Tvrdá palice

Ta mohla stát už před deseti lety, zatím však stále končí tři kilometry před městem uprostřed polí.

O tomhle případu ještě mnohokrát uslyšíte," napsal před osmi lety časopis Reflex. Případ Ludmily Havránkové skutečně plní stránky tisku se stoupající intenzitou už pěknou řádku let. "Vláda sporu s paní Havránkovou věnovala možná víc času než ekonomické krizi," tvrdí dokonce jeden z vládních vyjednávačů, zmocněnec pro výstavbu D11 Ivo Toman z Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD). Nejen času. Najatí právníci, posudky a expertizy už přišli stát na skoro šest milionů korun.

Na první pohled to vypadá jednoduše: Ludmila Havránková jde svou snahou ubránit pozemky zděděné po předcích proti veřejnému zájmu. Celý problém nedostavěné dálnice však netkví pouze v neústupnosti hradecké statkářky. "Stát udělal mnoho chyb. Mělo se od začátku jednat transparentně a pokoušet se s ní domluvit, jenže stát spoléhal na to, že věc vyřeší silou - tím, jak se bude postupně přibližovat dálnice k Hradci, tak Havránková ustoupí," říká zmocněnec Toman. Jenže čím více na ni stát tlačil, tím urputněji se bránila.

Hrách na stěnu

Sedmnáct let sporů je neuvěřitelně dlouhá doba. "Ve skutečnosti ale většinu z téhle doby nešlo o žádný spor. Havránkovi se zkoušeli se státem domluvit a ten je prostě ignoroval," tvrdí advokát farmářky Pavel Černohous. O dostavbě dálnice, která v té době končila u Poděbrad, rozhodla už v roce 1993 Klausova vláda s tím, že jde o stavbu ve veřejném zájmu. V té době ještě žili rodiče paní Havránkové, a když zjistili, že dálnice povede i přes jejich pozemky, které se nachází nedaleko rodinného statku v Plačicích u Hradce Králové, pokoušeli se spojit s kompetentními lidmi. Od roku 1993 psali dopisy Pozemkovému fondu, Ministerstvu dopravy, Ředitelství silnic a dálnic. "Chtěli jsme je upozornit, že přes naše pozemky má vést dálnice," říká Ludmila Havránková, "a protože jsme zemědělci, nechceme žádné peníze jako náhradu, bez ohledu na její výši, ale místo toho požadujeme náhradní zemědělské pozemky. Jako bychom hrách na stěnu házeli."

Nejvíc aktivní byl v tomto ohledu její otec Jiří Koutník, kterého už o pozemky jednou připravili komunisté. V roce 1951 jej v rámci Akce K (Kulak) zatkli a vyvlastnili. Ve vězení strávil šest let. Mimo jiné v Jáchymově. Komunistickými hospodáři zdevastovaný statek s pozemky získali zpět po zdlouhavých průtazích až v roce 1992. Jenže krátce po získání pozemků zjistili, že o ně mají zase přijít.

Dobrých pět let snahu paní Havránkové i jejích rodičů o domluvu úřady ignorovaly. Pozemkový fond mezitím rozdělil všechny vhodné zemědělské pozemky v okolí jako náhrady za restituční nároky. Spekulanti restituční nároky na pozemky, které nešlo vrátit, odkupovali a získávali za ně náhradou často mnohem dražší státní půdu. Podle paní Havránkové to v okolí Hradce nebylo jinak.

Nebýt tohoto postupu, mohlo už v té době dojít ke směně potřebných pozemků pro dálnici za některé z těch, které v té době byly volné. Podle prvních úvah potřeboval stát pro dálnici, křižovatku a sjezdy necelých třináct hektarů jejich půdy. Rozsah se pak různě měnil mezi deseti až třinácti hektary - podle toho, jak se upravovaly plány a technické parametry dálnice.

Stačilo potřebné pozemky vyměnit třeba za půdu, kterou měli Havránkovi nedaleko pronajatou, a všichni mohli být spokojeni. Nestalo se.

Vyvlastnit!

