobě evropských dotací, které ze zhruba 70 % kryjí náklady na dostavby čistíren odpadních vod (ČOV), jejich rekonstrukce a dobudování kanalizačních sítí. Poslední odhady nákladů se pro celou republiku vyšplhaly na 46 mld. Kč. Dopady na obecní rozpočty mírní i příspěvky ze státního rozpočtu, přesto na dofinancování dotovaných projektů vynaloží města a obce ze svého přes 7,5 mld. Kč.

Pro převážnou většinu obcí je výstavba s touto dotací řešitelná, byť i za cenu vlastního zadlužení. Jenže samotnou výstavbou problémy nekončí. Zákon o vodovodech a kanalizacích ukládá vlastníkovi zpracovat Plán financování obnovy. V praxi se však tento dokument používá spíše jen ve virtuální rovině. S povinností odepisovat vodohospodářský (a další investiční) majetek obcí, která přišla s letošním 1. lednem, se ovšem téma obnovy vodohospodářské infrastruktury opět dostává do popředí.

PŘÍKLAD, KTERÝ NENÍ VYMYŠLENÝ

Obec o velikosti 500 obyvatel postavila kanalizaci s ČOV za 50 mil. Kč (viz box vpravo). Z vlastního rozpočtu kofinancovala projekt z 20 %, tedy 10. mil. Kč. Předpokládejme, že ČOV mohla stát zhruba 5 mil. Kč, z toho technologie polovinu. Počítáme-li, že stavbu lze odepisovat 50 let, technologie se nejen účetně, ale i fakticky odepíše za 10 let. Znamená to, že již za tu dobu je třeba mít připravenou sumu rovnající se pořizovací hodnotě technologie. V našem případě 2,5 mil. Kč.

Předpokládejme dále, že cena stočného pokryje náklady na provoz - řekněme 30 Kč/m3. Je logické, aby vlastník ke stočnému přidal částku, kterou bude ukládat na budoucí obnovu celého systému. Aby měl za 10 let přichystáno 2,5 mil. Kč, musel by stočné za 1 m3 navýšit o dalších 13 Kč. A má-li být pokrytý odpis celé stavby, potřebuje ke stočnému přidat celkem 60 korun. Chce-li tato obec, aby jí stočné pokrylo nejen náklady na provoz, ale i na budoucí obnovu, musí tedy výši stočného stanovit na 90 Kč/m3 vyčištěné odpadní vody.

Zdá se vám to nereálné? Skutečně, asi nenajdete zastupitelstvo obce, které by odsouhlasilo takové skokové zdražení stočného a tak vysokou jeho konečnou cenu. Spáchalo by tím evidentní >>politickou sebevraždu<<.

Na druhou stranu, pokud před výstavbou kanalizace všichni poctivě vyváželi jímky na nejbližší čistírnu, platili za tento způsob likvidace odpadní vody minimálně 150 korun za metr krychlový. Cena 90 korun by tedy pro ně znamenala roční úsporu 2000 Kč na osobu! Ovšem realita je jiná. Více než polovina obyvatel této modelové obce vypouštěla odpadní vody do trativodů, jímek bez dna, dešťové kanalizace nebo rovnou do potoka. Pro ně je jakýkoliv náklad na čištění odpadních vod nevítanou zátěží rodinného rozpočtu a dovolávat se u nich odpovědnosti za ochranu životního prostředí se míjí účinkem.

Navýšení ceny stočného o alespoň nějakou částku určenou na obnovu je zcela v rukou představitelů měst a obcí. Čas ukáže, kdo byl zodpovědný a dostatečně odvážný. Poprvé budeme bilancovat za 10 let při obnově technologií. Při rekonstrukcích kanalizací se budou ohlížet zpět naše děti a lámat si hlavu, jak to ti naši rodiče měli tenkrát vymyšlené.

JIŘÍ PAUL
technický ředitel VAK Beroun