Osobní jednání s Ludmilou Havránkovou začali vést až v roce 1997 regionální úředníci, kteří si ji spolu s ostatními majiteli pozemků pozvali na jednání o výkupech pro dálnici.

Iniciativu posléze převzalo ŘSD. Jenže jeho přístup k jednání o získání pozemků spočíval pouze v tom, že Havránkové posílalo dopisy s výzvou, aby přistoupila do určitého data na jejich cenu, jinak že ji vyvlastní. "Byly to strašné nervy. Mně nikdy nešlo o peníze, ale o náhradu v pozemcích, a na to oni prostě odmítali slyšet. Aby se jim nás skutečně nepodařilo vyvlastnit, museli jsme hlídat každý termín, každé vyhlášení na úřední desce," vzpomíná. Jako pojistku proti vyvlastnění dokonce věnovala část sporné půdy sedmašedesáti ekologickým aktivistům, aby to stát neměl při vyvlastňování až tak jednoduché. O vyvlastňování se nakonec ŘSD v roce 2004 pokusilo, hradecký magistrát jej ale zastavil. Stát se totiž nesnažil s majitelkou pozemku skutečně domluvit.

V tom, co všechno se dělo v prvních letech sporů o pozemky, má už dnes i sama statkářka trošku zmatek. Vždyť jednání, která vedla, byly desítky. Jediné, co jí zůstalo, je pocit zahořklosti. "Celou dobu nás nikdo nebral vážně. Pořád jsme jim říkali, že jenom chceme půdu za půdu, ale oni nám jen dávali peníze nebo vyhrožovali," říká šedesátiletá žena s ostrými rysy ve tváři. Na starých rodinných pozemcích stále tvrdě pracuje. Tedy kromě neděle, kterou jako křesťanka světí. Víra je ostatně spolu s odpovědností za zděděnou půdu důležitým hnacím motorem její neústupnosti.

"Je to tvrdá palice. Až někdy lidi tou svou neústupností štve, ale myslím, že většina Plačických oceňuje, že se dokázala postavit úplně všem," říká starší muž, soused bydlící o několik domů dál. Kromě toho vzbuzuje i údiv. Žena, která se stará o deset zatoulaných koček a krmí divoké kachny v okolí, už dokázala mávnutím ruky zamítnout milionové nabídky od státu i od developerů vlastnících pozemky v okolí dálnice. Nejdotěrnější byli ti z firmy Endeta, a. s., která je podle všeho napojená na společnost J&T. Pověřeným členem představenstva Endety byl Dušan Palcr, společník J&T. Nabízeli jí za sporné pozemky desítky milionů, že už si to se státem vyřídí. "Poslala jsem vždycky pryč," říká farmářka.

Platí, neplatí, platí, neplatí

Po nezdařeném pokusu o vyvlastnění úředníkům zřejmě konečně došlo, že tahle žena nepřistoupí na finanční náhradu ani se nenechá tak lehce zastrašit jako ostatní. První skutečná dohoda z roku 2006 pak zněla, že za něco málo víc než deset hektarů potřebných pozemků získá Havránková 250 hektarů jiné půdy. Za dohodou stál mimo jiné tehdejší ministr zemědělství Petr Gandalovič. "ŘSD v té době překreslilo sjezd o dva kilometry dál, takže jsme potřebovali od paní Havránkové necelých jedenáct hektarů. Za to jsme jí nabídli 250 hektarů státní půdy. Na první pohled to vypadá dost nevýhodně, ale její půda měla jako stavební finančně větší hodnotu než námi nabízené hektary zemědělské půdy," říká Gandalovič.

Proti dohodě se postavili politici z vedení Královéhradeckého kraje a někteří místní obyvatelé. Navíc se objevily pochybnosti o tom, zda je taková směna právně vůbec možná. Tuto dohodu předběžně farmářka podepsala. V médiích se psalo o happy endu, ale stalo se něco zvláštního. "Půl roku najednou bylo podivné ticho. Přitom připravenou dohodu posvětil generální ředitel ŘSD i my. Podílel se na ní i náměstek ministra dopravy Jiří Hodač, který ale nakonec z podivných důvodů dohodu vládě nedoporučil," říká advokát Černohous.

Jiří Hodač, který z ministerstva dopravy odešel v roce 2009, se skutečně proti této dohodě postavil a nabídl své řešení: dát Havránkové jenom deset hektarů za stejně velkou rozlohu její půdy potřebné pro dálnici a doplatit rozdíl ceny - více než čtyřicet milionů korun. "Stále jsem přesvědčený, že jiná dohoda už tenkrát nebyla možná. Směny byly předem odsouzeny k zániku. Vždyť na té půdě, která se měla dát Havránkové náhradou, hospodařili zemědělci a stát jim nemohl jen tak vypovědět nájemní smlouvu." Na svém návrhu nevidí nic podivného ani konspirativního. "Ta dohoda byla prostě protiprávní," říká.

Na popud tehdejšího ministra zemědělství Gandaloviče se vláda vrátila k původnímu návrhu. Ten ale skutečně padl z právních důvodů, a to na základě posudku Ústavu státu a práva AV ČR, kterému ji z vlády poslali k posouzení. Posudek zněl zamítavě. Prý nelze provést směnu pozemků, kterou obě strany posvětily. Podle časopisu Respekt byl autorem posudku bývalý děkan plzeňských práv Milan Kindl. "Osobně jsem už v době, kdy ten posudek objednali, předpokládal, že to dali s jasnou instrukcí, aby dohoda neprošla," tvrdí advokát Černohous. Jeho klientka je konkrétnější. Vidí za zmařenou dohodou developery z Endety, kteří jí v té době sami činili návrhy. "Hodač při vyjednávání střídal fáze výhrůžek a fáze slibů. Dodnes si pamatuji, jak mi říkal, ať se domluvíme, že přes mé pozemky postaví sjezdy z dálnice, tím ty pozemky zhodnotí a pošle mi zástupy developerů, kteří mi budou platit nájem," tvrdí farmářka.

Spekulací plná dálnice

Proč by měla vůbec Endetě předchozí dohoda vadit? Podle spekulací paní Havránkové i některých novinářů proto, že potřebovala, aby ŘSD jinak naplánovalo sjezdy z dálnice, a to tak, aby vedly na její pozemky, a ne na pozemky Havránkové. Sjezdy totiž znásobují hodnotu takového pozemku, neboť usnadňují vjezd k dálnici. Pozemky jsou pak atraktivnější pro výstavbu továren a skladů.

K jinému naplánování sjezdů a křižovatky skutečně došlo, a to na popud ministerstva dopravy na jaře letošního roku. Ministr Gustav Slamečka změny údajně výhodné pro Endetu zdůvodnil lepším manévrovacím prostorem pro jednání s Havránkovou. Díky tomu totiž najednou z jejích pozemků potřebuje stát pro výstavbu dálnice pouze tři hektary. Za ně jí stát vymění jiné tři hektary, doplatí necelých dvacet milionů rozdíl v tržní ceně a dá jí do pronájmu dalších 130 hektarů státní půdy. Alespoň tak to minulé pondělí schválila vláda a Ludmila Havránková s dohodou předběžně souhlasila.

Spojit se zástupci Endety se nám nepodařilo. Přestože firma skupuje ve velkém pozemky v Hradci a okolí. Nemá ani vlastní webové stránky. Dřív ji vlastnila firma Golden River, s.r.o., vlastněná postupně Company Express LLC (New York) a Natland Limited (Kyperská republika). Dnes její akcie vlastní rovným dílem Terliz management Ltd. z Kyperské republiky a Daniel Kučera, který figuruje ve více než třiceti firmách. Často v souvislosti právě s firmou Golden River, s.r.o.

Proč Endeta napojená na J&T vyvolává v této kauze tolik podezření? Stačí si vzpomenout na tzv. "toskánskou aféru", kdy se koncem července 2009 v italském letovisku setkali s premiérem Mirkem Topolánkem lidé jako právě Jiří Hodač, Marek Dalík či Martin Roman. Vilu, kde Topolánek bydlel a kterou měl údajně pronajatou Marek Dalík, zajišťovala právě J&T. O dobrých vztazích firmy s politiky svědčí i setkání Hodačova tehdejšího šéfa na ministerstvu dopravy Aleše Řebíčka s Dušanem Palcrem na Sardinii v roce 2008. Ostatně J&T poskytlo v roce 2008 Topolánkovi své soukromé letadlo k cestě na dovolenou do vily italského premiéra. Na J&T už několikrát padl stín, že se ovlivňováním politických rozhodnutí ve svůj prospěch dokáže dostat k zisku.

Jiří Hodač jakékoliv tlaky developerů vylučuje, stejně jako mluvčí ministerstva dopravy Karel Hanzelka. "Od začátku jsou to jenom nesmysly. Ten problém leží někde úplně jinde než u nějakých developerů, a to na straně paní Havránkové," říká Hodač. Zajímavé je, že se objevují spekulace i o jiném tlaku - o pokusech zabránit vyvlastnění za každou cenu. Podle hradeckého aktivisty z opozičního hnutí Změna pro Hradec Tomáše Kopeckého se magistrát a lidé napojení na něj snaží, aby k vyvlastnění za žádnou cenu nedošlo. "Podle všeho za tím může stát fakt, že jsou těmi správnými lidmi skoupeny pozemky pro pokračování dálnice dál do Polska. Vyvlastnění by byl špatný precedens pro další spory," tvrdí Tomáš Kopecký.

Skutečností je, že primátor Otakar Divíšek vždy stál za paní Havránkovou, stejně jako jeho úředníci. On sám tvrdí, že jenom z principiálních důvodů. Koneckonců není se co divit, Divíšek pochází z podobné rodiny jako Ludmila Havránková. I jeho předkové staletí hospodařili na půdě okolo Hradce Králové a byli vyvlastněni v padesátých letech. "Primátor se snažil, aby se dohoda uspíšila, byla spravedlivá k paní Havránkové a urychlila se výstavba dálnice, protože ji město potřebuje," říká mluvčí města Václav Svoboda.

Zároveň upozorňuje na to, jak byly změny sjezdů a křižovatek v posledních letech problematické. "Problém s posunutím sjezdů, které měly dohody údajně ulehčit, pro nás spočívá v tom, že jsme s nimi počítali v jejich původní podobě. Upravili jsme podle toho vlastní městskou infrastrukturu, která se na ně měla napojit," říká Svoboda. Největší problém sám vidí v tom, že ministerstvo vnitra zafinancovalo nové středisko integrovaného záchranného systému, které vzniklo nedaleko budoucí dálnice tak, aby na ně měli hasiči a záchranáři lehký vjezd. Jenže podle nových plánů budou sjezdy jinde a záchranáři budou muset na dálnici přes tři kruhové objezdy.

Možná podepíšu

Poslední dohodu mezi státem a Ludmilou Havránkovou schválila vláda minulé pondělí: měla být uzavřena do čtvrtka. Ludmila Havránková ovšem skončila v nemocnici a dohodu nemohla podepsat. Když jsme ji v Plačicích navštívili, tvrdila, že ji možná podepíše, ale až poté, co si materiál, který vláda schválila, pořádně prostuduje. Ať už je Havránková skutečně nemocná, nebo ne, vypadá oddálení podpisu jako trucpodnik. Už jenom proto, že ji štvalo, jak jí stát dává různé termíny, vyhrožuje jí a sám nic nedodržuje.

Vláda nakonec dala paní Havránkové na podpis víc času. Na pozemcích, kde dřív nebo později bude stát dálnice, dnes roste obilí. Havránkovi, stará sedlácká rodina, letos ještě pěstují mák a řepku. Práce na půdě a vztah k ní jsou pro ně mnohem důležitější než miliony a zákulisní hrátky úředníků, politiků či developerů. Vnímání světa sedláků, jejich hrdost a pověstné tvrdé selské palice s jednoduchým, ale zásadovým přístupem k životu, to je úplně něco jiného něž svět intrik, spekulací a právních kliček. Není divu, že tyhle dva světy se nedokážou dohodnout. Škoda jen, že to odnášejí řidiči a obce okolo Hradce Králové, které by už dokončenou dálnici dávno potřebovaly.

AUTOR: Leoš Kyša